30 Cdo 543/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
ve věci žalobce R. V., zastoupeného JUDr. Milenou Duškovou, advokátkou se
sídlem ve Vrchlabí, Krkonošská 155, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 1,100.000,-
Kč, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 8 C 277/2006, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2008, č.
j. 20 Co 127/2008 – 137, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2008, č. j. 20 Co
127/2008 – 137, ve výrocích I. až IV., a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze
dne 17. 1. 2008, č. j. 8 C 277/2006 – 120, ve výrocích II. a III. a v té části
výroku I., v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 100.000,- Kč
jako náhradu nemajetkové újmy, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací
Okresnímu soudu v Náchodě k dalšímu řízení.
993.650,- Kč zamítl a ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud v záhlaví označeném rozsudku změnil výrok I. rozsudku soudu
prvního stupně tak, že žalobu co do částky 100.000,- Kč zamítl (výrok I), jinak
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok II), rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III) a taktéž o
náhradě nákladů řízení odvolacího (výrok IV.).
Žalobce se domáhal toho, aby mu žalovaná zaplatila částku ve výši 1,100.000,-
Kč jako náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené mu nesprávným úředním
postupem, který spatřoval v tom, že po dobu dvou let měl zablokovaný svůj běžný
účet u bankovního ústavu a nemohl s ním nakládat. K tomu mělo dojít v rámci
exekučního řízení vedeného proti žalobci na základě platebního rozkazu
Okresního soudu v Trutnově ze dne 18. 6. 1996, č. j. Ro 370/96 – 7, kterým mu
bylo uloženo zaplatit částku 57.744,- Kč. Exekuce byla nařízena usnesením
Okresního soudu v Trutnově ze dne 2. 8. 2004, č. j. 13 Nc 4134/2004 – 7, které
bylo doručováno dne 5. 1. 2005 a nebylo proti němu podáno odvolání. Žalobce
dodatečně vznesl námitku, že mu nebyl platební rozkaz doručen a znalec s oboru
písmoznalectví posoudil podpis na doručence platebního rozkazu za neučiněný
osobou žalobce. Exekuce proti žalobci tak byla zastavena.
Okresní soud po provedeném dokazování dovodil, že jsou dány podmínky pro
náhradu škody z titulu odpovědnosti státu za „nesprávné úřední rozhodnutí“
vydané v občanském soudním řízení. Majetková škoda byla vyčíslena na 6.350,-
Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobci vznikla i nemajetková újma
spočívající v tom, že nemohl se svým účtem po dobu dvou let nakládat a musel
vést podružný účet na jméno své sestry. Z tohoto titulu přiznal okresní soud
žalobci náhradu ve výši 100.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podali dovolání jak žalobce, tak i žalovaná. Žalobce
brojil jak proti výroku I., tak i proti výroku II., neboť přiznanou částku
nepovažoval za dostačující. Žalovaná brojila proti výroku I., avšak jen v části
týkající se přiznané náhrady za nemajetkovou újmu ve výši 100.000,- Kč.
Odvolací soud dospěl k závěru, že na daný případ lze aplikovat zákon č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č.
160/2006 Sb. – dále jen „OdpŠk“. Odvolací soud poučil žalobce ohledně pojmu
„nemajetková újma“ a ohledně nutnosti její specifikace. Po tomto poučení
žalobce uvedl, že v souvislosti s nesprávným rozhodnutím, které bylo později
zrušeno, měl hmotné výdaje, například si musel zřizovat nové účty a nevýhodně
si půjčit peníze od společnosti Provident. Na opětovný dotaz, jaká mu vznikla
psychická újma či bylo zasaženo do jeho osobnostních práv v souvislosti s
nezákonným rozhodnutím, uvedl, že se mu lidé vysmívají, že je tichý blázen,
kašpárek, pako a kam až to dotáhl jako bývalý podnikatel v autobusové dopravě.
Přišel o rodinu i o firmu a takhle dále už nechce.
Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žalobce před soudem prvního stupně ani
před soudem odvolacím netvrdil vznik nemajetkové újmy. Žalobce tedy neotevřel
procesní prostor pro to, aby soudy prvého a druhého stupně měly možnost se v
tomto smyslu žalobou věcně zabývat. Na základě doplněných skutkových tvrzení
dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci žádná nemajetková újma nevznikla,
resp. ji nebyl schopen tvrdit a prokázat.
Proti výroku I., II., a III. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání,
jehož přípustnost v případě výroku I. opírá o § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. s. ř.“) a v případě výroků II. a III. o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Podle obsahu spisu též rozhodnutí
odvolacího soudu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Již
samotná skutečnost, že na majetek žalobce byla nařízena exekuce, vede k životní
situaci, která takto postiženou osobu nepochybně velmi psychicky zatěžuje. Zamezení dispozice s prostředky na účtu, na kterém měl žalobce prostředky k
zajištění nezbytných životních potřeb a nákladů, znamená nejen újmu majetkovou,
ale také újmu nemajetkovou spočívající zejména ve zhoršení psychického stavu a
v neposlední řadě také ve významném omezení při zajištění běžných životních
potřeb. Tyto skutečnosti žalobce před soudy obou stupňů tvrdil. Jestliže pak
měl odvolací soud pochybnosti o tom, že se žalobci nepodařilo prokázat tvrzené
skutečnosti ohledně nemajetkové újmy, měl buď doplnit dokazování, případně
podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozhodnutí okresního soudu zrušit a
vrátit mu věc k dalšímu řízení. Bylo nadto zřejmé, že žalobce doplňujícím
dotazům odvolacího soudu neporozuměl. Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud
napadený rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. V rozsahu, v němž směřuje proti výroku I. rozsudku soudu odvolacího, je
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Pokud dovolání směřuje
i proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, mohla by být přípustnost
zvažována podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud nicméně
přihlédl k tomu, že v obou výrocích bylo rozhodnuto o totožném nároku založeném
na totožném skutkovém základě, a proto je třeba, aby tento nárok i v rozhodnutí
dovolacího soudu sledoval stejný právní osud. Proto, směřuje-li dovolání proti
výroku I. a II, je v tomto rozsahu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud proto zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo
vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,
jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel namítá, že měl-li
odvolací soud pochybnosti o tom, že se žalobci nepodařilo prokázat tvrzené
skutečnosti ohledně nemajetkové újmy, měl buď doplnit dokazování, případně
podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.
rozhodnutí okresního soudu zrušit a
vrátit mu věc k dalšímu řízení. Tato námitka není z hlediska procesně právního
hodnocení postupu odvolacího soudu zcela přiléhavá, nicméně ve výsledku je
možné se s ní ztotožnit. Odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že žalobce netvrdil
(a tedy ani neprokazoval), že by mu vznikla nemajetková újma, resp. netvrdil
skutečnosti, které by tomu nasvědčovaly. Proto žalobce poučil, že v tomto
případě jde o odškodnění nemajetkové újmy a že se má vyjádřit k tomu, jaká mu
vznikla psychická újma (viz protokol z jednání před odvolacím soudem ze dne 23. 10. 2008, č. l. 135). Z toho lze mít za to, že odvolací soud materiálně poskytl
žalobci poučení podle § 118a odst. 1 a 2 ve spojení s § 213b odst. 1 o. s. ř. Odvolacímu soudu lze již na tomto místě vytknout, že poučení jím poskytnuté
nebylo úplné, neboť žalobce nebyl (podle protokolu o jednání) poučen o
následcích nesplnění své povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti. Nicméně podstatné je, že soudy obou stupňů přehlédly, resp. nijak se
nevypořádaly s tvrzením žalobce obsaženém na č. l. 82, že „(…) jako chudý, leč
poctivý klient banky (…) byl poškozen v očích této banky a přestaly (mu) být
nabízeny úvěrové produkty a bylo (mu) odmítnuto pořízení platební karty.“ V
této souvislosti žalobce vyčíslil škodu pro „poškození dobrého jména v očích
banky za dva roky“ na 390.000,- Kč. Listina, na níž se tato tvrzení objevují. byla před soudem prvního stupně provedena jako důkaz k výpočtu náhrady škody
(viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 25. 6. 2007, č. l. 81). Závěr soudu prvního stupně, že nemajetková újma byla žalobci způsobena již tím,
že mu byl zablokován jeho běžný účet a že dva roky s ním nemohl disponovat, je
nepřiléhavý a v tomto ohledu se lze ztotožnit s názorem odvolacího soudu. Odvolacímu soudu je však namístě vytknout, že nevěnoval pozornost shora
uvedenému vysvětlovacímu tvrzení žalobce, které učinil již před soudem prvního
stupně. Jelikož však k této tvrzené skutečnosti soud prvního stupně žalobce
dále nedotazoval a tudíž ani neprovedl žádné důkazy, neboť měl – nesprávně - za
to, že jiná tvrzení žalobce o nemajetkové újmě již byla dostatečná a dostatečně
prokázaná, měl odvolací soud i při přihlédnutí k tomuto tvrzení postupovat buď
důsledně podle § 213b odst. 1 o.s.ř. nebo podle § 219a odst. 2 o. s. ř. ve
spojení s § 213 odst. 4 část věty za středníkem o. s. ř. Ježto však odvolací soud takto nepostupoval a přitom založil své rozhodnutí na
závěru, že žalobce (vůbec) netvrdil vznik nemajetkové újmy, zatížil řízení
vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (§ 241a
odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolání žalobce je tedy důvodné. Dovolací soud proto postupoval podle
§ 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu
zrušil. Protože by ale kasací meritorního rozhodnutí odvolacího soudu došlo k
situaci, v níž by odvolací soud nemohl postupovat jinak, než jak uvedeno výše
(tedy musel by přistoupit ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně), zrušil
dovolací soud z důvodu hospodárnosti řízení podle § 243b odst.
3, věty druhé,
o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku uvedeném rozsahu, a věc mu v
tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Tímto rozhodnutím však dovolací soud žádným způsobem nepředjímá, zda žalobci
skutečně nemajetková újma rozhodnutím o nařízení exekuce a zablokováním běžného
účtu vznikla. Bude na soudu prvního stupně, aby se detailněji zabýval tvrzením
žalobce, že byl poškozen v očích banky a že mu byla způsobena újma na jeho
dobrém jméně, což objektivně vzato mohlo mít dopady do jeho subjektivní sféry. K tomu by měl být žalobce dotázán, případně vyzván ke splnění povinnosti
tvrzení a důkazní. V případě, že by žalobce neunášel svá břemena, vyzve a poučí
jej soud podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a vyvodí závěry z následných
procesních situací. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.