U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v
právní věci žalobkyně B. K., zastoupené JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se
sídlem v Praze 1, Újezd 19, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 251 018 Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C
258/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
23. 6. 2016, č. j. 25 Co 135/2016-130, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se podanou žalobou na žalované domáhala zaplacení částky 251 018 Kč s
příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí
měla být způsobena nepřiměřenou délkou soudního řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 12.
2015, č. j. 19 C 258/2014-86, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 91 875
Kč s příslušenstvím (výrok I), v částce 159 143 Kč s příslušenstvím žalobu
zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na
náhradě nákladů řízení 24 684 Kč (výrok III).
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I, dále jej v zamítajícím výroku II
změnil tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 27 436 Kč s
příslušenstvím, a ve zbylé části tento výrok potvrdil (výrok I rozsudku
odvolacího soudu). O nákladech řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 39
264,50 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, jímž odvolací soud potvrdil zamítající
výrok II rozsudku soudu prvního stupně, napadla žalobkyně včasným dovoláním,
které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II
bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst.
2 o. s. ř., neboť žalobkyně řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně v dovolání ve vztahu k jeho
přípustnosti pouze uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, přičemž se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, resp. je tato otázka rozhodována
rozdílně, popřípadě by měla být posouzena jinak.
Žalobkyně v dovolání nijak nekonkretizuje, který z předpokladů přípustnosti
dovolání považuje pro ni za splněný. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích
opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní)
ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která
konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena
nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého)
řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z
jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně.
Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální
míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést.
Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž
logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne
26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti
dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace
vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na
advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání
odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec
podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu
sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení
pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b
odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. května 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu