30 Cdo 73/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců
a) L. K., b) nezletilého M. K., zastoupeného matkou, jako zákonným zástupcem,
c) J. K., všech zastoupených advokátkou, proti žalované obchodní společnosti N.
C. R., s. r. o., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 144/2000,
o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června
2002, č. j. 1 Co 268/2001-63, t a k t o :
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 2002, č. j. 1 Co 268/2001-
63, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. června 2001, č. j. 34 C 144/2000-32,
uložil žalované podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen
\"o. z.\") jako náhradu nemajetkové újmy v penězích zaplatit žalobkyni L. K.
částku 500.000,- Kč, žalobci M. K. částku 1,500.000,- Kč a žalobci J. K.
částku 100.000,- Kč. Pokud žalobci požadovali vyšší částky této náhrady, soud
prvního stupně jejich návrh ve zbývající části zamítl. Rozhodl též
o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že při dopravní nehodě zahynul dne
8. července 1999 manžel prvé žalobkyně a otec žalobců pan J. K. Dopravní
nehoda byla zaviněna zaměstnancem žalované panem P. Z., který v době nehody
řídil jako zaměstnanec žalované nákladní vůz, jehož vlastníkem je žalovaná.
Žalobkyně a nezletilý žalobce M. K., kteří byli této dopravní nehodě účastni,
byli při ní těžce zraněni s přetrvávajícími a ve spisu popsanými zdravotními
obtížemi, včetně problémů psychického rázu. Soud dovodil, že tak u nich bylo
dotčeno právo na zdraví. Dále došlo u (všech žalobců) k zásadnímu
neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců, v souvislosti s úmrtím
manžela, resp. otce žalobců. Byla tak mimo jiné narušena celistvost rodiny,
bylo zasaženo do (jejich) soukromého a rodinného života. Jde o trvalé a
neodstranitelné následky, když strádání v citové oblasti je nenapravitelné.
V otázce pasivní legitimace žalované soud prvního stupně připomněl, že žalovaná
(jinak) objektivně odpovídá za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků,
vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu podle ustanovení § 427 o. z.
Ustanovení o náhradě škody podle § 420 násl. o. z. se užijí analogicky i pro
účely žaloby na ochranu osobnosti podle ustanovení § 11 násl. o. z. Žalovaná je
proto odpovědná za protiprávní zásah do osobnostních práv žalobců. V dalším se
pak soud prvního stupně zabýval přisouzenou výší náhrady nemajetkové újmy v
penězích u jednotlivých žalobců.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze se proti jeho vyhovujícím výrokům
odvolala žalovaná. Vrchní soud v Praze pak rozsudkem ze dne 27. června 2002, č.
j. 1 Co 268/2001-63, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220
občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") změnil tak, že žalobu zamítl.
Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud při odůvodnění výroku ve věci samé především uvedl, že základní
otázka sporu spočívá v posouzení, zda je žalovaná ve věci pasivně
legitimována. Připomněl, že soud prvního stupně nevzal v úvahu, že
předpokladem pro analogické užití ustanovení § 420 o. z. je, aby činnost
pracovníka nepostrádala místní, časový
a věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění úkolů právnické osoby. O takovouto
situaci podle odvolacího soudu nejde, protože dopravní nehodu zavinil pan P.
Z., za což byl trestně odsouzen. Zavinění dopravní nehody je podle soudu třeba
považovat za vybočení z plnění úkolů právnické osoby, takže jde o exces,
protože chybí souvislost
s výkonem pracovních povinností. Je zde dána přímá odpovědnost osoby, která se
uvedeného jednání dopustila - tedy jde o odpovědnost původce neoprávněného
zásahu. Jednání P. Z. jako zaměstnance žalované (tak) bylo v rozporu s jeho
povinnostmi, takže šlo o vybočení z rámce plnění úkolů. Z hlediska předpokladů
obsažených v ustanovení § 11 o. z. žalovaná není původcem neoprávněného zásahu
do osobnostních práv žalobců. Tato okolnost proto vylučuje odpovědnost žalované
podle ustanovení § 13 o. z. a tuto odpovědnost není možno dovodit v důsledku
prokázaného excesu zaměstnance žalované P. Z., který zavinil zmiňovanou
dopravní nehodu.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 30. srpna 2002, přičemž
zástupci žalované byl doručen téhož dne.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podali žalobci dne 29. října 2002
včasné dovolání. Dovolatelé uplatňují dovolací důvod ve smyslu ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci v souvislosti se zvážením pasivní
legitimace žalované. Odvolací soud posoudil nesprávně především otázku (jím
dovozeného) excesu, když
s odkazem na pravomocné odsouzení zaměstnance žalované (byť za trestný čin
nedbalostní) konstatoval, že (toto) jeho jednání je vybočením z plnění úkolů
právnické osoby, tj. žalované, neboť zde chybí věcná souvislost s plněním úkolů
zaměstnavatele. Přitom k jednání řidiče jednoznačně došlo při plnění určených
pracovních úkolů v rámci činnosti žalované, když (tento řidič) rozvážel zboží v
určeném regionu. Názor odvolacího soudu nemůže vůbec obstát za situace, kdy
žalovaná (jinak) nepopírá svou odpovědnost za škodu dovozovanou podle
ustanovení § 420 odst. 2 o. z., a k této se opakovaně přihlásila. Proto za
situace, kdy je otázka odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 odst. 2 o.
z. mezi účastníky nesporná a kdy věcná pasivní legitimace ve sporu o ochranu
osobnosti je dovozována jak právní teorií, tak i soudní praxí analogicky za
použití ustanovení § 420 odst. 2 o. z., není možno akceptovat právní názor
odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace žalované.
Dovolatelé proto navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a
vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K uvedenému dovolání bylo žalovanou podáno písemné vyjádření s návrhem na jeho
zamítnutí.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobců bylo podáno oprávněnými osobami,
řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., stalo se
tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno
obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání
vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Opírá se o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze
v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze z hlediska výtek
obsažených v dovolání žalobců považovat za správné (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Z ustanovení § 242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.
Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání
přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v
dovolání. Tyto vady však
z obsahu spisu seznány nebyly. Opačná je však situace v případě výtek
uplatněných
v dovolání žalobců.
Jak již bylo uvedeno, dovolatelé uplatňují dovolací důvod ve smyslu ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Tento dovolací důvod reaguje na případy, kdy
dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
tj. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při
aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud
soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo
jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil.
Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem
jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Aby podané dovolání mohlo mít úspěch, musí být ověřeno naplnění předpokladů
zmíněného dovolacího důvodu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při
aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Jak již bylo naznačeno, soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly
s přihlédnutím k ustanovení § 11 násl. o. z. Skutečností též je, že i odvolací
soud správně nikterak nezpochybňoval vlastní zásadu, podle níž jestliže byl
neoprávněný zásah do osobnosti způsoben někým, kdo byl použit právnickou či
fyzickou osobou
k realizaci činnosti této právnické či fyzické osoby, postihují občanskoprávní
sankce podle § 13 o. z. samotnou právnickou či fyzickou osobu při analogickém
užití ustanovení § 420 odst. 2 o. z. ve spojení s ustanovením § 853 o. z. (zde
lze ovšem připomenout, že v posuzovaném případě by zřejmě byla přiléhavější
aplikace ustanovení § 427 násl. o. z. ve spojení s § 853 cit. zákona, neboť
odpovědnost žalované za dotčení osobnostních práv žalobců je vyvozována v
souvislosti se zásahem, který byl vyvolán zvláštní povahou provozu dopravního
prostředku). Je pak skutečností, že důvodem zamítnutí žaloby byl soudem
dovozený údajný exces řidiče - zaměstnance žalované.
S odvolacím soudem je třeba souhlasit, že předpokladem analogického užití
ustanovení § 420 o. z. v daném případě je, aby činnost pracovníka nepostrádala
místní časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění úkolů právnické osoby.
Skutečností ovšem je, že tuto zásadu důsledně na posuzovaný případ nevztáhl. V
řízení totiž nebylo zpochybňováno, že by řidič žalované v době předcházející
bezprostředně dopravní nehodě, kterou zavinil, neplnil úkoly vyplývající z
činnosti žalované, a že by se tak dopustil v tomto smyslu excesu. Nadto je
podstatné, že odvolací soud neuvážil, že spíše než analogické užití ustanovení
§ 420 o. z. bylo třeba s přihlédnutím k ustanovení
§ 853 o. z. na daný případ analogicky aplikovat ustanovení § 427 násl. o. z.,
přičemž okolnosti, které by svědčily pro opodstatněnost případné analogické
aplikace ustanovení § 430 odst. 1 o. z. ze spisu seznávány nejsou.
Je tedy zřejmé, že za daného stavu skutkových zjištění odvolací soud otázku
pasivní legitimace žalované neposoudil zákonu přiléhavým způsobem. Dovoláním
napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze tedy nelze z uvedených důvodů
pokládat za správné (§ 243b odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud České republiky
proto toto rozhodnutí zrušil a vrátil věc uvedenému soudu k dalšímu řízení (§
243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v
novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2003
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu