U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D.,
LL.M., v právní věci žalobkyně B. Š., zastoupené JUDr. Ing. Zuzanou Bordovskou,
advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, U Staré pošty 744, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o
1 876 862 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
10 C 182/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 25. 8. 2014, č. j. 54 Co 321/2014-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným usnesením Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil k odvolání
žalobkyně usnesení soudu prvního stupně ze dne 19. 6. 2014, č. j. 10 C
182/2012-74, tak, že žalobkyni přiznal osvobození od soudních poplatků v
rozsahu 75 %.
Usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním,
které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst.
2 o. s. ř., neboť žalobkyně nikterak nevymezila, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání.
Žalobkyně v dovolání nijak nekonkretizuje, který z předpokladů přípustnosti
dovolání považuje pro ni za splněný. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích
opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé,
od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud
odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím
soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve
přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS
3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na
www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z
jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně.
Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální
míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést.
Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž
logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne
26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti
dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace
vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na
advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání
odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec
podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu
sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto
vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu