U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobce L. J., zastoupeného advokátem, proti žalované M. M.,
zastoupené advokátkou, o vzájemném návrhu žalované o zaplacení částky
160.000,- Kč, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 79/2004, k dovolání žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2007, č. j. 28 Co
373/2006 - 332, takto:
Vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2006,
č. j. 28 Co 373/2006 - 332, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání
podaném v této věci.
Žalobce podal včas dovolání proti rozsudku, uvedenému ve výroku
tohoto usnesení, a navrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Podle ust. § 243 o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může soud, který o něm má
rozhodnout, odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že neprodleným výkonem napadeného rozhodnutí by mohla být
žalobci způsobena újma na jeho právech, dovolací soud rozhodl, že se jeho
vykonatelnost odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání.
Odklad vykonatelnosti má za následek, že provedení výkonu rozhodnutí nařízeného
podle napadeného rozsudku musí být odloženo (§ 266 odst. 2 o. s. ř.),
a nebyl-li dosud výkon rozhodnutí nařízen, musí být provedení výkonu rozhodnutí
odloženo ihned po jeho nařízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2008
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu
Žalobce se původně domáhal, aby žalované bylo uloženo zaplatit mu 28 291
Kč s příslušenstvím jako doplatek ceny díla podle smlouvy o dílo uzavřené dne
4. března 1996, na základě které zhotovil pro žalovanou jako objednatelku
kachlová kamna a krb v jejím domě.
Žalovaná se posléze vzájemným návrhem domáhala zrušení předmětné smlouvy
o dílo, odstranění krbu a kachlových kamen z jejího domu, vrácení zaplacené
částky 160.000,- Kč s příslušenstvím a vydání krbové vložky. Vzájemný návrh
odůvodnila tím, že po předání děl zjistila vážné vady, vyzvala žalobce k jejich
odstranění, ten však její výzvy ignoroval a žalovaná proto od smlouvy dne 17.
října 1997 odstoupila.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) (druhý v pořadí)
rozsudek Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) ze dne 2. dubna
2002, č.j. 55 Co 62/2002-167, ve výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve vyhovujícím výroku (ad I) s výjimkou výroku o příslušenství
pohledávky, a usnesení téhož odvolacího soudu
ze dne 18. listopadu 2002, č.j. 55 Co 337/2002-193, kterým bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení, a rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. listopadu
2001, č.j. 7 C 405/96-148, pokud jím bylo žalobci uloženo zaplatit žalované
částku 160 000 Kč s výjimkou výroku o příslušenství pohledávky, a rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 1. července
2002, č.j. 7 C 405/96-178, pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení,
zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud v dané věci s odkazem na ustanovení § 120 odst. 1 obč. zák.
uzavřel, že je třeba kachlová kamna a krb považovat za součást rodinného domku,
kdy jejich neoddělitelnost od domu nespočívá pouze v neoddělitelnosti fyzické
či technické; jejich sounáležitost lze spatřovat zejména ve funkční újmě, kdy
dům by nemohl být při oddělení předmětných topných těles tímto způsobem
vytápěn, a dále v estetickém zhoršení jeho vzhledu. Dále uzavřel, že závěr
soudů, že v posuzovaném případě, kdy bylo předmětem smlouvy o dílo ze dne 4.
března 1996 vytvoření součásti již existující věci (§ 120 odst. 1 obč. zák.),
nejde o smlouvu o zhotovení věci na zakázku, neboť vytvořením pouze součásti
věci nevzniká samostatná věc, nýbrž se jen mění kvalita či vlastnost věci, k
níž sounáleží, a že uvedenou smlouvu je třeba posoudit ve smyslu § 652 a násl.
obč. zák. jako smlouvu o opravě a úpravě věci, je správný. Podle Nejvyššího
soudu výsledky důkazního řízení, z nichž vycházely soudy obou stupňů (tj. že
kachlová kamna a krb neplní svou účelovou funkci a že pouze estetická funkce
nepostačuje ke zhodnocení nemovitosti), však přiléhavost jejich shodnému
právnímu hodnocení o neexistenci bezdůvodného obohacení na straně žalované
nepodporují. Znalecké posudky se pouze vyjadřovaly k vadám krbu a kachlových
kamen.
Ze skutečnosti, že tato díla nejsou plně funkční, mají vady, nelze bez dalšího
dovodit, že nedošlo ke zhodnocení domu. Zjištění rozdílu mezi hodnotou
rodinného domu před její úpravou – zabudováním kachlových kamen a krbu – a po
ní je otázkou odbornou, k němuž bude třeba vypracovat znalecký posudek.
Nejvyšší soud uzavřel, že skutkové zjištění soudů, že v důsledku vadného plnění
žalobce nedošlo ke zhodnocení vlastní nemovitosti žalované, tak nemá oporu v
provedeném dokazování a týká se skutečnosti významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva, zda na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení,
spočívající v náhradě odpovídající obvyklé hodnotě, o kterou se věc i v
důsledku vadné úpravy zvýšila
(§ 458 obč. zák.).
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 3. května 2006, č.j. 25 C
79/2004-284, rozhodl, že „Vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 160.000,-
Kč se v částce 114.625,- Kč zamítá.“ (výrok I.), a dále uložil žalobci zaplatit
žalované částku 45.375,- Kč do tří dnů
od právní moci rozsudku (výrok II.). Navazujícími výroky III. a IV. rozhodl o
nákladech řízení. Soud prvního stupně se po provedeném řízení přiklonil k
závěru znaleckého ústavu – K., spol. s r.o., se sídlem v P. (dále již
„znalecký ústav“), který posoudil, že zjištěné vady za které odpovídá žalobce,
jsou odstranitelné. Tomuto závěru odpovídají i svědecké výpovědi P. R. a P. V.
Soud proto nezohlednil závěr znalce prof. Ing. J. (dále již „znalec J.“), který
konstatoval, že díla vykazují neodstranitelné vady, resp. odstranitelné pouze
za cenu celkové demontáže a výstavby nového krbu a nových kamen, díla jsou
nefunkční a nemovitost žalované tímto dílem není nijak zhodnocena. Znalec J. za
nejpodstatnější vadu považoval, že díla nejsou schopna místnost vytopit, přitom
každé z těles by mělo místnost vytopit samostatně. Tento závěr znalce však
neodpovídá výpovědi svědka Ing. G., který potvrdil, že žalovaná byla srozuměna
s tím, že kamna a krb mají mít funkci doplňkových topidel. „Z posudku
znaleckého ústavu vyplývá závěr, že žalované plněním z právního důvodu, který
odpadl, vzniklo bezdůvodné obohacení, neboť obě díla (krb a kamna) může
žalovaná užívat, když tyto (tato) splňují svou účelovou funkci jako doplňková
topidla.“ Soud prvního stupně vzal dále za relevantní znaleckým ústavem
provedený rozpočet výrobních nákladů na výstavbu krbu a kachlových kamen v roce
1996. Protože žalovaná nárok na slevu z ceny díla (rozdíl mezi hodnotou, kterou
by mělo dílo bez vad, a hodnotou, kterou mělo dílo dodané s vadami)
neuplatnila, dospěl soud prvního stupně k závěru, že sleva ve výši 30%, kterou
určil znalec, nemá žádné opodstatnění. Proto soud k této slevě při rozhodování
nepřihlédl a určil zhodnocení domu stavbou kamen na částku 94 035,- Kč (109 489
Kč – 114 625 Kč, tj. náklady na odstranění závad včetně režie) a zhodnocení
domu stavbou krbu určil na částku 20 590 Kč (37 299 Kč – 16 709 Kč, tj. náklady
na odstranění závad včetně), celkem tedy 114 625 Kč. Ze zaplacené částky 160
000 Kč byla tak žalobci uložena povinnost vrátit žalované částku 45 375 Kč.
K odvolání žalované odvolací soud v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek soudu
prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (výrok I.) změnil tak, že žalobce
je povinen zaplatit žalované částku 114 625 Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku, a navazujícími výroky ad II. a III. rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že znalecký posudek, který nechal vypracovat
soud prvního stupně, nezodpověděl na otázku, kterou vytyčil Nejvyšší soud ve
svém rozsudku, a v tomto směru tedy přisvědčil odvolací námitce žalované. Z
tohoto důvodu doplnil dokazování v odvolacím řízení vypracovaným znaleckým
posudkem ustanoveným znalcem T. U. (dále již „znalec U.“), z jehož odborných
závěrů vyšel při zjišťování skutkového stavu věci. V tomto směru odvolací soud
uvedl, že „žalovaná je vlastnicí nadstandardní nemovitosti v atraktivní
lokalitě a případný zájemce o koupi takovéto nemovitosti požaduje, aby všechny
prvky v nemovitosti byly plně funkční a nebylo potřeba vynakládat další
finanční prostředky, čas a energii na odstranění jejich závad, což v souzené
věci splněno není. Za této situace znalec uzavřel, a odvolací soud nemá důvod o
tomto závěru pochybovat, že by skutečnost, že tato konkrétní nemovitost
obsahuje vadné prvky, znamenala snížení její hodnoty na trhu. Zájemce o koupi
takto nákladné nemovitosti by se nespokojil s pouhou estetickou funkcí, kterou
kamna i krb nepochybně plní. Odvolací soud proto uzavírá, že v důsledku vadného
plnění žalobce nedošlo ke zhodnocení vlastní nemovitosti, neboť kamna a krb
neplní svou účelovou funkci a pouhá estetická funkce ke zhodnocení nemovitosti
nepostačuje. Žalované se žádného bezdůvodného obohacení nedostalo, neboť krb
ani kamna nemůže užívat řádně podle jejich účelu. Materiál získaný eventuální
demontáží není podruhé použitelný, což je zřejmé ze znaleckých posudků v řízení
vypracovaných. Jestliže tedy žalovaná zaplatila žalobci zálohu ve výši 160 000
Kč ve dvou částkách, a to 90 000 Kč a 70 000 Kč, pak je povinností žalobce tuto
částku vrátit.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím svého advokáta
včasné dovolání žalobce (dále již „dovolatel“), jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve
smyslu § 241a odst. 1 písm. b/
(tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a odst. 3
téhož paragrafu (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Podle
dovolatele ze závěru Nejvyššího soudu obsaženého ve shora citovaném rozsudku –
že krb a kachlová kamna jsou součástí nemovitosti žalované – jednoznačně
vyplývá, že žalovaná získala zabudováním kamen a krbu do své nemovitosti
určitou hodnotu, a to hodnotu spočívající v možnosti využívat kamna a krb jako
doplňková topidla, a dále hodnotu estetickou. Dále dodává, že pokud by zde
nebyla ani hodnota spočívající v doplňkovém vytápění nemovitosti ani hodnota
estetická, nebyl by udržitelný závěr, že krb a kamna jsou součástí nemovitosti,
neboť technicky oddělitelné nepochybně jsou a ke ztrátě estetické či funkční či
jakékoli jiné by nemohlo dojít, pokud by zde taková hodnota nebyla – tedy krb a
kamna by v případě, že by neměly žádnou hodnotu, mohly by být od nemovitosti
žalované odděleny, aniž by tím byla nemovitost zhodnocena.
V řízení bylo provedenými důkazy prokázáno, že krb a kamna nepochybně plní
estetickou funkci a že žalovaná je může využívat (a také využívá) jako
doplňková topidla, přičemž podle názoru dovolatele je možno jak krb tak i kamna
využívat jako doplňková topidla
bez jakýchkoliv úprav za předpokladu, že bude respektována jejich doplňková
funkce, tj. nebudou přetápěna. Podstatné je rovněž to, že např. podle výpovědi
Ing. G. žalovaná preferovala estetickou funkci topidel a byla srozuměna s tím,
že budou sloužit pouze jako doplňkové vytápění. Dovolatel dále odkazuje na
závěry obsažené ve znaleckém posudku zpracované znaleckým ústavem stran
zhodnocení objektu výstavbou krbu a kachlových kamen. Naopak vytýká znaleckému
posudku, který vypracoval znalec U., že se v něm znalec vůbec nezabývá posudkem
znaleckého ústavu (přestože je tento posudek uveden jako podklad a přestože byl
součástí zadání) a že jsou v něm citovány pouze znalecké posudky znalce J.,
který není znalcem v oboru krbů a kachlových kamen, jeho závěry jsou v rozporu
se závěry jiných v řízení slyšených znalců a odborníků. Dovolatel dále
vyslovuje pochybnosti o nestrannosti znalce J., zdůrazňuje, že znalec U., který
není znalcem způsobilým posuzovat vady krbu a kamen, závěry znalce J. bez
dalšího přejímá, zatímco závěry ostatních znalců a odborníků – odlišné od
posudků znalce J. – ve svém posudku ani nezmiňuje. Znalec U. ve svém posudku
vyslovil závěr, že ke znehodnocení nemovitosti zabudováním kamen a krbu nedošlo
s nijak nezdůvodněným odůvodněním, že závady krbu a kamen spočívající zejména v
jejich izolaci jsou natolik závažné, že by potencionální kupec inicioval
účelovou slevu z kupní ceny přesahující náklady na jejich opravu, protože tento
„potencionální kupec“ je zvyklý na vysoký standard přesahující náklady na
jejich opravu a každou vadu nemovitosti vnímá citlivěji než kupec nemovitosti s
poloviční hodnotou, s tím, že pokud by se rozhodl nefunkční topidla strpět bez
jejich opravy, nepředpokládá znalec kladné promítnutí do obvyklé hodnoty.
Znalec U. ve svém posudku nehodnotí ani estetickou hodnotu topidel (která je
ovšem bezesporu dána i bez jakékoliv opravy) ani hodnotu využití krbu a kamen
jako doplňkového topidla (ačkoliv připouští, že jejich „nedostatečný výkon“
není nemovitosti na závadu s ohledem na to, že nemovitost má ústřední topení s
radiátory a podlahové vytápění), ani nedokládá databázi cen srovnatelných domů
s krbem či kamny s vadami a krbem či kamny bez vad, aby bylo možno jeho závěry
objektivně přezkoumat. Jeho závěr je založen pouze na myšlenkové spekulaci,
která je nepřezkoumatelná, ničím nedoložená a nesprávná, neboť při hodnocení
závažnosti vad topidel vychází z neobjektivního posudku znalce J. a v
neposlední řadě je v příkrém rozporu
se závěry posudku znaleckého ústavu, se kterými se znalec v posudku nijak
nevypořádal. Odvolací soud, který bez dalšího převzal nesprávné závěry znalce
U. o tom, že k žádnému zhodnocení nemovitosti zabudováním krbu a kamen nedošlo,
a změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, tak pochybil v několika směrech.
Jednak neexistoval důvod, aby bylo zadáno zpracování nového znaleckého posudku,
neboť jak znalecký ústav, tak i znalec U. zodpovídali shodnou otázku a oba ji
rovněž zodpověděli, byť rozdílně. Dále pak měl soud hodnotit všechny důkazy ve
svém souhrnu a musel se vypořádat s tím, že mezi posudkem znaleckého ústavu a
posudkem znalce U. existují zcela zásadní rozpory, což neučinil a nehodnotil
ani vlastní kvalitu posudku znalce U., která je s ohledem na výše uvedené
nedostatečná. Kromě toho použité právní posouzení věci je nesprávné, neboť krb
a kamna, které by nemovitost nijak neznehodnotily, v takovém případě nejsou
součástí nemovitosti žalované, protože by je bylo možno bez znehodnocení
nemovitosti oddělit a vydat žalobci. V takovém případě by ale musel soud
rozhodnout o tom, že žalobce uhradí žalované jí uhrazené finanční prostředky
proti vrácení krbu a kachlových kamen (jako synallagmatické plnění); není totiž
ani přijatelné ani právně možné, aby žalobce, který pro žalovanou v její
nemovitosti zbudoval kachlová kamna a krb, neobdržel za ně ani žádnou finanční
protihodnotu, ani aby mu kamna a krb nebyly vráceny. Z těchto důvodů dovolatel
navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření vyvrací dovolací argumentaci žalobce.
Rekapituluje dosavadní průběh procesu a zdůrazňuje, že znalecký ústav ve
vypracovaném posudku došel k závěrům, které neodpovídaly skutkovému stavu.
Odvolací soud proto nařídil nový znalecký posudek, ve kterém znalec zcela
logicky podepřel svůj závěr, že nemohlo dojít ke znehodnocení vlastní
nemovitosti, neboť kamna a krb neplní svoji účelovou funkci a pouhá estetická
funkce ke zhodnocení nemovitosti nepostačuje. Žalovaná dále odkazuje na reakci
znalce J. k posudku znaleckého ústavu, poukazuje na silně nadhodnocenou cenu
obou děl, argumentuje, že za odstranitelnou vadu nelze považovat takovou vadu,
která předpokládá zbourání těchto děl a postavení nového díla, když
použitelnost starého materiálu je téměř nulová, neboť nikdo ze znalců nebyl
schopen se vyjádřit, co by po zbourání obou děl mohlo být použito na stavbu děl
nových. Žalovaná se proto ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby
dovolání žalobce bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části první
Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád
(zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst.
2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas a osobou oprávněnou (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že
dovolání je přípustné
ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé, a je i důvodné.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v dovolání uplatněny. Nejvyšší soud takovou jinou vadu v tomto případě shledal.
Soudy obou stupňů s ohledem na závazný právní názor dovolacího soudu obsažený
ve shora již citovaném rozsudku zjišťovaly rozdíl mezi hodnotou rodinného domu
před jeho úpravou – zabudováním kachlových kamen a krbu – a po této úpravě a
správně přistoupily
ke zjišťování těchto skutečností cestou znaleckého posouzení. Odvolací soud pak
rovněž způsobem předvídaným občanským soudním řádem v rámci doplnění dokazování
v odvolacím řízení ustanovil dalšího znalce (U.) a jím vypracovaným posudkem
provedl důkaz, leč pochybil v tom směru, že se spokojil s obsahem tohoto
posudku, který je – jak bude rozvedeno níže – neúplný a tudíž i nepřesvědčivý.
Znalecký posudek ve smyslu občanského soudního řádu představuje jeden z mnoha
důkazních prostředků, byť je svou povahou nezastupitelný. Znalec je přitom
osobou (fyzickou či právnickou), která prostřednictvím svých odborných znalostí
posuzuje skutečnosti, které byly soudem určeny, a ve znaleckém posudku soudu
sděluje subjektivní výsledek tohoto posouzení (rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 28. května 2002, sp. zn.
33 Odo 325/2001).
Podle § 13 odst. 2 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k
provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění k datu zpracování posudku
v této věci v nalézacím řízení, v posudku uvede znalec popis zkoumaného
materiálu, popřípadě jevů, souhrn skutečností, k nimž při úkonu přihlížel
(nález), a výčet otázek, na které má odpovědět,
s odpověďmi na tyto otázky (posudek). Činnost soudu pak směřuje k zajištění
dostatečných podkladů, na jejichž základě lze ve věci rozhodnout. Skutkový stav
soud zjistí po procesu hodnocení jednotlivých důkazů. Povinností soudu je, aby
důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v
jejich vzájemné souvislosti a aby pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení
najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o.s.ř.), který
soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o.s.ř., od jiných se však
liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle
zásad § 132 o.s.ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve
vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními
provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v
posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy
obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo
třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních
důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického
myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako
každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
25.4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001).
Soud při hodnocení znaleckého posudku musí zkoumat, zda provedený úkon byl
učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na
otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně
vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory
atd.). Zjistí-li soud, že znalec nedostatečně splnil úkol, který soud vymezil
ve svém opatření, případně jej nesplnil vůbec, podle okolností případu
posoudí, zda znalce opatřením zaváže k doplnění tohoto neúplného
(nedostatečného) posudku, a to i případně cestou realizace pořádkového opatření
(uložením pořádkové pokuty dle § 53 odst. 1 o.s.ř.), nebo zda za účelem
posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví jiného
znalce.
Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit
ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud
možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k
těmto zjištěním dospěl a
na základě jakých úvah došel ke svému závěru (srov. Rc 47/55). Závěry
znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba v případě
potřeby je ověřovat i jinými důkazy,
a to zejména tehdy, jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů
znaleckého posudku. Tak je tomu např. tehdy, připouští-li znalecký posudek
možnost zpřesnění jím uváděných údajů, avšak k tomuto zpřesnění znalec
nepřikročí, nebo postupuje-li znalec ve znaleckém posudku podle určitého
předpisu, ale v dílčím závěru se od něho bez bližšího zdůvodnění odchýlí (srov.
Rc 33/95). Může také dojít k situaci, kdy jednotlivé dílčí závěry ve svém
souhrnu si do určité míry odporují, nebo vycházejí ze zjištění, které
neodpovídá znalcem popisovanému jevu, resp. souhrnu skutečností, k nimž měl
znalec přihlížet.
Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu se podává, že
odvolací soud z dosud provedených znaleckých posudků znalců J., U. a znaleckého
ústavu nakonec akcentoval posudek znalce U., z nějž čerpal skutková zjištění,
která se stala právně relevantní z hlediska rozsouzení této věci. Jakkoli
dovolacímu soudu nepřísluší hodnotit postup odvolacího soudu, přistoupil-li
odvolací soud v odvolacím řízení k ustanovení znalce U. za účelem vypracování
znaleckého posudku, nelze nepostřehnout, že i když znalec U. v posudku coby
podkladový materiál zmiňuje předchozí (dva) posudky a další důkazní prostředky,
tak při posuzování zadaného úkolu bez dalšího vychází z dílčích odborných
závěrů znalce J., aniž by zaregistroval a také seznatelným a logicky
zdůvodněným způsobem vyložil, z jakých důvodů přisuzuje validitu právě odborným
závěrům znalce J. (viz str. 3 bod 7 posudku U.), a pro jaké důvody naopak
neobstojí (ty které) závěry znaleckého ústavu, a to v případné konfrontaci s
dílčími odlišnostmi posudku znalce Ing. M. N., který uvedený znalec zpracoval
na základě objednávky žalované a jenž tedy není posudkem ve smyslu § 127 odst.
1 o.s.ř., nýbrž důkazním prostředkem
ve smyslu § 129 o.s.ř., případně též v konfrontaci (opět k návrhu žalované) s
odborným posouzením zpracovaným Cechem kamnářů České republiky ze dne 23.
července 1997. Diskrepance vyplývající z uvedených důkazních prostředků se
týkaly nejen otázky (ne)odstranitelnosti zhotovených děl, ale také
(ne)použitelnosti původních materiálů, tedy skutečností zásadního významu, jež
měly být právě prostřednictvím odborného posouzení revizním znaleckým posudkem
verifikovány, resp. patřičně zhodnoceny za účelem odborného posouzení zkoumané
materie. Takového úkolu se ovšem znalec U. ve vypracovaném posudku (posuzováno
jistěže z hlediska přesvědčivosti a logického odůvodnění jeho posudku) řádně
nezhostil a odvolací soud pochybil, pokud takto zjevně neúplné a místy vágní a
bez patřičného podkladu subjektivní závěry převzal za relevantní skutková
zjištění, jež se stala nosným skutkovým základem pro právní posouzení věci.
Je nepochybné, že shora soudem vymezený úkol představuje pro znalce náročnější
odbornou verifikaci relevantních skutkových okolností, neboť v daném případě
jde
o posouzení, zda vůbec, a pokud ano, v jakém rozsahu došlo (případně o jakou
peněžní částku) ke zhodnocení domu žalované v důsledku vestavby krbu a
kachlových kamen, které (ne)jsou zcela funkční, když posuzováno mělo být i
hledisko estetické. To však ještě neznamená, že by znalec měl rezignovat na
zjišťování srovnatelných (obdobných či analogických) podkladů či na posouzení
případného zhodnocení nemovitosti z estetického hlediska (srov. výslech znalce
U. při odvolacím jednání konaném dne 13. června 2007
na č.l. 324 verte – arg.: „Na otázku, zda samotná estetická stránka věci může
zvýšit hodnotu nemovitosti uvádím, že někomu se to tak může líbit, ale to je
otázka subjektivní, proto jsem volil nulovou hodnotu, že někdo to může strpět a
pro někoho to může být negativní.“).
Je právě pouze a jen na znalci, aby s ohledem na své odborné znalosti,
zkušenosti a zjištěné doplňující informace (odborná literatura, poznatky z
praxe v daném oboru vždy však s odkazem na prameny takto získávaných informací
či podkladových materiálů) přehledným a logicky zdůvodněným způsobem vyložil
své odborné závěry a podklady, z nichž
při posuzování té které dílčí odborné otázky postupoval. Pokud znalec své
závěry opírá
o pouhé domněnky či blíže neodůvodněné poznatky z jeho odborné praxe, je takto
jím zpracovaný posudek zatížen nepřesvědčivostí, přičemž v takovém stadiu je
povinností soudu procesním způsobem vést znalce k precizaci jeho posudku tak
aby bylo možno z jeho obsahu zjistit, z jakých podkladů či na základě jakých
informací, poznatků byly znalcem činěny příslušné dílčí odborné závěry k soudem
provedenému zadání posouzení předmětných skutečností z odborného hlediska.
Jestliže tedy odvolací soud vycházel z posudku znalce U., který neobsahoval
logicky seznatelný popis skutečností, z nichž znalec při tvorbě svých dílčích
závěrů vycházel, a v dané věci zákonu odpovídajícím způsobem nezjednal nápravu
(formou vedení znalce k relevantnímu doplnění posudku, případně k ustanovení
jiného znalce či ústavu za účelem zpracování nového posudku), zatížil odvolací
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Uvedené skutečnosti odůvodňují tedy závěr o zjištění jiné vady řízení, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolateli se rovněž podařilo osvědčit i dovolací důvod ve smyslu § 241a odst.
3 o.s.ř., neboť skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že „materiál získaný
eventuální demontáží není podruhé použitelný, což je zřejmé ze znalecký posudků
v řízení vypracovaných“, nemá zcela oporu v obsahu spisu. O opětovném použití
demontovaných kachlů se např. zmiňuje v rámci navrhovaného odstranění vad
kachlových kamen znalec
Ing. M. N. (viz č.l. 30 verte) nebo znalecký ústav v posudku, který vypracoval
na základě zadání soudu prvního stupně (viz č.l. 235 a násl.). Poněvadž
případně zjištěná skutečnost, že určitý materiál z realizovaných děl by bylo
možno v souvislosti s případnou demontáží v rámci případného odstraňování vad
opětovně použít, by pravděpodobně byla relevantní z hlediska řešení otázky
bezdůvodného obohacení žalované, dovolacímu soudu v takto osvětlených
souvislostech nezbývá než uzavřít, že se dovolateli podařilo osvědčit také
dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř.
Nad rozsah odůvodnění, jež se upíná k tomuto vydanému kasačnímu rozhodnutí,
považuje Nejvyšší soud za nezbytné vyjádřit se k dovolací námitce, jež je
založena
na žalobcem tvrzeném logickém předpokladu, že pokud v dané věci bylo (ve
stručnosti shrnuto) napevno vyřešeno, že vestavěná předmětná díla jsou součástí
domu žalované, pak v takovém případě nutně muselo dojít k určitému zhodnocení
nemovitosti, neboť opačný závěr by zase negoval závěr o charakteru děl jako o
součásti nemovité věci.
Právní institut součásti věci, který je obsažen v ustanovení § 120 odst. 1 obč.
zák., je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné
předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené,
tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými
částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon stanoví samostatnost věci ve
vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2)
na míře jejich oddělitelnosti. Prvním kritérium představuje spíše subjektivní
rovinu, neboť „to, co k věci podle její povahy náleží“, se určuje do značné
míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní
věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která
je považována za věc podstatnější, určující a tedy ve vztahu více věcí za věc
tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu
posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet
úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní „patří“ natolik neodmyslitelně,
že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více
objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace
„nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila“, však nevylučuje možnost
faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje
měřítko samostatnosti věcí. Charakter „oddělení“ zákon nestanoví a tedy nutně
tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů
od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken
domu),
přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po
pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od
telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty
případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní
(nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením
nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným
odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i
o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením
míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti
slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec.
Součástí věci se může stát i původně samostatná věc, je-li spojena s jinou
věcí. Zpravidla půjde o fyzické spojení, nelze však zcela vyloučit, že jedinou
věcí v právním smyslu mohou být věci, které takto spojeny nebudou (například
sluchátko bezdrátového telefonního přístroje). Nutnou podmínkou pro to, aby
původně samostatná věc mohla být v případě volnějšího spojení s jinou věcí
považována
za součást věci je, aby nadále byla v samostatných funkčních vazbách pouze s
touto jedinou věcí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999,
sp. zn. 25 Cdo 770/98,
ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98 nebo ze dne 30. července 2003,
sp. zn. 33 Odo 351/2002, in www.nsoud.cz).
Dovolatel ve své dovolací argumentaci zdůvodňuje právní závěr, že pokud v dané
věci krb a kachlová kamna představují součást nemovitosti ve vlastnictví
žalované, je tím implicite předurčeno i to, že v důsledku této okolnosti muselo
dojít k (určitému) zhodnocení předmětného domu, neboť byl-li by v opačném gardu
zastáván názor, že k žádnému zhodnocení nedošlo, nemohla by zmíněná díla být
zase součástí domu. Tento dovolatelův kategorický apriorní právní závěr ovšem
nelze akceptovat. Jakkoliv posuzování důsledků případného oddělení věci (coby
jednoho ze zmíněných hmotněprávních verifikačních identifikátorů při
zjišťování, zda jde o součást věci anebo věc samostatnou) při závěru, že „něco“
tvoří součást věci hlavní, zpravidla bude spojeno se závěrem o znehodnocení
věci hlavní z hlediska peněžního vyjádření a v opačném případě – tím, že je
zde „něco“, co k věci podle její povahy fyzicky a zároveň funkčně náleží –
zase se zhodnocením hlavní věci, nelze závěr o takovémto hodnotovém zhodnocení
u věci hlavní vždy předpokládat. Je tomu tak již z toho esenciálního důvodu, že
nelze bez dalšího klást rovnítko mezi závěrem o důsledku znehodnocení věci
hlavní, pokud by její součást byla oddělena, a závěrem o jejím možném
zhodnocení tím, co tvoří její součást, neboť sledovaná hodnotová hlediska sice
mají stejný materiální základ, ovšem v závěru o znehodnocení věci hlavní při
oddělení její součásti není ještě vždy napevno vyjasněna také otázka, zda
součást věci v určitém rozsahu věc hlavní vskutku i zhodnocuje. Jak již shora
bylo uvedeno, za znehodnocení při posuzování, zda v konkrétním případě určitý
hmotný substrát je součástí věci či nikoli, nelze chápat pouze fyzické zničení
věci, anebo jako podstatné poškození věci hlavní při oddělení součásti, ale
rovněž jako snížení hodnoty a tedy zpravidla ceny věci, anebo i znehodnocení
funkční, případně znehodnocení estetické. V případě závěru o funkčním nebo o
estetickém znehodnocení věci hlavní, došlo-li by k oddělení její součásti,
nemusí být při posuzování např. bezdůvodného obohacení za zhotovení díla
představujícího součást věci ještě zjištěno, že v rozsahu součásti vskutku
došlo k určitému zhodnocení věci hlavní, pakliže by se peněžním vyjádření
(principem tzv. pekuniární kondemnace) v daných souvislostech poměřovalo
hledisko funkční či estetické. Tento způsob zjišťování by přitom bylo nutno
poměřovat s ohledem na další právně významná hlediska.
Tak v případě funkčního
hlediska by nebylo možno při posuzování otázky případného zhodnocení věci
odhlížet od skutečnosti, že dílo má vady, které vyžadují částečnou nebo
celkovou demontáž, anebo v případě posuzování zhodnocení věci z estetického
hlediska nevzít za relevantní zase okolnost, že stávající stav s ohledem na
nezbytnost částečné či dokonce celkové demontáže uvedených děl bude změněn a že
tudíž zhodnocení věci z estetického hlediska (z povahy věci) nepřichází v
úvahu; jinak by tomu přirozeně bylo v situaci, pokud by stávající stav vzhledu
děl neměl doznat změny, takže by přicházelo v úvahu zjišťování, zda z
estetického hlediska tato díla zvyšují, a pokud ano, tak v jakém rozsahu, resp. v jaké hodnotě (penězích) cenu věci hlavní. Jinak řečeno, nelze sice v rámci
znalecké verifikace rezignovat při řešení otázky případného zhodnocení věci
(v rozsahu její součásti) z estetického hlediska s odůvodněním, že jde o
subjektivní vnímání pocitů a dojmů z vytvořeného díla a takové posouzení lze
problematicky objektivizovat,
na druhé straně daný proces odborného posuzování nebude přicházet v úvahu v
situaci, kdy stávající dílo by mělo být v důsledku odstranění (závažných) vad
zásadním způsobem či zcela odstraněno, resp. demontováno za účelem jeho nové
výstavby, resp. montáže, jejíž konečný výsledek bude teprve (nově) předurčovat
i estetický dosah takto „nově“ opraveného, resp. vytvořeného díla. Je tomu tak
proto, že v tomto směru pouze daný reálný objekt, resp. dílo tvořící součást
věci se stává konkrétním jedinečným podkladem pro jeho estetické poměřování
(lidského vnímání pocitů a dojmů) z hlediska jeho možné zhodnocení věci hlavní,
což podle názoru dovolacího soudu by nebylo možno uplatnit v situaci, kdy
takový objekt, resp. dílo dozná z důvodu nezbytných oprav a případné demolice a
nové výstavby změny, jakkoliv lze s ohledem na stavebně technické souvislosti
předpokládat zcela identický anebo téměř shodný výsledek s předchozím stavem
díla.
Zbývá snad pro úplnost poznamenat, že dospěl-li by naopak odvolací soud
po provedeném odvolacím řízení k závěru, že je jistý právní základ žalobou
uplatněného nároku, avšak výši takového nároku lze zjistit jen s nepoměrnými
obtížemi, bude tím osvědčen postup pro aplikaci volné úvahy soudu podle § 136
o.s.ř. Volná úvaha ovšem bude na místě až po zjištění skutečností, které
umožňují porovnat srovnatelné (obdobné) případy v daném místě a čase, resp.
které umožňují kvantitativní posouzení srovnatelných (obdobných) souvislostí,
jež musí být podloženo logickým a v rozhodnutí pečlivě odůvodněným úsudkem
soudu a naopak nemůže být projevem libovolné (tedy nijak nepodložené) úvahy
soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007, sp.
zn. 30 Cdo 2625/2007, uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod číslem 20,
ročník 2007). Při určení přiměřené výše nároku musí soud vyjít z důkazů
provedených v řízení, přičemž soudem nastíněný myšlenkový postup (obsažený v
odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozhodnutí) musí odpovídat z hlediska
řádného zdůvodnění myšlenkového postupu soudu obecným zásadám logiky, a tedy i
jeho přesvědčivosti. Pouze takové zdůvodnění soudu zakládá alespoň elementární
možnost přezkumu správnosti volné úvahy soudu, o níž své rozhodnutí opřel
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2009,
sp. zn. 28 Cdo 418/2009, in www.nsoud.cz). Naopak pokud soud nemá pro svou
volnou úvahu k dispozici základní zjištění umožňující kvantitativní posouzení
souvislostí v porovnatelných případech v daném místě a čase, nejsou zde splněny
předpoklady
pro aplikaci volné úvahy.
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné;
Nejvyšší soud proto napadený rozsudek zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem
o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. ledna 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu