30 Cdo 563/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobkyně PhDr. H. V. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému N.
p. ú.,
„o uložení povinnosti vyřídit stížnosti“, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1
pod sp. zn. 27 C 53/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 27. září 2006, č. j. 20 Co 377/2006 - 47, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 31. 5. 2006, č. j. 27 C 53/2005 -
37, zastavil řízení, v němž se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uloženo
vyřídit její stížnosti ze dne 21. 6. 2004, ze dne 11. 10. 2004, ze dne 6. 11.
2004 a ze dne 24. 11. 2004, podané podle vyhlášky č. 150/1958 Ú. l., o
vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících (zrušené k 1. 1. 2006), s
tím, že po právní moci tohoto rozhodnutí bude věc postoupena ministru kultury
ČR jako orgánu, do jehož pravomoci její vyřízení náleží, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Dovodil, že vyhláška č. 150/1958 Ú. l. byla koncipována jako
právní předpis svého druhu, který měl upravit problematiku vyřizování
stížností, oznámení a podnětů pracujících orgány státního a hospodářského
aparátu, obsahoval stanovené postupy a lhůty i vlastní kontrolní mechanismy.
Soud není orgánem oprávněným zabývat se nápravou nečinnosti příslušné
organizace a takovým subjektem byl podle § 14 odst. 2 vyhlášky vedoucí
organizace, případně vedoucí nadřízeného orgánu. Protože v dané věci není ve
smyslu ust. § 7 o. s. ř. dána pravomoc soudu k požadovanému rozhodnutí, soud
prvního stupně řízení podle § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil pro
neodstranitelný nedostatek podmínky řízení a věc postoupil ministru kultury ČR
jako vedoucímu nadřízeného orgánu, který je zřizovatelem žalovaného, když
žalobkyní tvrzená nečinnost se měla týkat i ředitele žalovaného.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 9.
2006, č.j.
20 Co 377/2006 - 47, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že v dané věci není dána pravomoc soudu ve smyslu ust. § 7 o. s. ř. a
že věc je třeba postoupit ministru kultury jako vedoucímu nadřízeného orgánu.
Poukázal na to, že vyhláška č. 150/58 Ú. l. (nesprávně uvedeno Sb.), o jejíž
aplikaci se žalobkyni jedná (bez ohledu na to, že k 1. 1. 2006 byla zrušena),
byla nepochybně předpisem správním, což vyplývá z její preambule, podle níž je
jejím účelem „zvýšení aktivní účasti pracujících na správě státu a na řízení a
kontrole národního hospodářství“. Při správě věcí veřejných však nevznikají
občanskoprávní, pracovní, rodinné ani obchodní vztahy, k jejichž řešení je
podle ust. § 7 odst. 1 o. s. ř. povolán soud. Vztah mezi stěžovatelem a
adresátem stížnosti podle vyhlášky č. 150/1958 Ú. l. je tedy vztahem správním,
do něhož soud nemůže mimo rámec správního soudnictví v mezích své pravomoci v
občanském soudním řízení, stanovené ust. § 7 o. s. ř., zasahovat. Obsah
předmětných stížností (do něhož žalobkyně zahrnula mimo jiné i svůj
občanskoprávní vztah se žalovaným z nájmu bytu) není za dané situace významný,
neboť žalobkyně se nedomáhá řešení svého konkrétního sporu, nýbrž uložení
povinnosti žalovanému vyřídit její stížnosti. Protože tento požadavek jde nad
rámec pravomoci soudu, soud prvního stupně správně podle § 104 odst. 1 o. s. ř.
řízení zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení a rozhodl o
postoupení věci ministru kultury jako vedoucímu nadřízeného orgánu žalovaného.
K odvolací námitce žalobkyně dále městský soud uvedl, že zastaví-li soud v
souladu se zákonem řízení pro nedostatek své pravomoci, nemůže tím být současně
porušeno právo občana domáhat se svého práva u soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání z důvodů uvedených v ust. §
241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Existenci vad řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje v tom, že nebyla soudem poučena
podle ust. § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., aby doplnila vylíčení rozhodných
skutečností a aby označila důkazy ve spojitosti s posouzením podmínek řízení
podle ust. § 103 a 104 o. s. ř. a věcné příslušnosti soudu podle ust. § 104a a
§ 104b o. s. ř., takže provedení důkazů navrhla až v odvolacím řízení, avšak
odvolací soud se s nimi nevypořádal. Má za to, že ve věci rozhodl věcně
nepříslušný soud prvního stupně a odvolací soud nezjednal nápravu, což podle ní
vyplývá z předchozího usnesení městského soudu v dané věci, v němž uvedl, že na
vyřizování stížností podle vyhl. č. 150/1958 Ú. l. se nevztahuje správní řád a
výsledkem vyřízení není rozhodnutí, ale v napadeném usnesení odvolací soud
uvedl, že tato vyhláška byla předpisem správním. Dále namítá nedostatek řádného
a přezkoumatelného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se nezabýval
obsahem jejích stížností, z nichž vyplývá povaha sporu či jiné právní věci ve
smyslu ust. § 7 odst. 1 o. s. ř. Pokud odvolací soud měl za to, že vztah mezi
účastníky je vztahem správním, měl podle jejího názoru usnesení soudu prvního
stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení anebo vyslovit, že není věcně
příslušný, a rozhodnout o postoupení věci věcně příslušnému soudu rozhodujícímu
věci správního soudnictví podle ust. § 104b odst. 2 o. s. ř. Za nesprávný
považuje dovolatelka rovněž závěr odvolacího soudu, že není dána pravomoc soudu
ve smyslu ust. § 7 o. s .ř., a naopak trvá na tom, že jde o spor vyplývající z
občanskoprávního vztahu, případně i ze vztahu pracovního. Dále soudům obou
stupňů vytýká, že nepřihlédly ke Statutu N. p. ú., vydaného Ministerstvem
kultury ČR jako zřizovatelem dne 1. 1. 2003 pod č. j. 11613/2002, a je
přesvědčena o tom, že postupem soudů jí byla odepřena spravedlnost. K prokázání
důvodů dovolání předložila seznam důkazů a navrhla, aby usnesení odvolacího
soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, případně, aby byla
zrušena rozhodnutí soudů obou stupňů a věc byla vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím soudů
obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), účastnicí
řízení, řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a že dovolání je
přípustné podle ust. § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., přezkoumal usnesení
odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není
důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že pro nedostatek pravomoci
soudu, který je neodstranitelným nedostatkem jedné z podmínek řízení, je třeba
řízení zastavit a věc postoupit orgánu příslušnému k rozhodnutí, kterým je
ministr kultury České republiky.
Podle ust. § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a
rozhodují soudy spory a právní věci, které vyplývají z občanskoprávních,
pracovních, rodinných
a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich
jiné orgány. Podle odst. 2 tohoto ustanovení spory a jiné právní věci uvedené v
odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v
občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části
páté tohoto zákona. Podle odst. 3 tohoto ustanovení jiné věci projednávají a
rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. Podle
odst. 4 tohoto ustanovení pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví
upravuje zvláštní zákon.
Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny
podmínky, za nichž může jednat ve věci samé (podmínky řízení). Podle § 104
odst. 1
o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit,
soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet
jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení
příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení
řízení) zůstávají přitom zachovány.
Jak vyplývá z výše citovaného ustanovení § 7 o. s. ř., projednávání a
rozhodování věcí jiných než vyplývajících z tam vyjmenovaných soukromoprávních
vztahů je (vedle řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem - část
pátá o. s. ř.) svěřeno soudům jen na základě ustanovení zákona. V daném případě
však takové ustanovení zákona, jež by rozhodování o návrhu žalobkyně na
„splnění povinnosti vyřídit stížnosti, oznámení a podněty“ svěřovalo soudům,
neexistuje.
Protože návrh žalobkyně, aby žalovanému byla uložena povinnost vyřídit její
stížnosti ze dne 21. 6. 2004, ze dne 11. 10. 2004, ze dne 6. 11. 2004 a ze dne
24. 11. 2004, podané podle vyhlášky č. 150/1958 Ú. l., nelze zařadit mezi
vztahy soukromoprávní, tj. občanskoprávní, pracovní, rodinné ani obchodní (§ 7
odst. 1 o. s. ř.), a protože nejde o spor o jinou právní věc ve smyslu ust. § 7
odst. 2 o. s. ř., ani o jinou věc, k jejímuž projednávání pravomoc soudu
zakládá zákon (§ 7 odst. 3 o. s. ř.), a nejde ani o věc správního soudnictví,
není pro rozhodování v dané věci dána pravomoc soudů. Závěr odvolacího soudu,
že nejsou dány podmínky řízení, za nichž může soud jednat (§ 103 o. s. ř.), je
tak správný, stejně jako jeho názor, že věc je třeba postoupit ministru kultury
ČR, který je vedoucím nadřízeného orgánu žalovaného.
K námitkám v dovolání je třeba uvést, že i když zrušená vyhláška č. 150/1958 Ú.
l. byla předpisem správním, jak odvolací soud dovodil, nevztahoval se na
vyřizování stížností a oznámení pracujících podle této úpravy správní řád a
výsledkem vyřízení stížnosti bylo po jejím prošetření učinění opatření
potřebného k odstranění zjištěných závad (srov. § 10 odst. 1 vyhlášky) a podání
zprávy stěžovateli (srov. § 11 vyhlášky).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné; protože nebylo
zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ust.
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.ř. nebo jinou
vadou, která mohla mít na následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
dovolání žalobkyně podle ust. § 243b odst. 2, části věty před středníkem o. s.
ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem
na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení a
žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. dubna 2007
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu