Judikát 30 Cdo 535/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:17.04.2026
Spisová značka:30 Cdo 535/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:30.CDO.535.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Dotčené předpisy:§ 241a odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D 30 Cdo 535/2026-260
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce V. M., zastoupeného Mgr. Janem Hraškem, advokátem se sídlem v Liberci, Revoluční 123/17, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 890 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 23 C 186/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. 8. 2025, č. j. 30 Co 366/2024-233, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení. Odůvodnění:
1. Žalobce se po žalované domáhá zaplacení částky v celkové výši 890 000 Kč s příslušným úrokem z prodlení z titulu svého nezákonného trestního stíhání. Konkrétně šlo o trestní stíhání nejprve pro trestný čin organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, 2 písm. a), d) trestního zákoníku a později pro trestný čin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1 trestního zákoníku. Žalobce byl obžaloby zproštěn. Podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, požadoval žalobce částku 100 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního stíhání, částku 390 000 Kč za „osmiměsíční záznam v trestním rejstříku“ a částku 400 000 Kč za „osmileté útrapy nezákonného stíhání“, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem.
Žalovaná poskytla žalobci odškodnění ve výši 106 750 Kč, z čehož částka 96 750 Kč byla určena k odškodnění nemajetkové újmy spojené s nepřiměřenou délkou řízení a částka 10 000 Kč k odškodnění nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním.
2. Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2024, č. j. 23 C 186/2023-192, řízení co do částky 106 750 Kč a co do zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 106 750 Kč od 13. 10. 2023 do zaplacení zastavil (výrok I). Uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 85 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 85 000 Kč od 2. 8. 2023 do zaplacení (výrok II). Pokud se žalobce domáhal více, než je uvedeno ve výroku II, v tomto rozsahu žalobu zamítnul (výrok III). Výrokem IV uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Z přiznané částky 85 000 Kč připadala částka 21 500 Kč na odškodnění nepřiměřené délky řízení a částka 63 500 Kč na odškodnění újmy způsobené samotným trestním stíháním. 3.
K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 8. 2025, č. j. 30 Co 366/2024-233, řízení o odvolání žalované proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a odvolání žalované proti výroku III odmítnul (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 3 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 250 Kč od 2.
8. 2023 do zaplacení, potvrdil (výrok III rozsudku odvolacího soudu). V části výroku II, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 81 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 81 750 Kč od 2. 8. 2023 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se v této části žaloba zamítá (výrok IV rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek soudu prvního stupně v části výroku III, jíž byla žaloba zamítnuta co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 106 750 Kč od 2.
8. 2023 do 12. 10. 2023, změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 106 750 Kč od 2. 8. 2023 do 12. 10. 2023 (výrok V rozsudku odvolacího soudu). V části výroku III, jíž byla žaloba zamítnuta co do požadavku žalobce na zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 890 000 Kč za den 1. 8. 2023 a na zaplacení částky 698 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 698 250 Kč od 2. 8. 2023 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok VI rozsudku odvolacího soudu).
Výroky VII a VIII odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolacím soudem „potvrzená“ částka 3 250 Kč připadá na odškodnění nepřiměřené délky řízení. Za tu žalobce požadoval celkem „jen“ 100 000 Kč, a proto odvolací soud ohledně částky 18 250 Kč rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Ohledně náhrady nemajetkové újmy za trestní stíhání potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně a zamítl i tímto soudem přiznanou částku 10 000 Kč, protože dospěl k závěru, že „žalobce vznik konkrétní újmy vzniklé v důsledku nezákonného rozhodnutí neprokázal“.
Na náhradě nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení tak byla žalobci pravomocně přiznána celá jím z tohoto důvodu požadovaná částka 100 000 Kč.
4. Rozsudek odvolacího soudu ohledně výroků III, IV, V a VI napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Dovolání není subjektivně přípustné v části, která směřuje proti výrokům III a V rozsudku odvolacího soudu. Těmito výroky bylo rozhodnuto ve prospěch žalobce. Oprávnění podat dovolání (subjektivní přípustnost) však svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Nejvyšší soud tedy dovolání v této části jako subjektivně nepřípustné dle § 243c odst.
3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
6. Dle odvolacího soudu byla žalobci na odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení přiznána celá částka 100 000 Kč, kterou na toto odškodnění požadoval. Proti tomuto závěru odvolacího soudu žalobce nic nenamítá. Ohledně tohoto odškodnění dovolání neobsahuje vymezení důvodu a ani přípustnosti dovolání, jak požaduje § 241a odst. 2 o. s. ř., a trpí tak vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
7. Žalobce dovolání odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva ohledně skutečnosti, že se do odškodnění žalobce za nemajetkovou újmu má promítnout též „zlý úmysl“ státu, s tím, že tato otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, než doposud byla. Tento „zlý úmysl“ státu žalobce spatřoval v neprofesionálním postupu orgánů činných v trestním řízení. Dle žalobce by soudy „v řízení o odškodnění měly odlišovat situaci, kdy trestní soudy, resp. všechny orgány činné v trestním řízení, přistupují k věci s plnou mírou profesionality (tj. se znalostí judikatury), resp. legality, kdy se v rozhodnutí vyjádří k odvolacím důvodům obžalovaného (byť i tak, že vyloží, v čem s judikaturou vyššího soudu nesouhlasí a proč ji tak nerespektuje, a nikoli tak, že zamítne odvolání, aniž se s jeho obsahem vypořádá), přičemž bude obžalovaný následně obžaloby zproštěn a založen tak jeho nárok na odškodnění za nemajetkovou újmu, a situací, kdy trestní soud toto neučiní“.
8. Otázka, zda je finanční zadostiučinění možné navýšit pro „zlý úmysl“, však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Jak již bylo uvedeno výše, odvolací soud dospěl k závěru, že „žalobce vznik konkrétní újmy vzniklé v důsledku nezákonného rozhodnutí neprokázal“, a proto žalobci z tohoto titulu žádné odškodnění nepřiznal. Domáhá-li se žalobce navýšení odškodnění, které nebylo přiznáno proto, že nebyla prokázána újma, staví svou argumentaci na odlišných skutkových závěrech. Nebyla-li prokázána újma, nelze zvyšovat její odškodnění. Dovolání lze ale podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nikoliv proto, že je založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Odškodněním údajného „zlého úmyslu“ se odvolací soud zabýval toliko nad rámec nezbytného odůvodnění a nejedná se o právní posouzení, na kterém by bylo jeho rozhodnutí založeno.
9. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). To však v projednávané věci splněno nebylo.
10. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání odmítl zčásti jako vadné a zčásti jako nepřípustné (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
11. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. 4. 2026 JUDr. Pavel Simon předseda senátu