30 Cdo 5421/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobců a) Ing. P. M., a b) B. M., obou zastoupených JUDr. Tomášem
Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalovanému Zlínskému
kraji, se sídlem ve Zlíně, Tomáše Bati č. 21, IČO 70891320, zastoupenému JUDr.
Vítem Buršou, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Růžová č. 1254, o
ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 24 C 61/2002, o
dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. května
2008, č.j. 1 Co 160/2007-291, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. května 2008, č.j. 1 Co
160/2007-291, se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. listopadu 2006, č.j. 24 C
61/2002-231, uložil žalovanému zaplatit žalobci a) (dále jen první žalobce)
částku 1,000.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2
občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a co do částky 3,000.000,- Kč žalobu
zamítl (výrok I.). Žalovanému dále uložil zaplatit na náhradu nemajetkové újmy
ve prospěch žalobkyně b) (dále jen druhá žalobkyně) částku 1,300.000,- Kč,
zatímco žalobu ohledně částky 4,700.000,- zamítl (výrok II.). Rozhodl též o
náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že
dne 30. prosince 2000 na křižovatce silnice první třídy č. 50 a silnice třetí
třídy č. 4958, u obce U. B., řidič automobilu vybaveného čelní radlicí na
shrnování sněhu SPZ UHA 11-64 L. J., jako zaměstnanec Správy a údržby silnic
Uherské Hradiště, státní příspěvkové organizace, při jízdě po silnici III.
třídy od obce V. nerespektoval dopravní značku „Dej přednost v jízdě“ a najel
do jízdní dráhy po hlavní silnici jedoucímu automobilu KIA Carnival, SPZ AKP
04-79, které řídil první žalobce, přičemž oba žalobci utrpěli těžká zranění a
jejich dcera E. utrpěla zranění, kterému na místě podlehla. Řidič L. J. byl v
souvislosti s tímto činem trestně odsouzen. Žalovaným v označené věci byla
původně Správa a údržba silnic Uherské Hradiště, státní příspěvková organizace,
avšak na základě usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2006, č.j.
24 C 61/2002-185, bylo jako s procesním nástupcem uvedeného žalovaného v řízení
pokračováno se Zlínským krajem. Soud prvního stupně posoudil uplatněné nároky
podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ve své
podstatě za opodstatněné, neboť popsaným jednáním došlo k zásahu do práva
žalobců na ochranu jejich osobnosti.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jak žalobci
(požadovali, aby žalobě bylo vyhověno zcela), tak i žalovaný (žádal, aby žaloba
byla v celém rozsahu zamítnuta). Vrchní soud v Olomouci poté rozsudkem ze dne
14. května 2008, č.j. 1 Co 160/2007-291, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
9. listopadu 2006 změnil ve vyhovujících výrocích tak, tak, že žalobu, aby
žalovaný zaplatil žalobcům náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši
1,000.000,- Kč, resp. 1,300.000,- Kč, zamítl (výrok I.); ve zbylé části, pokud
byla žaloba z části zamítnuta, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok
II.). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, na
které současně též odkázal, avšak dospěl k závěru, že krajský soud nesprávně
posoudil situaci, kdy původně žalovaný subjekt práva - právnická osoba označená
jako „Správa a údržba silnic, Uherské Hradiště, státní příspěvková organizace,
IČO 00091839 - zanikla. Poukázal na to, že rozhodnutím Ministerstva dopravy a
spojů České republiky ze dne 10. září 2001, č.j. 3796/01 13KM se stala mimo
jiné i tato původně žalovaná právnická osoba příspěvkovou organizací Zlínského
kraje s tím, že na ni dnem nabytí účinnosti tohoto rozhodnutí (1. října 2001) v
souladu s ustanovením § 2 odst. 1 zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu věcí, práv
a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, přecházejí veškerá práva
a závazky uvedené státní příspěvkové organizace. Zastupitelstvo Zlínského kraje
na svém 23. zasedání usnesením ze dne 14. dubna 2004 schválilo zrušení
příspěvkových organizací tohoto kraje - mezi nimi i Správy a údržby silnic
Uherské Hradiště, a to ke dni 30. dubna 2004 s tím, že věci, práva a závazky
obsažené v jejich mimořádných účetních závěrkách a inventurních soupisech
zpracovaných k datu sestavení mimořádných účetních závěrek, přecházejí ke dni
zrušení příspěvkových organizací na Zlínský kraj. Odvolací soud připomněl, že
(již zmíněným) pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. května
2006, č.j. 24 C 61/2002- 185, bylo rozhodnuto, že procesním nástupcem žalované
Správy a údržby silnic Uherské Hradiště, příspěvková organizace Zlínského
kraje, se stal Zlínský kraj, se sídlem ve Zlíně, Tomáše Bati č. 21, IČO
70891320. Podle odvolacího soudu názor soudu prvního stupně, že v daném případě je možný
(i) přechod povinností na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu
ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. z právnické osoby, která je odpovědná za
neoprávněný zásah do osobnostních práv způsobený jejím zaměstnancem na jinou
právnickou osobu, není správný, takže žaloba měla být (v celém rozsahu)
zamítnuta. Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozsudku uvedl, že: „Soudní praxí
již bylo ustáleno, že smrtí fyzické osoby, která je původcem neoprávněného
zásahu do osobnostních práv jiné fyzické osoby, nepřechází povinnost k náhradě
nemajetkové újmy v penězích na dědice, protože jde o plnění, které mělo být
provedeno osobně dlužníkem ve smyslu ustanovení § 579 odst. 1 obč. zák.
V tomto
případě však původcem neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce je
právnická osoba, která již zanikla. Zákon přitom obdobné ustanovení, které by
se týkalo zániku právnické osoby - dlužníka, který má plnit něco, co je vázáno
přímo na ni a co by tedy měla plnit výlučně sama, nemá. Odvolací soud má za to,
že to, co platí o osobní povinnosti fyzické osoby uhradit nemajetkovou újmu
podle § 13 odst. 2 obč. zák., by mělo také v plné míře platit i pro právnické
osoby. Nevidí důvod, proč by měl být původce neoprávněného zásahu do
osobnostních práv rozlišován podle toho, zda jde o fyzickou nebo právnickou
osobu, když navíc nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích je vlastně
konstituován až pravomocným rozhodnutím soudu, neboť je to soud, který ve
smyslu ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. rozhodne, zda došlo k újmě ve
značné míře a určí výši náhrady nemajetkové újmy. Tím je ostatně naplňována i
ústavní zásada rovnosti práv a povinností fyzických a právnických osob a státu. Náhrada nemajetkové újmy v penězích je pouze jedním z několika druhů
satisfakcí, přičemž pokud jde o jiné satisfakce - morálního charakteru -
nerelutární, pak není pochyb o tom, že je dána pasivní legitimace výlučně jen u
původce zásahu, a že takováto povinnost, například zdržení se protiprávního
chování či omluva za konkrétní zásah, nemůže být uložena někomu jinému, než je
původce neoprávněného zásahu do osobnostních práv. Není tedy důvod k tomu, aby
byl vytvářen dvojí právní režim pro jednotlivé druhy satisfakce. Z těchto
důvodů pak odvolací soud dospěl k závěru, že přechod povinnosti právnické osoby
na úhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 a 3
obč. zák. na jiný subjekt práva není možný ani v případě, kdy dojde k zániku
takovéto právnické osoby, která je původcem neoprávněného zásahu do
osobnostních práv fyzické osoby. Za takovéto situace pak je zřejmé, že nemůže
být dána pasivní legitimace žalovaného v tomto sporu, když žalobci ani netvrdí,
že by byl původcem neoprávněného zásahu do jejich osobnostních práv. Krajský
soud však pochybil především výše uvedeným usnesením ze dne 15. května 2006,
jímž rozhodl, že procesním nástupcem původně žalovaného se stal nynější
žalovaný. Správně měl ve smyslu ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř. řízení zastavit
s tím, že povaha věci neumožňuje pokračovat v řízení.“
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobců dne 23. července 2008,
přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 22. září 2008 včasné
dovolání. Jeho přípustnost vyvozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve
spojení s § 237 odst. 3 téhož zákona. Z obsahu dovolání vyplývá (§ 41 odst. 2
o.s.ř.), že je zbudováno na zdůraznění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. dovolatelé fakticky vytýkají, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Mají za to, že odvolací soud
zaujal nesprávný názor, že povinnost úhrady nemajetkové újmy v penězích ve
smyslu § 13 odst. 2 a odst. 3 obč. zák., je osobně spjata nejen s fyzickou
osobou, která se neoprávněného zásahu do osobnostních práv jiné fyzické osoby
dopustila, ale bez dalšího i s právnickou osobou a zaniká smrtí této fyzické
osoby, resp.analogicky se zánikem právnické osoby. Dovolatelé jsou přesvědčeni,
že závisí na konkrétních okolnostech věci, neboť mezi smrtí fyzické osoby a
zánikem příspěvkové organizace je rozdíl. Kraj je právním nástupcem zaniklé
právnické osoby, na který při zrušení této právnické osoby bez likvidace přešla
procesní práva a povinnosti.
Dovolatelé proto navrhují, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze
změnil (správně zrušil) a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřil žalovaný, který se ztotožnil s napadeným
rozsudkem odvolacího soudu.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen
„o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, a uvážil, že dovolání žalobců bylo podáno oprávněnými
osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř.,
stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je
charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a
odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.,
resp. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 téhož zákona.
Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má totiž po právní stránce zásadní
význam při řešení otázky právního nástupnictví v případě právnické osoby, která
se dopustila zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby. Poté rozsudek
odvolacího soudu přezkoumal ve výrocích ve věci samé v souladu s ustanovením §
242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není správné (§
243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání
přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i
tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu seznány
nebyly.
Pokud dovolání vychází z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno
nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně
použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej
vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem
jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly z hlediska ustanovení § 11 a 13
obč. zák., podle nichž fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména
života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého
jména a projevů osobní povahy (§ 11 obč. zák.) a dále má právo se zejména
domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její
osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno
přiměřené zadostiučinění (§ 13 odst. 1 obč. zák.), resp. pokud by se nejevilo
postačujícím zadostiučinění podle § 13 odst. 1 obč. zák. zejména proto, že byla
ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve
společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích
(§ 13 odst. 2 obč. zák.). Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8,
10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na
ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu
jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných
součástí celkové fyzické a psychicko-morální integrity osobnosti.
S odvolacím soudem je třeba se ztotožnit v závěru, že právo na ochranu
osobnosti fyzické osoby jako právo nemajetkové, ryze osobní povahy, zaniká
smrtí této fyzické osoby (§ 7 odst. 2 obč. zák.), takže např. nepřechází její
smrtí na dědice (srovnej např. Zprávu Nejvyššího soudu ze dne 31. října 1967,
sp.zn. Prz 33/67 a 234/66). Všeobecné osobnostní právo jako jednotné právo je
právem neoddělitelným od osobnosti fyzické osoby, resp. je právem ryze osobním,
takže se nemůže před soudem úspěšně domáhat občanskoprávní ochrany podle §
11násl. obč. zák. nikdo jiný, než sama dotčená určitá konkrétní fyzická osoba.
Všeobecné osobnostní právo trvá po celou dobu života fyzické osoby (Karel Knap,
Jiří Švestka a kol., Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha,
a.s., 2004). Protože smrtí zaniká právní osobnost člověka, končí i právní
subjektivita fyzické osoby a tím i její vlastní nárok podřaditelný po
ustanovení § 11, resp.§ 13 obč. zák.
Vztah mezi fyzickou osobou, do jejíhož práva na ochranu osobnosti bylo
zasaženo, a osobou, které je třeba tento zásah přičítat, je vztahem osobním,
který je charakterizován mimo jiné tím, že poškozený má výlučné právo vůči
subjektu (původci) neoprávněného zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby,
uplatňovat nároky na ochranu vyplývající z ustanovení § 13 obč. zák. S osobou
původce zásahu je výlučně svázána povinnost spojená s občanskoprávními sankcemi
vyplývajícími z citovaného ustanovení. Platí proto, že v případech, je-li
subjektem občanskoprávních sankcí fyzická osoba, pak její smrtí její povinnost
vyplývající z ustanovení § 13 obč. zák. zaniká. Poněkud komplikovanější je však
situace v případě, že původcem zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické
osoby je právnická osoba.
Jak vyplývá z napadeného rozsudku, odvolací soud zřejmě dovozuje v případě
subjektů občanskoprávních sankcí podle § 13 obč. zák. paralelu mezi smrtí
fyzické osoby a zrušením, resp. zánikem právnické osoby. Se zdůvodněním tohoto
závěru se však v zásadě nelze ztotožnit. Již sama úvodní argumentace odvolacího
soudu, v níž se uplatňuje podmiňovací způsob, je ve své podstatě ne zcela
určitá a může vést k domněnce, že tímto svým závěrem si soud druhého stupně
není zcela jistý, pokud uvádí, že “Odvolací soud má za to, že to, co platí o
osobní povinnosti fyzické osoby uhradit nemajetkovou újmu podle § 13 odst. 2
obč. zák., by mělo také v plné míře platit i pro právnické osoby. Nevidí důvod,
proč by měl být původce neoprávněného zásahu do osobnostních práv rozlišován
podle toho, zda jde o fyzickou nebo právnickou osobu…“. Tuto svou tezi jinak
ovšem nikterak nerozvádí a nevysvětluje, neboť jeho další úvahy o
„konstituování nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích pravomocným
rozhodnutím soudu“, o tom, že „soud rozhodne(!), zda došlo k újmě ve značné
míře“, a dále o zásadě rovnosti práv a povinností fyzických a právnických osob
a státu, o dovozovaných rozdílech mezi tzv. morální a relutární satisfakcí,
resp. o tom, že „není důvodu, aby byl vytvářen dvojí právní režim pro
jednotlivé druhy satisfakce“, se podle názoru dovolacího soudu podstaty výše
vymezeného problému v zásadě netýkají.
Subjekty práva (osoby v právním smyslu) jako nositele práv a povinností v
soukromém právu se tradičně dělí na osoby fyzické a na osoby právnické.
Označením „právnické osoby“ je vytvořena právní konstrukce, kterou jsou tito
účastníci občanskoprávních vztahů stavěni do kontradiktorní pozice k osobám
fyzickým (přirozeným). V německé teorii práva proti sobě v devatenáctém století
stály dvě protichůdné teorie dovozující, co je třeba rozumět právnickou osobou.
Především to byla tzv. teorie fikce, a dále pak tzv. realistická teorie. První
z teorií, tj. teorie fikce, vycházela z premisy, že právní subjektivita
(způsobilost mít práva a povinnosti), náleží jenom jednotlivým lidem, tedy
jenom fyzickým osobám. Právnické osoby jsou podle této teorie umělou právnickou
konstrukcí, která je přijatá pouze na základě fikce.
Druhá ze zmíněných teorií - Realistická vycházela z názoru, že právnické osoby
nejsou pouze vymyšlené (fingované) osoby, ale že to jsou reálné (skutečně
existující) osoby stejně jako osoby fyzické. Rozdíl mezi fyzickou a právnickou
osobou je v tom, že fyzická osoba je jednotlivec, zatímco právnická osoba je
složená osoba. Smyslově jsou vnímatelné sice jenom fyzické osoby, nicméně
právnické osoby v realitě působí, přičemž toto působení má takovou povahu, že
ho nelze vysvětlit jako prostý součet působících sil jednotlivců.
O pojmové vymezení právnických osob se vedly odedávna spory, a lze konstatovat,
že tato otázka není dosud stále uzavřena. Přesto česká právní nauka i právní
praxe převážně tradičně vycházejí z teorie fikční. Takto právnická osoba vzniká
na půdě práva a z moci zákona, nemající svůj zdroj v nějaké sociální či
ekonomické skutečnosti. Tento umělý subjekt vystupuje jako právní realita a má
moc působit na skutečné společenské i hospodářské vztahy.
Již z uvedeného je patrný rozdíl mezi atributy jimiž je nadána samotná fyzická
osoba a vlastnostmi právnických osob, byť v obou případech jde o subjekty práv
a povinností. Právnické osoby jsou uměle vytvořené subjekty, jejichž podstatu
tvoří buď lidé, nebo věci, které v právních vztazích vystupují a jednají
obdobně jako lidé, však vznik a zánik těchto subjektů se s ohledem na podstatu
jejich povahy výrazně odlišuje. Je nepochybné, že smrtí způsobilost fyzické
osoby mít práva a povinnosti zaniká (§ 7 odst.2 obč. zák.). Naproti tomu
právnické osoby zanikají v důsledku zákonem předvídaných právních úkonů (§ 20a
obč. zák.), přičemž je dána i možnost, že práva a povinnosti takové právnické
osoby převezme její právní nástupce (viz např. § 20a odst. 3 obč. zák.).
Zrušení právnické osoby je právní skutečnost, která zákonem upraveným způsobem
nastává tehdy, kdy právnická osoba nemá nebo nemůže plnit funkce, pro které
byla zřízena. Právní důvody zrušení právnické osoby mohou být různé.
Pravidelným následkem zrušení právnické osoby je její likvidace (viz § 20a
odst. 4 obč. zák.), nastávají však též případy, kdy k likvidaci právnické osoby
nedochází. Tak například ke zrušení právnické osoby může dojít cestou fúze
(spojení). Zde buď z několika slučovaných právnických osob jedna zůstává ve své
existenci zachována, zatímco právnické osoby s ní slučované do ní vplývají svým
majetkovým nebo osobním substrátem, nebo takto zanikají všechny slučované
právnické osoby, přičemž na jejich místě jako jejich společný právní sukcesor
vzniká nová právnická osoba, apod. Zrcadlovým institutem je pak rozdělení
právnické osoby (srovnej např. i zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních
společností a družstev).
Již z vyloženého vyplývá, že v případě zániku právnické osoby není absolutní
analogie se smrtí fyzické osoby plně reálná, neboť v řadě případů práva a
povinnosti vplývají do jiné právnické osoby, do níž se tak promítnou a prolnou
prvky právní subjektivity původní právnické osoby. To však odvolací soud bez
dalšího pominul a v případě žalovaného subjektu nezkoumal.
Zmiňovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci proto nelze pokládat za správný (§
243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací jej
proto z uvedeného důvodu, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení,
zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta
první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§
243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu