30 Cdo 653/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobce M. s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. V., 2) J.
V., 3) M. K., a 4) R. P., všem zastoupeným advokátem, o určení neúčinnosti
právního úkonu, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně
pod sp. zn. 17 C 188/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 2. března 2005, č.j. 11 Co 764/2004-60, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. března 2005, č.j.
11 Co 764/2004-60, a rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 24. září 2004,
č.j. 17 C 188/2003-42, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vsetíně k
dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal žalobou podanou u Okresního soudu ve Vsetíně dne
25.9.2003 vydání rozsudku, jímž by bylo určeno, že dědická dohoda uzavřená mezi
žalovanými dne 13.3.2003, schválená usnesením Okresního soudu ve Vsetíně –
pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 23.5.2003, č.j. 2 D 751/2002-37, je vůči
žalobci právně neúčinná. K odůvodnění zejména uvedl, že z titulu nesplacení
půjčky ve výši 400.000,- Kč, poskytnuté podle smlouvy ze dne 28.1.2000 druhému
žalovanému, T. a J. V., má vymožen exekuční titul na základě směnečného
platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 10.11.2000, č.j.
3 Sm 280/200-13, zavazující jmenované dlužníky k zaplacení částky 400.000,- Kč
s příslušenstvím. Dále se po dlužnících domáhá v samostatných řízeních u
Okresního soudu ve Vsetíně z titulu uvedené nesplacené půjčky zaplacení
smluvních pokut jednak ve výši 204.000,- Kč,
a jednak ve výši 200.400,- Kč s tím, že tyto pohledávky nebyly ke dni podání
žaloby uhrazeny. V uzavření předmětné dědické dohody mezi žalovaným 2) jako
dlužníkem a žalovanými jako osobami blízkými, kdy žalovaný nenabyl majetek ve
výši podílu, který mu jako dědici ze zákona náležel, spatřuje žalobce právní
úkon, zkracující možnost uspokojení jeho pohledávek.
Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 24. září 2004, č.j. 17 C 188/2003-42,
žalobu zamítl a žalobce zavázal nahradit v zákonné lhůtě žalovaným 1), 2), 3) a
4) náklady řízení ve výši 6.494,- Kč k rukám jejich zástupce. Vycházel
především
ze zjištění, že v době rozhodování soudu měl žalobce vůči žalovanému 2) dva
exekuční tituly, a to směnečný platební rozkaz Krajského obchodního soudu v
Ostravě ze dne 10.11.2000, č.j. 3 Sm 280/200-13, přisuzující částku 400.000,-
Kč s příslušenstvím
a náklady řízení ve výši 29.314,- Kč a platební rozkaz Okresního soudu ve
Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 26.3.2004, č.j. Ro 91/2004-10,
přisuzující částku 200.400,- Kč a náklady řízení ve výši 42.680,- Kč. Obě
uvedená vykonatelná rozhodnutí se týkají uspokojení pohledávek ze smlouvy o
půjčce uzavřené dne 28.12.2000 mezi žalobcem jako věřitelem a žalovaným 2) a T.
a J. V. jako dlužníky. Jejím předmětem bylo poskytnutí půjčky ve výši 400.000,-
Kč a pro případ prodlení s jejím vrácením byla sjednána smluvní pokuta ve výši
0,3% denně za každý, byť i započatý den prodlení. První ze shora uvedených
exekučních titulů přiznávající jistinu s příslušenstvím byl již zcela uspokojen
v řízení o výkon rozhodnutí, druhý týkající se pokuty za období od 29.1.2001 do
14.7.2001 uspokojen nebyl. Žalovaní (dlužník, jeho matka a sestry) uzavřeli dne
13.3.2003 dědickou dohodu, podle níž žalovaná 3) převzala z dědictví po J. V.,
zemřelém dne 7.10.2002, 1/2 rodinného domu č.p. 168 na pozemku st. 513 ve V., s
1/2 vedlejší stavby
na pozemku p.č. 394/3, která dosud není vyznačena v katastru nemovitostí, s 1/2
studny a 1/2 venkovních úprav, která je zapsána v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu V. – pracoviště V. M. na LV č. 504 pro katastrální území a
obec V., v hodnotě 687.027,50,- Kč a dále 1/2 pozemku st. 513 – zastavěná
plocha a nádvoří
a p.č. 394/3 – trvalý travní porost včetně porostů, které jsou zapsány v
katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu V. – pracoviště V. M. na LV č. 504
pro katastrální území a obec V., v hodnotě 12.829,60,- Kč; žalovaná 1) převzala
pohledávku zemřelého z vypořádání společného jmění vůči sobě samé ve výši
3.082,40,- Kč a žalovaní 2) a 4) nepožadovali z dědictví žádný dědický podíl.
Za života zůstavitele existovala dohoda žalovaných 2), 3) a 4) a jejich rodičů
o tom, že předmětné nemovitosti nabude žalovaná 3) při současném vyplacení
žalovaných 2) a 4) jejich rodiči. Žalované 1), 3) a 4) o dluzích žalovaného 2)
nevěděly, žalované 4) a 3) nebyly s ním v častém kontaktu, žalovaná 3) se
nezajímala o jeho sociální a rodinné poměry, přičemž je žalovaný 2) o
předmětném dluhu neinformoval. Soud vzal v úvahu i zjištění, že od roku 2001 je
vedeno proti manželce žalovaného 2) řízení o výkon rozhodnutí prodejem
nemovitostí, v němž první a úspěšná dražba se konala dne 12.6.2003, dražební
vyhláška o této skutečnosti byla doručena obci V. dne 13.3.2003, přičemž v
rozvrhu v tomto výkonu rozhodnutí byl žalobce uspokojen částkou 731.689,70,-
Kč, a ostatní dva věřitelé manželky žalovaného 2) částkami 60.000,- Kč a
678.310,- Kč. Z uvedených zjištění soud dovodil aktivní věcnou legitimaci
žalobce, na základě existence uvedeného vykonatelného rozhodnutí Okresního
soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 26.3.2004, č.j. Ro
91/2004-10. Soud dospěl k závěru o splnění předpokladů odporovatelnosti, že
pohledávka žalobce vůči žalovanému 2) podle uvedeného exekučního titulu
existovala v době uzavření dědické dohody žalovanými, jež byla právním úkonem
učiněným v posledních třech letech před podáním žaloby, zkracujícím uspokojení
pohledávky žalobce. Přitom přihlédl ke skutečnosti, že dlužník jako zákonný
dědic mohl nabýt 1/4 předmětu dědictví (tj. 1/8 předmětných nemovitostí, když
1/2 byla součástí společného jmění manželů zůstavitele a žalované 1/) a že
žalobce se nemůže uspokojit z jiného jeho majetku. Vzhledem k tomu, že dědická
dohoda byla uzavřena mezi dlužníkem, jeho matkou a sourozenci, tj. mezi osobami
blízkými, soud vycházel ze závěru, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele, jakož i
vědomost blízkých osob
o tomto úmyslu dlužníka, se předpokládá. Dovodil však, že se ani při vynaložení
náležité pečlivosti ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. o dluhu
žalovaného 2) dovědět nemohly, a tedy nemohly poznat jeho předpokládaný úmysl
zkrátit žalobce jako věřitele. Pro tento závěr hodnotil jako významnou, vedle
především shora uvedených zjištění, i zmíněnou dohodu o vypořádání žalovaných
1), 2) a 3), uzavřenou ještě
za života zůstavitele. Soud přihlédl i ke skutečnosti, že dražební vyhláška o
prodeji nemovitosti žalovaného a jeho manželky byla doručena obci, kde žalovaní
1), 2) a 3) bydlí, až v den uzavření dědické dohody – 13.3.2003, což vylučuje,
aby se předtím
o exekuci vedené na majetek dlužníka dozvěděli z úřední desky obce či od
spoluobčanů. Vzhledem k tomu, že žalovaní tedy prokázali „náležitou pečlivost,“
soud prvního stupně proto žalobu zamítl. Ve vztahu k žalovaným 2) a 4) byla
žaloba zamítnuta také z důvodu nedostatku pasivní legitimace, neboť z
odporovaného právního úkonu vznikl prospěch jen žalovaným 1) a 3).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. března 2005, č.j.
11 Co 764/2004-60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a současně
zavázal žalobce nahradit v zákonné lhůtě žalovaným 1) – 4) náklady řízení ve
výši 2.700,- Kč k rukám jejich zástupce (výrok II.). Z odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu se podává, že neměl pochybnosti o správnosti skutkového
zjištění soudu prvého stupně tak, jak je popsáno v odůvodnění napadeného
rozhodnutí na straně 2 a 3. Odvolací soud dále uvádí, že na rozdíl od soudu
prvního stupně hodnotil odlišně jeho právní závěr o „vynaložení náležité
pečlivosti“ ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. V souladu s konstantní
judikaturou Nejvyššího soudu ČR vyložil, že vynaložení náležité pečlivosti
předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem
na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou
činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu byl v době
odporovaného právního úkonu, z jejich výsledků poznala (tj. aby se o tomto
úmyslu dozvěděla). V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že ani
matka, ani sestry se aktivně nezajímaly o majetkové poměry svého syna, resp.
bratra – žalovaného 2) a zůstaly pasivní, ačkoliv sama M. K. ve své účastnické
výpovědi uvedla, že druhý žalovaný a jeho manželka přestali stavět dům pro
finanční problémy. Odvolací soud proto dovodil, že žalované sestry a matka
nevynaložily náležitou pečlivost ohledně existence dluhu druhého žalovaného.
Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda byla splněna jedna z nezbytných
podmínek pro aplikaci ustanovení § 42a, jímž je existence úmyslu dlužníka
zkrátit své věřitele, přičemž učinil závěr, že úmysl žalovaného 2) zkrátit
žalobce v jeho právech prokázán nebyl. K tomu uvedl, že naopak bylo prokázáno,
že již za života obou rodičů (tj. zemřelého otce J. B. a první žalované) tito
darovali svým dětem – J. V. jako druhému žalovanému
a R. P. jako čtvrté žalované – každému částku 200.000,- Kč v hotovosti, další
dcera M. K. nedostala tuto finanční částku a bylo dohodnuto, že rodiče dochová
a zůstane jí dům ve V. č.p. 168. Je nesporné, že tato dohoda byla uzavřena
ještě dříve, než druhý žalovaný uzavřel s žalobcem smlouvu o půjčce (ta byla
uzavřena v roce 2000), částka 200.000,- Kč byla J. V. a R. P. ze strany rodičů
vyplacena ještě před tímto datem (v průběhu 90. let), jak je prokázáno v
účastnických výpovědích žalovaných 2) – 4). Krajský soud dospívá k závěru, že
při uzavírání předmětné dědické dohody nebyl ze strany druhého žalovaného dán
úmysl zkrátit žalobce v jeho věřitelských právech; žalovaní uzavřeli dědickou
dohodu, která svým obsahem odpovídala vůli projevené v jejich širší rodině již
v průběhu 90. let
a v podstatě odpovídala zvyklostem, kdy rodiče mající určitý majetek některé
své děti ještě za života zajistí finančně, resp. jim finančně přispějí, dítěti,
které takový finanční dar nedostává, přenechají rodiče nemovitost. Je nutno mít
na zřeteli, že žalovaný se nevzdal majetku, který by již vlastnil, nýbrž
nenabyl do svého spoluvlastnictví majetek náležející do dědictví po zemřelém
otci, a to jednu osminu z celku předmětných nemovitostí. Odvolací soud dále
uvedl, že „ve vztahu k žalovaným 1), 2) a 4) bylo nutno žalobu zamítnout v
důsledku nedostatku pasivní legitimace těchto žalovaných, neboť
na základě uzavřené dědické dohody nabyla předmětné nemovitosti do svého
vlastnictví pouze třetí žalovaná.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodu
nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. b)
o.s.ř. Zásadní právní význam spatřuje v rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s
právním názorem, který byl vysloven v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne
23.5.2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, že má-li se osoba dlužníkovi blízká ve
smyslu ust. § 42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě, musí prokázat, že
úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohla
i při náležité pečlivosti poznat také v případě, že dlužník uzavřením
odporované smlouvy nebo učiněním odporovaného právního úkonu v její prospěch
plní svou “morální nebo právní povinnost“ a že i v případě, že dlužník plní
uzavřením smlouvy svůj závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit
své věřitele. Namítá, že krajský soud rozdílně oproti judikatuře Nejvyššího
soudu ČR rozhodl o otázce úmyslu druhého žalovaného zkrátit žalobce v jeho
právech. Krajský soud dospěl k závěru, že
při uzavírání předmětné dědické dohody nebyl ze strany druhého žalovaného dán
úmysl zkrátit žalobce v jeho věřitelských právech, žalovaní v podstatě uzavřeli
dědickou dohodu, která svým obsahem odpovídala vůli projevené v jejich širší
rodině již v průběhu 90. let a v podstatě odpovídala zvyklostem, kdy rodiče
mající určitý majetek některé své děti ještě za života zajistí finančně, resp.
jim finančně přispějí, dítěti, které takový finanční dar nedostává, přenechají
rodiče nemovitost. I když to není v textu napadeného rozsudku výslovně, lze v
podstatě dovodit, že krajský soud uzavření dědické dohody považoval za jakousi
„morální povinnost.“ Žalovaný 2) uzavřením dědické dohody plnil tvrzenou
nepsanou rodinnou dohodu, ovšem dle názoru žalobce tak zcela jednoznačně a
nepochybně měl úmysl zkrátit věřitele. Žalobce také namítá, že uzavření tvrzené
nepsané rodinné dohody nebylo žalovanými prokázáno. Navrhl, aby dovolací soud
rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první
Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád
(zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.
března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve
zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Skutečnost, že odvolací soud dospěl
na rozdíl od soudu prvního stupně k odlišnému právnímu posouzení předpokladů
odporovatelnosti ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák., případně ohledně
nedostatku pasivní legitimace ve vztahu k žalované 1), neumožňuje učinit závěr,
že rozsudek odvolacího soudu je měnícím ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1
písm. a), neboť uvedené rozdílné právní posouzení nemělo vliv na obsah práv a
povinností v právních vztazích účastníků řízení (srov. usnesení Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 29.7.1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura
pod číslem 7, ročník 2000, číslo sešitu 1). Protože dovolání není v této věci
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu,
který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci
založena jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu
s hmotným právem.
Dovolání tedy může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné
jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek. Dovolací soud je při přezkoumání
rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242
odst. 3 o.s.ř.). Přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§
41 odst. 2 o.s.ř.). Z toho mimo jiné vyplývá, že dovolací soud může při
zkoumání správnosti názoru odvolacího soudu řešit jen takové právní otázky,
které dovolatel v dovolání označil. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní
otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci
určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení
samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv.
Obsah dovolání opravňuje závěr, že žalobce uplatnil z hlediska uvedených
podmínek přípustnosti jako relevantní dovolací důvod jen nesprávné právní
posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Pokud též namítá
pochybení
ve skutkových zjištěních, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 3 o.s.ř., který již neslouží k řešení právních otázek, a přípustnost
dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže
být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Žalobce v dovolání vytýká odvolacímu soudu, že oproti judikatuře Nejvyššího
soudu ČR rozhodl rozdílně ve vztahu k ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák., když
ze závěru, že uzavření odporované dědické dohody bylo plněním morální
povinnosti žalovaných, dovodil neexistenci úmyslu druhého žalovaného zkrátit
žalobce v jeho věřitelských právech.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], neboť řeší právní
otázku
pro rozhodnutí věci určující – týkající se ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák.
– jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, a dovolání je
proto přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
24.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod
číslem 101, ročník 1997, číslo sešitu 13).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů
uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v
posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům,
které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele,
musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli
věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi
dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 obč. zák.), nebo které dlužník
učinil v uvedeném čase
ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův
úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Odporovatelným je - jak dále vyplývá z ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. -
takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu
zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno
tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu dlužníka
cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže \"druhou
stranou\" jsou osoby dlužníkovi blízké (například osoby uvedené v ustanovení §
116 obč. zák.); úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon
předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl
dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při
náležité pečlivosti poznat.
V řízení o odpůrčí žalobě je - jak vyplývá z výše uvedeného - žalující věřitel
povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův
odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje
uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a současně že žalovanému (druhé straně
odporovaného právního úkonu) musel být úmysl dlužníka odporovaným právním
úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že žalovaný o tomto úmyslu dlužníka při
právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděl nebo musel vědět. Jde-li však o
právní úkon mezi dlužníkem
a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby
jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel
být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v
tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným
právním úkonem věřitele, žalujícím věřitelem v řízení prokázaném, věděl, ledaže
žalovaný prokáže, že
v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči
nemohl poznat.
Z ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. tedy vyplývá, že v případě právního úkonu
mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo právního úkonu učiněného dlužníkem
ve prospěch osoby jemu blízké je odpůrčí žaloba důvodná, bude-li v řízení
prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit
odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět; i když tu zákon
žalujícímu věřiteli neukládá povinnost tvrdit a prokazovat, že žalovanému byl
nebo musel být znám úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele,
procesní aktivitu mu v tomto směru nezakazuje a nebrání mu, aby tímto způsobem
vyloučil úspěch případné obrany žalovaného o tom, že úmysl dlužníka zkrátit
věřitele nemohl i při náležité pečlivosti poznat. Nebude-li v řízení prokázáno,
že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním
úkonem věřitele věděla nebo musela vědět, nebo zjistí-li se, že o tomto úmyslu
dlužníka nevěděla ani nemusela vědět, nepostačuje to samo o sobě k úspěšné
obraně proti odpůrčí žalobě. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba se za této
situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit
odporovaným právním úkonem věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat.
Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení § 42a odst. 2
obč. zák. tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit
odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v
tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět,
přestože vyvinula \"pečlivost\"
k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o \"náležitou pečlivost\".
Vynaložení náležité pečlivosti – jak správně uvádí odvolací soud – předpokládá,
že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s
přihlédnutím
k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka
zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato
musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla).
Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může
ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě. Zákon
po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem
nebo
při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem
přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby
nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů
dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel
může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě
takového právního úkonu od dlužníka nabyla.
Pro posouzení toho, zda žalované 1), 3) a 4) při uzavření odporované dědické
dohody nemohly poznat úmysl žalovaného 2) zkrátit jeho věřitele i při
vynaložení náležité pečlivosti, není ovšem významné, zda uzavření dědické
dohody bylo plněním \"morálního\" nebo právního závazku žalovaných,
vyplývajícího z dohody uzavřené s jejich rodiči za života zůstavitele. Takový
závazek nevypovídá sám o sobě nic o tom, jaký úmysl měl žalovaný 2) ve vztahu
ke svým věřitelům (k uspokojení jejich pohledávek) při uzavření dědické dohody,
a ani o tom, zda žalované1), 3) a 4) mohly či nemohly - kdyby vynaložily
náležitou pečlivost - úmysl žalovaného 2) zkrátit dědickou dohodou své věřitele
poznat. I v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy svůj „morální“ nebo
právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele. Po
osobě dlužníkovi blízké zákon i v takové situaci požaduje, aby vynaložila
náležitou pečlivost a tímto způsobem se přesvědčila, že smlouva (právní úkon)
nezkracuje věřitele dlužníka, neboť nemá povinnost, aby - představuje-li
smlouva (právní úkon) skutečně naplnění úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele -
na splnění závazku ze strany dlužníka trvala a smlouvu s ním uzavřela. Osoba
dlužníkovi blízká proto musí - má-li se ubránit odpůrčí žalobě - prokázat, že
úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat také v
případě, že dlužník uzavřením odporované smlouvy nebo učiněním odporovaného
právního úkonu v její prospěch plní svou \"morální\" nebo právní povinnost (ze
zákona, smlouvy nebo z jiného právního důvodu) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 23.5.2001, sp. zn.
21 Cdo 1912/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu České republiky pod číslem 35, ročník 2002].
Z uvedených závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu při svém rozhodování
odvolací soud z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nevycházel. Navíc
rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ve smyslu
ustanovení
§ 221 odst. 1 písm. c) o.s.ř., pokud se v jeho odůvodnění uvádí závěr, že „ve
vztahu k žalovaným 1), 2) a 4) bylo nutno žalobu zamítnout v důsledku
nedostatku pasivní legitimace těchto žalovaných, neboť na základě uzavřené
dědické dohody nabyla předmětné nemovitosti do svého vlastnictví pouze třetí
žalovaná.“
V citovaném odůvodnění chybí výklad o tom, na základě jakých právní ustanovení
odvolací soud k zmíněnému závěru dospěl a jak je vyložil.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci a že řízení, jež mu předcházelo, je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci;
Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243b
odst. 2, části věty
za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu ve Vsetíně
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.) a přihlédne ke všemu, co vyšlo v řízení
najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132, část věty za středníkem
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2006
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu