30 Cdo 64/2004

30 Cdo 64/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci

žalobce E. spol. s r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. B.,

zastoupenému

advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v

Trutnově pod sp. zn. 5 C 29/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku

Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. února 2003, č. j. 26 Co 6/2003-135,

I. Dovolání žalovaného se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího

řízení částku 5.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám

advokáta.

Rozsudkem ze dne 29.4.2002, č.j. 5 C 29/2000-104, doplněným usnesením

ze dne 27.11.2002, č.j. 5 C 29/2000-118, Okresní soud v Trutnově určil, že

„žalobce je vlastníkem domu čp. 196 na stavební parcele č. 193, stavební

parcely č. 193, domu čp. 198 na stavební parcele č. 204, stavební parcely č.

204 a pozemkových parcel č. 200/1, 201/1, 201/2 a 202, vše v katastrálním území

a obci D. B.“; rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení

ve výši 70.300,- Kč k rukám

a že žalovaný je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu v

Trutnově náklady řízení ve výši 856,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Vycházel ze zjištění, že „mezi společníky žalobce P. J. a P. H. na straně jedné

a J. R. na straně druhé existovaly dlouhodobé spory“; že J. R. „byl přesvědčen,

že má vůči žalobci značné pohledávky z důvodu vkladů částek v hotovosti do

jmění žalobce“ a že se proto „dohodl s žalovaným, že na něj převede předmětné

nemovitosti, aniž za to žalobce obdrží protihodnotu – kupní cenu, a to proto,

aby mohl na ostatní společníky žalobce vyvíjet nátlak a získat tak majetek, o

němž se domníval, že jej vložil do podnikání žalobce, a ostatní společníci mu

jej upírají“; že došlo k sepsání „antidatované kupní smlouvy

na předmětné nemovitosti“; že „kupní smlouva byla později vložena do katastru

nemovitostí a žalovaný byl zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí“; že

„kupní cena zaplacena nebyla“ a že „s tím byli J. R. i žalovaný od počátku

srozuměni“; že „žalobce prostřednictvím jiného jednatele vyzval žalovaného k

zaplacení kupní ceny, a po uplynutí dodatečné lhůty k zaplacení od kupní

smlouvy odstoupil“. Okresní soud přitom neuznal námitku žalovaného, že „zvukový

záznam (rozhovor všech tří společníků) předložený žalobcem byl pořízen v

rozporu se zákonem, neboť o jeho pořízení J. R. nevěděl, a proto je tento důkaz

nepřípustný“. Dospěl totiž

k závěru, že „zvukový záznam byl skutečně pořízen v rozporu se zákonem, a sice

s § 12 odst. 1 o.z.“, že však „tento druh nezákonnosti nezpůsobuje

nepoužitelnost takto pořízeného zvukového záznamu jako důkazu ve smyslu § 125

o.s.ř.“. Vycházeje především z uvedených zjištění pak dospěl k závěru, že

předmětná kupní smlouva je neplatná, neboť jde o „právní úkon, který svým

účelem obchází zákon“ a „vůlí jednajících osob nebylo prodat předmětné

nemovitosti za sjednanou kupní cenu, nýbrž převést je na žalovaného bezplatně,

tedy mu je darovat“; že „i kdyby soud shledal smlouvu platnou, pak žalovaný ani

v dodatečné přiměřené lhůtě … kupní cenu neuhradil“ a žalobce „by tak po právu“

od kupní smlouvy odstoupil; a že proto „nemohly nastat účinky spojované s

vkladem kupní smlouvy do katastru nemovitostí, tedy převod vlastnického práva

na žalovaného (příp. tyto účinky odstoupením

od smlouvy odpadly)“.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18.2.2003,

č.j. 26 Co 6/2003-135, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že

žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení

5.075,- Kč

do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce. Při posouzení

důvodnosti námitky žalovaného, že „soud prvního stupně svá zjištění opřel o

důkaz pořízený v rozporu s obecně závaznými předpisy“, dospěl odvolací soud k

závěru, že „jednání spočívající v pořizování záznamů projevů fyzické osoby

osobní povahy za tím účelem, aby si jednající opatřil důkazy pro správní,

soudní či jiné řízení, sice porušuje právo

na ochranu osobnosti fyzické osoby, avšak ustanovení procesních předpisů o tom,

že

za důkaz mohou sloužit v řízení všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav

věci, umožňují provedení takových důkazů v řízení před příslušným státním

orgánem“ a že „vytvářejí zákonnou úřední licenci k použití projevů fyzické

osoby osobní povahy v důkazním řízení (zákonná úřední licence podle § 12 odst.

2 obč. zák. na použití projevů osobní povahy)“. Odvolací soud se „neztotožnil

se závěrem soudu prvního stupně, že by kupní smlouva měla být neplatná z toho

důvodu, že právní úkon J. R. svým účelem obcházel zákon“, ovšem shodně se

soudem prvního stupně vycházel ze závěru, že „na straně jednajících osob nebyla

vůle prodat předmětné nemovitosti za sjednanou kupní cenu“; nesouhlasil se

závěrem soudu prvního stupně, že „zastřeným právním úkonem nemínily jednající

osoby převést nemovitosti na žalovaného bezplatně, tedy mu je darovat,“ s tím,

že „jednající strany neměly vůli nastolit trvale vlastnické právo žalovaného,

ale mínily tento právní stav přivodit pouze do doby, než se J. R. podaří

vypořádat se s ostatními společníky žalobce podle jeho požadavků“ a že spornou

kupní smlouvu proto „stíhá jako simulovaný právní úkon neplatnost

ze zákona (§ 41a odst. 2 obč. zák.)“. Za správný pak označil závěr soudu

prvního stupně, že „v důsledku neplatnosti kupní smlouvy nemohly nastat účinky

spojované s jejím vkladem do katastru nemovitostí“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost

dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že

„odvolací soud řešil otázku přípustnosti nezákonně opatřeného důkazu v rozporu

s tím, jak je tato otázka řešena dovolacím soudem, např. v jeho rozhodnutí čj.

21 Cdo 1009/98 ze dne 21.10.1998“; že odvolací řízení bylo postiženo vadou,

která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když odvolací soud

odmítl provést „důkaz obžalobou J. R.“, ač se jednalo o „skutečnost novou,

která nastala až po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně“ a když neprovedl

výslechy svědků, které žalovaný navrhl „k prokázání svého tvrzení, že zaplatil

kupní cenu“; že „ve vztahu k trestnímu stíhání svědka J. R.“ dospěl odvolací

soud k nesprávnému právnímu závěru, že „nejsou dány podmínky pro přerušení

řízení podle § 109 odst. 2 o.s.ř.“. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud ČR zrušil

dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání žalovaného podal žalobce vyjádření. Souhlasí s argumentací soudů

obou stupňů, že v daném případě nebylo použito nezákonného důkazu a navrhuje,

aby dovolání žalovaného bylo pro nepřípustnost odmítnuto. Pro případ, že by

dovolání bylo shledáno přípustným navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako

nedůvodné zamítl a žalovanému uložil nahradit žalobci náklady dovolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou

osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,

se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení

odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci

samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v

dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího

soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo

jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není

přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací

soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní

stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v

rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími

soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v

rozporu s hmotným právem.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237

odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek,

je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu

uvedeného

v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §

241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí

odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení

otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky

současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za

otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá

na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle

ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k

nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího

soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné

části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání

k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být

založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu

prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237

odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno

rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci

samé jinak než

v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu,

který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci

založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm.

c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí

odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání

nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu

po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalovaný v dovolání namítá, že odvolací řízení bylo postiženo vadou, která

mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když odvolací soud odmítl

provést „důkaz obžalobou J. R.“, ač se jednalo o „skutečnost novou, která

nastala až po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně“ a když neprovedl

výslechy svědků, které žalovaný navrhl „k prokázání svého tvrzení, že zaplatil

kupní cenu“; že „ve vztahu k trestnímu stíhání svědka J. R.“ dospěl odvolací

soud k nesprávnému právnímu závěru, že „nejsou dány podmínky pro přerušení

řízení podle § 109 odst. 2 o.s.ř.“.

Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezených dovolacích

důvodů nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tyto důvody nejsou způsobilé

založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V

případě těchto dovolacích důvodů totiž nelze učinit závěr, že napadené

rozhodnutí má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam.

Dovolatel v dovolání dále namítá, že „odvolací soud řešil otázku přípustnosti

nezákonně opatřeného důkazu v rozporu s tím, jak je tato otázka řešena

dovolacím soudem, např. v jeho rozhodnutí čj. 21 Cdo 1009/98 ze dne 21.10.1998“.

V projednávané věci odvolací soud, mimo jiné, řešil otázku, zda lze v občanském

soudním řízení použít jako důkaz zvukový záznam rozhovoru skupiny osob, z nichž

jedna o pořizování záznamu nevěděla.

Tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.

Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci

významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí,

které má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k

závěru, že dovolání žalovaného, který nesprávnost posouzení uvedené právní

otázky v dovolání namítá, proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §

237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,

které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR

dospěl

k závěru, že dovolání žalovaného není opodstatněné.

Dokazování, které soud v občanském soudním řízení provádí zásadně při jednání

(§ 122 odst. 1 o.s.ř.), slouží ke zjištění skutkového stavu věci, na jehož

základě soud rozhoduje o věci samé (§ 153 odst. 1 o.s.ř.). Zákon účastníkům

stanoví povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení, ale zároveň dává

soudu oprávnění rozhodovat o tom, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120

odst. 1 o.s.ř.). Soud je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a

rozhodnout o tom, které z označených důkazů provede a které nikoli. Ve věcech

uvedených v ustanovení § 120 odst. 2 o.s.ř. (jde převážně o tzv. nesporná

řízení) je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné

ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány; v jiných věcech

může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich

provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo (srov. § 120 odst.

2 a odst. 3 větu první o.s.ř.).

Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny

důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co

vyšlo

za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.). Hodnocením

důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům

přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti

a posléze hodnota pravdivosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich

závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro

jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou pro

zjištění skutkového stavu upotřebitelné). Důkazy, které jsou pro rozhodnutí

bezvýznamné, se dále nezabývá. Při hodnocení důkazů po stránce jejich

zákonnosti soud zkoumá, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem

odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde

o důkazy zákonné či nezákonné). K důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo

provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne.

Opačný postup soudu by měl za následek, že porušení obecně závazného právního

předpisu by bylo promítnuto do skutkového stavu věci zjištěného soudem, a tím i

do rozhodnutí vydaného na jeho základě. Přihlédnutím k nezákonným důkazům (tím,

že by o ně opřel svá skutková zjištění) by tak soud zatížil řízení vadou, která

by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Hodnocením důkazů z

hlediska jejich pravdivosti pak soud dochází k závěru, které skutečnosti, o

nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat

za pravdivé (dokázané) a které nikoli.

Hlediska závažnosti (důležitosti) důkazů pro rozhodnutí a jejich zákonnosti

soud uplatňuje i při rozhodování o provedení důkazů navržených účastníky řízení

ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o.s.ř. Nemělo by totiž význam

provádět důkazy označené účastníky, o nichž by bylo předem známo, že k nim

nebude možné při hodnocení všech důkazů podle ustanovení § 132 o.s.ř.

přihlédnout. Soud proto neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a

nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností

předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou

zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro

rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo

opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné).

Při posuzování důkazů navržených účastníky z hlediska jejich zákonnosti je

třeba rovněž přihlédnout k ustanovení čl. 90 věty první Ústavy České republiky,

podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným

způsobem poskytovaly ochranu právům. Ustanovení § 2 o.s.ř. ukládá soudům též

povinnost zaměřovat svou činnost k tomu, aby nedocházelo k porušování práv a

právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo

zneužíváno na úkor těchto osob. Z těchto ustanovení upravujících hlavní poslání

soudů, obsah jejich činnosti v občanském soudním řízení a předmět a účel

občanského soudního řádu vyplývá nejen úkol soudů zajišťovat spravedlivou

ochranu práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob, které byly

porušeny nebo jsou ohroženy, ale též jejich povinnost postupovat v řízení, jímž

je tato ochrana zabezpečována, tak, aby samy svou činností práva fyzických a

právnických osob neporušovaly a porušování jejich práv v řízení zamezovaly. Má-

li být občanské soudní řízení jednou ze záruk zákonnosti sloužící jejímu

upevňování a rozvíjení (§ 3 věta první o.s.ř.), nelze připustit, aby při

činnosti soudů, kterou je zajišťována ochrana práv fyzických a právnických

osob, docházelo

k porušování nebo k využívání porušení jiných práv těchto osob.

Navrhne-li proto účastník občanského soudního řízení k prokázání svých tvrzení

důkaz, který byl pořízen nebo účastníkem opatřen v rozporu s obecně závaznými

právními předpisy a jehož pořízením nebo opatřením došlo k porušení práv jiné

fyzické nebo právnické osoby, soud takový důkaz jako nepřípustný neprovede

(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.10.1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98,

uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39, ročník 1999).

V posuzovaném případě odvolací soud (i soud prvního stupně) opřel svá skutková

zjištění také o důkaz (navržený žalobcem) zvukovým záznamem (nahrávkou

na magnetofonovou pásku) „rozhoru všech tří společníků žalobce“ J. R., P. H. a

P. J., který byl pořízen s vědomím P. H. a P. J. a bez vědomí J. R.

Podle ustanovení § 11 obč. zák. fyzická osoba má právo na ochranu své

osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i

soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.

Podle ustanovení § 12 odst. 1 obč. zák. písemnosti osobní povahy, podobizny,

obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo

jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím

svolením.

V dané věci vycházel odvolací soud, ze závěru, že sporný zvukový záznam byl, ve

vztahu k J. R., „záznamem projevů fyzické osoby osobní povahy“ pořízeným bez

jejího svolení a že tím bylo „porušeno právo na ochranu osobnosti fyzické

osoby“, že však tato okolnost nebrání tomu, aby byl záznam v řízení

o předmětné věci použit jako důkaz.

Tento závěr odvolacího soudu není správný, a to již proto, že vychází z

nesprávného závěru o povaze zaznamenaného projevu J. R. Ustanovení § 11 a § 12

obč. zák. totiž poskytují ochranu jen těm projevům fyzických osob, jež mají

osobní povahu. Osobní povahu proto – jak z logiky věci plyne – zpravidla nemají

projevy, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či veřejné

činnosti. Zvukový záznam, který byl v posuzovaném případě soudy přijat jako

důkaz, je záznamem jednání společníků obchodní společnosti o problémech dané

obchodní společnosti. Za těchto okolností proto nelze projevy účastníků

zaznamenávaného hovoru považovat za projevy osobní povahy. Z uvedeného pak

vyplývá, že pořízením předmětného zvukového záznamu nemohlo dojít k zásahu do

osobnostních práv J. R. ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 obč. zák., a důkaz

tímto záznamem v občanském soudním řízení proto není, z hlediska způsobu

pořízení tohoto důkazu, nepřípustný.

Rozsudek odvolacího soudu je proto z hlediska uplatněných dovolacích důvodů

správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl

postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)

a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle

ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, je žalovaný povinen ve smyslu

ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1

o.s.ř. nahradit žalobci náklady, které v dovolacím řízení vynaložil.

Žalobce vynaložil v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem

k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po

1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními

předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a

10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní

řád,

ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č.

484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování

účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském

soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996

Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb

(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001

Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení § 5 písm. b), § 10 odst. 3 a § 18

odst. 1 vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalobce náleží odměna ve

výši 5.000,- Kč a paušální částka náhrad ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3, §

11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb.

a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 5.075,- Kč je žalovaný povinen zaplatit v

zákonné lhůtě (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalobce

v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. května 2005

JUDr. Roman Fiala, v.r.

předseda senátu