30 Cdo 5434/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci
posuzovaného J. H., zastoupeného opatrovnicí J. H., a procesní opatrovnicí pro
řízení JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sádlem v Praze 2,
Francouzská 4, za účasti Okresního státního zastupitelství Praha – západ, o
omezení svéprávnosti, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 22 P
13/2015, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
14. července 2016, č. j. 24 Co 236/2016-116, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. července 2016, č. j. 24 Co
236/2016-116, se zrušuje a věc se vrací tomuto krajskému soudu k dalšímu
řízení.
Okresní soud Praha-západ (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24.
února 2016, č. j. 22 P 13/2015-91, omezil posuzovaného ve svéprávnosti „tak, že
ze všech právních jednání
- není schopen nakládat s finančními částkami nad 500,- Kč;
- není schopen pořizovat pro případ smrti, prohlášení o vydědění a jejich
odvolání;
- není schopen uzavírat jakékoli smlouvy v písemné formě;
- není schopen jednat na úřadech a soudech;
- není schopen uzavírat manželství a registrované partnerství;
- není schopen rozhodovat se a jednat ve věci rodičovské zodpovědnosti vyjma
osobního styku s dítětem, udělení souhlasu s osvojením dítěte, a
- není schopen určení a popření rodičovství k dítěti.“
Soud prvního stupně dále jmenoval J. H. opatrovnicí posuzovaného a vymezil
rozsah výkonu její opatrovnické funkce, a dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení. K rozsahu tohoto omezení přistoupil prvoinstanční soud z toho důvodu,
že posuzovaný trpí duševní poruchou, která není jen přechodná, a v jejímž
důsledku není schopen činit žádná právní jednání, kromě jednání v běžných
záležitostech. Přitom nebylo možné přistoupit k užití mírnějších opatření z
důvodu, aby nedošlo k újmě posuzovaného na jeho právech, neboť posuzovaný „je
snadno ovlivnitelný kýmkoliv, v koho má či získá důvěru.“
K odvolání státního zastupitelství Krajský soud v Praze (dále již „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 14. července 2016, č. j. 24 Co 236/2016-116, rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že „Posuzovaný se omezuje ve svéprávnosti,
jde-li o právní jednání:
- týkající se nakládání se jměním, jehož hodnota přesahuje částku 500,- Kč,
- týkající se poskytnutí finanční služby a telekomunikační služby,
- jimiž dochází k realizaci práv a povinností vyplývajících ze zdravotního, z
důchodového a nemocenského pojištění, na zajištění v hmotné nouzi a státní
sociální podporu a jimiž dochází k realizaci práva na sociální služby a
příspěvku na péči.“
Dále odvolací soud posuzovanému jmenoval opatrovnici J. H., vymezil, v jakém
rozsahu je oprávněna posuzovaného zastupovat, a rozhodl o nákladech řízení před
soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že posuzovaný trpí závažnou duševní poruchou
(paranoidní schizofrenií s organickými změnami osobnosti a intelektu). Jde o
trvalé změny v důsledku chronického duševního onemocnění, přičemž tato duševní
porucha ovlivňuje veškerá právní jednání posuzovaného. Posuzovaný má zcela
nerealistický postoj ke své životní situaci, zejména ke splácení dluhů. Nemá
náhled na svůj zdravotní stav, jsou u něj přítomny paranoidní tendence;
posuzovaný přiznává pocity pronásledování, má problémy v komunikaci s lidmi,
depresivní stavy, které kontrastují až s infantilně-optimistickým postojem vůči
vlastním dluhům. U posuzované jde rovněž o škodlivé užívání psychoaktivních
látek a gamblerství. Odvolací soud dále vycházel z osobních poměrů
posuzovaného, který žije v rodinném domku se svými rodiči, pobírá invalidní
důchod, nemá žádný majetek větší hodnoty. Posuzovaný není schopen správně
hospodařit se svými příjmy, zadlužil se, má dluh u telefonní společnosti, resp. má také dluhy z půjček, když na splácení dluhů nemá reálný názor. Část jeho
dluhů uhradili jeho rodiče, část je však exekučně vymáhána. Je zřejmé, že
podpora poskytovaná rodiči (zejména ve finanční oblasti) neplní svůj účel,
neboť posuzovaný není schopen ani s podporou svých rodičů řádného finančního
hospodaření. Posuzovaný v současné době není schopen ani soustavného výkonu
zaměstnání. Odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na poměry posuzovaného a jeho
současný způsob života je zřejmé, že i při současném zdravotním stavu hrozí
posuzovanému vážná újma, jde-li o finanční hospodaření a nakládání s jeho
majetkem; v důsledku toho je ohroženo i uspokojování jeho základních životních
potřeb.
S odkazem na princip proporcionality dospěl odvolací soud k závěru, že
majetkovým poměrům posuzovaného při respektování jeho osobní jedinečnosti
odpovídá omezení svéprávnosti při nakládání se jměním, jehož hodnota
nepřesahuje částku 500,- Kč. Odvolací soud odůvodnil rovněž další rozsah
omezení svéprávnosti posuzovaného, k němuž rozhodnutím přikročil. Naopak,
vzhledem k nastavenému omezení posuzovaného v oblasti majetkových právních
jednání, odvolací soud neshledal aktuálně potřebu výslovného omezení
svéprávnosti v oblasti právních jednání ve vztahu k pořízením pro případ smrti. Nesprávné je, pokud soud omezil svéprávnost posuzovaného v právních jednáních
při jednání na úřadech a soudech, neboť i v poměrech nového občanského zákoníku
nadále platí, že omezení svéprávnosti se týká těch právních jednání, z nichž
vznikají, mění se či zanikají právní vztahy podle ustanovení občanskoprávních,
případně podle jiných právních předpisů. Jde-li o záležitost otcovství, je z
ustanovení § 780 o. z. zřejmé, že osoba omezená ve svéprávnosti (kterou
posuzovaný bude) nemůže činit prohlášení o určení otcovství před matričním
úřadem, nýbrž jen před soudem, který pak zvlášť posoudí, zda lze toto
prohlášení přijmout či nikoli a zda má být osoba omezená ve svéprávnosti v
záležitosti otcovství zastoupena opatrovníkem. Odvolací soud se pak ztotožňuje
s komentářovou literaturou, podle které potřebuje-li osoba k prohlášení o
určení otcovství opatrovníka, znamená to, že taková osoba nemůže své prohlášení
o otcovství platně učinit. Odvolací soud dále vyložil, že není-li dosud
posuzovaný právně otcem dítěte, nepřichází ani v úvahu, aby činil právní
jednání v záležitostech osvojení podle § 799 o. z., podle něhož se osvojitelem
může stát osoba plně svéprávná. Proto není důvod rozhodovat o omezení
svéprávnosti posuzovaného v této oblasti. Neboť aktuálně není známo, že by
posuzovaný měl partnerku, s níž by hodlal vstoupit do manželství, není
zapotřebí jej omezovat ohledně uzavírání manželství (registrovaného
partnerství). Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (vycházeje z obsahu předmětného podání)
podal posuzovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím své procesní
opatrovnice dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v
tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky – „zda je
nutno upřednostnit princip subsidiarity institutu omezení svéprávnosti ve
vztahu k umožnění osobě, o níž znalec shledá, že tato není schopna uzavřít
manželství a chápat rodičovství s odůvodněním, že tato osoba ještě ve svazku
manželském a rodičem.“ – která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že ke změně vydaného
rozhodnutí neměl dostatek důkazů, když neprovedl doplňující výslech znalce ani
nesměřoval dotazy k dovolateli. Dovolací soud pouze plošně rozhodl, že
posuzovaný není schopen vymezeného právního jednání, což dovolatel, který nemá
možnost porozumět důvodům vedoucím k vydání napadeného rozhodnutí, shledává
jako projev soudní libovůle.
Princip subsidiarity omezení svéprávnosti by měl
být podle dovolatele vždy vnímán i v tom ohledu, že posuzovaný by měl zcela a
beze zbytku, je-li toho schopen (což v daném případě dovolatel je), mít možnost
se přímo při jednání (i odvolacím) seznámit s důvody rozhodnutí. Předmětná
řízení jsou svým způsobem velmi specifická, kdy se snižuje při jednáních
formální stránka řízení, neboť jde hlavně o posuzovaného, jeho porozumění a
pochopení. V daném případě rozhodnutím odvolacího soudu byl tento ohled
porušen, což jde ve výsledku také na újmu práv posuzovaného. Skutečnost
vyjádření přání samotného posuzovaného, kdy tento byl přítomen jednání před
soudem prvního stupně a sdělil, že si je vědom své poruchy a přeje si být zcela
omezen ve svéprávnosti, nebyla odvolacím soudem vůbec zvážena a vyhodnocena. Z
těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již
„Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil napadené rozhodnutí odvolacího
soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K tomuto dovolání nebyla podána žádná písemná vyjádření. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
posuzovaného je – jak bude rozvedeno níže – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné
a je i důvodné. V posuzované věci odvolací soud k odvolání Okresního státního zastupitelství
Praha-západ přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně, který (v řízení
zahájeném k návrhu otce posuzovaného) čerpal skutková zjištění pro své
rozhodnutí z provedených důkazů (znalecký posudek, výslech znalce, výslech
posuzovaného, výslechy svědků, listiny) a zabýval se dosahem aplikace § 55 o. z., jenž (v odst. 1) stanoví, že k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v
zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho
práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah
i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitost. A dále uvedený
paragraf (v odst. 2) stanoví, že omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy,
hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům
mírnější a méně omezující opatření. Dovolání je založeno na argumentaci (ve stručnosti vyloženo z obsahu podaného
dovolání), že při posuzování aplikace § 55 a násl. o z. (tj. při rozhodování /
rozsahu/ omezení svéprávnosti) nebyla právní otázka týkající se použití
principu subsidiarity (tj. použití mírnějších a méně omezujících opatření) v
rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena (v dovolatelem primárně vytýkané
absenci omezení jeho svéprávnosti ve vztahu k uzavírání manželství či
registrovanému partnerství a ve vztahu k otázkám vztahujícím se k rodičovství). Předně Nejvyšší soud považuje za nezbytné připomenout, že v rozsudku ze dne 17. prosince 2014, sp. zn.
30 Cdo 4467/2014 (všechna zde označená rozhodnutí jsou
veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://nsoud.cz) vyložil, že esenciální náležitostí rozsudečného výroku je, že
v něm vymezený obsah rozhodnutí (stanovení uložených povinností nebo právního
vztahu či práva atd.) je formulován určitě a srozumitelně, a že tento obecný
požadavek na kvalitu rozsudečného výroku plně doléhá i na rozsudek vydaný ve
věci svéprávnosti. Dále dovolací soud zaujal právní názor, že formulace
rozsudečného výroku, jímž se způsobilost, resp. nyní svéprávnost posuzovaného
samostatně právně jednat omezuje tak, že „posuzovaný je schopen jen hospodařit
s finančními částkami nepřesahujícími 500 Kč“ (aniž by bylo zřejmé, k jakému
časovému období se tento finanční limit vztahuje, tj. zda jím má být limit
denní, týdenní či snad měsíční), není v souladu s § 155 odst. 1 a § 40 odst. 1
z. ř. s. Absence časového vyjádření, k němuž se má vztahovat předmětný limit z
hlediska stanovení hranice při omezení svéprávnosti posuzovaného, je tak
důsledkem nesprávného právního posouzení věci. K obdobnému pochybení, jak bylo zaznamenáno ve shora označené právní věci,
došlo i v tomto případě, kdy soud prvního stupně přistoupil k omezení
svéprávnosti posuzovaného mj. i v tom směru, že „není schopen nakládat s
finančními částkami nad 500 Kč“, přičemž odvolací soud do svého měnícího výroku
toto omezení formuloval tak, že se posuzovaný omezuje ve svéprávnosti, „jde-li
o právní jednání (mimo jiné) týkající se nakládání se jměním, jehož hodnota
přesahuje částku 500 Kč..“ Neudržitelnost užití takového formulace rozsudečného
výroku směřujícího k omezené svéprávnosti člověka je zřejmá (obnažuje se již)
při náhledu, jak lze posuzovat situace, pokud by v určitém časovém úseku (třeba
i v průběhu jednoho dne) posuzovaný přistoupil k uzavření několika samostatným
právním jednáním, jejímž předmětem by byla vždy hodnota poskytovaného plnění,
resp. nakládání s majetkem (jměním) nepřesahujícím částku (hodnotu) 500 Kč. Zásadní pochybení odvolacího soudu se vztahuje k jeho celkovému přístupu při
posuzování podmínek, zda je zapotřebí přistoupit, a pokud ano, pak v jakém
rozsahu, k omezení svéprávnosti posuzovaného, či zvolit jiná (podpůrná, resp. méně omezující opatření). Z rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost člověka, musí být zřejmý i hodnotící
úsudek soudu, proč bylo nakonec přistoupeno k takovému omezení svéprávnosti;
nestačí se proto v odůvodnění rozsudku omezit na popis zjištěných skutečností
např. ze znaleckého posudku, ze svědecké výpovědi zaměstnankyně sociálního
zařízení, ve kterém posuzovaný žije, či z jiných důkazních prostředků, a poté s
odkazem na aplikované zákonné ustanovení bez dalšího uzavřít, že v daném
případě byly splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí (srov. již
označené rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 4467/2014). V daném případě odvolací soud přistoupil zčásti k popsané redukci v omezení
svéprávnosti posuzovaného, zčásti k jiné – s ohledem na použité formulační
vyjádření – úpravě rozsahu omezení svéprávnosti (srov. - arg. výrok I.
rozsudku
soudu prvního stupně: „není schopen nakládat s finančními částkami nad 500 Kč“,
výrok I 1) rozsudku odvolacího soudu: „se omezuje ve svéprávnosti, jde-li o
právní jednání...týkající se nakládání se jměním, jehož hodnota přesahuje
částku 500 Kč“), aniž by za tím účelem provedl v jakémkoliv směru dokazování,
obzvláště v situaci, kdy soud prvního stupně k předmětnému omezení svéprávnosti
posuzovaného přistoupil právě i s ohledem na odborné závěry znalce. Uvažoval-li
proto odvolací soud o změně takto soudem prvního stupně provedeného omezení
svéprávnosti posuzovaného, bylo (z povahy věci) nezbytné si za tím účelem
zajistit patřičný skutkový podklad postupem ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř., a
to s přihlédnutím k § 20 odst. 1 z. ř. s. Toho bylo možné dosáhnout zopakováním
(alespoň některých zásadních) důkazů v odvolacím řízení, obzvláště v situaci,
kdy sám posuzovaný (s ohledem na svůj zdravotní stav) požadoval, aby jej soud
omezil ve svéprávnosti, přičemž znalec MUDr. Jan Hubert učinil odborné závěry,
které soud prvního stupně vyhodnotil jako právně relevantní z hlediska
uplatněného omezení svéprávnosti posuzovaného. Nebylo proto možné za daného skutkového stavu, z nějž vycházel soud prvního
stupně při rozhodování, bez dalšího přistoupit ke změně tohoto rozsudku ve
shora již zreferovaném rozsahu. Kromě toho sama okolnost, že posuzovaný
reagoval na předvolání k odvolacímu jednání tak, že se omluvil z toho jednání z
důvodu, že projednávání této věci na něj nemá dobrý vliv, nezbavovala odvolací
soud možnosti zjistit např. i prostřednictvím opatrovníka posuzovaného možnost
výslechu posuzovaného v rámci soudního roku ve smyslu § 18 z. ř. s., a to za
účelem zjištění aktuálního stanoviska posuzovaného k omezení jeho svéprávnosti
[šetrné vysvětlení účelu konání takového soudního roku (v případné součinnosti
s jeho opatrovnicí) s tím, že aktuální stanovisko posuzovaného má pro
rozhodnutí odvolacího soudu v této věci rovněž význam, by mohlo být posuzovaným
kvitováno]. Přirozeně se nabízel i výslech rodičů posuzovaného, u nichž
posuzovaný žije, a kteří by odvolacímu soudu mohli zprostředkovat aktuální
informace týkající se chování posuzovaného, prostředí, ve kterém žije, či
popisu okolností, za kterých se posuzovaný podle mínění rodičů (pozitivně či
negativně) chová, resp. jedná tím kterým způsobem. Odhlížeje od procesního aspektu věci Nejvyšší soud připomíná, že i ústavně
právní rozměr omezení svéprávnosti člověka si vyžaduje mimořádnou pečlivost ze
strany soudů rozhodujících v těchto věcech (srov. např. nález Ústavního soudu
České republiky ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09, který je
veřejnosti přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky
http://nalus.usoud.cz). Jelikož odvolací soud výše naznačeným způsobem nepostupoval, pak lze stěží jeho
rozhodnutí považovat za věcně správné, neboť skutkový stav, z nějž při
rozhodování vycházel soud prvního stupně, neumožňoval (bez dalšího) odvolacímu
soudu přistoupit ke změně prvoinstančního rozhodnutí týkající se omezení ve
svéprávnosti posuzovaného.
Za dané procesní situace Nejvyšší soud proto nemůže ani sdílet právní názor
odvolacího soudu (zobecněno z jeho závěrů ohledně možnosti posuzovaného uzavřít
manželství či registrované partnerství), že k určitému omezení svéprávnosti
člověka není zapotřebí přistoupit, jestliže uvedené právní jednání je toliko
hypotetické, neboť takové (zjednodušené) pojetí neodpovídá dikci § 55 odst. 1
o. z. Vzhledem k výše uvedenému pochybení dovolací soud přistoupil ke zrušení
rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.