30 Cdo 677/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky v právní
věci žalobce Města H., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. p., s. p.,
zastoupené advokátem, o vyklizení, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě
pod sp. zn. 10 C 694/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 10. října 2000, č. j. 23 Co 241/2000-46, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet prof. JUDr.
V. P.
K odvolání žalobce odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově
Brodě ze dne 14. února 2000, č. j. 10 C 694/99-46, jímž byla zamítnuta žaloba,
aby žalovaný vyklidil a předal žalobci vyklizený objekt č. 58 v H., postavený
na parcele č. 90, v kat. území H. Dalšími výroky pak rozhodl o nákladech řízení
a připustil dovolání proti svému rozsudku. Odvolací soud se plně ztotožnil
se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, že žalobci nesvědčí
vlastnické právo k nemovitosti, z jehož titulu by se vyklizení mohl domáhat (§
126 odst. 1 obč. zák.). Toto právo mu nesvědčí z toho důvodu, že nebyl splněn
předpoklad stanovený v § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu
některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Uvedený objekt (v
němž se nachází provozovna České pošty) sice žalobce (Město H.) dříve (k datu
31. 12. 1949) vlastnil, avšak nebyla splněna další podmínka cit. ustanovení
zákona, tj. aby k datu jeho účinnosti objekt vlastnila Česká republika. Podle
závěrů soudu prvního stupně vlastnila tento objekt Česká a Slovenská
Federativní Republika (dále též jen „ČSFR“), jejíž majetek na obce nepřecházel,
přičemž předmětný objekt (dům) Město H. nezískalo od státu ani převodem. K tomu
odvolací soud dodal, že ke dni 24. 5. 1991 vymezoval majetek, který patřil ČSFR
a majetek, který patřil jednotlivým republikám, ústavní zákon č. 143/1968 Sb.
ve znění ústavního zákona č. 556/1990 Sb., podle jehož čl. 4 odst. 4 se ze
zákona stal federativním ten majetek státu, který sloužil k zabezpečení úkolů
federace ve svěřených oblastech působnosti. Podle čl. 20 ústavního zák. č.
556/1990 Sb. v oblasti pošt a telekomunikací patřila do působnosti ČSFR
zákonná úprava, určování pravidel poštovního a telefonního provozu a tvorba
tarifů, emise poštovních cenin, organizování jednotné soustavy pošt a
organizování a řízení jednotné soustavy telekomunikací. Z toho podle odvolacího
soudu vyplývá, že ať byl předmětný objekt (dříve) ve vlastnictví České
republiky nebo ČSFR, dnem účinnosti posledně cit. ústavního zákona, tj. dnem 1.
1. 1991, se stal majetkem ČSFR. To proto, že k uvedenému dni sloužil objekt k
plnění úkolů S. p. a t. P. (dále též jen „S.“), státního podniku, zřízeného
Federálním ministerstvem dopravy a spojů.
Žalobce (dále též „dovolatel“) v dovolání proti tomuto rozsudku, jehož
přípustnost opírá o výrok odvolacího soudu, namítá nesprávné právní posouzení
věci oběma soudy (dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), pokud
vycházely z toho, že objekt nebyl ke dni 24. 5. 1991 majetkem České republiky.
V té souvislosti odkazuje na ústavní zákon č. 542/1992 Sb. o zániku České a
Slovenské Federativní Republiky uplynutím dne 31. prosince 1992, dále na
ústavní zákon č. 541/1992 Sb. (o dělení majetku mezi ČSFR), na čl. 20 úst. zák.
č. 143/1968 Sb., kde je uvedeno, co patří do působnosti ČSFR v oblasti
spojů a na nález Ústavního soudu ČSFR ze dne 15. 4. 1992, publikovaný pod R
1/92. Dovozuje, že v tomto případě právo hospodaření vykonávala právnická osoba
založená a řízená orgánem státní správy republiky (konkrétně ministerstvem pro
hospodářskou politiku a rozvoj České republiky), a proto se jednalo o majetek
této republiky. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 10. 10. 2000, č. j. 23 Co 241/2000-73 a rozsudek
Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 14. 2. 2000, č. j. 10 C
694/99-46, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl dovolání zamítnout s tím, že žalobce neprokázal platnost režimu
zákona č. 172/1991 Sb. na majetek, který je předmětem tohoto sporu. Žalobce se
neprávem ve svůj prospěch dovolává ústavních zákonů č. 541/1992 Sb. a č.
542/1991 Sb., když právě z nich lze dovodit trvající a nepřerušenou příslušnost
majetku státního podniku S., založeného Federálním ministerstvem spojů v roce
1989, k majetku federace, jakož i to, že majetek Č. p., s. p., byl
specifikován až rozdělením S., a to ke dni založení tohoto státního podniku,
tj. k 1. 1. 1993. Za nesprávnou považuje i obecnou citaci úst. zák. č. 143/1968
Sb., který ke dni 24. 5. 1991 platil ve znění ústavního zákona č. 556/1990 Sb.
Podle této právní úpravy do oblasti spojů patřilo mj. organizování jednotné
soustavy pošt a organizování a řízení jednotné soustavy telekomunikací. To vše
v působnosti Federálního ministerstva spojů, které ji vykonávalo
prostřednictvím jim založeného státního podniku S. Majetek tohoto státního
podniku byl využíván společně pro činnost jak na úseku poštovního provozu tak
na úseku telekomunikačního provozu. Konkrétně v uvedeném objektu bylo sídlo
ředitelství O. s. s., organizační jednotky V. ředitelství s. P. V té
souvislosti odmítl i nesprávné odvolávání se na nález Ústavního soudu R 1/92.
Nedělitelnost majetku S. na úseku pošt a telekomunikací byla podle žalovaného
důvodem, proč obce začaly uplatňovat své požadavky teprve po vzniku Č. p., s.
p., tedy po roce 1993, kdy došlo k rozdělení státního podniku (míněna zřejmě
S.) a rozdělení jeho majetku mezi nástupnické podniky Č. p., s. p. a S. T.
Žalovaný popírá tvrzení, že by zakladatelem S. byl orgán České republiky s tím,
že dovolatelův názor o vlastnictví sporného objektu odporuje reálnému stavu i
právnímu uspořádání vlastnických vztahů mezi ČSFR a Českou republikou ve
smyslu čl. 13 úst. zák. č. 541/1992 Sb.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) projednal
toto dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 -
dále jen „o. s. ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání, sepsané
advokátem, mající předepsané náležitosti (§ 241 odst. 2 o. s. ř.), bylo podáno
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §
239 odst. 1 o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání
není opodstatněné.
Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. 1
o. s. ř. (tzv. „zmatečnostem“), a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jelikož tyto
vady řízení nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, je
žalobci u dovolání, jehož přípustnost byla založena podle ustanovení § 239
odst. 1 o. s. ř., k dispozici pouze dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3
písm. d) o. s. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 34/1994 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud nevymezil právně významné otázky výrokem
rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu z 20. února 1997, sp. zn. III ÚS
253/96, otištěný v příloze sešitu č. 7, ročníku 1997, Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), je dovolání přípustné pro všechny právní otázky, na
nichž napadené rozhodnutí spočívá a jejichž řešení bylo dovoláním zpochybněno.
Dovolacím důvodem, který žalobce uplatnil podle ustanovení § 241 odst. 3 písm.
d) o. s. ř., je pak dovolací soud vázán, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.).
V posuzovaném případě vlastně jedinou spornou právní otázkou, na níž jsou
založena obě rozhodnutí soudů, bylo, zda žalobce podle zák. č. 172/1991 Sb.
nabyl vlastnictví k předmětné nemovitosti jako základního předpokladu pro
vyhovění žalobě o vyklizení podle § 126 odst. 1 obč. zák. V cit. ustanovení
jsou upraveny dvě typické žaloby na plnění, a to žaloba vindikační a žaloba
negatorní. Žaloba vindikační je žalobou vlastníka věci na vydání a odevzdání
věci proti tomu, kdo mu ji neprávem zadržuje. U nemovitostí plní funkci
vindikační žaloby žaloba na vyklizení (bytu, domku, jiné nemovitosti), při
které kromě vyklizení zpravidla jde též o odevzdání věci vlastníku. Podmínkou
úspěšnosti takové žaloby je neoprávněné užívání jako porušení povinnosti
uložené všem ostatním subjektům nerušit vlastníka ve výkonu jeho vlastnického
práva.
Podle § 2 odst. zák. č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České
republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, do vlastnictví
obcí dnem účinnosti tohoto zákona (24. 5. 1991), přecházejí a) nezastavěné
pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby
s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, d) pozemky zastavěné
stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí podle odstavců 4 a 5, které obce
vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a
nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1.
Nebylo sporu o tom, že předmětnou nemovitost ke dni 31. prosince 1949 vlastnilo
Město H., tedy žalobce a že vlastnictví k ní na něj nepřešlo podle § 1 cit.
zák. Posoudit bylo třeba jen to, zda ke dni účinnosti cit. zák. byla
nemovitost ve vlastnictví České republiky.
Jak již bylo zmíněno oba soudy se shodly v tom, že právo hospodaření k této
nemovitosti měl k uvedenému datu státní podnik S. p. a t. P., zřízený
Federálním ministerstvem dopravy a spojů v roce 1989, plnící na svěřeném úseku
úkoly federace. Vycházely, jak již bylo rovněž zmíněno, z ústavního zákona č.
143/1968 Sb., ve znění ústavního zákona č. 556/1990 Sb., podle jehož čl. 4
odst. 4 se ze zákona stal federativním ten majetek státu, který sloužil k
zabezpečení úkolů federace ve svěřených oblastech působnosti a z ústavního zák.
č. 556/1990 Sb., podle jehož čl. 20 v oblasti pošt a telekomunikací patřila do
působnosti ČSFR zákonná úprava, určování pravidel poštovního a telefonního
provozu a tvorba tarifů, emise poštovních cenin, organizování jednotné soustavy
pošt a organizování a řízení jednotné soustavy telekomunikací.
Podle čl. 4 odst. 4 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., ve znění ústavního zákona
č. 556/1990 Sb., vlastnictvím České a Slovenské Federativní Republiky je
majetek ve státním vlastnictví, který slouží k zabezpečování jejích úkolů v
oblastech svěřených ústavním zákonem Federálního shromáždění do její
působnosti. Vlastnictvím České republiky a vlastnictvím Slovenské republiky je
ostatní majetek ve státním vlastnictví. Zákon Federálního shromáždění stanoví
vlastnictví k ropovodům, tranzitnímu plynovodu a nadřazeným rozvodným sítím k
přenosu elektrické energie.
Podle čl. 20 ústavního zák. č. 556/1990 Sb. v oblasti spojů do působnosti České
a Slovenské Federativní Republiky patří: a) zákonná úprava ve věcech pošt a
telekomunikací, b) určování jednotných pravidel poštovního, telekomunikačního a
radiokomunikačního provozu a tvorby tarifů, c) emise poštovních známek a jiných
poštovních cenin, d) organizování jednotné soustavy pošt, e) organizování a
řízení jednotné soustavy telekomunikací.
Dovolací soud se s právními závěry odvolacího soudu, uvedenými na str. 5 jeho
rozsudku, pokud uvádí, že ke dni 1. 1. 1991 sloužila budova č. p. 58 ve S. ul.
v H., k plnění úkolů státního podniku S. p. a t. P., zřízeného Federálním
ministerstvem dopravy a spojů ke dni 1. 7. 1989, přičemž tento stav se ke dni
24. 5. 1991 nezměnil, proto nemohla být ve vlastnictví České republiky a tudíž
vlastnictví k ní nemohlo přejít na Město H. podle zák. 172/1991 Sb., plně
ztotožňuje. V dalším pro stručnost dovolací soud odkazuje na vyčerpávající a
přesvědčivé odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Souhlasit je nutno též s argumentací žalovaného obsaženou v jeho vyjádření k
dovolání, pokud uvádí, že z ustanovení čl. 8 a 13 odst. 2 ústavního zák. č.
541/1992 Sb., ve spojení s ústavním zák. č. 542/1992 Sb. plynou závěry, které
nesvědčí v prospěch žalobce. Byť, jak správně konstatuje odvolací soud, tyto
ústavní zákony k přímému posouzení projednávané věci nelze použít, protože byly
vydány později, tj. po účinnosti zákona č. 143/1991 Sb., podpůrně však
vysvětlují skutečnosti, ne zcela jednoznačně vyplývající z cit. zákona, a sice
co představovalo ke dni zániku federace její majetek a co majetek národních
republik. Je mimo jakoukoli pochybnost, že federální orgány a jimi zřízené a
řízené státní podniky musely k plnění svých úkolů disponovat nějakým majetkem,
a také jím skutečně disponovaly, jak to vyplývá z čl. 13 odst. 2
ústavního zák. č. 541/1992, které řešilo dělení mj. i majetku S.
Za tohoto skutkového a právního stavu proto zamítnutí žaloby soudem prvního
stupně a potvrzení jeho rozhodnutí odvolacím soudem bylo v souladu se zákonem.
Správnost závěru, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci se dovolateli tedy zpochybnit nepodařilo. V mezích dovoláním
založeného přezkumu je nutno rozsudek odvolacího soudu považovat za správný (§
243b odst. 1 o. s. ř.), proto Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
4, věta prvá, o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, věta prvá a
§ 151 odst. 1 o. s. ř., když v dovolacím řízení úspěšnému žalovanému vznikly
náklady v souvislosti s jeho právním zastoupením advokátem (§ 6 a násl. vyhl.
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb), když sazba mimosmluvní odměny advokáta je vypočtena za jeden
úkon právní služby při tarifní hodnotě určené podle §§ 9 odst. 1 a 7 cit.
vyhlášky a je přihlédnuto k paušální náhradě hotových výdajů advokáta ve výši
75,- Kč podle § 13 odst. 3 cit. vyhlášky, jíž bylo užito se zřetelem k
části dvanácté, hlavy I, bodu 10 zákona č. 30/2000 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle o. s. ř.
V Brně dne 18. prosince 2001
JUDr. Juraj Malik, v. r.
předseda senátu