30 Cdo 79/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Juraje
Malika a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. N.,
zastoupeného advokátkou, proti žalované Č. s. s. d., o autorskoprávní
ochranu a o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37
C 131/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 12. 6. 2000, č. j. 3 Co 11/2000–119, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9. 1999, č. j. 37 C 131/98–86, uložil
žalovanému, aby se zdržel užívání a šíření autorského díla žalobce, tj.
graficky znázorněné růže, nad kterou je tenkou linkou proveden oblouk, přičemž
kolem růže a tohoto oblouku jsou písmena vytvářející slova Č. s. s. d.
Zároveň uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku autorskou odměnu ve výši 765.000,- Kč, s peněžitým
zadostiučiněním ve výši 229.500,- Kč. Dále uložil žalovanému povinnost omluvit
se žalobci za toto urážlivé tvrzení: „Nechci být nezdvořilý, ale obávám se, že
jakýsi vyžírka, který kdysi stvořil logo soc. dem. někdy začátkem 90. let,
dospěl po našem vítězství ve volbách k tomu, že na tom může vydělat“, použité v
článcích „ČSSD přestala používat symbol růže“, uveřejněném v deníku MF D. dne
14. 11. 1998, v článku „Soc. dem. nesmí užívat své logo“, uveřejněném v deníku
P. dne 14. 11. 1998 a dále v článku „Z. se hádá o logo ČSSD“, uveřejněném v
deníku L. n. dne 14. 11. 1998, a to formou placené inzerce v týchž denících v
následujícím znění:
„Omlouváme se J. N., autorovi loga ČSSD za to, že jsme o něm v článku „ČSSD
přestala používat symbol růže“, uveřejněném v deníku MF D. dne 14. 11. 1998, v
článku „Soc. dem. nesmí užívat své logo“, uveřejněném v deníku P. dne 14. 11.
1998 a dále v článku „Z. se hádá o logo ČSSD“, uveřejněném v deníku L. n. dne
14. 11. 1998, uvedli tento urážlivý výrok: „Nechci být nezdvořilý, ale obávám
se, že jakýsi vyžírka, který kdysi stvořil logo soc. dem. někdy začátkem
90. let, dospěl po našem vítězství ve volbách k tomu, že na tom může vydělat.
Svého výroku litujeme.“ Žalovaný je povinen tak učinit ve lhůtě do 30 dnů od
právní moci tohoto rozsudku. Soud rovněž uložil povinnost žalovanému nahradit
náklady řízení žalobci i českému státu.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci přísluší autorská
odměna za užívání a šíření jeho díla – grafické značky (loga), které
vytvořil pro politickou stranu Č. s. d., kterou po přejmenování této strany
změnil na základě smlouvy o vytvoření díla podle zákona č. 35/1965
Sb. (dále též autorský zákona), a to za roky 1996, 1997 a 1998 v celkové výši
765.000,- Kč. Vzal za prokázané, že žalovaný užíval
předmětné logo bez právního důvodu, tzn. bez uzavřené smlouvy o užití a šíření
díla. Dále soud přiznal žalobci peněžité zadostiučinění ve výši 229.500,- Kč
vzhledem k tomu, že žalovaný si nevyžádal souhlas žalobce, jako autora, k
začlenění části jeho díla do loga pro komunální volby. Podle názoru soudu je
tato částka za porušení autorského práva žalobce žalovaným přiměřená, neboť se
jednalo o svévolné nakládání s dílem žalobce. Dále soud vzal na základě
výpovědi žalobce za prokázané, že žalobce byl uvedeným způsobem poškozen,
jednak v rovině autorské, jednak v oblasti profesionální. Soud vzal rovněž za
prokázané, že ing. M. Z., předseda vlády a předseda ČSSD v té době pronesl v
televizních stanicích TV N. a TV P. výše uvedený výrok o žalobci. Podle názoru
soudu je tento výrok objektivně způsobilý zasáhnout do osobnostních práv
žalobce, když vyvolal v širší veřejnosti dojem, že autor loga ČSSD vznáší vůči
straně nepřiměřené finanční požadavky a snaží se získat finanční prospěch, ač
na odměnu nemá nárok. Soud dospěl k závěru, že morální satisfakce je v tomto
případě namístě.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 12. 6. 2000, č. j. 3 Co 11/2000–119, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé, pokud jím bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci
750.000,- Kč. V ostatních částech změnil výrok soudu prvního stupně tak, že
žalobu na zaplacení další částky 244.550,- Kč, na uložení povinnosti zdržet se
užívání a šíření autorského díla žalobce a na uložení povinnosti žalovanému
se žalobci omluvit za zmíněné urážlivé tvrzení, zamítl. Ve výrocích o náhradě
nákladů řízení účastníků a státu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu
vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Odvolací soud, po doplnění dokazování,
dospěl ohledně částky 765.000,- Kč jako odměny za užívání autorova díla k
závěru, že skutečně došlo k užití žalobcova díla žalovaným bez uzavření smlouvy
s autorem Nárok na zaplacení této autorské odměny žalovaný v řízení
nezpochybnil, proto žalobci za užití jeho díla odměna dle § 13 odst. 1
zákona č. 35/1965 Sb. (dále jen autorského zákona) přísluší.
Pokud jde o její výši, odvolací soud vyšel ze znaleckého posudku, podle něhož
lze za přiměřený autorský honorář považovat za roky 1996 a 1997 200.000,- Kč
ročně a za rok 1998, kdy se konaly volby, 350.000,- Kč. Dle odvolacího soudu je
závěr znalce o přiměřenosti požadovaného honoráře v celkové výši 750.000,- Kč
logický a jednoznačný, proto v této části rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. Co do částky 15.000,- Kč žalovaného nároku žalobu zamítl.
Pokud jde o uložení povinnosti zdržet se užívání a šíření autorského díla,
odvolací soud učinil závěr, že v současné době žalovaný předmětné dílo již
vůbec neužívá. Žalobce s jeho tvrzením souhlasil, proto odvolací soud, který
při svém rozhodování vychází ze stavu v době jeho rozhodování, dovodil, že
uplatněný zdržovací nárok žalobce není důvodný. Odvolací soud neshledal
důvodným ani nárok žalobce na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích
za porušení jeho autorského práva k předmětnému dílu. Tento názor odůvodnil
tím, že žalobce dílo vytvářel s vědomím, že dílo bude užíváno žalovaným jako
jeho logo, dlouhou dobu proti užívání díla nic nenamítal, a když se v r. 1998
snažil o uzavření dohody o užívání díla, žalovaný jeho právo na autorskou
odměnu za užívání díla nezpochybňoval. Pouze nedošlo k dohodě o výši odměny. I
když je nepochybné, že žalovaný zasáhl do žalobcových práv
na nedotknutelnost díla, chráněných ustanovením § 12 odst. 1 písm. a)
autorského zákona tím, že dílo použil v kampani na komunální volby v pozměněné
podobě, nebylo v řízení prokázáno, že by žalobci vznikla závažná újma
nemajetkové povahy ve smyslu ustanovení § 32 odst. 1 autorského zákona. Podle
názoru odvolacího soudu se zásah žalovaného do díla žalobce nepochybně
nepříznivě dotkl, avšak závažná újma nebyla v tomto případě zjištěna. Žalobce
ani před odvolacím soudem neuvedl o vzniku závažné majetkové újmy nic, čím by
byla objektivně tato újma prokázána.
Při posuzování uvedeného urážlivého výroku na adresu žalobce, odvolací soud
dospěl ke stejnému názoru jako soud prvního stupně, a to že se jedná o
útok na osobnostní práva žalobce, chráněná ustanovením § 11
a násl. občanského zákona, (dále jen ObčZ), neboť tento výrok se dotkl cti
žalobce. Odvolací soud však dospěl k závěru, že předmětný výrok pronesl
předseda žalované strany a předseda vlády M. Z. Je ovšem nepochybné, že jej
nepronášel jako předseda vlády a jako předseda žalované strany. Proto i kdyby
tento výrok byl způsobilý přivodit újmu na osobních právech žalobce, již
vzhledem k formě, jakou jej předseda strany M. Z. pronesl, je nepochybné, že
vyjadřoval názor svůj, popř. názor, který zastával žalovaný. Tento výrok je
třeba hodnotit jako vybočení z rámce povinností a oprávnění předsedy žalované
strany. Proto žalovaný nemůže nést za výrok svého předsedy odpovědnost a
vzhledem k tomu není v této věci pasivně legitimován.
Pokud jde o výrok ohledně náhrady nákladů řízení, odvolací soud výrok soudu
prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení z toho
důvodu, že soudem prvního stupně nebylo dosud rozhodnuto o znalečném, byť
výše znalečného byla znalcem vyúčtována. Vzhledem k tomu, že v souvislosti s
řízením o znalečném mohou účastníkům u soudu prvního stupně vzniknout i další
náklady, zrušil odvolací soud celý výrok o náhradě nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu v jeho části, jímž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně tak, že ohledně částky 229.500,- Kč byla žaloba zamítnuta,
podal žalobce (dále jen dovolatel) včasné dovolání, v němž projevil nesouhlas
se skutkovým i právním posouzením věci odvolacím soudem. Přípustnost
dovolání odůvodnil odkazem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ a rozsudku
odvolacího soudu vytkl vady podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ. Podle názoru
dovolatele k porušení jeho autorských práv došlo ve velkém kvalitativním i
kvantitativním rozsahu, neboť se dotýkalo v podstatě všech práv, jež mohou být
s autorským dílem spojená. To znamená, že žalovaný šířil dílo bez příslušného
právního titulu, bez úhrady autorské odměny, zasahoval bez ohledu na právo
autora do díla samotného. Vedle toho zmíněné výroky předsedy žalovaného ing. M.
Z. byly plně způsobilé dotknout se nejniternějších pocitů dovolatele nejen jako
člověka, ale i jako autora. Tento komplex porušení dovolatelových autorských
práv vedl ke vzniku hluboké immateriální újmy niterného psychického obsahu a
veřejné znevažování dovolatele k jeho psychické zátěži. Celá kampaň se rovněž
negativně odrazila v oblasti profesních vztahů k dalším výtvarníkům a došlo k
ohrožení umělecké pověsti dovolatele jako autora na veřejnosti. S ohledem na
tyto skutečnosti je dovolatel oprávněn domáhat se nemajetkové újmy, neboť
jednání žalovaného ve svém komplexu způsobilo dovolateli závažnou újmu
nemajetkové povahy. Podle jeho názoru jsou tak splněny oba zákonné předpoklady
pro přiznání peněžitého zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 32 odst. 1
autorského zákona. Dovolatel dospěl k závěru, že odvolací soud jednak pominul
některé prokázané skutečnosti, jednak z logicky správných dílčích úsudků o
nesporném zásahu žalovaného do autorských práv žalobce učinil nesprávný závěr,
že újma vzniklá dovolateli nedosáhla stupně závažné újmy.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12,
hlavy prvé, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní
řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o
nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve
znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou – účastníkem řízení,
řádně zastoupeným v dovolacím řízení advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1
OSŘ, že bylo podáno ve lhůtě určené v ustanovení § 240 odst. 1 OSŘ a splňuje
formální i obsahové náležitosti dle ustanovení § 241 OSŘ, se dovolací
soud nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť podle ustanovení § 236 odst.
1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, protože
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé.
Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v Praze v souladu
s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 OSŘ, a dospěl k závěru, že dovolání není
důvodné. Dovolatel vytýká napadenému rozsudku odvolacího soudu vady podle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ, to znamená, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu
v provedeném dokazování a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Předmětem sporu v dané věci je otázka, zda důsledky počínání
žalovaného při nakládání s dílem dovolatele byly skutečně takového
rozsahu, že dovolateli vznikla závažná újma nemateriální povahy ve smyslu
ustanovení § 32 odst. 1 autorského zákona. Při posuzování této otázky vzal
dovolací soud za prokázané, že žalovaný – Č. s. s. d. – skutečně užíval
předmětné dílo bez uzavření smlouvy o užívání díla a tudíž i bez úhrady
autorské odměny za toto užívání. Tím došlo k porušení ustanovení § 12 odst. 1
písm. a) a b) autorského zákona. Dále bez souhlasu autora provedl zásah do jeho
díla, čímž porušil ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) autorského zákona. V této
souvislosti je však třeba zároveň uvážit, jak již uvedl i
odvolací soud, že dovolatel vytvářel předmětné dílo s tím, že jej žalovaný bude
užívat. Zůstává tedy nezodpovězena otázka, proč zároveň se smlouvou o
vytvoření díla v roce 1990 nebyla uzavřena i smlouva o jeho užívání a šíření
ve smyslu ustanovení § 22 autorského zákona. Je skutečností, že dovolatel po
dobu několika let právo na úhradu za užívání a šíření díla neuplatnil, o
uzavření příslušné smlouvy neusiloval. Teprve až v roce 1998 žádal uzavření
dohody o užívání a šíření díla, přičemž jak z uvedených důkazů vyplývá,
žalovaný nikdy nezpochybnil právo dovolatele na autorskou odměnu za užívání a
šíření díla, spornou byla pouze výše této odměny.
Pokud jde o výše citovaný výrok předsedy žalovaného ing. M. Z., dovolací
soud na základě uvedených skutečností dospěl k závěru, že tímto výrokem mohla
být dotčena občanská čest a důstojnost dovolatele jako občana, ale nikoliv
jako autora. Dovolací soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že v
průběhu řízení nebylo prokázáno, že by porušení autorských práv dovolatele ze
strany žalovaného bylo takové intenzity, že by dovolateli vznikla závažná
újma, jak to požaduje ustanovení § 32 autorského zákona. Podle tohoto
ustanovení vznikla-li porušením práva závažná újma nemajetkové povahy, má autor
právo na zadostiučinění v peněžité částce, přičemž soud při určování výše
peněžitého zadostiučinění přihlédne zejména k rozsahu vzniklé
újmy i k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
Pokud jde o uvedený výrok ing. M. Z., dovolatel v průběhu řízení neprokázal,
že by mu vznikla závažná nemateriální újma, jako autorovi, díla důsledkem
tohoto výroku, neboť kromě svého tvrzení, že kampaň kolem sporu o uhrazení
autorské odměny se negativně odrazila v oblasti profesních vztahů k dalším
výtvarníkům, žádný další důkaz nepředložil a tvrzené ohrožení umělecké pověsti
dovolatele jako autora na veřejnosti neprokázal. Na základě všech výše
uvedených skutečností dospěl dovolací soud k závěru, že v průběhu řízení
dovolatel neprokázal vznik závažné újmy nemajetkové povahy.
Jak správně dovodil odvolací soud, předmětný výrok ing. M. Z. směřoval proti
osobnostním právům dovolatele chráněným ustanoveními § 11 a
násl. ObčZ a tímto výrokem ing. M. Z. vyjádřil svůj osobní názor. I když lze
připustit, že tento názor s ním sdíleli i další členové ČSSD, nelze jej
považovat za výrok žalovaného jako celé politické strany. Proto ani žalovaný
nemůže nést za tento výrok svého předsedy odpovědnost, není tedy v předmětném
řízení pasivně legitimován.
Závěrem lze tedy shrnout, že rozhodnutí odvolacího soudu
vychází ze skutkových zjištění, která mají oporu v
provedeném dokazování. Stejně tak neobstojí námitka dovolatele zpochybňující
správnost právních závěrů odvolacího soudu. Vady podle ustanovení §
237 odst. 1 OSŘ, pro něž je dovolání přípustné vždy a jež jsou i způsobilým
dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) OSŘ, nebyly tvrzeny a
ani dovolacím soudem nebyly shledány.
Dovolací soud proto dovolání ve smyslu ustanovení § 243b odst. 1 OSŘ zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto s odkazem na ustanovení §
243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ, kdy v dovolacím řízení
dovolatel neuspěl a žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2001
JUDr. František Duchoň,v. r.
předseda senátu