30 Cdo 66/2021-145
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. M., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem se sídlem v Rumburku, Matušova 982/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 214 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 186/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2020, č. j. 51 Co 346/2019-114, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou domáhal na žalované zaplacení částky 214 200 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v rámci trestního stíhání. To proti němu bylo vedeno protiprávně a skončilo zproštěním obžaloby. V rámci trestního stíhání byl žalobci dne 16. 6. 2009 při prohlídce jiných prostor odňat motocykl XY registrační značky XY. Motocykl mu nebyl vrácen a byl uskladněn u soukromé společnosti, z jejíchž prostor byl někdy v polovině září roku 2009 odcizen. Cena motocyklu byla stanovena znalcem na žalovanou částku. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 5. 2019, č. j. 29 C 186/2016-83, zamítl žalobu o zaplacení částky 214 200 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované na nákladech řízení částku 2 100 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 14. 1. 2020, č. j. 51 Co 346/2019-114, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), a uložil žalobci zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasně podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Otázka žalobce zpochybňující závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce nemohl platně nabýt vlastnické právo k předmětnému motocyklu v situaci, kdy kupní smlouvu uzavřel s neexistujícím subjektem, nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, pokud odvolací soud uzavřel, že v souladu se zásadou nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet, tj. nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má, žalobce nemohl nabýt vlastnické právo k předmětnému motocyklu, neboť nebylo prokázáno, že by prodávající byl vlastníkem tohoto motocyklu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 713/2004).
Jestliže žalobce svou argumentaci staví na vlastní verzi skutkových zjištění o dobré víře a o uvedení v omyl při uzavírání kupní smlouvy k předmětnému
motocyklu, nenapadá právní posouzení ze strany odvolacího soudu, ale jeho skutková zjištění, čímž uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Otázka, zda vlastnictví věci vydané nebo odňaté podle § 78 či § 79 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), jež není zákonnou podmínkou pro vrácení této věci podle § 80 odst. 1 trestního řádu (nepřichází- li v úvahu její propadnutí nebo zabrání a jestliže na ni neuplatňuje právo jiná osoba), je podmínkou nároku na náhradu škody vůči státu, který věc nevrátil, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť se ohledně jejího posouzení odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu), a proto škoda na věci by mohla vzniknout pouze jejímu vlastníkovi, jímž žalobce není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4973/2014, uveřejněný pod číslem 35/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1013/16, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000). Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku II o nákladech řízení, podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobce odmítl jako objektivně nepřípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 5. 2021
JUDr. Pavel Simon předseda senátu