30 Cdo 535/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobců a) E. N., b) J. N., c) nezletilé K. N., a d) nezletilé B. N., obou
nezletilých zastoupených E. N. a J. N., všech zastoupených advokátem, proti
žalovanému S. k., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u
Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 82/2004, o dovolání žalobců proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2006, č.j. 1 Co 348/2005-127,
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2006,
č.j. 1 Co 348/2005-127, a to žalobce a) proti potvrzujícímu výroku I. odstavce
1 co do částky 50.000,- Kč, žalobkyně b) proti potvrzujícímu výroku I. odstavce
2 co do částky 100.000,- Kč a žalobkyně c) proti potvrzujícímu výroku I.
odstavce 3 co do částky 100.000,- Kč, jakož i všech žalobců proti výroku IV. o
povinnosti zaplacení soudního poplatku, se odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2006, č.j. 1 Co
348/2005-127, se v zamítavém výroku I. odstavce 1 co do částky 350.000,- Kč ve
vztahu k žalobci a), v zamítavém výroku I. odstavce 2 co do částky 400.000,- Kč
ve vztahu k žalobkyni b) a v zamítavém výroku I. odstavce 4 co do částky
200.000,- Kč ve vztahu k žalobkyni d) a v potvrzujícímu výroku II., jakož i v
akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se v uvedeném
rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali žalobou na ochranu osobnosti doručenou Krajskému soudu v
Praze dne 16.6.2004 zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu vzniklou v
souvislosti s komplikacemi zapříčiněnými při porodu žalobkyně c) K. N.
nesprávným postupem původní žalované N. v P. Následkem těchto komplikací se
žalobkyně c) K. N. narodila s těžkými poruchami mozku, projevujícími se výrazně
sníženou hybností s neschopností naučit se mluvit a řadou dalších poruch.
Lékaři navrhovali rovnou ústavní výchovu. Žalobci však prosadili domácí péči,
což ovšem znamenalo neobyčejně náročné rehabilitace, neustálý dohled nad
dítětem a prakticky žádnou naději na zlepšení. V případě matky, žalobkyně b) J.
N., došlo téměř k rezignaci na vlastní soukromý i profesní život. Celá rodina
se střídá u výchovy žalobkyně c) K. N. a nejezdí na dovolené. Tento stav trvá
po dobu třinácti let. Žalobci zdůraznili neodstranitelnost následků, které se
jeví být prakticky horší než v případě úmrtí člena rodiny. V uvedeném žalobci
spatřují zásah do práva na soukromí a rodinný život.
Krajský soud v Praze rozhodl ve věci nejdříve rozsudkem ze dne 15. listopadu
2004, č.j. 36 C 82/2004-56, který Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13.
dubna 2005, č.j. 1 Co 5/2005-82, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Důvodem byla skutečnost, že původní žalovaná N. s p. v P.
ztratila v průběhu řízení před soudem prvního stupně způsobilost být účastníkem
řízení, když byla zrušena rozhodnutím zastupitelstva S. k. a jejím právním
nástupcem se stal S. k. Soud prvního stupně pochybil, když pokračoval s právním
nástupcem žalovaného, aniž by předtím rozhodl o tom, s kým bude v řízení
pokračováno podle ustanovení § 107 odst. 1 o.s.ř.
V následujícím řízení po odstranění uvedeného procesního pochybení Krajský soud
v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 12. září 2005, č.j. 36 C 82/2004-98, tak, že
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni c) K. N. 100.000,- Kč a co do částky
5,900.000,- Kč žalobu zamítl (výrok I.), žalobkyni d) B. N. uložil žalovanému
zaplatit 200.000,- Kč a co do částky 2,800.000,- Kč žalobu zamítl (výrok II.),
žalobkyni b) J. N. uložil žalovanému zaplatit 500.000,- Kč a co do částky
1,500.000,- Kč žalobu zamítl (výrok III.) a žalobci a) E. N. uložil žalovanému
zaplatit 400.000,- Kč a co do částky 1,100.000,- Kč žalobu zamítl (výrok IV.).
Současně zavázal žalovaného nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 12.800,-
Kč s 19 % DPH (výrok V.) a na soudním poplatku zaplatit částku 48.000,- Kč
(výrok VI.).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že k neoprávněnému zásahu do
osobnostních práv všech žalobců došlo v souvislosti s porodem žalobkyně c) K.
N. dne 16.9.1991, kdy v důsledku postupu lékařů non lege artis utrpěla velmi
těžké zdravotní následky. Tento závěr učinila Ústřední znalecká komise
Ministerstva zdravotnictví, znalci 2. lékařské fakulty a znalec K. Vážnost
poškození dovozoval soud prvního stupně i z mimořádné výše soudem přiznané
náhrady škody ve výši 1,892.331,- Kč a z částky 2,000.000,- Kč vyplacené nad
tento rámec pojišťovnou. V uvedeném jednání shledal neoprávněný zásah do práva
na soukromí a na rodinný život, s výjimkou žalobkyně c) K. N., a to zásah zcela
nereparovatelný, který dokonce hodnotil v mnoha směrech jako horší než smrt,
kdy se postupem času může rodina s danou situací vyrovnat. Intenzivnějším tento
zásah spatřoval u žalobkyně b) J. N. a žalobce a) J. N. jako rodičů, oproti
žalobkyni d) B. N., která je sourozencem žalobkyně c) K. N. Vzhledem k
trvalosti, vážnosti a neodstranitelnosti následků neoprávněného zásahu za
přiměřený prostředek občanskoprávní ochrany podle ustanovení § 13 obč. zák.
shledal zadostiučinění v penězích, přičemž jeho výši stanovil s přihlédnutím k
okolnostem případu a k výši částek přiznávaných soudy na těchto náhradách.
Ve vztahu k žalobkyni c) K. N. neshledal neoprávněný zásah do práva na rodinný
život, ale do práva na zdraví. Při stanovení výše náhrady přihlédl rovněž k
tomu, že podstatná část uplatněného nároku se opírá o náhradu škody (prakticky
veškeré fyzické následky zásahu); právo na ochranu osobnosti postihuje pouze
samotný fakt nedovoleného zásahu.
K odvolání všech účastníků řízení Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným
rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujících
výrocích ve věci samé ve vztahu k žalobci a) E. N. co do částky 50.000,- Kč
potvrzuje a co do částky 350.000,- Kč se mění tak, že ohledně této částky se
žaloba zamítá (výrok I. odst. 1), ve vztahu k žalobkyni b) J. N. co do částky
100.000,- Kč potvrzuje a co do částky 400.000,- Kč se mění tak, že ohledně této
částky se žaloba zamítá (výrok I. odst. 2), ve vztahu k žalobkyni c) K. N. co
do částky 100.000,- Kč potvrzuje (výrok I. odst. 3) a ve vztahu k žalobkyni d)
B. N. co do částky 200.000,- Kč se mění tak, že ohledně této částky se žaloba
zamítá (výrok I. odst. 4). Dále rozhodl tak, že rozsudek se v zamítavých
výrocích ve věci samé ve vztahu ke všem žalobcům potvrzuje (výrok II.).
Současně zavázal žalovaného na náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně zaplatit žalobci a) E. N. 13.175,- Kč, žalobkyni b) J. N. 13.175,- Kč,
žalobkyni c) K. N. 13.175,- Kč. Ve vztahu k žalobkyni d) B. N. žalovanému
nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok
III.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit na soudním poplatku 10.000,- Kč
(výrok IV.). Konečně žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení ve vztahu ke všem žalobcům (výrok V.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že došlo
postupem non lege artis tehdejšího O. P. k závažnému poškození zdraví žalobkyně
c). Ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně, že v souvislosti s porodem
žalobkyně c) došlo nejen k zásahu do práva na její zdraví, ale rovněž i k
neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců a) a b), a to konkrétně
do práva na soukromí. V souvislosti s prokazatelně potřebnou péčí o žalobkyni
c), vyvolanou jejím zdravotním stavem, je jejich rodinný život omezen v řadě
činností souvisejících s kulturními, sportovními a společenskými aktivitami,
ale zejména nepochybně i ve zcela běžném fungování rodiny. Oproti soudu prvního
stupně však odvolací soud shledal neoprávněný zásah do soukromí žalobkyně c),
jejíž rodinný život byl narušen v důsledku poškození zdraví tak, že nebude mít
možnost žít standardním způsobem, zejména chodit do školy, založit rodinu apod.
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud neshledal neoprávněný zásah do
soukromí a rodinného života žalobkyně d). Přitom vzal v úvahu, že se narodila
až sedm let poté, co došlo k poškození zdraví žalobkyně c), a je tak pojmově
vyloučeno, aby došlo v důsledku toho k jakémukoli zásahu do jejích osobnostních
práv, jestliže v té době ještě nežila. Odvolací soud přitom nezpochybnil, že
zdravotní stav její sestry bezesporu omezuje i žalobkyni d) v možnostech
nejrůznější činnosti, že její rodiče objektivně nemají možnost věnovat se jí
takovým způsobem, kterým by se jí věnovali nebýt zdravotního stavu její sestry,
avšak tuto skutečnost nelze klást k tíži žalovanému, stejně jako hypotetickou
úvahu o budoucí možné péči o žalobkyni c), kterou by žalobkyně d) měla převzít.
Při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích odvolací soud vycházel
ze zásady, že smyslem náhrady je výhradně zmírnění následků vzniklé nemajetkové
újmy, přičemž musí být ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. přiměřená. V
posuzované věci přihlédl k již existující judikatuře odvolacího soudu, v níž
šlo vždy o případy úmrtí člena rodiny. V této souvislosti odmítl názor soudu
prvního stupně, že daný případ je v některých aspektech horší než smrt, neboť
smrt je vždy žádným způsobem neodčinitelný následek. Dále odvolací soud
přihlédl zejména k tomu, že od doby neoprávněného zásahu do podání žaloby
uplynulo třináct let. Tato doba má podle jeho názoru výrazný vliv na výši
náhrady nemajetkové újmy v penězích, neboť uplynutím doby, byť žalobci stále
pociťují důsledky neoprávněného zásahu, z objektivního pohledu tyto následky
odeznívají. S přihlédnutím k tomuto zásadnímu hledisku odvolací soud snížil
částky přiznané na náhradě nemajetkové újmy v penězích ve vztahu k žalobci a)
na 50.000,- Kč a žalobkyni b) na 100.000,- Kč, když stejně jako soud prvního
stupně vycházel z toho, že život žalobkyně b) vzhledem k absenci jejího
profesního zapojení byl intenzivněji dotčen. Ve vztahu k žalobkyni c) odvolací
soud považoval soudem přiznanou náhradu nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč
za přiměřenou hledisku ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák., avšak nikoli za zásah
do jejího zdraví, ale za zásah do jejího soukromí. Odvolací soud se ztotožnil s
názorem soudu prvního stupně, že podstatná část nároku žalobkyně c) se opírá o
náhradu škody a v této souvislosti je třeba poukázat (nad rámec částek
vyplacených pojišťovnou) na soudy přiznanou náhradu škody ve výši 1,892.331,-
Kč a 3,060.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání. Jeho
přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podávají je z
důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolatelé zejména namítají, že odvolací soud, ačkoli nezpochybňuje, že
zdravotní stav žalobkyně c) je objektivní příčinou omezení v životě žalobkyně
d), a ve skutečnosti tak shledává zásah do jejích osobnostních práv, odmítá jí
přiznat jejich občanskoprávní ochranu. Pokud jde o výši přiznané náhrady
nemajetkové újmy v penězích, dovolatelé nesouhlasí s názorem odvolacího soudu,
že smyslem náhrady
je pouze zmírnění následků nemajetkové újmy, ale zastávají stanovisko, že
náhrada plní funkci reparace celé nemajetkové újmy. V řízení bylo učiněno
nesporným, že zdravotní následky žalobkyně c) vykazují významnou progresi a
současný zdravotní stav nelze brát jako konečný a ustálený a jeho důsledky v
životě žalobců tak zjevně nemohou odeznívat, jak dovodil odvolací soud.
Dovolatelé považují za nesprávný názor odvolacího soudu, jenž nepřiznal
žalobkyni c) náhradu nemajetkové újmy z titulu zásahu do práva na život s
odkazem na soudy přiznanou náhradu škody na zdraví. Podle nich se jedná o
rozdílné právní tituly, jež nelze zaměňovat. Dovolatelé se ztotožňují s
argumentací soudu prvního stupně, že v posuzované věci jsou následky v rodinném
a soukromém životě žalobců závažnější než v jiných projednávaných případech,
kde došlo k úmrtí osoby blízké. Soudní praxe ve sporech o peněžité
zadostiučinění za zásah do práv na ochranu osobnosti se dosud vyvíjí a výše
náhrady za nemajetkovou újmu v penězích není dosud stanovována konzistentním
způsobem a pro její určení chybí dosud jasná kritéria. Z tohoto hlediska
dovolatelé považují výši peněžitého zadostiučinění požadované žalobou za
odůvodněné jak závažností zásahu do práv žalobců, tak rovněž uvážením hodnoty
těchto práv. Žalobci navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci
odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobců ohledně
potvrzujících výroků odmítl a jinak zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání může podat jen ten účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím
odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena
určitá újma na jeho právech. Při tomto posuzování nelze brát v úvahu
subjektivní přesvědčení účastníka, ale jen objektivní skutečnost, že
rozhodnutím odvolacího soudu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná
újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Jinak je dovolání
nepřípustné pro nedostatek subjektivní legitimace dle ustanovení § 240 odst. 1
o.s.ř.
Jak vyplývá z výše uvedeného je nepřípustné dovolání žalobců směřující do
potvrzujících výroků odvolacího soudu, kterými jim bylo vyhověno. Dovolací soud
proto dovolání v uvedeném rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Za nepřípustné je třeba považovat i dovolání žalobců do výroku IV. o uložení
poplatkové povinnosti, když tento výrok nemá povahu akcesorického výroku a
dovolatelům tím nebyla způsobena žádná újma, a proto uvedené dovolání dovolací
soud rovněž odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o.s.ř.
Pokud byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku I. odstavce 1 až 4,
jde o rozhodnutí, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. l písm. a)
dovolání přípustné. Přípustné je i dovolání proti potvrzujícímu výroku II.
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), neboť jde o rozhodnutí, které je v
rozporu s hmotným právem. V uvedeném rozsahu proto dovolací soud přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k případným vadám
uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3
o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že vady uvedené v ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. nebyly
dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají, předmětem přezkumu je pouze
dovoláním vymezené nesprávné právní posouzení věci, týkající v závěrů o
přiměřenosti zadostiučinění v penězích v důsledku neoprávněného zásahu do
osobností žalobců podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 11 násl. obč.
zák. Podle ustanovení § 11 obč. zák. fyzická osoba má právo na ochranu své
osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i
soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle ustanovení § 13 odst. 1 a
2 obč. zák. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od
neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny
následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž pokud
by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve
značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti,
má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby přichází v úvahu pouze u zásahů
do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba
kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je zásah do osobnosti
fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 obč. zák. tak musí být jako
předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně
způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen
ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento
zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná
souvislosti mezi zásahem a vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech
fyzické osoby.
Pokud může být nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby zmírněna
některou z forem zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 obč. zák., je třeba
zvolit takovou jeho formu, která je podle okolností každého konkrétního případu
přiměřená a postačující k relativní sanaci nemajetkové újmy vzniklé
neoprávněným zásahem, a která tak současně bude i účinná (obdobně např. srovnej
Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva,
Linde Praha, a.s. 2004, str. 163 a 180 násl.).
Soud při úvaze o přiměřenosti požadované satisfakce musí především vyjít jak z
celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí
přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k
charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé
nemajetkové újmy apod.).
Občanský zákoník v ustanovení § 13 odst. 2 za určitých kvalifikovaných podmínek
poskytuje možnost přiznat postižené fyzické osobě zadostiučinění v penězích.
Současně ovšem nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro
určení jeho výše. Ustanovení § 13 obč. zák. pouze hovoří o tom, že
zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše zadostiučinění v penězích se
proto stává předmětem volného uvážení soudu. Soud je zde ovšem povinen vycházet
z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a
přezkoumatelná hlediska.
Ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. pro přiznání relutární náhrady předpokládá
značnou míru dotčení osobnosti fyzické osoby (samo toto ustanovení uvádí
případy, kdy lze s ohledem na intenzitu zásahu proti osobnosti fyzické osoby
přiznat náhradu nemajetkové újmy v penězích, pouze demonstrativně), a to za
situace, kdy by se tak nejevilo postačujícím morální zadostiučinění podle
ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. Podle ustanovení § 13 odst. 3 obč. zák. výši
náhrady nemajetkové újmy určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k
okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
Určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze v
zásadě zjišťovat značně obtížně. Jak bylo uvedeno výše, vesměs se proto uplatní
postup podle ustanovení § 136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy.
I ta však podléhá hodnocení. Základem posouzení podle zmíněného ustanovení je
proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na
určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí daného případu (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007,
uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod číslem 20, ročník 2007).
Jak morální zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák., tak i
zadostiučinění v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák., sledují
stejný cíl, tj. přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu,
optimálně, a tím účinně, vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného
zásahu, tj. nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby. Z uvedeného
vyplývá, že i při určení výše relutární satisfakce musí být přihlíženo k
prvořadé satisfakční funkci přiznávané peněžité částky, kterou je sledováno
zajistit odpovídající vyvážení a zmírnění nemajetkové újmy vzniklé na osobnosti
postižené fyzické osoby (obdobně srovnej Karel Knap a Jiří Švestka, Prostředky
občanskoprávní ochrany osobnosti občanů, Právo a zákonnost č. 6/1991, str. 330
násl.).
Právo na ochranu zdraví je jedním z nejvýznamnějších práv týkajících se ochrany
osobnosti. Nelze dovodit, že uplatnění nároků z titulu práva na ochranu
osobnosti supluje, resp. doplňuje a rozšiřuje rozsah náhrady škody; jedná se o
zcela svébytné a samostatné nároky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28.6.2007, sp. zn. 154/2007, uveřejněné v časopise Právní rozhledy pod číslem
23, ročník 2007).
Jak vyplývá z výše uvedených závěrů, je třeba považovat za správný názor
odvolacího soudu, že smyslem peněžitého zadostiučinění je výhradně zmírnění
následků vzniklé nemajetkové újmy na osobnosti fyzické osoby. V tomto směru
proto nelze souhlasit s dovolateli, že finanční náhrada plní funkci reparace
celé nemajetkové újmy. Zásadě, že určení výše zadostiučinění v penězích se musí
opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska posuzovaného případu,
neodpovídá, pokud odvolací soud poukazuje na vlastní judikaturu, jakož není ani
přiléhavé v podstatě obecné porovnávání následku smrti se závažností následků
na zdraví žalobkyně c) K. N. v daném případě. Správný není ani závěr odvolacího
soudu, pokud považoval za zásadní, konkrétními okolnostmi však nijak
neodůvodněné, hledisko pro snížení náhrady nemajetkové újmy v penězích ve
vztahu k žalobci a) E. N. a žalobkyni b) J. N. odůvodněné tak, že od doby, kdy
vznikla nemajetková újma, do podání žaloby uplynulo třináct let s tím, „že z
objektivního pohledu následky neoprávněného zásahu odeznívají.“ Jak bylo
uvedeno shora, nároky uplatněné z titulu práva na ochranu zdraví a nároky na
náhradu škody na zdraví jsou zcela samostatné nároky. Proto nelze souhlasit se
závěrem odvolacího soudu, pokud výši peněžitého zadostiučinění uplatněnou
žalobkyní c) K. N. omezil s přihlédnutím k náhradě škody přiznané soudem. Zásah
do osobnostních práv žalobkyně c) má přitom vzhledem k jeho následkům povahu
zásahu do práva na zdraví, nikoli do práva na soukromí, jak správně dovodil
soud prvního stupně. Konečně důvodné nebylo ani odmítnutí práva na náhradu
nemajetkové újmy v penězích odvolacím soudem ve vztahu k žalobkyni d) B. N. Lze
přisvědčit dovolatelům, že omezení žalobkyně d) v soukromém a rodinném životě,
jak je shledal i odvolací soud, jsou v příčinné souvislosti se zdravotními
následky žalobkyně c) K. N. způsobenými neoprávněným zásahem žalovaného.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího spočívá na nesprávném
právním posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky jej proto v uvedeném
rozsahu, včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc
vrátil v tomto rozsahu Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2
část věty za středníkem, § 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. září 2008
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu