30 Cdo 695/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobkyně H. P., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) Družstvu
nájemníků domu K., zastoupenému advokátem, a 2) Městské části P., o určení
neplatnosti právního úkonu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18
C 54/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
24. září 2004, č. j. 18 Co 294/2004 - 58, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 19. 3. 2004, č. j. 19 C 54/2003 - 38,
řízení ve vztahu k prvnímu žalovanému zastavil, žalobu proti druhému žalovanému
o určení, že „nabídka ze strany B. V., nar. 25. 2. 1897, a J. V., nar. 30. 12.
1900, bezplatného odevzdání státu majetku: parc. č. 853 ve výměře 230 m2, parc.
č. 854 ve výměře 730 m2 P., do vlastnictví Československého státu dne 4. 10.
1960, je v celém jejím obsahu absolutně neplatným právním úkonem - ex tunc -
tj. ode dne 4. 10. 1960, a dále, že jsou absolutně neplatné všechny další
právní úkony
na absolutně neplatný právní úkon ze dne 4. 10. 1960 obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž určením absolutní neplatnosti právního úkonu ze dne 4.
10. 1960 došlo, pozbyly podkladu“, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Při svém rozhodnutí obvodní soud vycházel ze zjištění, že rodiče žalobkyně B. a
J. V. učinili dne 4. 10. 1960 písemnou nabídku bezplatného odevzdání jejich
majetku, a to domu čp. 1360 se stavební parcelou č. kat. 1468 (nyní stav. parc.
č. 853) a zahradou č. kat. 240/43 (nyní parc. č. 854), vše v kat. území M., s
podmínkou, že stát převezme k zaplacení a úrokování na majetku knihovně
zajištěné pohledávky, a to pohledávku STSP v původní výši 37.423,39 Kč s
příslušenstvím a vedlejšími závazky do výše 5.317,- Kč. Tato nabídka byla ze
strany finančního odboru ONV P. po urgencích manželů V. přijata a převod
vlastnictví byl proveden dne 31. 8. 1962. Matka žalobkyně zemřela dne 9. 5.
1974 a dědictví po ní nabyl pozůstalý manžel, neboť žalobkyně dědictví odmítla,
a její otec zemřel dne 15. 4. 1979 a dědictví po něm nabyla žalobkyně jako
jediná dědička ze zákona. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 vedeného pod sp.
zn. 38 C 55/97 soud dále zjistil, že pravomocným rozsudkem tohoto soudu ze dne
3. 11. 1997, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne
26. 10. 1998, č. j. 53 Co 497/98, 53 Co 498/98 - 52, byla pro nedostatek
naléhavého právního zájmu zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně proti prvnímu
žalovanému a proti bývalému Obvodnímu bytovému podniku v P. domáhala stejného
určení jako v tomto řízení. Soud prvního stupně dovodil, že projednání věci ve
vztahu k prvnímu žalovanému brání překážka věci pravomocně rozsouzené (§ 159a
odst. 5 o. s. ř. ) a řízení proti tomuto žalovanému proto podle § 104 odst. 1
o. s. ř. zastavil. Proti druhému žalovanému žalobu zamítl, neboť dospěl k
závěru, že žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80
písm. c) o. s. ř. na požadovaném určení, který dovozovala z toho, že by mohla
požádat o dodatečné projednání dědictví po jejích zemřelých rodičích, neboť
takovéto určení „by bylo nedostatečné z toho důvodu, že by z něj nevyplývalo,
jaký další majetek měli rodiče žalobkyně v den své smrti“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 9. 2004, č. j.
18 Co 294/2004 - 58, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu
zjištěného obvodním soudem a shodně s ním dospěl k závěru, že věc ve vztahu k
prvnímu žalovanému nelze projednat pro neodstranitelný nedostatek procesní
podmínky, kterou je překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu ust. § 159a
odst. 5 o. s. ř., když bylo prokázáno, že totožný nárok proti stejnému
žalovanému žalobkyně uplatnila v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4
pod sp. zn. 38 C 55/97, které bylo pravomocně skončeno; soud prvního stupně
proto postupoval správně, pokud řízení
ve vztahu k prvnímu žalovanému podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Městský soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně
nemá
na požadovaném určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní
zájem, neboť určením neplatnosti právního úkonu, učiněného jejími rodiči, by
„nemohlo být dosaženo změny zápisu v Katastru nemovitostí ČR a takovéto
rozhodnutí by nemohlo být podkladem pro projednání dědictví po zemřelých
rodičích žalobkyně“.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje
z ust. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného
v ust.
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že
neprokázala naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a namítá, že odvolací
soud nesprávně vyložil ust. § 80 písm. c) o. s. ř., neboť bez určení
neplatnosti právního úkonu, učiněného jejími rodiči, tj. darování majetku
bývalému Československému státu, nemůže podat soudu návrh na dodatečné
projednání dědictví - majetku specifikovaného v žalobě a je tak ohroženo její
právo na případné vydání tohoto majetku (po provedeném dědickém řízení), k
jehož převodu na čsl. stát dne 4. 10. 1960 byli její rodiče psychicky donuceni.
Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k
dalšímu řízení.
První žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání se ztotožnil s rozsudkem
odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal
rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání
žalobkyně, které podle jeho obsahu směřuje proti potvrzujícímu výroku o věci
samé ve vztahu k druhému žalovanému (§ 40 odst. 2 o. s. ř.), není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§ 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné
vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o.
s. ř., dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní
stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci žalobkyně dovoláním napadá výrok rozsudku odvolacího soudu,
kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a nejedná se o případ
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto
posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat
o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako důvod dovolání [§ 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení)
uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či
není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo
ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2.
1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v
případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou
vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak
případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit
celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Žaloba o určení ve
smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li
požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je
či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná
otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah
sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota
v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že
bude vyřešena předběžná otázka,
z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků
ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není.
Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu
předběžné otázky ve vztahu
k existenci práva nebo právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla
dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo
o určení existence práva nebo právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní
rozhledy č. 5/1996
na str. 113, event. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21
Cdo 58/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2,
ročník 2004).
Námitka dovolatelky, že odvolací soud nesprávně vyložil ust. § 80 písm. c) o.
s. ř., neboť bez určení neplatnosti právního úkonu, učiněného jejími rodiči,
nelze u soudu podat návrh na dodatečné projednání dědictví ohledně majetku
specifikovaného v žalobě a že je ohroženo její právo na případné vydání tohoto
majetku, není v dané věci způsobilá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 o. s. ř. založit. Právní otázka, zda nabídka bezplatného
odevzdání pozemku parc. č. 854 - zahrady
ve výměře 730 m2 (která je ve vlastnictví H. m. P. a ve správě druhého
žalovaného, jak to vyplývá z obsahu spisu, resp. připojeného spisu Obvodního
soudu pro Prahu 4 vedeného pod sp. zn. 32 C 319/98) je či není platným právním
úkonem, představuje vyřešení toliko předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda
rodiče, resp. otec žalobkyně byl či nebyl ke dni své smrti vlastníkem tohoto
pozemku. Tím, že by byla určena neplatnost nabídky bezplatného odevzdání této
nemovitosti, by ještě bez dalšího nebylo (nemohlo být) postaveno najisto, že
podle ní (resp. jejím přijetím bývalým čsl. státem) vůbec nevzniklo (nemohlo
vzniknout) vlastnické právo bývalého čsl. státu k nemovitosti, a nemohlo by
vést k odstranění nejistoty v právním postavení žalobkyně nebo k zamezení
ohrožení jejího práva. Vzhledem k tomu, že určením platnosti nebo neplatnosti
nabídky bezplatného odevzdání tohoto pozemku bývalému čsl. státu se nemůže
vyřešit celý obsah a dosah právního vztahu mezi účastníky, nemůže být na
takovém určení naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř.
Tvrzený stav ohrožení práva žalobkyně nebo nejistotu v jejím právním postavení
lze proto odstranit jen určením, zda tu bylo či nebylo vlastnické právo
zůstavitele k uvedenému pozemku ke dni jeho smrti (srov. rozhodnutí bývalého
Nejvyššího soudu ČSR uveřejněné v Bulletinu NS ČSR sešit 3/94 pod č. 11).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek
uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237
odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst.
5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo, druhému
žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly a vyjádření k dovolání
prvního žalovaného nelze - za stavu, kdy dovolání nesměřovalo proti výroku
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok o zastavení řízení ve vztahu
k tomuto žalovanému - považovat za účelně vynaložený náklad na bránění práva (§
142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. května 2005
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předseda senátu