30 Cdo 68/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobce F. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. P.,
zastoupenému advokátkou, o vyklizení nemovitostí a o vzájemném návrhu
žalovaného „na vyklizení nemovitostí žalovaným oproti zaplacení částky
606.945,- Kč odpůrci navrhovatelem“, vedené u Okresního soudu v Uherském
Hradišti pod sp. zn. 4 C 227/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 18. července 2006, č. j. 60 Co 115/2006
- 247, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 18. července 2006, č.
j. 60 Co 115/2006 - 247, a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne
13. 1. 2006, č. j. 4 C 227/99 - 211, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu
v Uherském Hradišti k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 30. 11. 1999 domáhal, aby
žalovanému byla uložena povinnost vyklidit nemovitosti v k. ú. K. u B., a to
dům a pozemky p. č. 83/1, 83/2, 675, 677, 1982 a 2000, to vše do tří dnů od
právní moci rozsudku. Žalobu odůvodnil tím, že rozsudkem Okresního soudu v
Uherském Hradišti ze dne 25. 1. 1999, č. j. 5 C 255/96 - 78, který nabyl právní
moci dne 18. 4. 1999, bylo určeno, že žalobce je výlučným vlastníkem uvedených
nemovitostí, neboť kupní smlouva, kterou se žalovaným o převodu těchto
nemovitostí uzavřel, je absolutně neplatná podle § 38 odst. 2 a § 37 odst. 1
obč. zák. Žalobce vyzval žalovaného, aby nemovitosti vyklidil, ten to však
odmítl s tím, že požaduje zaplatit „jakési“ finanční částky, s čímž žalobce
nesouhlasí. V průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobce se souhlasem
soudu rozšířil žalobu tak, že se domáhá též vyklizení pozemku par. č. 25 v k.
ú. K. u B.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě, které soudy obou stupňů posoudily
podle jeho obsahu jako vzájemnou žalobu, navrhl, aby „žalovanému byla stanovena
povinnost vyklidit dům parc. č. 83/1, 83/2, 675, 677, 1982 a 2000, vše v kat.
úz. K. u B., zapsaných na LV č. 220 u Katastrálního úřadu v U. H., proti
zaplacení částky 606.945,- Kč odpůrci navrhovatelem“. Uvedl, že jím požadovaná
finanční částka představuje žalobci zaplacenou kupní cenu za nemovitosti ve
výši 480.000,- Kč, která dosud nebyla mezi účastníky vypořádána, a úhrnnou
částku „za hodnotu prací a investic do nemovitosti v částce 126.945,- Kč“.
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 13. 1. 2006, č. j.
4 C 227/99 - 211, rozhodl, že „žalovaný je povinen vyklidit rodinný dům
a pozemek č. 25, vše v k. ú. K. u B. zapsané na LV č. 220 u Katastrálního úřadu
v U. H. oproti povinnosti žalobce zaplatit žalovanému 477.000,- Kč, vše do 15
dnů od právní moci rozsudku,“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi
účastníky a vůči státu.
Okresní soud ve věci rozhodoval opakovaně po té, co jeho předchozí rozsudek ze
dne 3. 11. 2000, č. j. 4 C 227/99 - 43, jímž rozhodl, že „žalovaný je povinen
vyklidit rodinný dům č. 11 a pozemky parc. č. 83/1, 83/2, 675, 677, 1982, 2000
a 25, vše v k. ú. Krhov u Bojkovic, zapsané na LV č. 220 u Katastrálního úřadu
v Uherském Hradišti oproti povinnosti žalobce zaplatit žalovanému 477.000,- Kč,
vše do 15 dnů od právní moci rozsudku,“ jímž dále žalobci uložil povinnost
zaplatit žalovanému 126.945,- Kč
a v další částce 3.000,- Kč žalobu žalovaného zamítl, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku, byl
k odvolání žalobce zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2002,
č. j. 20 Co 86/2001 - 60, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, a poté rovněž
i rozsudek ze dne 20. 10. 2004,
č. j. 4 C 227/99 - 165, jímž rozhodl, že „žalovaný je povinen vyklidit rodinný
dům a pozemek parc. č. 25, vše v k. ú. K. u B., zapsané na LV č. 220 u
Katastrálního úřadu v U. H., oproti povinnosti žalobce zaplatit žalovanému
477.000,- Kč, vše do 15 dnů od právní moci rozsudku,“ jímž žalobu žalovaného o
stanovení povinnosti žalobci zaplatit žalovanému 3.000,- Kč a 96.876,40 Kč
zamítl, řízení o části žaloby, kterou se žalobce po žalovaném domáhal vyklizení
pozemků parc. č. 83/1, 83/2, 675, 677, 1982 a 2000, vše v kat. úz. K. u B.,
zapsaných na LV č. 220 u Katastrálního úřadu v U. H., a o části žaloby
žalovaného, jíž se domáhal proti žalobci zaplacení částky 30.068,60 Kč,
zastavil
a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, byl k
odvolání obou účastníků rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze
dne
23. 6. 2005, č. j. 60 Co 290/2004 - 191, ve výroku o zamítnutí vzájemné žaloby
žalovaného, jíž se po žalobci domáhal zaplacení částky 96.876,40 Kč, potvrzen
a v dalších výrocích, vyjma výroků o zastavení řízení, zrušen a věc v tomto
rozsahu byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že žalobce kupní
smlouvou ze dne 5. 9. 1996 prodal žalovanému nemovitosti zapsané na LV č. 220
u Katastrálního úřadu v U. H. v k. ú. K. u B., a to dům a pozemky p. č. 83/1,
83/2, 675, 677, 1982, 2000 a 25, že podle bodu II. a III. smlouvy byla
dohodnutá kupní cena ve výši 480.000,- Kč zaplacena před podpisem smlouvy a že
prodávající svým podpisem stvrdil příjem této částky, přičemž podpisy obou
účastníků smlouvy byly ověřeny Městským úřadem v B. dne 6. 9. 1996. Dále bylo
zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 25. 1. 1999,
č. j. 5 C 255/96 - 78, který nabyl právní moci dne 8. 4. 1999, bylo určeno, že
žalobce je výlučným vlastníkem sporných nemovitostí z důvodu, že uzavřená kupní
smlouva účastníků je neplatná podle § 38 odst. 2 a § 37 odst. 1 obč. zák.,
neboť žalobce se v době podpisu kupní smlouvy nacházel ve stavu středně těžké
opilosti, čímž byla podstatně ovlivněna jeho ovládací schopnost, a nacházel se
tedy přechodně ve stavu duševní poruchy, která jej činila neschopným k uzavření
kupní smlouvy o převodu nemovitostí; ohledně zemědělských pozemků je neplatná
proto, že žádný z účastníků smlouvy neměl vůli vlastnictví k nim převést. Obranou proti vzájemnému návrhu žalovaného na zaplacení kupní ceny ve výši
477.000,- Kč požadoval žalobce při jednání před soudem prvního stupně dne 15. 10. 2004 započtení částky 200.000,- Kč, představující bezdůvodné obohacení
vzniklé na straně žalovaného tím, že „již několik let“, resp. po dobu minimálně
24 měsíců, užívá rodinný dům žalobce a pozemek parc. č. 25 zcela bez právního
důvodu a žalobci za užívání nemovitosti nic neplatí, ačkoliv výše nájemného by
v daném místě a čase činila 10.000,- Kč měsíčně. Při právním posouzení věci
vycházel soud prvního stupně z § 451, § 457 a § 458 obč. zák. a dovodil, že
požadoval-li žalobce po žalovaném vyklizení předmětných nemovitostí, je třeba
povinnost žalovaného vůči žalobci „spojit“ s povinností žalobce vrátit přijatou
částku kupní ceny žalovanému, jejíž výše podle výsledků dokazování činila
477.000,- Kč. Ohledně žalobcem vznesené námitky započtení částky 200.000,- Kč
na částku přijatou žalobcem na kupní cenu, uplatněnou žalovaným vzájemným
návrhem, vyslovil okresní soud názor, že nárok účastníka smlouvy na vrácení
např. kupní ceny z neplatné smlouvy je nárokem podmíněným ze zákona povinností
vrátit druhému účastníku „to, co se získalo za kupní cenu, jejíhož vrácení se
kupující domáhá; ve vztahu mezi prodávajícím a kupujícím se tedy jedná o
vzájemný závazek obou účastníků neplatné smlouvy k vrácení plnění z obou
stran“. Protože minimálně do okamžiku, než Okresní soud v Uherském Hradišti
rozhodl rozsudkem ze dne 25. 1. 1999 tak, že určil, že žalobce je výlučným
vlastníkem předmětných nemovitostí, užíval žalovaný sporné nemovitosti v dobré
víře jako vlastník, vznikla teprve právní mocí tohoto rozsudku dne 8. 4. 1999
oběma účastníkům kupní smlouvy povinnost vrátit si vzájemné plnění. Je-li tedy
povinnost žalovaného nemovitosti vyklidit vázána na povinnost žalobce vrátit
kupní cenu, avšak žádný z nich tuto svoji vzájemnou povinnost doposud nesplnil,
vzniká oběma za této situace „jakýsi užitek“ tím, že užívají majetek toho
druhého, tj.
žalovaný užívá rodinný dům žalobce, aniž by za toto užívání platil
jakoukoliv částku, a na druhou stranu „žalobce užívá finanční částku patřící
žalovanému a také on za užívání této částky nic žalovanému neplatí“. Z hlediska
§ 458 odst. 2 obč. zák. by tedy bylo možno vycházet z toho, že oba účastníci
„momentálně“ nejsou v dobré víře, užívají-li majetek druhého z účastníků a oba
jsou tedy povinni vedle toho, co získali neplatnou kupní smlouvou, vrátit i
užitky z bezdůvodného obohacení. „Povinnost vrátit tyto užitky je rovněž
vzájemná“ a jestliže se žalobce domáhá po žalovaném finanční náhrady za užívání
nemovitosti, je tento nárok nedůvodný za situace, kdy žalobce vůči žalovanému
nesplnil svoji povinnost k úhradě užitku, který má z toho, že užívá finanční
prostředky žalovaného. Dále okresní soud dovodil, že přiznání nároku žalobce na
vydání bezdůvodného obohacení za to,
že žalovaný užívá jeho nemovitosti, by v daném případě odporovalo dobrým mravům
(§ 3 odst. 1 obč. zák.), neboť „teprve až získá zpět kupní cenu, kterou žalobci
uhradil, bude schopen si pro sebe a rodinu zajistit náhradní bydlení, které mu
umožní splnit povinnost vystěhovat se z domku žalobce“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 18.
7. 2006, č. j. 60 Co 115/2006 - 247, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky před soudem
prvního stupně potvrdil, ve výroku o nákladech státu jej změnil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se
skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a shodně s ním odmítl námitky
žalobce, že na kupní ceně obdržel od žalovaného jen částku 280.000,- Kč;
poukázal na to, že nepřímé důkazy (výpověď svědků, žalobce a listinné důkazy)
tvoří uzavřený řetězec, který směřuje k závěru, že žalobce převzal od
žalovaného kupní cenu ve výši 477.000,- Kč. Stejně tak není důvodná ani námitka
žalobce na započtení částky 200.000,- Kč na kupní cenu, neboť poměr výše nároků
za bezdůvodné užívání nemovitostí a držení kupní ceny nemá vliv na
synallagmatickou povahu závazku (§ 457 obč. zák.), a je rovněž nesprávný názor
žalobce, že jeho plnění by mělo předcházet plnění žalovaného, protože plnění
jsou vzájemná (§ 457 obč. zák.). Odvolací soud přisvědčil i závěru soudu
prvního stupně,
že zmíněný právní úkon žalobce je v rozporu s dobrými mravy (a jeho účinky
tak nenastaly), který spočívá v tom, že „žalobce, jenž zavinil neplatnost kupní
smlouvy, požaduje zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí za
situace,
kdy žalovaný, který má pět nezletilých dětí a jeho rodina je sociálně
potřebnou, investoval finanční prostředky do pořízení předmětných nemovitostí a
zjevně nemá další finanční prostředky na pořízení náhradního bydlení a žalobce
mu dosud nevrátil kupní cenu a ani neprezentoval připravenost ji vrátit, aby si
žalovaný takové náhradní bydlení mohl pořídit“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že žalovaný setrváním v
nemovitosti získal
na základě neplatné kupní smlouvy užitky z bezdůvodného obohacení, což však
neznamená, že užitky mají stejnou hodnotu. Poukazuje na to, že od počátku
řízení tvrdil, že mu žalovaný na kupní cenu uhradil pouze zálohu ve výši
200.000,- Kč,
a nadále má za to, že žalovaný neprokázal, že by mu zaplatil vyšší částku.
Pokud pak odvolací soud s ohledem na jím uváděné skutečnosti dovodil, že by
bylo v rozporu s dobrými mravy zavázat žalovaného k úhradě užitků z
bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním nemovitostí bez právního důvodu,
zdůrazňuje, že jeho sociální
a finanční situace není o mnoho lepší, čímž se však krajský soud nezabýval.
Připomíná, že žalovaný od právní moci rozsudku soudu, jímž bylo určeno, že
žalobce je jejich vlastníkem, neužívá nemovitosti v dobré víře, že je neudržuje
a jejich hodnota tak klesá, takže v případě prodeje by nedosáhly ani částky,
kterou má žalovanému uhradit z titulu vrácení kupní ceny. Není rovněž pravdou,
že neprezentoval připravenost vrátit kupní cenu, naopak žalovanému navrhl
smírné vyřešení sporu tak, že by mu vrátil uhrazenou zálohu na kupní cenu ve
výši 200.000,- Kč, což však žalovaný odmítl. Má tedy za to,
že započtení částky ve výši 200.000,- Kč za užitky, které nabyl žalovaný na
základě bezdůvodného obohacení z neoprávněného užívání nemovitostí, nemůže být
v rozporu s dobrými mravy. Pokud měl žalovaný za to, že i žalobce získal užitky
z kupní ceny, mohl nárok na jejich zaplacení uplatnit v soudním řízení, což
však neučinil, a tato okolnost nemůže být žalobci soudem přičítána k tíži.
Uplatnil-li tudíž žalobce řádně námitku započtení částky 200.000,- Kč, která
není v rozporu s dobrými mravy, je právní posouzení věci soudem nesprávné,
jelikož k tomuto úkonu měl brát zřetel.
Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal náležitě s jeho
tvrzeními
a námitkami v odvolání, v němž poukazoval na to, že žádná ze svědeckých
výpovědí neprokázala, že žalovaný předal žalobci obálku, v níž se měla nacházet
částka 280.000,- Kč, a soud tak při svém rozhodnutí vycházel jen z tvrzení
žalovaného. Navrhl,
aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval
přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
§ 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam [písm. c)].
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
V posuzované věci žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým
byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, a nejedná se o případ
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního
stupně nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí. Zbývá proto posoudit
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle
tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné
otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění
přípustnost dovolání nezakládají)
a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým
dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož
prostřednictvím
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatel nesouhlasí především
s hodnocením důkazů v řízení provedených a s tím, jak soudy obou stupňů
zjistily skutkový stav v projednávané věci, a zpochybňuje skutkový závěr soudu,
že mu žalovaný zaplatil na úhradu kupní ceny částku 477.000,- Kč, a dovozuje
opačný skutkový závěr, že ve skutečnosti mělo jít pouze o zálohu ve výši
200.000,- Kč, neboť „žádná ze svědeckých výpovědí neprokázala, že žalovaný
předal žalobci obálku, v níž
se měla nacházet částka 280.000,- Kč“. Je jednoznačné, že nejde o námitku
nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se provedeného
dokazování a hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod neslouží k
řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v
tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází
ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Správnost potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu z hlediska
tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť ve vztahu k
této námitce není dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) je založeno
na závěru, že námitka žalobce na započtení částky 200.000,- Kč z titulu
bezdůvodného obohacení vzniklého bezplatným užíváním nemovitostí žalovaným bez
právního důvodu není opodstatněná, neboť tento nárok je nárokem podmíněným ze
zákona závazkem žalobce vydat žalovanému užitky z částky přijaté žalobcem na
úhradu kupní ceny, tedy že jde o případ vzájemného (vzájemně podmíněného)
plnění
(tzv. synallagmatický závazek), a že přiznání tohoto nároku žalobci by bylo v
rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), neboť dosud nevrátil
žalovanému kupní cenu, za niž by si žalovaný mohl pořídit náhradní bydlení. S
těmito závěry se dovolací soud neztotožňuje, neboť jsou v rozporu s hmotným
právem i ustálenou judikaturou soudů. V řešení těchto otázek má proto
rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam
ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. a dovolací soud proto dospěl k závěru, že
dovolání
je v tomto směru v daném případě přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání
[§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] dále uplatnil, může spočívat v tom, že
odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně
použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů.
Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z
účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní obdržel.
Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným
obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo
ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Podle odstavce 2 tohoto
ustanovení s předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho,
pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře. Podle odstavce 3 tohoto
ustanovení ten, kdo předmět bezdůvodného obohacení vydává, má právo na náhradu
nutných nákladů, které na věc vynaložil.
Z citovaného ustanovení § 458 odst. 2 obč. zák. vyplývá, že ten, kdo požaduje
vydání užitků, může být úspěšný jen tehdy, jestliže se mu podaří prokázat
(případně jestliže soud zjistí), že obohacený v době vzniku užitků nebyl v
dobré víře. Povinnost vydat užitky se týká jen užitků skutečně získaných.
Užitky je zásadně třeba, stejně jako samotné neoprávněně získané hodnoty, vydat
in natura, a jen jestliže to není dobře možné, přichází v úvahu peněžitá
náhrada. I na vydání užitků se totiž vztahuje § 458 odst. 1 obč. zák. Užitkem
ve smyslu tohoto ustanovení je třeba rozumět i opotřebení věci běžným užíváním.
Z toho vyplývá, že vrací-li kupující prodávajícímu věc, protože kupní smlouva
byla účinně zrušena nebo je neplatná, nemá prodávající právo na náhradu za
snížení hodnoty věci, která je důsledkem jejího běžného (obvyklého) užívání a s
tím souvisejícího opotřebení, do okamžiku zrušení smlouvy, případně do právní
moci rozsudku soudu, jímž určí, že vlastníkem věci je prodávající z důvodu
neplatnosti kupní smlouvy, jestliže kupující do té doby věc užíval v dobré
víře, že kupní smlouva je platná a zůstala nedotčena. S tím souvisí závěr
vyjádřený ve Stanovisku Nejvyššího soudu ČSR - Zhodnocení rozhodování soudů ve
věcech týkajících se nároků z prodeje v obchodě a z obstaravatelských služeb
projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR dne
30.12.1982, č. Cpj 40/82, uveřejněném
pod Rc 22/1983, „že obchodní organizace, které kupující, jenž platně použil
právo zrušit kupní smlouvu, vrací věc již opotřebovanou, nemá právo na náhradu
za znehodnocení věci vzniklé jejím užíváním nebo opotřebením do okamžiku
zrušení smlouvy. Kupující je totiž zásadně do zrušení smlouvy v dobré víře,
neboť do té doby užívá věc jako její vlastník. Za tuto dobu není zásadně
povinen poskytnout organizaci náhradu za užívání věci a není proto povinen
nahradit jí to, oč se hodnota věci jejím užíváním snížila, pokud nejsou dány
podmínky pro uplatnění práva na náhradu škody. Také obchodní organizace, která
věc prodala a přijala kupní cenu, je zásadně povinna zaplatit kupujícímu úroky
z částky přijaté na úhradu kupní ceny jen jako případné úroky z prodlení s
vrácením peněžité částky [(§ 85 odst. 2 obč. zák.) - nyní srov. § 517
obč. zák.)]. Obchodní organizaci však náleží náhrada za znehodnocení věci jejím
užíváním od zrušení kupní smlouvy, když se obnovilo vlastnické právo k věci a
kupující se stal jejím neoprávněným uživatelem“.
V posuzované věci žalobce učinil projev započtení částky 200.000,- Kč z titulu
vydání plnění z bezdůvodného obohacení získaného žalovaným tím, že bez právního
důvodu bezplatně po dobu 24 měsíců nemovitosti žalobce užíval, tedy
spočívajícího v náhradě za užívání nemovitostí žalovaným, a nikoliv jako
náhrady za znehodnocení nemovitostí vzniklé jejich užíváním nebo opotřebením
žalovaným (a jeho rodinou).
Je tedy zřejmé, že žalobce nepožaduje vydání užitků z bezdůvodného obohacení
podle
§ 458 odst. 2 obč. zák., nýbrž že uplatnil nárok podle § 451 odst. 2 a § 456
obč. zák., který ze zákona není podmíněn žádným protiplněním ze strany
žalovaného (jako
je tomu v případě, kdy je smlouva neplatná nebo byla-li zrušena - viz § 457
obč. zák.). Názor odvolacího soudu, který přisvědčil soudu prvního stupně v
tom, že nárok žalobce na úhradu částek odpovídajících výši nájemného za užívání
nemovitostí žalovaným
za dobu 24 měsíců zpětně do jeho uplatnění, je nárokem podmíněným ze zákona
závazkem žalobce vydat žalovanému užitky z částky přijaté žalobcem na úhradu
kupní ceny, tedy že jde o případ vzájemného (vzájemně podmíněného) plnění, kdy
jedna strana nemůže požadovat plnění bez současného poskytnutí protiplnění
(tzv. synallagmatický závazek podle § 560 obč. zák.), je tudíž nesprávný. V
daném případě je sice původem sporu neplatná kupní smlouva o převodu
předmětných nemovitostí, lze však s ohledem na uvedené uzavřít, že požadavek
žalobce, nepodléhající režimu ustanovení § 457 obč. zák., je nárokem zcela
samostatným.
Za otázku zásadního právního významu považuje dovolací soud dále otázku, zda s
poukazem na § 3 odst. 1 obč. zák., který stanoví, že výkon práv a povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do
práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, lze
žalobci odepřít právo na vydání bezdůvodného obohacení získaného bezplatným
užíváním jeho nemovitosti bez právního důvodu (bez nájemní smlouvy či jiného
titulu opravňujícího užívat cizí věc), kdy prospěch vzniká tomu, kdo realizuje
uživatelská oprávnění, aniž
by za to platil úhradu a aniž by se tedy jeho majetkový stav zmenšil o
prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc
užívat.
Takový uživatel přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu
práva užívání cizí věci vrátit a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení
peněžitou formou; pokud její výše není předpisem stanovena, určí ji soud
postupem podle § 136 o. s. ř. opírajícím se o jeho volnou úvahu, přičemž tato
úvaha musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním
věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která
odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci i s
přihlédnutím k druhu právního důvodu (smluvního typu či věcného práva k věci
cizí), kterým se zpravidla právo užívání věci vzhledem k jeho rozsahu a způsobu
zakládá; nejčastěji jde o nájemní smlouvu,
kdy se výše náhrady poměřuje s obvyklou hladinou nájemného, které by byl
nájemce
za obvyklých okolností povinen plnit, užíval-li by věc na základě platné
nájemní smlouvy (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované pod č. 53
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000). Jestliže je v daných
poměrech výše obvyklé úplaty závislá i na účelu a způsobu užívání, případně i
na právní formě, jíž
se obdobný způsob užívaní za běžných okolností realizuje, musí soud zkoumat
konkrétní okolnosti případu a přihlédnout k účelu, jemuž věc zpravidla slouží,
a k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil, věc skutečně užíval a jakou
úplatu by
za takové užívání věci byl nucen za normálních okolností platit.
Vzhledem k tomu, že institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání
prostředků od subjektu, který je získal některou ze skutkových podstat
uvedených
v ustanovení § 451 a § 454 obč. zák., odvozuje se výše plnění za užívání cizí
věci (nemovitostí) bez právního důvodu od prospěchu, jenž získal obohacený,
který
je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal (§ 451 odst. 1, § 456 věta
první
a § 458 odst. 1 obč. zák.). Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat
jakýkoliv prospěch, jehož by mohl teoreticky dosáhnout vlastník věci, nýbrž
pouze
ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav
anebo
o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností
stalo.
Pro daný případ z toho vyplývá, že soudy obou stupňů pochybily, pokud
odůvodnily odepření žalobcova práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného
žalovaným bezplatným užíváním nemovitostí žalobce bez právního důvodu poukazem
na dobré mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. Aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. je
postupem výjimečným, neboť soud v takovém případě nepřiznává právo, které je
jinak dáno právním předpisem, a tím podstatným způsobem zasahuje do principu
právní jistoty. Proto musí být pro takovéto právní posouzení věci dány zcela
mimořádné důvody. Těmi ovšem nemůže být skutečnost, že žalobce dosud žalovanému
nevrátil částku odpovídající kupní ceně za nemovitosti, a ani fakt, že žalovaný
má pět nezletilých dětí
a jeho rodina je sociálně potřebnou, neznamená, že by nemusel na úhradu částek
odpovídajících výši nájemného za užívání nemovitostí ničeho zaplatit do doby,
než si zajistí náhradní bydlení; pokud by totiž žalovaný s rodinou nebydlel ve
vlastním domě či bytě, byl by povinen platit za užívání bytu či domu jeho
vlastníkovi jako pronajímateli nájemné. Dovolací soud je proto naopak toho
názoru, že by bylo nemravné odepřít žalobci právo na vydání bezdůvodného
obohacení za užívání jeho nemovitostí žalovaným získaného bez právního důvodu,
a tak jej vlastně nutit,
aby do doby, než mu vrátí kupní cenu, trpěl jejich bezplatné užívání, a to i
ohledem
na to, jde o nárok, který podléhá promlčení (srov. § 107 odst. 1, 2 obč. zák.).
Podle § 97 odst. 1 o. s. ř. žalovaný může za řízení uplatnit svá práva proti
žalobci i vzájemným návrhem. Vzájemný návrh může soud vyloučit k samostatnému
řízení, jestliže by tu nebyly podmínky pro spojení věcí (odstavec 2 tohoto
ustanovení).
Na vzájemný návrh se použije přiměřeně ustanovení o návrhu na zahájení řízení,
jeho změně a vzetí zpět (odst. 3 tohoto ustanovení).
Rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže to však
je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o
jejím základu (§ 152 odst. 2 o. s. ř.).
Na řízení o žalobou uplatněném nároku a o vzájemné žalobě žalovaného je nutno
pohlížet jako na řízení relativně samostatná; skutečnost, že obě žaloby soud
projednal současně (v rámci téhož řízení), přičemž vzájemný návrh nevyloučil k
samostatnému řízení (§ 97 odst. 2 o. s. ř.), na tomto závěru není způsobilá
ničeho změnit.
Jak je zřejmé z obsahu spisu, žalobou doručenou soudu prvního stupně dne
30. 11. 1999 se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit
nemovitosti v k. ú. K. u B., a to dům a pozemky p. č. 83/1, 83/2, 675, 677,
1982 a 2000, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. V průběhu řízení před
soudem prvního stupně pak se souhlasem soudu rozšířil žalobu tak, že se domáhá
též vyklizení pozemku par. č. 25 v k. ú. K. u B. Žalovaný ve svém písemném
vyjádření k žalobě, které soudy obou stupňů posoudily podle jeho obsahu jako
vzájemný návrh (§ 97 o. s. ř.), uplatnil nárok, aby „žalovanému byla stanovena
povinnost vyklidit dům parc. č. 83/1, 83/2, 675, 677, 1982 a 2000, vše v kat.
úz. K. u B., zapsaných na LV č. 220
u Katastrálního úřadu v U. H., proti zaplacení částky 606.945,- Kč odpůrci
navrhovatelem“ s odůvodněním, že jím požadovaná finanční částka představuje
žalobci zaplacenou kupní cenu za nemovitosti ve výši 480.000,-Kč, která dosud
nebyla mezi účastníky vypořádána, a úhrnnou částku „za hodnotu prací a investic
do nemovitosti v částce 126.945,- Kč“, přičemž o tomto vzájemném návrhu (§ 97
o. s. ř.) soud prvního stupně rozhodl jednak rozsudkem ze dne 13. 1. 2006, č.
j. 4 C 227/99 - 211, tak, že „žalovaný je povinen vyklidit rodinný dům a
pozemek č. 25, vše v k. ú. K. u B. zapsané na LV č. 220 u Katastrálního úřadu v
U. H. oproti povinnosti žalobce zaplatit žalovanému 477.000,- Kč, vše do 15 dnů
od právní moci rozsudku,“ a dále rozsudkem ze dne 20. 10. 2004, č. j. 4 C
227/99 - 165, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně,
ze dne 23. 6. 2005, č. j. 60 Co 290/2004 - 191. Je tedy zřejmé, že soud prvního
stupně nerozhodl o žalobou uplatněném nároku žalobce, aby žalovanému byla
uložena povinnost vyklidit označené nemovitosti, tedy nerozhodl
o celém předmětu řízení, jak byl žalobou doručenou soudu prvního stupně dne
30. 11. 1999 a se souhlasem soudu rozšířenou (a částečně vzatou zpět s tím, že
v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno), vymezen, nýbrž, že rozhodl pouze o
vzájemnou žalobou uplatněném nároku žalovaného, přičemž ani v tomto případě
nevyčerpal celý předmět řízení, neboť nerozhodl o požadavku žalovaného na
vyklizení zemědělských pozemků,
a ohledně vyklizení pozemku parc. č. 25 v k. ú. K. u B. rozhodl,
aniž to žalovaný vzájemným návrhem požadoval. Ani odvolací soud uvedené
pochybení nenapravil a řízení je tak postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., když soud
nerozhodl o celém předmětu řízení, a dále zmatečnostní vadou podle § 229 odst.
1 písm. d) o. s. ř., spočívající v tom, že žalovaným nebyl podán návrh na
zahájení řízení, ačkoliv ho bylo třeba.
Další vada řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. pak spočívá v tom,
že výrok rozsudku soudu prvního stupně, ve znění rozsudku odvolacího soudu,
jímž bylo rozhodnuto o vzájemném návrhu žalovaného tak, že „žalovaný je povinen
vyklidit označené nemovitosti oproti povinnosti žalobce zaplatit žalovanému
477.000,- Kč“,
je nevykonatelný, neboť na jeho základě by žalovaný jako oprávněný nemohl vést
výkon rozhodnutí (srov. § 262 o. s. ř.), a stejně tak ani žalobce, neboť o jeho
nároku uplatněném žalobou nebylo soudem dosud rozhodnuto. Zakotvení vzájemné
povinnosti žalovaného ve výroku rozhodnutí má totiž z hlediska výkonu
rozhodnutí ten účinek,
že výkon rozhodnutí nařízený na návrh žalobce jako vymáhajícího věřitele
(oprávněného) bude proveden jen tehdy, prokáže-li, že splnil nebo alespoň
zajistil
pro dlužníka (dříve žalovaného, nyní povinného) vzájemné plnění; stejné platí
i obráceně, tedy v případě, že soud rozhoduje o vzájemném návrhu žalovaného.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, a protože řízení před soudy
obou stupňů je postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci
ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a dále vadou podle § 229 odst. 1
písm. d)
o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti, i když nebyly v
dovolání namítány (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud jej - včetně
akcesorických výroků
o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu - podle § 243b
odst. 2 části věty za středníkem zrušil; protože důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud
i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst.
3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu
i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem a věta
druhá
o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2008
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu