30 Cdo 5484/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobců a) J. K., b) V. B., c) Z. B., d) J. T., e) M. Č., f) P. M.,
g) P. B., h) A. B., i) J. T., a j) V. B., všech zastoupených advokátem, proti
žalovanému Hlavnímu městu P., zastoupenému advokátkou, o 16,294.002,90 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 240/93, o
dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu
2003, č.j. 12 Co 329/2003, 12 Co 330/2003-369, t a k t o :
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 27. června 2001, č.j. 4 C 240/93-283,
ve znění opravného usnesení ze dne 17. dubna 2003, č.j. 4 C 240/93-347, uznal
žalovaného povinným zaplatit žalobci a) (dále jen „první žalobce“) částku
600.477,20 Kč, žalobkyním b), c) a d) (dále jen „druhá až čtvrtá žalobkyně“)
každé po 66.719,60 Kč a žalobcům e) až j) (dále jen „pátý až desátý žalobce“)
každému po 44.479,80 Kč s příslušenstvím. Současně žalobu zamítl, pokud se
žalobci domáhali zaplatit prvnímu žalobci dalších 8,564.899,60 Kč, druhému,
třetímu a čtvrtému žalobci každému dalších 951.656,- Kč a pátému až desátému
žalobci každému dalších 634.436,95 Kč s příslušenstvím. Rozhodl též o náhradě
nákladů řízení a náhradě nákladů řízení placených státem. Soud vyšel ze
zjištění, že první žalobce a V. K. (právní předchůdkyně ostatních) byli po celé
období (od 1. 1. 1992 do 31. 5. 1997), za které je požadována žalovaná částka,
vlastníky pozemku p.č. 2319/8 – orná půda – o výměře 16.359 m² a pozemků
p.č. 2315/22 – orná půda – o výměře 28.886 m² a p.č. 2315/20 – orná půda –
o výměře 19.076 m² (období od 1. 1. 1992 do 13. 6. 1996). Žalovaný se s
žalobci nedohodl na nájemní smlouvě, takže od 1. 1. 1992 užíval pozemky bez
právního důvodu, aniž platil v této souvislosti příslušnou úhradu. Soud proto
podle § 451 násl. občanského zákoníku (dále jen „o.z,.“) věc posoudil jako
bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Při stanovení výše peněžité náhrady
byl vázán názorem vysloveným v předchozích zrušovacích usneseních Městského
soudu v Praze ze dne 7. října 1998, č.j. 54 Co 297/98-153, a ze dne 7. března
2001, č.j. 39 Co 395/2000-262. Vycházel z účelu, ke kterému žalovaný (a předtím
příspěvková organizace žalovaného I.) pozemky užíval, a v této souvislosti se
zabýval posouzením, zda se ze strany žalovaného, resp. před tím zmíněné
příspěvkové organizace, jednalo o podnikatelskou činnost a zda pozemky užívaly
jako podnikatelé, přičemž dospěl k negativnímu závěru. Žalovanému vzniklo
bezdůvodné obohacení ve výši regulovaného nájemného, které bylo stanoveno v
souladu s § 10 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, v době od 1. 1. 1992 do 31.
10. 1994 vyhláškou č. 393/1991 Sb., ve znění pozdějších přepisů, a v
následujícím období cenovými výměry vydávanými Ministerstvem financí ČR 012/94,
01/95, 01/96 a 01/97, a po celé období činilo 5,- Kč za m² ročně. Ve
zbytku soud prvního stupně proto žalobu zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. listopadu 2003, č.j.
12 Co 329/2003, 12 Co 330/2003-369, rozsudek soudu prvního stupně ve znění
opravného usnesení v napadeném zamítavém výroku ve věci samé změnil tak,
že žalovanému uložil zaplatit žalobcům dalších 18.855,80 Kč s 21 % úrokem z
prodlení od 1. 1. 1997 do zaplacení a to prvnímu žalobci 10.606,46 s 21 %
úrokem od 1. 1. 1997 do zaplacení, druhé, třetí a čtvrté žalobkyni každé
1.178,48 Kč s 21 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1997 do zaplacení a pátému,
šestému, sedmému, osmému, devátému a desátému žalobci každému 785,65 Kč s 21 %
úrokem od 1. 1. 1997 do zaplacení, jinak napadený rozsudek potvrdil. Ve
výrocích o nákladech řízení rozsudek zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Souhlasil zcela se závěrem soudu prvního
stupně, že předmětné pozemky žalobců nebyly v rozhodné době užívány k
podnikatelským účelům, a proto podléhají cenové regulaci. Vyšel z ustálené
judikatury Nejvyššího soudu (rozsudku publikovaného ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek ročník 2000 pod č. 53), podle něhož bylo-li nájemné v
posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení
přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy. Dále pak věc posuzoval v kontextu
s nálezem Ústavního soudu ČR č. 528/2002 Sb., zda v dané věci regulovaná cena
ve výši 5,- Kč za m² ročně
u pozemků v P. nesloužících k podnikání, nepředstavuje již příliš výrazný zásah
do vlastnického práva žalobců, který by toto právo omezoval nad obecně uznanou
a nezbytnou mez, se závěrem, že ústavnost uvedené regulace nájemného z pozemků
nesloužících k podnikání je dána. Odvolací soud pouze vyhověl námitce
odvolatelů
a přiznal jim celkem dalších 18.855,80 Kč s úroky z prodlení, když soud prvního
stupně při výpočtu výše bezdůvodného obohacení opomněl započíst l měsíc z
rozlohy pozemků 45.254 m².
Rozsudek Městského soudu v Praze byl doručen zástupci žalobců dne 27. ledna
2004 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 18. března 2004 včasné
dovolání (doplněné podáním ze dne 23. března 2004), které směřuje do výroků ve
věci samé, kterými odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavých výrocích ve věci samé. Přípustnost dovolání odvozují z ustanovení §
237 odst. 1
písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Za zcela zásadní
pokládají, zda výše bezdůvodného obohacení při užívání předmětných pozemků
podléhá cenové regulaci či nikoli. Domnívají se, že judikatura Nejvyššího
soudu, na kterou odvolací soud poukazuje, tuto otázku neřeší. Mají za to, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Připomínají, že odvolací soud po zjištění, že
žalovaný není podnikatelským subjektem a jeho činnost není podnikáním, dospěl k
závěru,
že předmětné pozemky nebyly užívány k podnikání. Svůj závěr soud konstruoval
výhradně na postavení žalovaného jako jednotky územní samosprávy a zcela tak
potlačil hodnocení účelu, k němuž byly předmětné pozemky fakticky užívány.
Tento účel
je podle dovolatelů třeba hodnotit z hlediska faktického obsahu užívání pozemku
a nelze jej zaměňovat s tím, kdo k tomuto účelu pozemek užíval, což vede
k nesprávnému závěru o cenové regulaci. Podle žalobců je nemyslitelné, aby
provozovatel skládky účtoval za uložení zeminy žalovanému jakousi regulovanou
cenu oproti cenám běžně účtovaným ostatním uložitelům. Dovolatelé dále
namítají,
že hodnocení požadavku žalobců na posouzení regulace nájemného podle zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku (dále jen zákon „o půdě“), jako nové skutečnosti, která není způsobilým
odvolacím důvodem, je chybné, neboť tento požadavek byl již řešen před soudem
prvního stupně. Žalobci uvádějí, že citovaná judikatura Nejvyššího soudu a
Ústavního soudu se na jejich případ nevztahuje. Předmětné pozemky žalobců
neslouží k uspokojování bytové potřeby, žádné budovy s byty se na nich
nenacházejí, v důsledku čehož se nemohou uplatnit ani předpisy o cenové
regulaci. Proto navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu
(v dotčené části) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobců se vyjádřil žalovaný podáním ze dne 31. ledna 2006. Uvádí,
že pozemky byly pronajímány ještě za bývalého režimu a na straně pronajímatele
stálo bývalé JZD Ch. Žalovaný tuto skutečnost nemohl nijak ovlivnit, když ani
nebyl účastníkem této smlouvy. Stejně tak se domnívá, že odporuje dobrým
mravům, aby bezdůvodné obohacení bylo požadováno po něm, když uvedené pozemky
byly zasypány dodavateli staveb. Navrhuje, aby dovolání žalobců bylo zamítnuto
a žalovanému přiznány náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) uvážil, že dovolání proti
označeným pravomocným výrokům rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými
osobami (účastníky řízení), řádně zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1
o.s.ř.), stalo se tak v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a je přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Poté napadený rozsudek
přezkoumal v dovoláním napadených výrocích ve věci samé v souladu s ustanovením
§ 242 odst. 1 až 3 o.s.ř.
a dospěl k závěru, že z hlediska výtek obsažených v dovolání je třeba jej v
této části považovat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím
důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen
přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Ty však z obsahu spisu seznány nebyly.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá
na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl
soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný
právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje
správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení
věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro
výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Bylo již konstatováno, že odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl
k závěru, že předmětné pozemky žalobců nebyly v rozhodné době užívány k
podnikatelským účelům a proto podléhaly cenové regulaci. Přihlížel přitom k
ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (zejména k rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze
dne
15. června 1999, sp.zn. 25 Cdo 2578/98, publikovanému pod č. 53 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000), podle něhož bylo-li nájemné v
posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení
přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy. Současně věc přiléhavě posuzoval
v kontextu s nálezem Ústavního soudu ČR publikovaném pod č. 528/2002 Sb.
Podle § 10 zákona o cenách, zboží, u něhož se uplatňuje regulace cen podle § 5
a 6, zařazují cenové orgány rozhodnutím do seznamu zboží s regulovanými cenami
(dále jen \"seznam\"). Seznam a ceny v jeho rámci stanovené a zboží, u něhož
se uplatňuje regulace cen podle § 8, uveřejňují cenové orgány v Cenovém
věstníku. Uvedené ustanovení dává ministerstvu financí oprávnění stanovit
cenová omezení tím, že seznamy zboží s regulovanými cenami včetně stanovených
cen budou publikovány
v cenovém věstníku. Zákon nevyžaduje, aby se tak stalo obecně závazným
předpisem publikovaným ve Sbírce zákonů, přesto v některých případech
ministerstvo financí některé ceny upravilo vyhláškou, jako tomu bylo například
ohledně nájemného
z pozemků až do 31. 10. 1994 vyhláškami č. 393/1991 Sb., č. 110/1992 Sb.
a č. 611/1992 Sb.; od 1. 11. 1994 byla regulace nájemného z pozemků
nesloužících
k podnikání upravena výměry.
Nájemné z pozemků je cenou zboží ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona
o cenách a jeho výše může být postupem upraveným tímto zákonem regulována.
Stanovilo-li Ministerstvo financí ČR svými výměry vydanými v Cenovém věstníku
horní hranice ročních sazeb nájemného za 1 m2 pozemků nesloužících k podnikání
nájemce, postupovalo v souladu s Ústavou i se zmocněním plynoucím ze zákona
o cenách (srovnej např. též rozsudek Nejvyššího soud ČR ze dne 18.května 1999,
sp.zn. 25 Cdo 393/99).
Ač v souzené věci dovolatelé s vyloženými úvahami v zásadě nesouhlasí, v
dovolání neuvádějí argumenty způsobilé jejich správnost vyvrátit. Lze tedy
konstatovat, že pokud soud při určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení
spočívající v užívání pozemku pro jiné než podnikatelské účely bez právního
titulu přihlédl k popsanému cenovému omezení, jsou jeho závěry z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) odůvodněné.
Pokud dovolatelé uplatňují dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a) o.s.ř. s odkazem na údajnou vadnou aplikaci ustanovení § 205a o.s.ř. v
souvislosti s jejich tvrzením, že dotčené pozemky byly pozemky sloužícími
zemědělským účelům, takže pokud by nájemné z nich podléhalo cenové regulaci,
bylo by třeba vycházet ze zákona o půdě, není tato námitka na místě. Odvolací
soud v této souvislosti poukazoval již na zjištění soudu prvního stupně, podle
něhož předmětné pozemky byly ještě před rozhodným obdobím odňaty zemědělské
výrobě. Pozemky tak v rozhodné době podléhaly regulaci podle obecných předpisů.
Protože tedy je třeba napadený rozsudek v dovoláním napadených výrocích
hodnotit jako správný, dovolací soud dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 150 o.s.ř., neboť dovolací soud spatřuje okolnosti
zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání jejich náhrady žalovanému v okolnostech
daného sporu, když žalovaný dlouhodobě užíval dotčené pozemky, aniž platil
příslušnou úhradu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. července 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu