30 Cdo 567/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v právní věci žalobce I., n. společnosti v. u. a v. z. z. proti žalovanému H. S., s. r. o., o zaplacení autorské odměny, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 23/98, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. října 1999, č. j. 1 Co 183/99-77,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, usnesením ze dne 27. října 1999, č. j. 1 Co 183/99-77, zrušil k odvolání žalobce rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 1999, č. j. 23 C 23/98-62 a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Uvedené usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný (dále jen dovolatel) dovoláním, jehož přípustnost i důvodnost odůvodnil odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ a g/ občanského soudního řádu (dále jen OSŘ). Podle závěru dovolatele tím, že odvolací soud rozhodl o odvolání žalobce bez jednání, odňal mu možnost jednat před soudem ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f/ OSŘ. Vadu podle § 237 odst. 1 písm. g/ OSŘ, tj. že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, nebo že byl soud nesprávně obsazen, spatřuje dovolatel ve skutečnosti, že příslušný senát odvolacího soudu rozhodl věc nezvykle rychle, nevypořádal se dostatečně s argumentací soudu prvního stupně a svůj právní závěr postavil na názorech obsažených v publikaci Mgr. Věry Popelkové: Ochrana práv výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů (Grada Publishing, vydání 1, rok 1998), jejíž autorka je dlouholetou zaměstnankyní žalobce. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud, jako soud dovolací, zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení s vyjádřením svého názoru na věc zejména v tom, že původní stanovisko Nejvyššího soudu č. Sc 2/81 nebylo dosud překonáno.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12, hlavy prvé, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že dovolání v přezkoumávané věci bylo podáno účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, jak to vyžaduje ustanovení § 241 odst. 1 OSŘ, že bylo podáno ve lhůtě určené v § 240 odst. 1 OSŘ a splňuje formální i obsahové náležitosti podle § 241 odst. 2 OSŘ, se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání není přípustné.
Dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Proti takovému usnesení ustanovení § 238a OSŘ dovolání nepřipouští.
Zbývá tedy posoudit, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami taxativně vyjmenovanými v § 237 odst. 1 OSŘ, pro které je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolatelem vytýkaná vada podle § 237 odst. 1 písm. f/ OSŘ, tj. že mu jako účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, nebyla z obsahu spisu zjištěna. O odvolání žalobce rozhodl odvolací soud bez jednání v souladu s ustanovením § 214 odst. 2 písm. e/ OSŘ, podle kterého odvolací jednání není třeba nařizovat, jestliže se zrušuje rozhodnutí podle § 221 odst. 1 OSŘ. Nelze tedy za nesprávný považovat takový procesní postup soudu, který je v souladu se zákonem.
Rovněž vada podle § 237 odst. l písm. g/ OSŘ, tj. že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, nebo že byl soud nesprávně obsazen, z obsahu spisu nevyplývá. Dovolatelem uvedené důvody nejsou těmi, které by bylo možné podřadit pod uvedený dovolací důvod. Soudci jsou totiž vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti (§ 14 odst. 1 OSŘ). Ze skutečnosti, že odvolací soud rozhodl ve krátké lhůtě a že zaujal právní závěr, se kterým jeden z účastníků sporu (v tomto případě dovolatel) nesouhlasí, není možné bez dalšího dovozovat závěr, že soudci jsou z projednávání věci vyloučeni.
Ani další vady podle § 237 odst. 1 OSŘ nebyly z obsahu spisu zjištěny. Bylo rozhodnuto ve věci, která náleží do pravomoci soudů, účastníci řízení měli způsobilost být účastníkem řízení, v téže věci nebylo dříve pravomocně rozhodnuto, ani v ní nebylo již dříve zahájeno řízení a návrh na zahájení řízení byl řádně podán (§ 237 odst. 1 písm. a/ až e/ OSŘ).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti kterému žádné ustanovení OSŘ dovolání nepřipouští. Proto Nejvyšší soud, jako soud dovolací, dovolání odmítl podle § 243b odst. 4, za použití § 218 odst. 1 písm. c/ OSŘ, aniž ve věci nařizoval jednání ( § 243a odst. 1 první věta o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto s odkazem na ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ, kdy v dovolacím řízení dovolatel neuspěl a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2002
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu