U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci
žalobkyně D. S., zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Knoppem, advokátem se sídlem v
Brně, Lidická 51, proti žalovaným 1) Mgr. S. P., jako insolvenční správkyně
dlužníka L. B., a 2) Českomoravské stavební spořitelně, a. s., se sídlem v
Praze 10, Vinohradská 3218/169, identifikační číslo osoby 492 41 397, o určení
vlastnického práva a o určení neexistence zástavního práva, vedené u Okresního
soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 41/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 2015, č. j. 13 Co 72/2012-472, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud Brno-venkov (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 30. května 2011, č. j. 7 C 41/2010-342, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně
vůči žalované 2) domáhala určení, že zástavní právo na pozemku p. č. 2191 v
katastrálním území Š. u B., zapsané na základě smlouvy ze dne 3. května 2000 ve
prospěch žalované 2), neexistuje, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dále rozsudkem ze dne 30. března 2015, č. j. 7 C
41/2010-439, ve znění svého usnesení ze dne 8. června 2015, č. j. 7 C
41/2010-453, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně vůči žalované 1) domáhala
určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku p. č. 2191 (jehož součástí je budova
č. p. 1086) v katastrálním území Š. u B., a dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v
záhlaví označeným rozsudkem potvrdil v meritu věci oba shora označené rozsudky
soudu prvního stupně, prvně shora označený rozsudek nalézacího soudu změnil v
jeho nákladovém výroku II., potvrdil dále shora označené usnesení soudu prvního
stupně, a konečně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 1. října 2015, č. j. 13 Co
72/2012-472, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého
advokáta včasné dovolání. Dovolatelka má za to, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť „závisí na
vyřešení hmotněprávní otázky rozporu vznesení námitky promlčení s pravidlem, že
nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, a na vyřešení
hmotněprávní otázky aplikace pravidla zákazu zjevného zneužití práva na
vznesenou námitku promlčení. Nejvyšším soudem ČR dosud nebyla řešena otázka,
zda nepoctivost jednání či stav, kdy určitá osoba z nepoctivého jednání těží,
lze zhojit využitím námitky promlčení, či zda námitku promlčení vznesenou za
daných okolností, je třeba považovat za zjevné zneužití práva, neboli aplikace
ustanovení § 6 odst. 2 nového občanského zákoníku a § 8 nového občanského
zákoníku na právo vznést námitku promlčení...odvolací soud neposuzoval námitku
promlčení prizmatem shora citovaných ustanovení nového občanského zákoníku, se
zřetelem ke všem zjištěným okolnostem, a neaplikoval na zjištěný skutkový stav
citované právní normy, ačkoliv tak učinit měl.“ Dovolatelka proto navrhla, aby
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“)
zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k
dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že
dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť právní otázka aplikace ustanovení části právní hlavy I
občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále již „o. z.“), byla již Nejvyšším
soudem vyřešena jeho rozsudkem ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo
3612/2014, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
4/2016. V tomto rozhodnutí dovolací soud vyložil, že přechodné ustanovení §
3030 zákona č. 89/2012 Sb.
(stanovící, že „I na práva a povinnosti, která se
posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první
hlavy I.“) nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou
účinnost ustanovení § 1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb. na dříve (do 31. 12. 2013)
vzniklé právní vztahy (poměry). Lze tedy uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu v řešení dané otázky
nijak nekoliduje s judikaturou Nejvyššího soudu, a že tvrzení dovolatelky, že
uvedená právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena,
nemá opodstatnění. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř. odmítl. I když v případě odmítacího usnesení není zapotřebí nákladový výrok
odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.), přesto je vhodné uvést, že
žalované 1), která se k dovolání žalobkyně písemně vyjádřila, nebylo možné
náhradu nákladů dovolacího řízení přiznat, neboť její písemné vyjádření k
dovolání zcela pominulo důvod, pro který nakonec bylo dovolání žalobkyně
odmítnuto, takže z uvedeného hlediska nelze hovořit o účelně vynaložených
výdajích žalované 1) v tomto dovolacím řízení. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.