30 Cdo 6002/2016-108
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci
žalobkyně Czechoslovak Spirit s. r. o., IČ 27670252, se sídlem v Praze 1,
Těšnov 1059/1, zastoupené Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem se sídlem v Praze
5, U Nikolajky 833/5, proti žalovaným 1) GURLEX GROUP CZ s. r. o., IČ 27725511,
se sídlem v Brně, Bohunická 517/55, a 2) GAS Familia, s. r. o. Stará Ľubovňa,
IČ 31691552, se sídlem ve Staré Ľubovni, Prešovská 8, Slovenská republika,
zastoupených Mgr. Tomášem Zachou, advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská
1718/3, o zaplacení 1 900 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 120/2015, o dovolání žalovaných proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016, č. j. 39 Co 160/2016-80, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016, č. j. 39 Co 160/2016-80, a
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 2. 2016, č. j. 39 C 120/2015-63,
se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se žalobou ze dne 30. 4. 2015 domáhá náhrady škody v podobě
ušlého zisku, která jí měla vzniknout z důvodu neplatného odstoupení žalovaných
od smlouvy o obchodní spolupráci a výhradním prodeji, ve které se žalované
zavázaly společně a nerozdílně dodávat výhradně žalobkyni lihoviny dle aktuální
nabídky žalované 2) s tím, že tyto lihoviny nebudou dodávat do obchodních sítí
v České republice (dále jen „ČR“) bez souhlasu žalobkyně.
2. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 8. 2016,
č. j. 39 Co 160/2016-80, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 jako
soudu prvního stupně ze dne 4. 2. 2016, č. j. 39 C 120/2015-63, kterým soud
zamítl námitku místní nepříslušnosti vznesenou žalovanými.
3. Žalované vznesly u soudu prvního stupně námitku místní nepříslušnosti
s tím, že podle jejich názoru není důvod aplikovat ustanovení § 87 odst. 1
písm. b) občanského soudního řádu. Soud prvního stupně věc po právní stránce
posoudil tak, že podle § 81 odst. 1 písm. b), § 105 odst. 4 občanského soudního
řádu a podle čl. 5 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o
příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních
věcech, dále jen „nařízení Brusel I“, je jeho místní příslušnost dána, neboť ke
škodné události, respektive ztrátě zisku, docházelo s ohledem na teritoriální
určení předmětné smlouvy na území celé ČR.
4. Odvolací soud zdůraznil, že se žalobkyně po žalovaných domáhá
zaplacení žalované částky s tvrzením, že dne 19. 12. 2007 uzavřela s žalovanými
trojstrannou smlouvu o obchodní spolupráci a výhradním prodeji (dále jen
„Smlouva“), podle níž se žalované zavázaly dodávat výhradně žalobkyni lihoviny
dle aktuální nabídky žalované 2), přičemž se žalované zavázaly, že nebudou
dodávat zboží do obchodních sítí v ČR bez souhlasu žalobkyně. Ve vztahu k
žalované 2) dovozovala žalobkyně mezinárodní příslušnost soudu prvního stupně z
čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012
ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v
občanských a obchodních věcech (přepracované znění), dále jen „nařízení Brusel
I bis“, a z toho, že Smlouva byla teritoriálně sjednána pro území ČR. Místní
příslušnost podle § 87 písm. b) občanského soudního řádu dovozovala z toho, že
k neplatnému odstoupení došlo dopisem do sídla žalobkyně a že škoda vznikla
jednáním žalovaných, které začaly porušovat smlouvu v důsledku porušení závazku
nedistribuovat zboží jinak než prostřednictvím žalobkyně. Žalovanou částku
požadovala jako ušlý zisk, kterého by mohla dosáhnout, pokud by zboží bylo
distribuováno od 1. 1. 2011 jejím prostřednictvím.
5. Odvolací soud posoudil otázku místní příslušnosti podle nařízení
Brusel I bis, které nabylo účinnosti 10. 1. 2015, neboť žaloba byla podána k
soudu po datu nabytí jeho účinnosti a ani z přechodných ustanovení nelze
dovodit, že by na danou věc mělo být použito nařízení dříve platné. Odvolací
soud dovodil, že se žalobkyně dovolává deliktní odpovědnosti žalovaných a
mezinárodní, ale i místní příslušnost soudu se tak v případě žalované 2) řídí
čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Podle odvolacího soudu nelze místní
příslušnost soudu prvního stupně dovodit z události vedoucí ke vzniku škody,
neboť tvrzené nedůvodné odstoupení od Smlouvy samo o sobě ke vzniku škody
nevedlo, ve Smlouvě nebylo sjednáno konkrétní místo plnění a žalobkyně v žalobě
neuváděla, do obvodu kterého okresního (obvodního) soudu žalované zboží
dodávaly, a to ani podle jimi uzavřené Smlouvy, ani v případě jejího tvrzeného
porušování. Odvolací soud uvedl, že žalobkyně požaduje po žalovaných nahradit
ušlý zisk, tedy újmu spočívající v tom, že u ní nedošlo v důsledku škodní
události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na
pravidelný běh věcí. Ušlý zisk však žalobkyně koncipovala jako nárok z porušení
Smlouvy a výpočet odvodila od svého zisku za minulá léta, nikoli od toho, co
místo ní získaly žalované, tedy nezávisle na skutečnosti, že místo ní zboží
dodával někdo jiný. Za této situace lze dle názoru odvolacího soudu dovodit, že
místem vzniku škody je místo, kde žalobkyně sídlí, neboť v důsledku v žalobě
popisované události k rozmnožení jejího majetku nedošlo. Na základě výše
uvedeného odvolací soud uzavřel, že příslušnost soudů ČR k projednání věci vůči
žalované 2) je podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis dána a že je podle
tohoto ustanovení dána i místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1 k
projednání a rozhodnutí věci. Ve vztahu k žalované 1) pak místní příslušnost
plyne z § 11 odst. 2 občanského soudního řádu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Usnesení odvolacího soudu napadly žalované v celém rozsahu dovoláním,
ve kterém uplatnily následující dovolací důvody:
7. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku výkladu podmínek aplikace čl.
7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, která buďto v rozhodování dovolacího soudu
nebyla dosud řešena nebo odvolací soud vyložil toto ustanovení v rozporu s
judikaturou dovolacího soudu (např. v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze
dne 26. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2826/2015, nebo usnesením Nejvyššího soudu ze
dne 20. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 797/2013), a to za předpokladu, že je ve věci
možno vycházet z judikatury dovolacího soudu týkající se čl. 5 odst. 3 nařízení
Brusel I. Podle názoru žalovaných aplikoval odvolací soud čl. 7 odst. 2
nařízení Brusel I bis nesprávně, když v dané věci za splnění podmínky pasivní
legitimace žalované 2), jejíž nedostatek byl žalovanými také namítán, posoudil
předmět sporu jako deliktní věc a jednání žalovaných jako deliktní. Žalované
uvádějí, že předmětem řízení je tvrzený nárok žalobkyně na náhradu zisku, který
jí měl ujít v důsledku porušení závazku žalovaných ze Smlouvy, konkrétně
závazku nedodávat zboží do obchodních sítí v ČR bez souhlasu žalobkyně.
Žalovaná 2) však nikdy podle žalovaných v souvislosti se Smlouvou ani bez
ohledu na Smlouvu do ČR zboží nedovážela, tedy nemohla také nikdy v této
souvislosti porušit smluvní závazek ze Smlouvy. Tuto zcela zásadní skutečnost
pro posouzení použití nařízení Brusel I bis však oba soudy pominuly. Žalované
jsou dále toho názoru, že ve věci hypotetického nároku žalobkyně na ušlý zisk,
který je žalobkyní dovozován z porušení smluvního závazku, by měl být aplikován
v projednávané věci čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis, a to konkrétně čl. 7
odst. 1 písm. b) první odrážka, neboť ten je přiléhavý ve věcech týkajících se
prodeje zboží a jako samostatně určující hledisko pro stanovení mezinárodní
příslušnosti.
8. Dále odvolací soud podle žalovaných nesprávně posoudil otázku výkladu
pojmu „místo škodné události“ jako určovatele mezinárodní a místní příslušnosti
soudu podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Přípustnost dovolání ohledně
dané otázky spatřují žalované v tom, že tato otázka nebyla v rozhodování
dovolacího soudu dosud řešena. Žalované uvádějí, že místo škodné události
spočívající v ušlém zisku žalobkyně, nelze bez dalšího ztotožnit s místem sídla
žalobkyně, když ona sama v žalobě uvádí, že takovým místem je území celé ČR.
Žalované jsou toho názoru, že místem vzniku škody ve smyslu čl. 7 odst. 2
nařízení Brusel I bis je místo, kde se tvrzená škoda konkrétně projeví a toto
místo nelze automaticky spojovat se sídlem žalobce, neboť takový výklad by byl
pouhou spekulací, která neodpovídá „realitě skutečného světa“. Žalované jsou
přesvědčeny, že odvolací soud i soud prvního stupně byly povinny se zabývat
hypoteticky možným místem škodné události vedoucí k ušlému zisku žalobkyně a
výkladem tohoto pojmu v souvislosti s nařízením Brusel I bis a judikaturou
Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), popřípadě se v této věci
obrátit na SDEU s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce.
9. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalované byly společně a
nerozdílně zavázány ze „Zmluvy o obchodné spolupráci a výhradnom predaji“ ze
dne 19. 12. 2007, ve znění dodatku ze dne 31. 12. 2009. Skutečnost, že
žalobkyně do té doby uzavírala dílčí kupní smlouvy výhradně s žalovanou 1), je
zcela irelevantní, když závazek nedodávat zboží žalované 2) na území ČR třetím
osobám bez souhlasu žalobkyně, tedy porušený závazek, stíhal obě žalované
společně a nerozdílně. Tato skutečnost pak zakládá pravomoc českých soudů vůči
žalované 2). Pro případ, že by se dovolací soud při určování místní
příslušnosti ztotožnil s argumentací žalovaných směřující k aplikaci čl. 7
odst. 1 písm. b) odrážka první nařízení Brusel I bis, domnívá se žalobkyně, že
i tehdy by byl stále místně příslušný Obvodní soud pro Prahu 1, neboť místem
dodání je na základě Smlouvy sídlo žalobkyně. Pro případ, že by dovolací soud
dospěl k závěru, že pro určení místní příslušnosti je rozhodný čl. 7 odst. 2
nařízení Brusel I bis, je žalobkyně s přihlédnutím k povaze žalovanými
porušeného závazku toho názoru, že místně příslušné jsou všechny okresní
(obvodní) soudy ČR, tedy včetně Obvodního soudu pro Prahu 1.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolání je přípustné pro řešení otázky výkladu podmínek aplikace
čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, neboť uvedená právní otázka doposud nebyla
v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
15. Dovolání je důvodné.
16. Nejvyšší soud se v rozhodované věci zabýval otázkou určení místně
příslušného soudu ve věci s mezinárodním prvkem, který je dán sídlem žalované
2) na území Slovenské republiky. Vzhledem k tomu, že řízení bylo zahájeno dne
30. 4. 2015, vycházel Nejvyšší soud při jejím posouzení z nařízení Brusel I
bis, které má aplikační přednost před vnitrostátním právem členských států a
které, jak je dále vysvětleno, upravuje v ustanoveních použitelných na tuto věc
jak mezinárodní, tak i místní příslušnost.
17. Podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis platí, že nestanoví-li
toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého
členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto
členského státu.
18. Podle čl. 7 nařízení Brusel I bis platí, že osoba, která má bydliště
na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována,
1) a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu
místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn;
b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem
plnění zmíněného závazku:
- v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam podle smlouvy
zboží bylo nebo mělo být dodáno,
- v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle
smlouvy byly nebo měly být poskytnuty,
c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a).
2) ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u
soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události.
19. Pro posouzení důvodnosti dovolání žalovaných je nezbytné zejména
objasnit, zda se na žalobkyní uplatňovaný nárok na náhradu škody vztahuje
ustanovení čl. 7 odst. 1, nebo čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Ze znění
daných ustanovení je přitom ve vztahu k žalované 2) zřejmé, že upravují jak
mezinárodní, tak i místní příslušnost.
20. Článek 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis se aplikuje ve věcech
týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, zatímco čl. 7 odst. 1
nařízení Brusel I bis se použije v případě, že „předmět sporu tvoří smlouva
nebo nároky ze smlouvy“. Vzhledem k tomu, že znění čl. 7 odst. 1 a 2 nařízení
Brusel I bis je shodné se zněním čl. 5 odst. 1 a 3 nařízení Brusel I, je třeba
při jeho interpretaci vycházet z judikatury SDEU k těmto ustanovením (srov. bod
34 recitálu a čl. 80 nařízení Brusel I bis; DICKINSON, A., LEIN, E. The
Brussels I Regulation Recast. Oxford: Oxford University Press, 2014, s. 26-27).
21. Slovní spojení „ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní
odpovědnosti“ ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis a „předmět sporu
tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení
musejí být vykládány autonomně, a to především s přihlédnutím k systematice a
cílům nařízení, aby bylo zajištěno jeho jednotné uplatňování ve všech členských
státech. Nemohou být proto chápány jako odkaz na kvalifikaci právního vztahu
projednávaného před vnitrostátním soudem v příslušném vnitrostátním právu
(srov. rozsudky SDEU ze dne 13. 3. 2014, ve věci C-548/12, M. B. proti
Fabrication de Montres Normandes EURL a K. F., bod 18, a ze dne 14. 7. 2016, ve
věci C-196/15, Granarolo SpA proti Ambrosi Emmi France SA, bod 19).
22. Věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu
čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis zahrnují všechny návrhy, které usilují o
určení odpovědnosti žalovaného a které nesouvisí se smlouvou nebo nároky ze
smlouvy ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení (srov. výše uvedený
rozsudek SDEU ve věci C-548/12, B., bod 20).
23. Podstatou posouzení důvodnosti dovolání je tak zodpovězení otázky,
zda žaloba na náhradu škody podaná žalobkyní patří mezi případy, kdy „předmět
sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“. Určení, zda má projednávaná věc
smluvní povahu, se provádí nezávisle na její kvalifikaci podle vnitrostátního
práva. Nestačí, že byla podána žaloba na určení občanskoprávní odpovědnosti
jednou ze smluvních stran, ale je nutné posoudit, zda lze vytýkané jednání
považovat za porušení smluvních povinností, jež mohou být určeny s přihlédnutím
k předmětu smlouvy (srov. výše uvedené rozsudky SDEU ve věci C-548/12, B., body
21 a 24, a ve věci C-196/15, Granarolo SpA, body 21 a 22).
24. Obecně platí, že pro určení „smluvní povahy“ věci je rozhodující
posouzení, zda mezi stranami existuje smluvní vztah na základě písemně uzavřené
smlouvy nebo dlouhodobý obchodní vztah vyznačující se existencí mlčky
sjednaných povinností stran, který lze kvalifikovat jako smluvní (srov.
rozsudek SDEU ve věci C-196/15, Granarolo SpA, body 24 a 25). V dalším kroku je
nezbytné určit, zda závazek, jehož porušení je předmětem žaloby, vyplývá z
těchto smluvních vztahů. Tak tomu je a priori v případě, kdy se smlouva mezi
žalovaným a žalobcem jeví jako nezbytná k prokázání dovolené či naopak
nedovolené povahy jednání vytýkaného první osobě osobou druhou. V případě, že
předmětem žaloby je nárok na náhradu škody, je nezbytné zjistit, zda lze za
příčinu škody rozumně považovat porušení práv a povinností ze smlouvy mezi
účastníky původního řízení (srov. rozsudek SDEU ve věci C-548/12, B., body 23,
25 a 26).
25. S ohledem na skutečnost, že se žalobkyně domáhá náhrady škody z
titulu porušení závazku sjednaného ve smlouvě, lze konstatovat, že se v daném
případě jedná o věc smluvní povahy a spadá tedy do kategorie žalob, jejichž
„předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“. Pro určení mezinárodní i
místní příslušnosti soudu je z toho důvodu v projednávané věci aplikovatelný
čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis.
26. Námitka žalovaných, že žalovaná 2) zboží do ČR nedovážela a tudíž
nemohla v této souvislosti porušit smluvní závazek ze smlouvy, není důvodná,
neboť tato skutečnost není pro posouzení mezinárodní příslušnosti relevantní.
Daná námitka se totiž netýká otázky mezinárodní příslušnosti, založené výlučně
na existenci smluvního vztahu mezi stranami, na jehož porušení žalobkyně
konstruuje svůj nárok, ale směřuje již k meritornímu posouzení toho, zda
žalovaná 2) skutečně svůj smluvní závazek porušila.
27. V této souvislosti je nezbytné poukázat na to, že při určování
mezinárodní pravomoci (příslušnosti) není soud povinen provádět podrobné
dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak
pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku, i když jsou
tvrzení jedné strany zpochybňována druhou stranou. Soud může posoudit
mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici (srov.
rozsudek SDEU ze dne 28. 1. 2015, ve věci C-375/13, H. K. proti Barclays Bank
plc, body 64 a 65, a také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn.
30 Cdo 5535/2015). Podrobné zkoumání podmínek vzniku nároku na náhradu škody
bude předmětem meritorního zkoumání předmětu sporu.
28. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že mezinárodní příslušnost
soudů ČR k projednání věci vůči žalované 2) je dána podle čl. 7 odst. 2
nařízení Brusel I bis, které je určující také pro určení místní příslušnosti,
je jeho právní posouzení dané otázky nesprávné a námitka žalovaných je v tomto
ohledu důvodná. V dalším řízení bude na soudu, aby zvážil, zda je namístě
aplikovat na mezinárodní i místní příslušnost ve vztahu žalobkyně a žalované 2)
první nebo druhou odrážku čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis. Pro
usnadnění úvah soudů nižších stupňů k tomu Nejvyšší soud považuje za podstatné
uvést obiter dictum následující.
29. Rozhodující pro posouzení uvedené otázky bude zjištění, zda smlouvu
mezi žalobkyní a žalovanými lze kvalifikovat jako smlouvu o poskytování služeb
nebo jako smlouvu o prodeji zboží. V tomto ohledu je třeba připomenout, že pro
účely kvalifikace smlouvy je třeba vycházet ze závazku, který je
charakteristický pro dotčenou smlouvu. Smlouva, jejímž charakteristickým
závazkem je dodání zboží, bude kvalifikována jako „prodej zboží“ ve smyslu čl.
7 odst. 1 písm. b) první odrážky nařízení Brusel I bis; smlouva, jejímž
charakteristickým závazkem je poskytování služeb, bude charakterizována jako
„poskytování služeb“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky tohoto
nařízení (srov. rozsudky SDEU ze dne 25. 2. 2010, ve věci C-381/08, Car Trim
GmbH proti KeySafety Systems Srl., body 31 a 32, a ze dne 19. 12. 2013, ve věci
C-9/12, Corman-Collins SA proti La Maison du Whisky SA, body 34 a 35).
30. Jak konstantně judikuje SDEU, pojem „služba“ je třeba pojímat jako
„vykonávání určité činnosti za úplatu“ (srov. výše uvedený rozsudek SDEU ve
věci C-9/12, Corman-Collins SA, bod 37). Ve vztahu k prvnímu kritériu této
definice, jímž je existence činnosti, je rozhodující zjištění, zda
charakteristickým plněním poskytovaným jednou smluvní stranou druhé smluvní
straně byla distribuce zboží, a zda mohl distributor nabízet zákazníkům služby
a výhody, které nemůže poskytovat pouhý prodejce, a získat pro zboží dodavatele
větší podíl na místním trhu, např. se účastnil propagačních akcí dodavatele či
jiné obchodní strategie dodavatele. Typická distribuční smlouva je uzavírána ve
formě rámcové dohody, jejímž předmětem je závazek spočívající v dodání a
zásobování sjednaný do budoucna dvěma hospodářskými subjekty. V těchto
případech je rovněž běžné, že si smluvní strany upravují zvláštní podmínky
týkající se distribuce zboží (srov. rozsudek SDEU ve věci C-9/12,
Corman-Collins SA, bod 28).
31. V dalším řízení se tak soudy musejí zabývat otázkou, zda smluvní
vztahy mezi žalobkyní a žalovanou 2) lze kvalifikovat jako distribuční smlouvu
v závislosti na tom, jakou činnost vykonávala žalobkyně za účelem prodeje zboží
žalované 2) na trhu v ČR, ať už na základě smlouvy o obchodní spolupráci a
výhradním prodeji, jiné písemné smlouvy mezi nimi uzavřené, případně jiného
dobrovolně přijatého závazku žalobkyně vůči žalované 2), srov. rozsudek SDEU ze
dne 14. 3. 2013, ve věci C-419/11, Česká spořitelna, a.s. proti G. F., bod 46.
32. Pokud jde o druhé kritérium definice služby, tedy úplatu
poskytovanou jako protiplnění za určitou činnost, nelze ji chápat v úzkém
smyslu slova jako zaplacení peněžité částky. Je nutno zkoumat, zda výhody,
které smlouva přiznává distributorovi, představuje pro distributora ekonomickou
hodnotu, kterou lze považovat za hodnotu představující úplatu, může se např.
jednat o právo výhradního prodeje na vymezeném území, poskytování přístupu k
reklamním nosičům, předávání know-how nebo též výhodnější způsoby placení
(srov. výše uvedený rozsudek SDEU ve věci C-196/15, Granarolo SpA, body 40 a
41). V této souvislosti lze přihlédnout k tomu, že žalobkyni byla přiznána
konkurenční výhoda spočívající ve výhradním prodeji lihovin žalované 2) na
území ČR.
33. Dospěje-li soud k závěru, že se v projednávaném případě jedná o
smlouvu obsahující typické prvky pro distribuční smlouvu, jak je popsáno výše,
je třeba ji kvalifikovat jako smlouvu o poskytování služeb (srov. výše uvedený
rozsudek SDEU ve věci C-9/12, Corman-Collins SA, bod 41) a aplikovat čl. 7
odst. 1 písm. b) odrážka druhá nařízení Brusel I bis.
34. Pokud jde o určení místa poskytování služeb, které je hraničním
určovatelem mezinárodní i místní příslušnosti při poskytování služeb, je třeba,
aby soud prvního stupně rozhodl o své příslušnosti s ohledem na důkazy, které
mu jsou předloženy (srov. rozsudek SDEU ze dne 3. 5. 2007, ve věci C-386/05,
Color Drack GmbH proti Lexx International Vertriebs GmbH, bod 41). V případě
většího počtu míst poskytování služeb je třeba v zásadě místem plnění rozumět
místo, které zajišťuje nejužší vztah mezi smlouvou a příslušným soudem, přičemž
nejužší vztah je zpravidla v místě hlavního poskytování služeb (srov. rozsudek
SDEU ze dne 11. 3. 2010, ve věci C-19/09, Wood Floor Solutions Andreas
Domberger GmbH proti Silva Trade SA, bod 33). Místo hlavního poskytování služeb
musí být v co největším možném rozsahu odvozeno z ustanovení samotné smlouvy.
Pokud to není možné, jelikož smlouva stanoví buď několik míst poskytování
služeb, nebo nestanoví výslovně žádné specifické místo, je třeba zohlednit
místo, kde je skutečně převážně vyvíjena činnost při výkonu smlouvy za
podmínky, že poskytování služeb na uvedeném místě není v rozporu s vůlí
smluvních stran, tak jak vyplývá z ustanovení smlouvy. V případě nemožnosti
určit místo hlavního poskytování služeb ani na základě jejího faktického plnění
je třeba určit toto místo jiným způsobem, který bere ohled jak na cíl
předvídatelnosti, tak i na cíl úzkého vztahu, sledovaného zákonodárcem.
Například ve vztahu ke smlouvě o obchodním zastoupení SDEU rozhodl, že může být
takto určeno místo, kde má obchodní zástupce bydliště (srov. výše uvedený
rozsudek SDEU ve věci C-19/09, Wood Floor Solutions Andreas Domberger GmbH,
body 40, 41 a 42).
35. Dospěje-li soud prvního stupně k závěru, že ve světle všech důkazů,
které má k dispozici, nelze kvalifikovat smlouvu mezi žalobkyní a žalovanou 2)
jako distribuční smlouvu, tj. charakteristickým závazkem této smlouvy není
poskytování služby, ale jen prodej zboží, je namístě aplikovat čl. 7 odst. 1
písm. b) odrážku první nařízení Brusel I bis. V takovém případě je hraničním
určovatelem mezinárodní i místní příslušnosti místo, kam zboží podle smlouvy
bylo nebo mělo být dodáno. Podle judikatury SDEU platí, že místem plnění se
rozumí místo, kde musí být splněn závazek charakterizující smlouvu, neboť
smyslem tohoto ustanovení je soustředit soudní příslušnost pro spory týkající
se všech smluvních závazků na místo plnění a stanovit jedinou soudní
příslušnost pro všechny nároky ze smlouvy (srov. výše uvedený rozsudek SDEU ve
věci C-386/05, Color Drack GmbH, bod 39, a také usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1941/2015, uveřejněné pod číslem 29/2017 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Ve vztahu k výkladu pojmu „místo plnění“ lze
odkázat na závěry Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30
Cdo 5535/2015.
36. V případě, že bude soudem prvního stupně zjištěno, že v projednávané
věci bylo v kupních smlouvách mezi žalobkyní a žalovanou 1) uzavřených na
základě smlouvy o obchodní spolupráci a výhradním prodeji, sjednané mezi
žalobkyní a žalovanými 1) a 2), sjednáváno více míst plnění, případně nebyla-li
místa plnění v těchto smlouvách sjednávána, nicméně fakticky bylo zboží
dodáváno na více míst, je v zásadě třeba rozumět místem plnění místo
zajišťující nejužší vztah mezi smlouvou a příslušným soudem, který je zpravidla
v místě hlavního dodání stanoveného v závislosti na ekonomických kritériích
(srov. rozsudek SDEU ve věci C-386/05, Color Drack GmbH, bod 40). Při
nemožnosti stanovení místa hlavního dodání, kdy každé z míst má dostatečně úzký
vztah s věcnými prvky sporu, může žalobkyně žalovat žalovanou 2) u soudu místa
dodání podle své volby (srov. rozsudek SDEU ve věci C-386/05, Color Drack GmbH,
bod 42).
37. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že se nezabýval druhou dovolací
námitkou, tj. určením místa rozhodného pro založení mezinárodní i místní
příslušnosti v souladu s čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I, neboť dané ustanovení
není v této věci aplikovatelné. Stejně tak se Nejvyšší soud nezabýval otázkou
místní příslušnosti ve vztahu žalobkyně a žalované 1), když závěr odvolacího
soudu o použitelnosti § 11 odst. 2 o. s. ř. zůstal dovoláním nedotčen.
VI. Závěr
38. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro
zrušení usnesení odvolacího soudu vztahují i na usnesení soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i usnesení soudu
prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
39. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
40. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 část věty před
středníkem o. s. ř.).
41. Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 7. února 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu