30 Cdo 5473/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci nezletilých: M. S., a A. S., obou zastoupených opatrovníkem M. ú. v
B., dětí matky M. Ch., zastoupené advokátkou, a otce: A. A. S., zastoupeného
advokátkou, o navrácení nezletilých otci do I., vedené u Okresního soudu v
Bruntále pod sp. zn. 0P 314/2005, 6 P a Nc 33/2006, o dovolání otce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. května 2007, č. j. 56 Co 35/2007
- 431, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. května 2007, č. j.
56 Co 35/2007 - 431, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Otec nezletilých podal u Okresního soudu v Bruntále návrh na navrácení dětí
podle § 176 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a čl. 12
Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (dále jen
„Úmluva“). Návrh odůvodnil zejména tím, že obě nezletilé děti, které jsou
občany Státu I. i České republiky, se narodily za trvání manželství rodičů v
I., kde s nimi žily
ve společné domácnosti ve městě I., odkud je matka odvezla v listopadu 2005
na návštěvu do České republiky s tím, že se vrátí dne 4. 1. 2006, což však
neučinila, a z jejího chování je zřejmé, že se vrátit nehodlá, čímž porušila
jeho právo péče o děti. Dále uvedl, že se s touto situací nesmířil, přemístění
dětí považuje za protiprávní ve smyslu čl. 3 Úmluvy a dne 9. 2. 2006 se proto v
souladu s Úmluvou obrátil na i. ú. o. se žádostí o jejich navrácení do místa
obvyklého bydliště v I.
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 13. 9. 2006, č. j. 0P 314/2005, 6 P
a Nc 33/2006 - 327, návrh otce, aby soud nařídil navrácení dětí S., M. a A., do
místa jejich obvyklého bydliště ve státě I., aby matce byla uložena povinnost
děti otci odevzdat do tří dnů od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí a aby
byla vyslovena předběžná vykonatelnost takového rozhodnutí, zamítl a rozhodl o
náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze
zjištění, že rodiče nezletilých dětí se seznámili v roce 1998 v E. v I., kde
matka posléze pracovala jako pokojská a otec jako číšník, že v roce 2000
uzavřeli manželství, z něhož se narodily obě nezletilé děti, které jsou
státními občany Státu I. a České republiky. V počátečním období měla matka
běžné vízum, později si zajistila status dočasného obyvatele a podala žádost o
izraelské občanství; její jednání během sedmi let v I. tak svědčilo o tom, že
se rozhodla vytvořit rodině domov v I. s plným vědomím toho, jaká rizika může
život v této zemi přinášet, přičemž teprve během své poslední návštěvy v ČR se
rozhodla se do I. nevrátit. Soud prvního stupně neuvěřil tvrzení otce, že
rodina naposledy žila v rodinném domku jeho matky v jeruzalémské městské části
I., a naopak za věrohodnou v tomto ohledu shledal výpověď matky, že rodiče s
dětmi bydleli v obci R. nedaleko města R.; konstatoval, že současné bydliště
otce tak již není původním bydlištěm dětí, se kterým by matka v I. vyslovila
souhlas. Dále bylo z přísežných prohlášení matky otce a jeho sourozenců před
izraelským právníkem zjištěno, že účastníci s dětmi žili v soukromé části domu
otcovy matky, že vztahy mezi nimi i v rámci širší rodiny byly bezproblémové, že
otec má dobrou práci a že náležitě zajišťoval výživu dětí, kterým se též
dostatečně věnoval. Z dalších listinných důkazů zjistil, že otec pracoval od
roku 1994 do roku 2002 v Hotelu A., poté v Hotelu N., následně od 1. 8. 2005 do
1. 2. 2006 jako vedoucí kuchař v restauraci T. R., že v těchto zaměstnáních byl
hodnocen jako poctivý a odpovědný člověk a dobrý otec a že od 1. 3. 2006 je
zaměstnán v restauračním podniku F., kde dosahuje čistého měsíčního příjmu
4.888,- šekelů. Ohledně poměrů matky v České republice pak soud prvního stupně
zjistil, že s dětmi žije v bytě své matky v B., kde mají zajištěno vše
potřebné, že děti navštěvují mateřskou školu, mluví česky, na prostředí se
adaptovaly velmi dobře a že o I. a rodině otce se nezmiňují. Podle zprávy
praktického lékaře pro děti a dorost MUDr. M. S. je u nezletilého A. velmi
pevná psychická fixace na matku s tím, že na podmínky společnosti v ČR si
přivykl, je zde spokojený a jeho návrat do neklidných podmínek předchozího
bydliště v cizině by mohl vést k neblahým psychologickým důsledkům, jež by
mohly negativně ovlivnit jeho další vývoj. Psychiatr MUDr. K., který vyšetřil
nezletilého M., konstatoval jeho pevnou citovou vazbu na matku s pohotovostí k
úzkostným reakcím v případě separace od ní. Ze zprávy klinické psycholožky
PhDr. I. S. bylo dále zjištěno, že nezletilý M. si lépe než jeho bratr zvykl na
nové prostředí v ČR, že pro nezletilého A. představuje matka bezpečí, přičemž
pro obě děti je výhodné, že již nemusí být vystavovány stresujícím situacím v
zemi, kde se vedou boje. Mezinárodní společnost pro lidská práva -
československá sekce se sídlem v B.
soudu po seznámení se s případem ve své
zprávě sdělila, že vzhledem k tomu, že obě děti jsou velmi fixovány na matku,
by jejich odvezení zpět do I. zajisté znamenalo psychickou újmu, která by se
nemusela ve starším věku dětí odstranit. Dále soud zjistil, že dne 29. 12. 2005
byl u Okresního soudu v Bruntále podán návrh na rozvod manželství rodičů a že
toto řízení bylo usnesením tohoto soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 10 C
460/2005, přerušeno do pravomocného skončení řízení o úpravě poměrů nezletilých
dětí pro dobu po rozvodu. Soud prvního stupně s poukazem na čl. 1 písm. a) a
b), čl. 3 a čl. 12 Úmluvy dovodil, že v daném případě se ze strany matky jedná
o protiprávní zadržování dětí na území České republiky, neboť kromě krátké
návštěvy neměla souhlas otce k dalšímu pobytu dětí v ČR, a otec k němu nedal
souhlas ani dodatečně. Návrh otce na navrácení dětí do I. je proto zcela
opodstatněný a neobstojí argumentace matky, že v I. není bezpečno a že by děti
byly kvůli nestabilní situaci vystaveny vážnému nebezpečí. Ministerstvo
spravedlnosti v I. jako ústřední orgán tohoto státu totiž podal informaci (čl. 13 věta třetí Úmluvy), z níž vyplývá, že obě nezletilé děti mají vytvořeny
podmínky k bezpečnému návratu, a proto nelze vyvozovat, že vrácení dětí do
jejich domova v I. by je uvrhlo do vážného rizika. V této souvislosti soud
prvního stupně zdůraznil, že terorismus v současné podobě nezná hranice a že
teroristické akce se mohou bez varování odehrát i v jinak bezpečných a
politicky stabilních státech. Přesto však jsou podle jeho názoru dány důvody
podle článku 13 písm. b) Úmluvy pro nenavrácení dětí, které jsou zcela
rozhodující, tak, aby nedošlo k jejich duševní újmě, spočívající v silné citové
fixaci na matku, která se do I. odmítá vrátit, takže jejich odloučení od ní by
pro ně mělo velmi negativní psychologické důsledky, které by byly v budoucích
letech těžko odstranitelné a měly by negativní vliv na osobnostní vývoj obou
dětí. Dalším důvodem zamítavého rozhodnutí je skutečnost, že „soud v zájmu a
pro blaho nezletilých dětí chce docílit stability výchovného prostředí dětí“,
které je nebude vystavovat psychické újmě v důsledku zátěžových stresových
situací při změně bydliště a tím i změně způsobu života. I pokud by totiž matka
podala v I. u příslušného soudu návrh na zahájení řízení o úpravu výchovy a
výživy k dětem, rozhodl by izraelský soud s největší pravděpodobností tak, že
by děti svěřil do její péče, jak mu ukládá § 25 izraelského zákona č. 5722/1962, o právní způsobilosti a poručenství, podle kterého v případě, že
rodiče neuzavřou o této otázce dohodu, rozhodne soud tak, že děti do věku šesti
let ponechá ve výchově matce, pokud neexistují zvláštní okolnosti pro jinou
úpravu; jinak řečeno, i kdyby soud zajistil návrat nezletilých dětí do I., byly
by pravděpodobně svěřeny následně matce, která by pak s nimi opětovně odešla do
ČR. Dále soud prvního stupně poukázal na to, že otec k péči matky o děti neměl
žádné výhrady a že nepodal odvolání proti usnesení Okresního soudu v Bruntále
ze dne 5. 1. 2006, č. j.
K odvolání otce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 5. 2007, č. j.
56 Co 35/2007 - 431, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud
vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a z listinných
důkazů dále zjistil, že matka je od 1. 2. 2007 nájemkyní družstevního bytu o
velikosti 3+1 v B., že od 1. 6. 2007 hodlá nastoupit do pracovního poměru v
soukromé cestovní kanceláři jako prodejce zájezdů, že obě nezletilé děti
navštěvují mateřskou školu v B., kde se dobře adaptovaly, a že rodinné
prostředí, v němž žijí, je harmonické, přičemž matka umožňuje dětem pravidelný
telefonický kontakt s otcem, který se s nimi setkal též osobně v ČR. Ze zprávy
klinické psycholožky Mgr. M. M. bylo dále zjištěno, že nezletilý M. se vyjádřil
negativně k případnému návratu k otci do I. a že verbálně jej odmítá i mladší
A.; duševní vývoj dětí probíhá v rámci normy, obě mají velmi silný citový vztah
k matce, která se jim věnuje a zajišťuje pro ně bezpečné a klidné prostředí, že
dlouhodobé odloučení od ní by se na jejich vývoji odrazilo nepříznivě a že
pozitivní emoce vyjadřují i k babičce ze strany matky. Otec podle zprávy
Městského úřadu J., správy obecních služeb, oddělení sociálního zabezpečení,
východní oblast, žije se svojí matkou v I. v bytě o třech pokojích, z nichž
jeden je zařízen jako dětský pokoj, pracuje jako kuchař s čistým příjmem ve
výši okolo 5.000,- ILS (šekelů), přičemž v péči o děti mu může pomáhat jeho
matka, která je k tomu ochotná a vzhledem ke svému věku i zdravotnímu stavu
schopná (55 let). Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že
„přemístění dětí matkou z I. do České republiky bylo protiprávní (čl. 3
Úmluvy), neboť jím bylo porušeno právo otce na společnou péči o děti, jestliže
se matka s dětmi nevrátila z návštěvy v České republice v lednu 2006 zpět do
místa obvyklého bydliště v I.“, a otec k přemístění dětí souhlas neudělil ani
dodatečně ani se s ním nesmířil. Shodně s okresním soudem dospěl k závěru, že
byly naplněny podmínky uvedené v čl. 13 odst. 1 písm. b) Úmluvy, neboť obě
nezletilé děti jsou na matku, která zajišťuje péči o ně od jejich narození
převážně (a od počátku roku 2006 výlučně) sama, silně fixovány a protože ona
návrat do I. odmítá, znamenalo by navrácení dětí bez ní pro ně nepochybně
značnou psychickou újmu, neboť by byly znovu vytrženy z prostředí,
v němž se adaptovaly a v němž prospívají a jsou spokojené. Podle názoru
krajského soudu to je matka, která dětem vytváří od útlého věku stabilní
rodinné prostředí, a další případná změna bydliště dětí bez matčiny přítomnosti
představuje takový zásah do jejich života, který odporuje jejich zájmu jako
prvořadému kritériu při rozhodování soudu podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy č.
104/1991 Sb., o právech dítěte, tj. aby mohly nadále vyrůstat u toho z rodičů,
na nějž jsou silně citově vázány a v jehož péči po všech stránkách zdárně
prospívají. Přitom výsledky dokazování nenasvědčují tomu, že by děti trpěly
nepřítomností otce, a že ani on netvrdí, že odloučením od něj duševně strádají.
Dále krajský soud poukázal na to, že otec na podporu svého procesního
stanoviska uvedl, že o navrácení dětí usiluje, aby nemusel za nimi cestovat na
velkou vzdálenost na úkor svého zaměstnání, aniž by zvažoval dopad návratu dětí
z hlediska jejich zájmu. Odvolací soud proto uzavřel, že je v zájmu dětí s
ohledem na jejich věk a dosavadní průběh jejich fyzického, duševního a citového
vývoje, aby mohly nadále vyrůstat v péči matky, bez ohledu na to, na jakém
teritoriu s ní budou žít, a že rozhodnutí o jejich návratu do I. bez ní by je
za těchto okolností vystavilo nebezpečí duševní újmy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal otec dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu podle
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s aplikací článku 13 písm. b)
Úmluvy a namítá, že jde o ustanovení výjimečné, které lze podle zkušeností
smluvních států použít jen tehdy, je-li jasný a přesvědčivý důkaz o tom, že je
zde riziko újmy pro dítě, což v daném případě splněno nebylo. Naopak byla
předložena zpráva o sociální situaci dětí ve smyslu čl. 13 věty třetí Úmluvy,
na základě níž měly soudy rozhodnout o navrácení dětí do I. bez matky, která by
se ovšem za předpokladu, že jí nejlepší zájem dětí leží na srdci, měla vrátit s
nimi. Otec rovněž poukazuje na to, že soudy v mnoha zemích rozhodly, že rodiče
nemohou uplatňovat obranu podle čl. 13 písm. b) Úmluvy tak, že oddělení dětí od
rodiče jim způsobí psychickou újmu, takže pokud by taková obrana matky byla
připuštěna, bylo by to zcela proti smyslu Úmluvy. Dále otec namítá, že odvolací
soud směšuje otázku navrácení dětí do místa jejich obvyklého bydliště podle
Úmluvy (tzn. obnovu předchozího stavu za tím účelem, aby děti byly v pravomoci
soudu jejich obvyklého bydliště, který jako jediný je oprávněn rozhodovat o
úpravě rodičovské zodpovědnosti k dětem, a to na základě jejich nejlepšího
zájmu) s řízením o úpravu rodičovské zodpovědnosti, o níž však soud s ohledem
na čl. 16 Úmluvy rozhodovat nemůže. Za nesprávný považuje i názor soudu
prvního stupně, jestliže další důvod pro nenavrácení dětí ve snaze na dosažení
stability rodinného prostředí spatřuje v tom, že jednala-li by matka v souladu
s právem a podala-li by návrh na úpravu rodičovské zodpovědnosti k izraelskému
soudu, zůstaly by děti - s odkazem na § 25 izraelského zákona z roku 1962 - v
její primární péči a že by se tudíž mohla vrátit do ČR. Český soud si tak podle
dovolatele přisvojuje roli izraelského soudu a zasahuje do jeho pravomoci, a
dále má za to, že ani v případě, že by děti byly svěřeny do péče matky,
neznamenalo by to automaticky, že mohou být přemístěny do ČR. V nejlepším zájmu
dětí tudíž je, aby se navrátily do země svého původu, z níž byly výlučně
jednostranným rozhodnutím matky odvezeny, a aby řízení o úpravě rodičovské
zodpovědnosti proběhlo v I., přičemž je nepřípustné, aby český soud předvídal
výsledek takového řízení a ten pak použil jako základ pro rozhodnutí o
odmítnutí navrácení dětí. Protože soudy obou stupňů nepostupovaly podle Úmluvy
a protože v řízení nebylo prokázáno, že by dětem navrácením do I. hrozilo vážné
nebezpečí, že by je návrat vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak
dostal do nesnesitelné situace, je zřejmé, že jejich rozhodnutí jsou nesprávná
a že Úmluvu, která je pro ČR závazná a je v souladu s jejím ústavním pořádkem,
nesprávně vyložily a aplikovaly. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou
stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Matka se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem
odvolacího soudu, který podle jejího názoru nemá zásadní právní význam, a
dovolání otce tak není přípustné. Opatrovník nezletilých dětí navrhl, aby
dovolání otce bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s.
ř.) se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237
o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena,
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Otec nezletilých dětí napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci
bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí
bylo zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Protože přípustnost dovolání
nelze vyloučit § 237 odst. 2písm. b) o. s. ř., neboť se nejedná o věc upravenou
zákonem o rodině, nýbrž jde o věc vyplývající z právní úpravy Haagské úmluvy o
občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, zbývá posoudit přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto
ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky,
zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost
dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na
zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají
účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§ 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v daném případě založeno na závěru, že
přemístění dětí matkou z I. do České republiky (správně zadržení dětí matkou v
České republice) bylo protiprávní (čl. 3 Úmluvy), neboť je jím porušeno právo
otce na společnou péči o děti, který k jejich přemístění neudělil souhlas, a
ani dodatečně se s ním nesmířil, že však byly naplněny podmínky uvedené v čl.
13 odst. 1 písm. b) Úmluvy, pro něž není soudní orgán dožádaného státu povinen
nařídit navrácení dětí, a to zejména s ohledem na zájmy nezletilých dětí jako
prvořadému kritériu při rozhodování soudu podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech
dítěte. Vzhledem k tomu, že odvolací soud čl. 13 odst. 1 písm. b) Úmluvy s
odkazem na čl. 3 odst. 1 Úmluvy č. 104/1991 Sb.,
o právech dítěte, aplikoval v rozporu s hmotným právem, resp. ustanoveními
těchto mezinárodních úmluv, a protože použití těchto ustanovení bylo pro
rozhodnutí
v projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek
odvolacího soudu z těchto hledisek rozhodnutí, které má po právní stránce
zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu je
v tomto směru přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř. dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle čl. 1 Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, která
byla přijata v Haagu dne 25. října 1980 a pro Českou republiku vstoupila v
platnost dnem 1. března 1998 pod č. 34/1998 Sb., předměty této úmluvy jsou a)
zajistit bezodkladný návrat dětí protiprávně přemístěných nebo zadržovaných v
některém smluvním státě, b) zajistit, aby práva týkající se péče o dítě a styku
s ním podle právního řádu jednoho smluvního státu byla účinně respektována v
ostatních smluvních státech.
Podle čl. 3 Úmluvy přemístění nebo zadržení dítěte se považuje za protiprávní,
jestliže a) bylo porušeno právo péče o dítě, které má osoba, instituce nebo
kterýkoliv jiný orgán buď společně, nebo samostatně, podle právního řádu státu,
v němž dítě mělo své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo
zadržením, b) v době přemístění nebo zadržení bylo toto právo skutečně
vykonáváno, společně nebo samostatně, nebo by bylo takto vykonáváno, kdyby
nedošlo k přemístění či zadržení. Právo péče o dítě uvedené v písmenu a) může
vyplývat zejména ze zákonů nebo ze soudního nebo správního rozhodnutí nebo z
dohody platné podle právního řádu daného státu. Podle čl. 5 písm. a) Úmluvy
pro účely této Úmluvy „právo péče o dítě“ zahrnuje práva vztahující se k péči o
osobu dítěte a zejména právo určit místo pobytu dítěte.
Podle čl. 12 Úmluvy jestliže dítě bylo protiprávně přemístěno nebo zadrženo
podle článku 3 a v den zahájení řízení před soudním nebo správním orgánem
smluvního státu, v němž dítě je, uplynulo období kratší jednoho roku ode dne
protiprávního přemístění nebo zadržení, nařídí příslušný orgán bezodkladné
navrácení dítěte.
Podle čl. 13 Úmluvy bez ohledu na ustanovení předcházejícího článku není soudní
nebo správní orgán dožádaného státu povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže
osoba, instituce nebo jiný orgán, který nesouhlasí s jeho navrácením, prokáže,
že
a) osoba, instituce nebo jiný orgán, který měl pečovat o osobu dítěte, ve
skutečnosti nevykonával právo péče o dítě v době přemístění nebo zadržení nebo
souhlasil či později se smířil s přemístěním nebo zadržením, nebo b) je vážné
nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak
dostal do nesnesitelné situace. Soudní nebo správní orgán může také odmítnout
nařídit návrat dítěte, zjistí-li se, že dítě nesouhlasí s návratem a dosáhlo
věku a stupně vyspělosti, v němž je vhodné přihlížet k jeho stanoviskům. Při
hodnocení okolností uvedených v tomto článku soudní a správní orgán musí
přihlédnout k informacím týkajícím se sociálního postavení dítěte poskytnutým
ústředním orgánem nebo jiným příslušným orgánem obvyklého bydliště dítěte (věta
třetí tohoto článku).
Podle čl. 16 Úmluvy po obdržení oznámení o protiprávním přemístění nebo
zadržení dítěte podle článku 3 soudní nebo správní orgány smluvního státu, do
něhož bylo dítě přemístěno nebo v němž bylo zadrženo, nemohou věcně rozhodnout
o právu péče o dítě, dokud nebude rozhodnuto, že dítě nemá být podle této
úmluvy vráceno, nebo nebude-li podán návrh podle této úmluvy v přiměřené lhůtě
po obdržení oznámení.
Cílem a předmětem úpravy Úmluvy je - jak vyplývá z jejího čl. 1 - zajištění
bezodkladného návratu dětí protiprávně přemístěných nebo zadržovaných v jiném
smluvním státě do prostředí, z něhož byly přemístěny, a obnovení statu quo
prostřednictvím okamžitého (neprodleného, bezodkladného) navrácení dětí a dále
účinné respektování práv týkajících se péče o dítě a styku s ním podle právního
řádu jednoho smluvního státu v ostatních smluvních státech. Již v preambuli
smluvní státy této Úmluvy prohlašují, že jsou „pevně přesvědčeny, že ve věcech
péče o děti mají zájmy dětí prvořadou důležitost“, a že si přejí „chránit děti
mezinárodní úpravou
před škodlivými účinky jejich protiprávního přemístění nebo zadržování a
stanovit postupy k zajištění jejich bezodkladného návratu do státu jejich
obvyklého bydliště, jakož i zajistit ochranu práva styku s nimi“. Jak zdůraznil
A. D. v literatuře věnované tomuto problému, platí, že „obecně přijímanou
pravdou je, že skutečnou obětí únosů je dítě samotné, které trpí náhlým
narušením své stability, traumatickou ztrátou rodiče, který zajišťoval jeho
výchovu, nejistotou a frustrací spojenou s nutností přizpůsobit se cizímu
jazyku, neznámým kulturním podmínkám, učitelům, příbuzným“. Podle důvodové
zprávy k Úmluvě od E. P.-V. z dubna 1981 je legitimní přijmout závěr, že oba
cíle Úmluvy - jeden preventivní, a druhý určený k zabezpečení okamžité
reintegrace dítěte do jeho obvyklého prostředí - korespondují se specifickou
ideou „nejlepších zájmů dítěte“. Nicméně je třeba připustit, že přemístění
dítěte může někdy být odůvodněno objektivními důvody, které mají co do činění
jak s dítětem samotným, tak s prostředím, s nímž je dítě nejtěsněji spojeno.
Proto Úmluva uznává potřebu jistých výjimek z obecných závazků států při
zajišťování návratu dětí, které byly protiprávně přemístěny nebo zadrženy a v
čl. 13 písm. b), odst. 2 a dále čl. 20 obsahuje výjimky, kdy k mezinárodnímu
únosu sice došlo, ale návrat dítěte by byl v rozporu s jeho zájmy (viz zpráva
E. P.-V.). Jak z této zprávy dále vyplývá, tyto tři druhy výjimek z principu
návratu dítěte se musí aplikovat jen v tom rozsahu, v jakém byly Úmluvou
zformulovány. To především znamená, že se mají interpretovat restriktivně, aby
se Úmluva nestala nepoužívanou normou. Úmluva jako celek totiž spočívá na
jednomyslném odsouzení fenoménu neoprávněných přemístění a zadržování dětí a na
přesvědčení, že nejlepším způsobem, jak proti nim na mezinárodní úrovni
bojovat, je odmítnout přiznat jim právní účinky. Orgány státu obvyklého pobytu
dítěte mají v zásadě lepší postavení, aby rozhodovaly o otázkách opatrovnického
práva a práva styku. V důsledku toho by systematické odvolávání se na uvedené
výjimky zaměňující forum pobytu dítěte za forum zvolené únoscem vedlo ke
kolapsu celé struktury Úmluvy tím, že by ohrozilo filosofii vzájemné důvěry,
kterou je inspirována. Smyslem boje proti mezinárodním únosům dětí je chránit
právo dítěte nebýt přemístěno z určitého prostředí, zpravidla rodinného.
Z judikatury členských států Úmluvy, která je k dispozici na webových stránkách
Haagské konference mezinárodního práva soukromého v databázi INCADAT, je třeba
poukázat např. na rozhodnutí ve věci T. v. T. [1994] 3 SCR 551, 6 RFL (4th) 290
Nejvyššího soudu Kanady, který se podrobně vyjádřil k riziku újmy předvídané v
článku 13 písm. b) Úmluvy (a dále k potřebě provádění znaleckých posudků) tak,
že „újma zvažovaná v Úmluvě musí přicházet od rodiče, k němuž má být dítě
vráceno. Prakticky ve všech případech, kdy je dítě útlého věku přemístěno ze
svého bezprostředního prostředí, nebo od toho, s kým má úzký vztah, toto
způsobí nějaké dočasné psychologické trauma. Ti, kdo podepsali Úmluvu, takovou
újmu nezamýšleli jako důvod pro nenařízení návratu. V opačném případě by takový
závěr zcela popřel účel Úmluvy“. Dále uvedl, že „riziko újmy nemusí plynout z
důvodu navrácení dítěte k druhému rodiči, ale může vyrůstat z přemístění dítěte
od jeho současného pečovatele. Z pohledu dítěte je újma jako újma. Jestliže je
újma natolik vážná, že splňuje přísné podmínky Úmluvy, pak je irelevantní odkud
pochází. Nicméně bude to jen ve velmi řídkém počtu případů, kdy přemístění
dítěte od únosce do nového prostředí založí stupeň újmy předvídaný Úmluvou“.
Britský soud pak ve věci [1988] 1 FLR 365 uvedl, že „výjimky podle čl. 13 (1)
b) je třeba vykládat striktně. Důvodem k nenavrácení dítěte musí být takové
riziko, které není jen vážné, ale musí se jednat o podstatnou a nikoli jen
triviální újmu. Význam těchto silných výrazů nemůže být ignorován v úvaze o
stupni duševní újmy“. Podobné stanovisko zaujaly soudy např. ve věci HC/EUKe 34
[14/12/1988] a dalších, v nichž zaujaly názor, že slova „návrat by dítě jinak
dostal do nesnesitelné situace“ ukazují na intenzitu nebezpečí hrozícího
dítěti, která nemůže být jen běžná“. Ve věci F. v. F. HC/E/Usf 82 soud k
aplikaci čl. 13 písm. b) Úmluvy vyslovil, že „výjimka, spočívající v hrozbě
vážné újmy neposkytuje soudu státu, kam bylo dítě uneseno, možnost spekulovat
nad tím, kde dítě bude šťastnější. Toto rozhodnutí je otázkou péče o dítě,
vyhrazené soudu státu, kde dítě mělo obvyklý pobyt před únosem. Vážné nebezpečí
může existovat pouze, když návrat vystaví dítě bezprostředně hrozícímu
nebezpečí dříve než bude vydáno rozhodnutí o právu péče o dítě, např. navrácení
dítěte do válečné zóny, oblasti, kde je hladomor, nebo kde je vážná hrozba
zneužití dítěte, nebo jeho zanedbávání, či mimořádné citové závislosti a soud v
místě obvyklého pobytu dítěte není schopen nebo ochoten poskytnout dítěti
adekvátní ochranu“.
Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, uveřejněné pod č. 104/1991 Sb.,
zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí,
ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy,
správními nebo zákonodárnými orgány. Podle čl. 9 odst. 1 této Úmluvy státy,
které jsou smluvní stranou úmluvy, zajistí, aby dítě nemohlo být odděleno od
svých rodičů proti jejich vůli, ledaže příslušné úřady na základě soudního
rozhodnutí a v souladu s platným právem a v příslušném řízení určí, že takové
oddělení je potřebné v zájmu dítěte. Takové určení může být nezbytným v
některém konkrétním případě, například, jde-li o zneužívání nebo zanedbávání
dítěte rodiči nebo žijí-li rodiče odděleně a je třeba rozhodnout o místě pobytu
dítěte. Podle čl. 11 odst. 1 této Úmluvy státy, které jsou smluvní stranou
úmluvy, činí opatření k potírání nezákonného přemísťování dětí do zahraničí a
jejich nenavracení zpět. Za tímto účelem budou státy, které jsou smluvní
stranou úmluvy, usilovat o uzavření dvoustranných a mnohostranných dohod a o
přístup k existujícím dohodám (odst. 2).
V posuzované věci bylo zjištěno, že obě nezletilé děti, které jsou občany Státu
I. i České republiky, se narodily za trvání manželství rodičů v I. kde s nimi
žily nejprve ve městě E. a posléze v obci R., že matka s dětmi odjela v
listopadu 2005 se souhlasem otce na návštěvu do České republiky, z níž se měla
vrátit dne 4. 1. 2006, avšak rozhodla se s dětmi zůstat v České republice. K
tomu otec neudělil souhlas, ani později se se zadržením dětí nesmířil a dne 9.
2. 2006 podal v souladu s Úmluvou prostřednictvím izraelského ústředního orgánu
žádost o navrácení dětí do místa jejich obvyklého bydliště v I. Ze zprávy
Městského úřadu J., správy obecních služeb, oddělení sociálního zabezpečení,
bylo dále zjištěno, že otec žije se svojí matkou v městské části I. v bytě o
třech pokojích, z nichž jeden je zařízen jako dětský pokoj, pracuje jako kuchař
s čistým příjmem ve výši okolo 5.000,- ILS (šekelů), přičemž v péči o děti mu
může pomáhat jeho matka, která je k tomu ochotná a vzhledem ke svému věku i
zdravotnímu stavu schopná (55 let). Z informace Ministerstva spravedlnosti v I.
jako ústředního orgánu tohoto státu poskytnuté soudu podle čl. 13 věty třetí
Úmluvy dále vyplývá, že obě nezletilé děti mají vytvořeny podmínky k bezpečnému
návratu do této země.
Odvolací soud tudíž správně vycházel z názoru, že na danou věc dopadá úprava
podle Úmluvy, neboť bylo porušeno právo péče otce o nezletilé, které vykonával
společně s matkou, včetně práva určit místo jejich pobytu (čl. 3 a 5 Úmluvy). S
dalším závěrem odvolacího soudu, že v daném případě byly naplněny podmínky
předvídané v čl. 13 písm. b) Úmluvy, pro něž není soud dožádaného státu povinen
nařídit navrácení obou dětí, se však Nejvyšší soud neztotožňuje.
Jak vyplývá z judikatury členských států Úmluvy nelze při úvaze o tom, zda jsou
splněny podmínky tohoto článku Úmluvy argumentovat tím, že odmítá-li matka
návrat do I. a jsou-li děti na ni citově vázány, byly by navrácením do místa
jejich obvyklého bydliště znovu vytrženy z prostředí, v němž se adaptovaly a v
němž prospívají a jsou spokojené, nýbrž je třeba vyjít z toho, že to byla
matka, která děti protiprávně v České republice zadržela a vytrhla je tak z
prostředí, kde se narodily a žily společně s oběma rodiči, kteří se podíleli na
jejich výchově, čímž jim jistě způsobila určité dočasné psychické trauma.
Jestliže v řízení bylo ze zprávy Ministerstva spravedlnosti v I. zjištěno, že
obě nezletilé děti mají vytvořeny podmínky k bezpečnému návratu do této země a
že proto nelze vyvozovat, že vrácení dětí do jejich domova v I. by je uvrhlo do
vážného rizika, a ze zprávy Městského úřadu J., správy obecních služeb,
oddělení sociálního zabezpečení, že otec společně se svojí matkou je připraven
a schopen se o obě nezletilé děti postarat, zajistit jim výchovu a výživu (a to
minimálně do doby než bude izraelským soudem jako soudem obvyklého bydliště
dětí podle Úmluvy vydáno věcné rozhodnutí o právu péče o děti), k čemuž má
zajištěno i náležité materiální zabezpečení a odpovídající bydlení v rodinném
domě jeho matky, nelze případnou duševní újmu, kterou nezletilé děti návratem k
otci do I. dočasně pocítí, považovat za újmu takové intenzity, již předpokládá
(vyžaduje) čl. 13 písm. b) Úmluvy a která by nebyla jen běžná jako u jiných
dětí předškolního věku protiprávně přemístěných nebo zadržených, jež se po
určité době navracejí do svého obvyklého bydliště, a to ať již na základě
rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu či smírného řešení situace mezi rodiči.
Nelze tak ani přisvědčit názoru odvolacího soudu, že další případná změna
bydliště dětí bez matčiny přítomnosti představuje takový zásah do jejich
života, který odporuje jejich zájmu, jako prvořadému kritériu při rozhodování
soudu podle čl. 3
odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, tj. aby mohly nadále vyrůstat u toho z rodičů,
na nějž jsou silně citově vázány a v jehož péči po všech stránkách zdárně
prospívají, neboť tak vlastně zaměnil řízení o návrhu otce na navrácení dětí do
místa jejich obvyklého bydliště podle Úmluvy s věcným rozhodnutím o právu péče
o dítě (o úpravu rodičovské zodpovědnosti k dětem), což vylučuje čl. 16 Úmluvy.
Naopak je v nejlepším zájmu obou dětí, sledovaném Úmluvou i čl. 3 odst. 1
Úmluvy o právech dítěte, aby věcné rozhodnutí o právu péče o obě děti vydal
soud v jejich obvyklém bydlišti, tedy v I., který je s poměry dětí a jejich
situací nejlépe obeznámen, přičemž není rozhodující, že otec v současné době
bydlí v městské části I. ve východním J., kde podle prokázaného tvrzení matky
rodina před protiprávním zadržením dětí nežila, neboť i když Úmluva o této
otázce výslovné ustanovení neobsahuje, je to třeba chápat tak, že umožňuje
orgánům státu útěku vrátit dítě přímo žadateli, bez ohledu na jeho současné
místo pobytu (viz též důvodová zpráva k Úmluvě od E. P.-V.). Je třeba rovněž
poukázat na to, že čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte je nutno vykládat v
kontextu celé této mezinárodní úmluvy, neboť i ta v citovaných článcích 9 a 11
ukládá smluvním státům zajistit, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů
proti jejich vůli, a činit opatření k potírání nezákonného přemísťování dětí do
zahraničí a jejich nenavrácení zpět. Úmluva o právech dítěte je tak zcela v
souladu s Úmluvou o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Nejvyšší soud jej proto
zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta před středníkem o. s. ř.).
Protože předmětem přezkumu dovolacího soudu je posouzení správnosti rozhodnutí
odvolacího soudu (nikoliv soudu prvního stupně), nezabýval se Nejvyšší soud
námitkami otce, jimiž vyjádřil nesouhlas s názorem soudu prvního stupně, že
důvod pro nenavrácení nezletilých dětí je třeba spatřovat i v tom, že podala-li
by matka návrh na úpravu rodičovské zodpovědnosti k izraelskému soudu, zůstaly
by děti - s odkazem na § 25 izraelského zákona z roku 1962 - v její primární
péči a že by se tudíž mohla vrátit do ČR, neboť tento názor odvolací soud při
svém rozhodnutí nepřevzal, a napadený rozsudek tohoto soudu, jímž byl potvrzen
zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, na něm nespočívá.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§
243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. března 2008
JUDr.Olga Puškinová, v.
r.
předsedkyně senátu