USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a JUDr. Pavla Simona v právní věci
žalobkyně EL NIŇO BEVERAGES, a. s., identifikační číslo osoby 27950395, se
sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, zastoupené Mgr. Vladimírem Trnavským,
Ph.D., advokátem se sídlem v Karviné-Fryštátu, Masarykovo nám. 6/5, proti
žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská
525/15, o zaplacení 59 148 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 97/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, č. j. 15 Co 293/2018-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 10. 2018, č. j. 15
Co 293/2018-78, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 4. 2018,
č. j. 19 C 97/2017-54, kterým uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila 59 148
Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 19. 5. 2015 do zaplacení (výrok I) a na náhradě
nákladů řízení 58 634 Kč (výrok II), tak, že žalobu o zaplacení 59 148 Kč s
příslušenstvím zamítl (výrok I) a uložil žalobkyni, aby žalované zaplatila na
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 2 100 Kč (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále také „dovolatelka“) včasným
dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. čl. IV., XII zákona č. 287/2018), dále jen „o. s. ř.“
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř.,
neboť žalobkyně k tomu v odpovídajícím rozsahu konkrétně nevymezila, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně v úvodu dovolání
pouze parafrázovala obsah § 237 o. s. ř., když uvedla, že: „odvolací soud
založil své rozhodnutí na posouzení otázky hmotného práva, která doposud nebyla
v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a současně i z toho důvodu, že
dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva
vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, přičemž tento dovolací
důvod vyvozuje žalobkyně z plenárního stanoviska Ústavního soudu sp. zn. PI. ÚS-
st 45/16, či nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2869/17.“
Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a
proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze
jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho
kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže
otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní
soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I.
ÚS 2967/2014, odmítl, rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu
jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Otázku přípustnosti dovolání si není
oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž
spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků
řízení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší
požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti
tedy nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou
nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní
názor; je - v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím
řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v
případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor
pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se
uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací
důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit
důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví § 241a odst. 2 o. s. ř.).
Přitom rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení
předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví
povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1259/2019).
Žalobkyně zákonným požadavkům na vymezení přípustnosti nedostála také z toho
důvodu, že u závěru odvolacího soudu (absence nezákonného rozhodnutí ve smyslu
§ 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, který jej vedl ke změně rozsudku
soudu prvního stupně a zamítnutí žaloby, nevymezila konkrétní právní otázku.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo
z dovolání - a to zvláště pro každou jednotlivou otázku - zřejmé, od jaké
(konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil,
která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem
vyřešena, tedy kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za
dosud nevyřešenou dovolacím (jak je tomu v daném případě), nebo je rozhodována
rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud
má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo
1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13;).
Ústavní soud pak ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně
konformním (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp.
zn. II. ÚS 2716/13, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11.
2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na
http://wwwnalus.usoud.cz).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne
26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti
dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace
vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na
advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání
odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec
podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu
sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí
vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly
žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 7. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu