30 Cdo 546/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce P. Č., proti žalovanému T. H., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 242/2006, v řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2007, č. j. 30 Co 190/2007 - 67, t a k t o :
V řízení bude na místě dosavadního žalobce P. Č., pokračováno s H. G.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 15. 1. 2007, č. j. 18 C 242/2006 - 48, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud určil, že „vlastníkem domu
na parcele č. 1623, parcely č. 1623, zastavěné plochy a nádvoří o výměře 114 m2, zahrady č. parc. 1624/1 o výměře 1359 m2, parcely č. 1624/2, zastavěné plochy
a nádvoří o výměře 37 m2 a garáže bez č. p. na parcele č. 1624/2, vše zapsáno na LV
č. 772 pro katastrální území S. u Katastrálního úřadu pro P., Katastrální
pracoviště P., je P. Č.“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 6. 2007, č. j. 30 Co 190/2007 - 67, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.
V průběhu dovolacího řízení bylo zjištěno, že žalobce zemřel a že pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 8. 2008, č. j. 32 D 325/2008 - 61, bylo rozhodnuto ve věci projednání dědictví po zůstaviteli tak, že dědictví nabývá jako jediná dědička pozůstalá sestra H. G.
Podle § 107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.
Podle § 107 odst. 2 o. s. ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnosti, o něž v řízení jde.
Ustanovení § 107 odst. 1 a 2 o. s. ř. se použijí i tehdy, ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba za dovolacího řízení (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že žalobce P. Č., ztratil za dovolacího řízení (dnem 9. 3. 2008) způsobilost být účastníkem řízení a protože povaha projednávané věci umožňuje,
aby bylo v řízení pokračováno, Nejvyšší soud České republiky ve smyslu § 243c odst. 1, § 107 odst. 1 a § 107 odst. 2 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude na místě žalobce pokračováno s pozůstalou sestrou H. G., která jako právní nástupkyně vstoupila
do jeho práv a povinností.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2008
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu
K odvolání původního žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 6. 2007, č. j. 30 Co 190/2007-67, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. K odvolacím námitkám původního žalobce poukázal na to, že určovací žalobu podal z důvodu odstoupení od kupní smlouvy, že při jednání před soudem prvního stupně dne 30. 10. 2006 doplnil svá skutková tvrzení tak, že v době uzavření smlouvy byl v tísni, způsobené následky úrazu po dopravní nehodě v kombinaci s cukrovkou a psychickým stavem po úmrtí jeho matky, se kterou žil ve společné domácnosti, s tím, že nebýt této tísně, smlouvu o převodu nemovitostí za tak nízkou cenu by nepodepsal, přičemž ve své účastnické výpovědi uvedl, že „dnes chce smlouvu zrušit“. Po poučení a výzvě soudu prvního stupně podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby svá nová skutková tvrzení doplnil
a navrhl k nim důkazy, změnil při jednání před soudem prvního stupně dne 15. 1. 2007 svá tvrzení tak, že „upustil“ od tvrzení a prokazování tísně (pokud jde o okolnosti týkající se cukrovky, dopravní nehody a úmrtí matky), a aniž by tvrdil nezpůsobilost k uzavírání právních úkonů v rozhodné době, navrhl provedení důkazu lékařskými zprávami ze spisu 35 C 192/2004, a dále tvrdil, že jeho zdravotní stav mohl mít vliv
na projev jeho vůle, a navrhl provedení důkazu znaleckým posudkem ke zjištění jeho zdravotního stavu v době uzavření kupní smlouvy. Až po poučení soudu prvního stupně podle § 119a a § 205 o. s. ř. v rámci závěrečného návrhu pak uvedl, že lze mít podezření, že v době uzavření kupní smlouvy nebyl pro svůj zdravotní stav schopen vstupovat do smluvních vztahů, přičemž nedostatek způsobilosti k právním úkonům namítl teprve v odvolání s tím, že kupní smlouvu považuje za nicotný právní akt mimo jiné pro nízkou kupní cenu a pro zneužití jeho intelektuální úrovně a bezmoci. Všechna tato tvrzení považoval odvolací soud za nepřípustné novoty, k nimž nemohl přihlédnout, a neprovedl ani důkaz ke zjištění skutečné hodnoty nemovitostí, neboť jej původní žalobce před soudem prvního stupně nenavrhl, nehledě na to, že by to bylo významné pouze ve spojení s tísní, kterou však již netvrdí a ani v době rozhodování soudu prvního stupně netvrdil.
Proti „všem výrokům rozsudků soudů obou stupňů“ podal původní žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že kupní smlouva je platným právním úkonem, neboť takový závěr podle jeho názoru „nemá oporu v provedeném dokazování“ a je v rozporu s hmotným právem. Namítá, že „nalézací soud se nevypořádal se žádostí jeho zástupce ke zkoumání způsobilosti původního žalobce k právním úkonům v době podpisu smlouvy“ a že nebral v potaz jeho tvrzení, že jednal v omylu, přičemž poukazuje na svůj zdravotní stav (trpí cukrovkou) i sociální situaci a na to, že nemovitosti prodal za 500.000,- Kč, ačkoliv podle něj mají hodnotu nejméně 9-10 miliónů korun. Má za to, že na základě provedeného dokazování je zřejmé, že kupní smlouva je neplatná od počátku jednak podle § 38 odst. 1 a 2 obč. zák. a dále i podle § 39 obč. zák. z důvodu rozporu s dobrými mravy. I kdyby tento názor nebyl správný, pak za platné je třeba považovat odstoupení od smlouvy, neboť jednal v tísni a z uvedených důvodů též za nápadně nevýhodných podmínek, když i „věcné břemeno práva bydlení a povinnosti údržby domu je slabou náplastí na tak obrovský dar“. Další omyl žalobce pak spočívá v tom, že se domníval, že kupující bude bydlet s ním a starat se o něj a že částka 500.000,- Kč byla vlastně zálohou. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Po podání dovolání původní žalobce P. Č. - jak vyplývá z obsahu spisu - zemřel a pravomocným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, č. j. 30 Cdo 546/2008-112, bylo rozhodnuto, že v řízení bude na jeho místě pokračováno s pozůstalou sestrou H. G., která jako právní nástupkyně vstoupila do jeho práv a povinností (viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 8. 2008, č. j. 32 D 325/2008-61).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, původním účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237
o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím,
že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Právní předchůdce žalobkyně napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního právního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které původní žalobce namítl, může spočívat v tom, že odvolací soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) je založeno na závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi původním žalobcem jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím dne 18. 6. 1998 je platným právním úkonem a že původní žalobce od této smlouvy neodstoupil po právu.
Podle § 49a obč. zák. právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.
Jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle § 49a obč. zák., považuje
se právní úkon za platný, dokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá (srov. § 40a větu první obč. zák.).
Právní úkon, u něhož je dán důvod tzv. relativní neplatnosti podle § 40a obč. zák., se považuje za platný (se všemi důsledky z toho na právní vztahy vyplývajícími), dokud se ten, na jehož ochranu je důvod neplatnosti právního úkonu určen, neplatnosti nedovolá. Jestliže se oprávněná osoba dovolala tzv. relativní neplatnosti důvodně, je právní úkon neplatný od svého počátku (ex tunc). To platí i tam, kde na základě tohoto právního úkonu (smlouvy) vzniklo vkladem do katastru nemovitostí věcné právo. Otázku tzv. relativní neplatnosti lze v občanském soudním řízení vždy řešit jako otázku předběžnou.
Právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době stanovené v občanském zákoníku (srov. § 100 odst. 1 větu první obč. zák.).
Právo dovolat se tzv. relativní neplatnosti – jak se podává z ustálené judikatury soudů – podléhá promlčení (srov. též Závěry k výkladu ustanovení občanského zákoníku, změněných a doplněných zákonem č. 131/1982 Sb., a k výkladu některých ustanovení notářského řádu, změněných a doplněných zákonem č. 134/1982 Sb., které byly uveřejněny ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí IV, vydaných v SEVT Praha 1986 na str. 424 a násl.). Promlčecí doba
je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák.).
Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že původní žalobce se relativní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 18. 6. 1998 dovolal až žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 12. 6. 2006, a žalovaný namítl promlčení tohoto práva, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávný názor, že tato námitka byla uplatněna po uplynutí tříleté promlčecí doby podle § 101 obč. zák., která počala běžet dne 19. 6. 1998.
Podle § 48 odst. 1 obč. zák. od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže
je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Odstoupením od smlouvy
se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak (odst. 2 tohoto ustanovení). Podle ustálené judikatury soudů lze přitom odstoupit jen od smlouvy, která byla uzavřena platně.
Podle § 49 obč. zák. účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit.
V dané věci bylo sice prokázáno, že původní žalobce dopisem ze dne 16. 5. 2006, doručeným žalovanému dne 24. 5. 2006, prostřednictvím svého zástupce odstoupil od kupní smlouvy ze dne 18. 6. 1998 z důvodu, že v době jejího uzavření byl v „zoufalém stavu“, neboť se u něj kumulovaly projevy zdravotních obtíží, tedy
že smlouvu uzavřel v tísni a vzhledem k ceně 500.000,- Kč za nápadně nevýhodných podmínek, po poučení a výzvě soudu prvního stupně podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby tato svá nová skutková tvrzení doplnil a navrhl k nim důkazy, však změnil při jednání před soudem prvního stupně dne 15. 1. 2007 svá tvrzení tak, že „upustil“
od tvrzení a prokazování tísně. Nelze proto než uzavřít, že původní žalobce svá tvrzení o tom, že kupní smlouvu uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek neprokázal (neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní), a dovozoval-li v dovolání opačný skutkový závěr, je zřejmé, že nesouhlasil se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází; je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Z hlediska tohoto dovolacího soudu nelze správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť ve vztahu k námitce, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není v tomto směru dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nebylo-li tedy původním žalobcem v řízení prokázáno, že kupní smlouvu uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (přičemž oba tyto předpoklady by musely být naplněny současně), neodstoupil od kupní smlouvy po právu (§ 48 odst. 1 obč. zák.) a ke zrušení smlouvy proto nedošlo (§ 48 odst. 2 obč. zák.).
Založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není způsobilá ani námitka v dovolání, že kupní smlouva je neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy, neboť jednak byla uplatněna až v dovolacím řízení, a jde tak
o nepřípustnou novotu (§ 241a odst. 4 o. s. ř.), a kromě toho Nejvyšší soud opakovaně judikoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn.
29 Odo 479/2003, uveřejněný pod číslem 80/2005 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek), že posouzení, zda smlouva je rozporná s dobrými mravy (popř. zásadami poctivého obchodního styku), je závislé na konkrétních okolnostech a poměrech smluvních stran, pročež má význam právě a jen pro projednávanou věc a nesplňuje
tak podmínku judikatorního přesahu do poměrů sporů jiných (obdobných).
Pokud pak původní žalobce v dovolání namítal, že kupní smlouva ze dne 18. 6. 1998 je neplatná podle § 38 odst. 1 obč. zák. a podle § 38 odst. 2 obč. zák., nemohl k této námitce dovolací soud přihlédnout, neboť byla uplatněna až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a již v odvolacím řízení se jednalo o nepřípustnou novotou, kterou se odvolací soud nemohl zabývat. V této souvislosti je třeba rovněž poukázat na to, že původní žalobce podal určovací žalobu k soudu z důvodu odstoupení od předmětné kupní smlouvy, jehož předpokladem je její platnost, a nikoliv z důvodu neplatnosti této smlouvy (ve své účastnické výpovědi před soudem prvního stupně též výslovně uvedl, že „dnes chce smlouvu zrušit“).
Odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat nesprávný závěr o neopodstatněnosti určovací žaloby.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť z hlediska dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, která mají povahu usnesení (srov. § 167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád nepřipouští (srov. § 237 - 239 o. s. ř.).
Žalobce v dovolání rovněž výslovně uvádí, že dovolání „zaměřuje“ také do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku – dovolání – proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.).
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 1. 2007, č. j. 18 C 242/2006-48, vydaný v této věci však není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. § 10a
o. s. ř.). Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 1. 2007, č. j. 18 C 242/2006-48, zastavil
(§ 243c odst. 1, § 104 odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. ledna 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu