30 Cdo 5814/2017-264
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Bohumilem Dvořákem v právní věci žalobce M. V., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Bělohlávkem, soudem ustanoveným advokátem, se sídlem v Praze 7, Kostelní 875/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 66/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017, č. j. 17 Co 291/2016-186, takto:
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 1. 2018, č. j. 30 Cdo 5814/2017-259, se opravuje tak, že chybně uvedené datum vydání rozhodnutí v Brně dne „2. 1. 2018“ se nahrazuje správným datem 2. 1. 2019.
rozhodl o odmítnutí podaného dovolání a o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Ve výše označeném usnesení Nejvyššího soudu je nesprávně uvedeno datum jeho vydání v Brně „2. 1. 2018", ačkoliv rozhodnutí bylo vydáno dne 2. 1. 2019.
Nejvyšší soud proto postupoval podle § 164 za použití § 243b o. s. ř., jímž opravil shora uvedenou zřejmou nesprávnost v psaní. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 2. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák předseda senátu
Z téhož důvodu není způsobilá založit přípustnost dovolání ani druhá žalobcova otázka, od kdy počíná běžet subjektivní promlčecí lhůta, neboť i zde řešení přijaté odvolacím soudem v napadeném rozsudku zcela odpovídá výše zmiňované judikatuře Nejvyššího soudu. Ve vztahu k nemajetkové újmě, pokud měla být
žalobci způsobena nepřiměřenou délkou soudních řízení, odpovídá právní posouzení věci odvolacím soudem kupř. závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011, podle něhož v případě nepřiměřené délky řízení je stěží myslitelné, že by se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě a jejím rozsahu dozvěděl později, než okamžikem skončení (daného) řízení, neboť nemajetková újma spočívá právě v nejistotě ohledně výsledku řízení a skončením řízení je tato nejistota odstraněna a újma dovršena.
Spojuje-li nadto žalobce přípustnost dovolání (ve vztahu k oběma předešlým otázkám) též se závěrem, že nárok na náhradu škody mu svědčí z titulu nezákonného rozhodnutí, pak přehlíží, že odvolací soud vybudoval svá skutková zjištění na závěru, že pravomocné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 12. 2004, č. j. 31 E 2476/2004-7, o nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu, nebylo dosud v předepsaném řízení zrušeno, a že předchozí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 1. 2001, č. j.
15 C 262/200-9, jímž bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu a žalovanému byla uložena povinnost uvedený byt vyklidit, ve skutečnosti nikdy nenabyl právní moci a byl naopak k řádnému opravnému prostředku (odvolání) nynějšího žalobce (v posuzovaném řízení žalovaného) zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2009, č. j. 54 Co 229/2009-187. Proto nemohlo jít o rozhodnutí nezákonná ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, jež by sama o sobě mohla zakládat nárok žalobce na náhradu škody neposkytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu.
Ohledně dané otázky proto platí, že pokud žalobce předkládá vlastní skutkové závěry (když dovozuje existenci nezákonných rozhodnutí, popř. tvrdí, že „exekuční titul byl pravomocný“), na nichž buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné právní posouzení, uplatňuje tím jiný, než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, připomenul, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud. Ve vztahu k poslední, třetí otázce, v jejímž rámci žalobce akcentuje svůj věk, osobní a majetkové poměry, možno uvést, že ve skutečnosti jeho tvrzení směřují nikoliv k posouzení počátku běhu promlčecí lhůty, ale spíše k tomu, zda výkon práva žalované dovolávat se promlčení nebyl v projednávané věci v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust.
§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Uvedené skutečnosti však žalobce v každém případě do řízení vnáší nepřípustně teprve až v průběhu dovolacího řízení, ačkoliv pro rozhodování Nejvyššího soudu platí pravidlo zakotvené v § 243f odst. 1 o. s. ř., podle něhož pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Také proto § 241a odst. 6 o. s. ř. jednoznačně stanoví, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti a důkazy.
Proto ani uvedená otázka, spojovaná nepřípadně s tzv. skutkovými novotami, nemůže přípustnost dovolání založit. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat. Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) a zčásti nebylo shledáno přípustným. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 1. 2018
JUDr. Bohumil Dvořák předseda senátu