30 Cdo 65/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy v právní věci
žalobce M. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti R
– P., spol. s r. o., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 11/2001, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2002, č. j. 1 Co 4/2002-128,
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. října 2001, č. j. 34 C 11/2001-95,
uložil žalované uveřejnit do třiceti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí v
týdeníku Respekt ve zvýrazněné úpravě omluvu tohoto znění: V čísle 29/2000
týdeníku R. byl na straně 5 dne 18. září 2000 uveřejněn článek \" Všichni
premiérovi gangsteři\".
V tomto článku byly mimo jiné zveřejněny informace o tom, že pan M. Š. je
hrozbou zaměstnávající šéfku americké diplomacie M. A., přičemž jde přesněji
řečeno o gangstery, se kterými navazuje kontakty v USA, které pak spolu
s českou vládní delegací vozí k tajuplným kšeftům, např. do embargovaného
Iráku. Dále bylo mimo jiné uvedeno, že pan M. Š. na svých amerických cestách
pravidelně přespává u pana M. J. v jeho vile na Long Islandu, že se vydával za
zástupce americké telekomunikační společnosti V., a že protlačil pana M. J. do
české vládní delegace, která pod vedením K. náměstka K. tajně navštívila Irák.
Na celé titulní straně stejného čísla uvedeného týdeníku byl v souvislosti se
zmíněným článkem uveřejněn zvýrazněný dopis (správně zřejmě nadpis) shodný
s názvem článku \"Všichni premiérovi gangsteři\" s karikaturou pana Ing. Š.
V č. 40/2000 týdeníku R.t byl na straně 4 ze dne 25. září 2000 uveřejněn
článek \"Mario z hotelu Marriot\". V tomto článku byly mimo jiné zveřejněny
informace
o tom, že BIS měla pana M. J. pod kontrolou 5 let, zhruba od chvíle, kdy se
kamarádil s panem Ing. M. Š.
V č. 42/2000 týdeníku R. byl na straně 5 dne 15. října 2000 uveřejněn článek
\"Pět mužů z Bagdádu\". V tomto článku byly mimo jiné zveřejněny informace
o tom, že pan Ing. M. Š. rád pobývá v domě pana M. J., českoamerického
podnikatele a odsouzeného gangstera, na L. I.
Tyto informace jsou nepravdivé, neověřené a pravdu zkreslující a za jejich
zveřejnění se panu Ing. M. Š. omlouváme.
Soud prvního stupně pak žalobu zamítl v části, pokud bylo požadováno, aby výše
uvedená omluva obsahovala i větu: Obrazovým doprovodem tohoto článku byla
fotografie pana Ing. M. Š. Žaloba byla též zamítnuta v části, pokud žalobce
požadoval přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích.
O odvolání žalované rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. dubna
2002, č. j. 1 Co 4/2002-128, kterým rozsudek soudu prvního stupně zčásti změnil
potud, že zamítl žalobu, aby žalovaná uveřejnila omluvu žalobci ve zvýrazněné
úpravě, aby omluva obsahovala text: \"že pan Ing. M. Š. na svých amerických
cestách pravidelně přespává u pana M. J. v jeho vile na L. I.\", \"v
souvislosti se zmíněným článkem uveřejněn zvýrazněný dopis shodný s\", \"V č.
42/20000 týdeníku Respekt byl na straně 5 uveřejněn článek \"Pět mužů z Bagdádu
\". V tomto článku byly mimo jiné zveřejněny informace o tom, že pan Ing. M.
Š. rád pobývá v domě p. J., českoamerického podnikatele a odsouzeného
gangstera, na L. I.\"
a \"Tyto informace jsou nepravdivé, neověřené a pravduzkreslující\", přičemž
čtvrtá věta omluvy zní: \"Na celé titulní straně stejného čísla uvedeného
týdeníku byl název článku \"Všichni premiérovi gangsteři\" s karikaturou pana
Ing. Š.\" a poslední věta omluvy zní: \"Za zveřejnění těchto informací se panu
Ing. M. Š. omlouváme\". Ve zbývající části byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud své rozhodnutí, pokud jím bylo rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrzeno, odůvodnil zejména tím, že žalobce spatřuje neoprávněný zásah do
svých osobnostních práv v karikatuře ve spojení s nadpisem na první straně
týdeníku R. č. 39/2000 a v obsahu článku \"Všichni premiérovi gangsteři\",
uveřejněném v tomto čísle, v obsahu článku \"Mario z hotelu Marriot\",
uveřejněném v čísle 40/2000
a v obsahu článku \"Pět mužů z Bagdádu\", uveřejněném v čísle 42/2000 uvedeného
týdeníku, a to v konkrétně uvedených údajích.
V této souvislosti odvolací soud především dospěl k závěru, že v řízení nebyla
prokázána pravdivost toho, pokud je žalobci podsouváno, že vědomě vyhledával
a navazoval v USA kontakty s gangstery a umožňoval jim účast na vládních
akcích. Jednalo se proto o neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce,
neboť je
z objektivního hlediska způsobilý ohrozit osobnostní práva každé fyzické osoby.
V řízení též nebyla prokázána pravdivost údaje, že se žalobce vydával za
zástupce americké telekomunikační společnosti V. Přitom neoprávněným zásahem do
osobnostních práv fyzické osoby je zásadně každý nepravdivý výrok, za splnění
předpokladu jeho objektivní způsobilosti poškodit, popřípadě ohrozit osobnostní
práva, což je dáno i v tomto případě. Nebylo též prokázáno, že by žalobce
\"protlačil\" pana Jedličku do vládní delegace. Použitý výraz ve spojení s
pracovním zařazením žalobce je zavádějící, kdy naznačuje \"protekční\" jednání.
Je proto též neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobce.
Pokud se týče zveřejněného tvrzení, že BIS měla prý pět let pana Jedličku pod
kontrolou (zhruba od chvíle, kdy se skamarádil se žalobcem), pak odvolací soud
poukázal na to, že námitka žalovaného, že se tento výrok žalobce netýká, není
správná. Jde totiž o dovětek v závorce, který se týká žalobce, a je ve vztahu k
němu zavádějící. Navozuje totiž dojem, jakoby jedním z důvodů kontroly pana
Jedličky ze strany BIS bylo právě jeho kamarádství se žalobcem. Odvolací soud
takto dovodil, že nejen pro žalobce, ale pro každou fyzickou osobu by takový
údaj, že je někdo sledován od chvíle, kdy se s ním přátelí, znamenal její
zpochybnění a znedůvěryhodnění. Proto je objektivně způsobilý ohrozit osobnost
žalobce.
Konečně odvolací soud vyslovil názor, že k zásahu do osobnostních práv může
dojít i karikaturou, ač na rozdíl od jiných žánrů pracuje s podstatně vyšším
stupněm nadsázky. I u ní však musí být dbáno na to, aby záměr, který sleduje,
byl co do celkového obsahu, případně i co do grafického odlišení,
zprostředkován tak, aby průměrnému rozumně uvažujícímu čtenáři bylo jasné a
srozumitelné, že jde o něco smyšleného a nevážného a nikoli o podání nějaké
vážně míněné, reálné informace. Podle odvolacího soudu však tato kritéria
dotčená uveřejněná karikatura žalobce nesplňuje. Leták s vyobrazením žalobce
jako hledaného zločince je spojen s nadpisem článku \"Všichni premiérovi
gangsteři\". Právě pro toto spojení a vzhledem k zaměření týdeníku, nelze z
objektivního pohledu učinit závěr, že průměrně rozumně uvažující občan by musel
rozeznat, že jde v daném případě o něco smyšleného a nevážného, ale právě
naopak. Proto odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil v obsahu
první strany týdeníku R. č. 39/2000 neoprávněný zásah do osobnostních práv
žalobce.
S ohledem na námitku žalovaného, že politici a vysocí státní úředníci by měli
mít nárok na zúženou ochranu než prostá fyzická osoba, pak s tímto názorem
odvolací soud v podstatě této otázky souhlasí. Jde především o výkon práva
kritiky, což však nemůže znamenat nemožnost dotčených osob bránit se proti
nepravdivým skutkovým tvrzením nebo kritice, vycházející z nepravdivých
pokladů, jak tomu bylo v daném případě.
Za tohoto stavu odvolací soud dospěl k závěru, že přiměřeným prostředkem obrany
proti zmíněným neoprávněným zásahům je morální zadostiučinění formou vymezené
omluvy, jejímž uveřejněním bude před čtenáři věc uvedena na pravou míru.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 18. června 2002, přičemž
žalované byl doručen dne 14. června 2002.
Proti vyhovujícím výrokům (tj. proti výrokům, kterými byly potvrzeny vyhovující
výroky rozsudku soudu prvního stupně) rozsudku Vrchního soudu v Praze podala
žalovaná dne 5. srpna 2002 včasné dovolání. Dovolatelka má zato, že
přípustnost dovolání je založena na podkladě ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.), neboť odvolací soud změnil
rozsudek soudu prvního stupně, resp. pokud jde o potvrzující výrok odvolacího
soudu, jsou podle dovolatelky splněny předpoklady přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 téhož
zákona. Jako dovolací důvod uvádí, že rozhodnutí je poznamenáno vadami řízení
(§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), nesprávným právním posouzením věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a rozporem se spisy
a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Takto potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu v souvislosti
s přiznáním omluvy vytýká, že odvolací soud založil své rozhodnutí na
nesprávném skutkovém zjištění, když jednotlivé údaje vymezené žalobním petitem
nezkoumal
v souvislostech s ostatním textem článků.
V souvislosti s uveřejněnou karikaturou dovolatelka soudům obou stupňů vytýká,
že ji nesprávně posoudily za informaci, nebo-li skutkové tvrzení, pro které,
jak vyplývá z textu přisouzené omluvy, se má dovolatelka žalobci omluvit.
Dovolatelka je takto mimo jiné přesvědčena, že užití parodie na dobu tzv.
Divokého západu, samo
o sobě vylučuje vážnost sdělení. Stejně na nevážnosti sdělení nic nemění ani
slova
s karikaturou otištěná, \"Všichni premiérovi gangsteři\", neboť právě tato
slova představují název článku, jehož se karikatura stala upoutávkou. Týdeník
R. je (přitom) především politicky zaměřený časopis a karikatura žalobce není
ničím jiným, než politickou karikaturou. Dovolatelka připomíná, že meze
přijatelné kritiky jsou, stejně jako ve vztahu k politikům, širší ve vztahu ke
státním zaměstnancům, jednajícím v rámci výkonu svých veřejných funkcí, než ve
vztahu k soukromým osobám, což měly soudy obou stupňů vzít v úvahu.
Dovolatelka kriticky hodnotí i podle jejího názoru odvolacím soudem nově
formulovanou větu omluvy: \"Za zveřejnění těchto informací se panu ing. M. Š.
omlouváme\". Poukazuje na to, že předmětné řízení je ovládáno zásadou
dispoziční, tak že je soud vázán zněním žalobního petitu. Jestliže je žalobní
návrh nepřesný a neurčitý, soud není oprávněn právě tyto nedostatky sám
odstraňovat namísto žalobce, a v tomto směru žalobce zvýhodňovat.
Dovolatelka má současně zato, že pochybením soudů obou stupňů bylo porušeno
její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu, vyjádřené článkem 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále článku 37 odst. 3 této
Listiny. Nadto bylo rozsudky obecných soudů porušeno ústavně garantované právo
žalované na svobodu projevu.
Dovolatelka proto žádá, aby napadené výroky rozsudku odvolacího soudu, stejně
tak jako příslušné výroky rozsudku soudu prvního stupně byly zrušeny, a aby věc
byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Dovolání žalované není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.
\") lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to
zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst.
1 písm. a/ o. s. ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není
přípustnost dovolání založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť napadenými výroky rozsudku odvolacího soudu nebyl změněn rozsudek soudu
prvního stupně. Zde je nutno připomenout, že přípustnost dovolání proti
měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouladnosti)
rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouladné
rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly
posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva
a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná.
Odlišností se míní závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a
povinnosti
v právních vztazích účastníků. Přitom pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek
odvolacího soudu, není podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §
219
o. s. ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 220 téhož zákona. Rozhodující
je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily
práva
a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. Významným není ani to, zda
jej formuloval jako rozsudek potvrzující nebo jako rozsudek měnící.
Zde je třeba připomenout skutečnost, že pokud dovolatelka má zato, že věta
omluvy obsažená ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu, která zní: \"Za
zveřejnění těchto informací se panu ing. M. Š. omlouváme.\", představuje změnu
rozhodnutí soudu prvního stupně, není s ohledem na výše vyložené tento názor
odůvodněný. V této části totiž tento výrok svým obsahem i smyslem koresponduje
s příslušnou částí výroku rozsudku soudu prvního stupně. Zde pak lze jen
připomenout, že tímto výrokem odvolací soud nikterak nezasáhl do zásady
vázanosti podanou žalobou, když \"úprava\" přisouzené omluvy byla podmíněna
gramatickou nutností
v souvislosti s paralelním zamítnutím části návrhu na přiznání omluvy. Smysl a
obsah takto odvolacím soudem formulované omluvy v této části koresponduje s
požadavkem na omluvu uplatněným v žalobě.
Přípustnost dovolání v této věci není založena ani ustanovením § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., neboť rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a
následně odvolacím soudem zrušený rozsudek téhož soudu.
Z uvedeného tedy vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by při
splnění zákonných předpokladů mohla být založena jedině v případě, pokud by
dovolací soud skutečně dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí v dotčených
výrocích ve věci samé má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm.
c/ o. s. ř.), přičemž by se uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. Tak tomu však
v posuzované věci ve skutečností není.
Je nutno zdůraznit, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Tyto předpoklady však v souzeném případě
naplněny nejsou, přičemž ani sama dovolatelka ve svém dovolání ve skutečnosti
neuvádí nic, co by takový případný závěr mohlo eventuálně podporovat.
Již zmíněným ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. procesní předpis
umožňuje dovolacímu soudu uvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje v konkrétní
věci jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího
soudu tímto způsobem má přesto v zásadě povahu výjimečného opatření, a je
vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby
šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí
odvolacího soudu.
Pokud pak se týče samotného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 2 písm. b)
o. s. ř., pak je třeba zkoumat, zda rozhodnutí skutečně spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Tím pak se především míní, že soudem byl aplikován
nesprávný právní předpis, případně že sice soud užil odpovídající předpis,
avšak nepřiléhavě jej na daný případ vyložil. Jak však vyplývá z obsahu spisu,
o žádný z takových případů se
v souzené věci nejedná. Je zřejmé, že v posuzovaném případě odvolací soud v
podstatě jeho rozhodování vycházel správně z ustanovení § 11 násl. o. z.
(zejména pak § 13 téhož zákona), a tato ustanovení také zákonu odpovídajícím
způsobem vyložil. Toto konstatování je třeba vztáhnout i na jeho úvahy o
případné možnosti dotčení osobnostní sféry fyzické osoby karikaturou, které
dovolací soud považuje za správné. Přitom je třeba zdůraznit, že z napadeného
rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud současně v této souvislosti správně
vycházel z předpokladu zmenšené \"citlivosti\", kterou je třeba předpokládat v
případě informací a kritiky u politiků a vysokých státních úředníků.
Při současné vázanosti dovolacího soudu obsahem podaného dovolání (§ 242
o. s. ř.) tak není možno uzavřít, že ve věci je dána přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 téhož
zákona, když napadené rozhodnutí nelze takto hodnotit jako rozhodnutí mající
po právní stránce zásadní význam.
Pokud je otázka přípustnosti dovolání v dané věci posuzována z hlediska
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pak odpověď na ni nemůže dát
uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (který
byl žalovanou též uplatněn), tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Určujícím by totiž bylo právě zjištění, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam (a tedy, že byl naplněn dovolací důvod ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), což
v posuzovaném případě dáno není.
Dovolací soud uvážil, že přípustnost dovolání v této věci tedy není založena
na základě ustanovení § 237 o. s. ř. resp. ani na podkladě ustanovení § 238, §
238a a § 239 o. s. ř., když nejsou naplněny předpoklady obsažené v těchto
ustanoveních. Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto
dovolání žalované jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení
s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst.
l věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o. s.
ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto, avšak v dovolacím řízení úspěšnému
žalobci žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu