30 Cdo 570/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. J., proti žalované obchodní společnosti Z. B., a. s., o odměnu za využití zlepšovacího návrhu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 4/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2001, č. j. 17 Co 486/99-236, t a k t o :
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
částku 18.762,- Kč s příslušenstvím. Dále rozhodl o náhradě nákladů tohoto řízení, včetně náhrady státem placených nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. října 2001, č. j. 17 Co 486/99-236, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení, včetně náhrady státem placených nákladů tohoto řízení.
Toto rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 30. listopadu 2001.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2001, č. j. 17 Co
486/99-236, podal žalobce dne 28. prosince 2001 dovolání, jehož přípustnost odůvodňuje odkazem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř\"). Jako důvod dovolání uvádí odkaz na ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Dovolatel má zato, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přičemž rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nadto se dovolací soud dopustil závažného pochybení, když nevyslovil, zda je proti jeho rozhodnutí přípustné dovolání.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů, když dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodováno o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vydanému přede dnem nabytí účinnosti této novely občanského soudního řádu (část dvanáctá, hlava první, bod 15. citované novely). Uvedený procesní předpis je proto v tomto rozhodnutí užit ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a splňuje formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř. Poté se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř., je třeba je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení § 238 odst. 1 o. s. ř. a § 239 odst. 1 a 2 téhož zákona.
V posuzované věci odvolací soud v uvedeném výroku ve věci samé potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. však dopadá pouze na případy, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Není proto zde možno dovodit důvod přípustnosti dovolání podle zmíněného ustanovení.
Jak vyplývá z obsahu spisu, odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně předcházel jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu. Přesto však ve věci nemohou být naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a to již z toho důvodu, protože s přihlédnutím k ustanovení § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není v případech, na něž dopadá ustanovení § 238 odst. 1 o. s. ř., dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech částku 50.000,- Kč. V posuzované věci však dovoláním napadeným rozsudkem bylo rozhodováno pouze o částce nedosahující výše 20.000,- Kč. .
Z téhož důvodu by s přihlédnutím k ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř. nemohlo být v této věci dovolání přípustné ani podle ustanovení § 239 odst. 1, resp. § 239 odst. 2 téhož zákona.
Povinností dovolacího soudu je ovšem dále podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad uvedených v označeném ustanovení. Samotný dovolatel ve svém dovolání výslovně neuvádí, že by řízení bylo poznamenáno některou z vad ve smyslu tohoto ustanovení. Takováto eventuální vada se pak nepodává ani z vlastního obsahu spisu. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku proto není založena ani z tohoto důvodu.
Protože tedy v této věci nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, dovolací soud podané dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 4 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a nemohl se proto zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval přitom aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když v dovolacím řízení dovolatel neměl úspěch, zatímco žalované v něm žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. dubna 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu