30 Cdo 77/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v právní věci žalobce A. W., proti žalované Š. W., o obnovení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 1292/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. dubna 2001, č. j. 47 Co 151/2001-55, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 7. 2. 2001, č. j. 9 C 1292/99-36, zamítl žalobu na určení, že se obnovuje vlastnické právo žalobce k nemovitostem ve výrokové části blíže označeným.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 26. dubna 2001, č. j. 47 Co 151/2001-55, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále též dovolatel) dovoláním, ve kterém navrhl zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání odůvodnil odkazem na poučení uvedené v rozsudku odvolacího soudu. Pokud jde o důvody dovolání, dovolatel je ve svém dovolání blíže nezmiňuje, ovšem z obsahu podání vyplývá, že dovolání podal z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, když chování žalované nehodnotil jako hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 občanského zákona (dále jen ObčZ).
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12, hlavy prvé, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že dovolání bylo v dané věci podáno včas, oprávněným účastníkem řízení, (§ 240 odst. 1 OSŘ), zastoupeným advokátem, že v podstatě splňuje formální i obsahové náležitosti předepsané v ustanovení § 241 odst. 1 OSŘ, se dovolací soud zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání není přípustné.
Dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Proti takovému rozsudku ustanovení § 238 OSŘ, upravující přípustnost dovolání proti rozsudku, dovolání nepřipouští. Odvolací soud ve výroku rozsudku o přípustnosti dovolání nerozhodl a poučení obsahuje pouze informaci o tom, v jaké lhůtě a za jakých podmínek lze dovolání podat.
Z obsahu spisu nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z jiných vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 OSŘ, ke kterým dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Daná věc náleží do pravomoci soudu, ten, kdo vystupoval v řízení jako účastník, měl způsobilost být účastníkem řízení i procesní způsobilost, v téže věci nebylo již dříve pravomocně rozhodnuto ani již zahájeno řízení, návrh na zahájení byl podán, účastníku řízení nebyla v jeho průběhu odňata možnost jednat před soudem a soud byl správně obsazen (§ 237 odst. 1 písm. a/ až g/ OSŘ).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§ 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ OSŘ), protože směřuje proti rozhodnutí, proti kterému žádné ustanovení OSŘ dovolání nepřipouští, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 první věta OSŘ).
O náhradě nákladů bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ, protože dovolatel v dovolacím řízení neuspěl a žalované žádné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. ledna 2002
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu