30 Cdo 579/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana
Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobce D. N.,
zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu kultury
ČR, se sídlem v Praze, Milady Horákové č. 139,
o určení existence práva výkonu restaurátorských prací, vedené u Obvodního
soudu
pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 45/2002, o dovolání žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2003, č. j. 19 Co 387/2003-38, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou dne 17.7.2001 u Obvodního soudu pro Prahu 2 se žalobce domáhal
určení, že „je oprávněn restaurovat v rozsahu vydaného Rozhodnutí ministerstva
kultury čj. k 13555/92 ze dne 7.7.1993 uměleckořemeslné nefigurální
architektonické články z kamene, a to přírodního i umělého“.
Usnesením ze dne 6.2.2002, č.j. 17 C 134/2001-7, Obvodní soud pro Prahu 2
vyslovil svou místní nepříslušnost a postoupil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 6.
Usnesením ze dne 5.5.2003, č.j. 19 C 45/2002-19, Obvodní soud pro Prahu 6
řízení zastavil; rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení,
a rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.000,- Kč žalobci.
Vycházel ze závěru, že „posuzovaná věc nevyplývá ze vztahů vyjmenovaných v ust.
§ 7 odst. 1 o.s.ř. a s ohledem na úpravu zákona č. 20/1987 Sb. ani z ust. § 7
odst. 2 o.s.ř., přičemž současně nejde ani o řízení podle hlavy V. občanského
soudního řádu“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.8.2003, č.j.
19 Co 387/2003-38, usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil
a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení. Vycházel ze stejného závěru jako soud prvního stupně, tj. že v
posuzovaném případě „projednání žaloby brání jedna z podmínek řízení, tj.
pravomoc soudu“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Ve vztahu k
napadenému usnesení namítá, že „řízení bylo postiženo vadou, která může mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci“; že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci“; že se „žalobou nedomáhal zahájení řízení
podle části V. o.s.ř.“, nýbrž „určení obsahu stávajícího platného rozhodnutí
žalované o povolení restaurování ze dne 7.7.1993“ a „soudního výkladu práva“;
že soudy obou stupňů porušily „žalobcova práva na spravedlivý proces stanovené
v čl. 36 odst. 1 LZPS, tedy žalobcovo ústavní právo
na soudní ochranu“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR napadené usnesení odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po přezkoumání
věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že usnesení odvolacího soudu bylo doručeno
zástupci žalobce dne 5.11.2003 a žalovanému dne 7.11.2003 a že dovolání
žalobce datované dne 6.1.2004, adresované Obvodnímu soudu pro Prahu 2, bylo
podáno na poště (u držitele poštovní licence) dne 6.1.2004; doručeno Obvodnímu
soudu
pro Prahu 2 dne 7.1.2004 a Obvodním soudem pro Prahu 2 postoupeno (doručeno
kurýrem) Obvodnímu soudu pro Prahu 6 dne 15.1.2004. Současně bylo zjištěno, že
Obvodnímu soudu pro Prahu 6 bylo dne 12.1.2004 doručeno (podáno na poštu dne
9.1.2004) podání žalobce, ve kterém je uvedeno, že žalobce podal dovolání proti
usnesení odvolacího soudu u Obvodního soudu pro Prahu 2 vycházeje z „neúplného“
poučení uvedeného v usnesení odvolacího soudu „neobsahujícího údaj
konkretizující soud prvního stupně, tedy označení soudu prvního stupně, ke
kterému se mělo dovolání podat“.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání
do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který
rozhodoval
v prvním stupni. Podle ustanovení § 240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené
v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno
ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu. Podle ustanovení § 240 odst. 3
o.s.ř. lhůta je zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí
dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o
dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo
o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že
dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení.
Lhůta k podání dovolání činí 2 měsíce. Pro počátek běhu dovolací lhůty je
rozhodující den doručení rozhodnutí odvolacího soudu účastníku, který dovolání
podává (dovolateli). Bylo-li rozhodnutí opraveno usnesením odvolacího soudu,
běží lhůta
k dovolání znovu od doručení opravného usnesení dovolateli.
O tom, zda proti rozhodnutí odvolacího soudu je či není dovolání přípustné,
popřípadě že je přípustné za určitých předpokladů (shledá-li dovolací soud, že
napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam), musí být účastníci
poučeni
v písemném vyhotovení každého rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 211, 157
odst. 1 a § 169 odst. 1 o.s.ř.). Je-li dovolání přípustné ze zákona nebo v
případě, že dovolací soud shledá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam, musí být účastníci v písemném vyhotovení
rozhodnutí odvolacího soudu rovněž poučeni o tom, jaká je dovolací lhůta a u
kterého soudu se dovolání podává. Poučení o tom, že proti rozhodnutí odvolacího
soudu není přípustné odvolání, se
v písemném vyhotovení rozhodnutí neuvádí.
Jestliže bylo dovolateli poskytnuto nesprávné poučení o dovolání nebo
neobsahuje-li rozhodnutí odvolacího soudu poučení o dovolání, o lhůtě k
dovolání nebo o soudu, u něhož se dovolání podává, jakož i tehdy, obsahuje-li
rozhodnutí nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, činí dovolací
lhůta 4 měsíce od doručení rozhodnutí.
Lhůta k podání dovolání je zákonnou lhůtou a není možné ji prodloužit.
Prominutí zmeškání lhůty postupem podle § 58 je vyloučeno. Pro počítání běhu
lhůty platí § 56 a 57 o.s.ř.
Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni. Lhůta
k podání dovolání je zachována také tehdy, bylo-li dovolání podáno ve lhůtě u
soudu, který ve věci rozhodoval jako odvolací soud, nebo u soudu příslušného k
rozhodnutí
o dovolání, tj. u Nejvyššího soudu ČR.
Bylo-li dovolání podáno u jiného než příslušného soudu prvního stupně nebo
u nepříslušného odvolacího soudu, anebo jinému státnímu orgánu či správnímu
úřadu, je dovolací lhůta zachována jen tehdy, stačí-li tento soud nebo jiný
orgán ještě v dovolací lhůtě odeslat jemu doručené dovolání příslušnému soudu
prvního stupně, odvolacímu soudu nebo dovolacímu soudu (tj. podat je u držitele
poštovní licence nebo přímo
u soudu).
V písemném vyhotovení dovoláním napadeného usnesení je uvedeno poučení, že
„proti tomuto usnesení není odvolání přípustné, je však proti němu přípustné
dovolání, které se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího
soudu k Nejvyššímu soudu ČR, prostřednictvím soudu, který rozhodoval v I.
stupni“. Takové poučení svým obsahem odpovídá shora uvedeným zákonným
požadavkům, a to včetně označení soudu, u něhož se dovolání podává. Logicky
nelze mít pochyb o tom, který soud je v konkrétním případě „soudem prvního
stupně“, neboť je to vždy ten soud, jehož rozhodnutí bylo dovoláním napadeným
rozhodnutím odvolacího soudu posuzováno.
Soudem prvního stupně, který danou věc projednával a ve věci rozhodoval
(usnesením ze dne 5.5.2003, č.j. 19 C 45/2002-19, potvrzeným dovolání napadeným
usnesením odvolacího soudu) byl Obvodní soud pro Prahu 6, jemuž byla věc
postoupena Obvodním soudem pro Prahu 2 usnesením ze dne 6.2.2002, č.j.
17 C 134/2001-7 (srov. § 105 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dvouměsíční lhůta k podání dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu žalobci uplynula podle ustanovení § 243c odst. 1 a § 57 odst.
1 a 2 o.s.ř. dnem 5.1.2004. Protože dovolání podal žalobce u soudu prvního
stupně až dne 15.1.2004, je opožděné. Na místě je současně dodat, že dovolání
žalobce by bylo opožděné i v případě, že by bylo správně adresováno a odesláno
Obvodnímu soudu
pro Prahu 6, nikoli Obvodnímu soudu pro Prahu 2, neboť – jak výše uvedeno –
bylo podáno na poště dne 6.1.2004, tedy po uplynutí lhůty k dovolání dne
5.1.2004.
S přihlédnutím k tomu, že zmeškání dovolací lhůty nelze prominout (§ 240 odst.
2 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218a věty první o.s.ř. - aniž by se
mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. června 2005
JUDr. Roman Fiala, v.r.
předseda senátu