30 Cdo 792/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci
žalobce S. M., zastoupeného JUDr. Boženou Konvalinkovou, advokátkou se sídlem
v Praze 2, Vinohradská č. 1368/26, proti žalovanému označenému jako
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na poříčním právu č.
1, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C
90/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19.
prosince 2005, č.j. 1 Co 374/2005, 1 Co 375/2005 - 45, takto :
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. července 2005, č.j. 37 C 90/2005-24
zastavil řízení o návrhu na vydání předběžného opatření a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Usnesením ze dne 25. července
2005, č.j. 37 C 90/2005-25 (správně 37 C 90/2005-28), týž soud zastavil řízení
o žalobě na ochranu osobnosti a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Při svém rozhodování vyšel ze závěru, že žalované
Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky není subjektem práv a
povinností, přičemž je pouze organizační složkou státu, která není právnickou
osobou, jak vyplývá z ustanovení § 3 odst. 1,2 zákona č. 219/2000 Sb., o
majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Žaloba byla
podána po 1. lednu 2001, takže tento nedostatek nelze zhojit. Řízení proto bylo
zastaveno s přihlédnutím k ustanovení § 103 a § 104 občanského soudního řádu
(dále jen „o.s.ř.“).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. prosince 2005, č.
j. 1 Co 374/2005, 1 Co 375/2005 - 45, potvrdil obě uvedená usnesení soudu
prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V posouzení věci
se ztotožnil se soudem prvního stupně. Připomněl mimo jiného, že k podmínkám
řízení patří i způsobilost být účastníkem řízení podle ustanovení § 19 o.s.ř.,
podle něhož má tuto způsobilost ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti;
jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Nedostatek způsobilosti být účastníkem
řízení je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, pro který nelze v
řízení pokračovat, takže řízení bylo správně soudem prvního stupně zastaveno
podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. V takovémto případě nepřicházela v úvahu
ani (případná) záměna účastníků podle § 92 odst. 2 o.s.ř. Toto usnesení
odvolacího soudu bylo žalobci doručeno dne 31. ledna 2006.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 31. ledna 2006 dovolání,
doplněné podáním jeho zástupkyně. Poukazuje na přípustnost tohoto mimořádného
opravného prostředku podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Uplatňuje
dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Poukazuje na
to, že dovolatel se cítí poškozen ve svých osobnostních právech rozhodnutím
Ministerstva práce a sociálních věcí. Má za to, že měl být soudem vyzván k
odstranění nepřesnosti v označení žalovaného, která musela být soudu již z
obsahu žaloby známa. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího
soudu, stejně jako jemu předcházející obě usnesení Městského soudu v Praze, a
aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou,
řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak
ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno
obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a
je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Poté dovolací soud usnesení Vrchního soudu v Praze přezkoumal v souladu s
ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání není
důvodné. Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím
důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které však z obsahu napadeného spisu
nebyly seznány. Podle ustanovení § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má
způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a
povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem řízení
má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti
(tzv. právní subjektivitu). Způsobilost být účastníkem řízení tedy mají fyzické
osoby, právnické osoby a stát (Česká republika), přičemž za něj jedná příslušná
organizační složka státu. Ten, kdo nemá podle hmotného práva způsobilost mít
práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu), je způsobilým účastníkem řízení,
jen jestliže mu zákon tuto způsobilost přiznává. Ministerstvo je - jak výslovně uvádí ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000
Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, který
nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2001 - organizační složkou státu. Jako
organizační složka státu není právnickou osobou (srov. § 3 odst. 2 větu první
zákona č.
219/2000 Sb.); ani zákon nepřiznává ministerstvu způsobilost být
účastníkem daného řízení. Podle ustanovení § 90 o.s.ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný. Vymezení
účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem; žalobcem
je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a žalovaným je
ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení (za žalovaného) označil. Z ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé a třetí o.s.ř. vyplývá, že žalobce musí v
žalobě označit účastníky řízení tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem
řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinou osobou), a aby s ním
soud mohl jednat. Fyzickou osobu jako účastníka řízení je proto třeba označit
jménem, příjmením a bydlištěm, popřípadě dalšími údaji umožňujícími její
přesnou identifikaci (datem narození, místem podnikání, apod.). Právnická osoba
se jako účastník řízení označuje uvedením obchodní firmy nebo názvu a adresy
sídla; jde-li o právnickou osobu, která se zapisuje do obchodního rejstříku, je
součástí obchodní firmy právnické osoby - kromě jejího názvu - i dodatek
označující její právní formu (§ 9 odst. 2 obchodního zákoníku). Ve vztahu ke státu se v ustanovení § 79 odst. 1 větě druhé o.s.ř. uvádí, že
jeho označení jako účastníka řízení obsahuje "označení státu a příslušné
organizační složky státu“. Jestliže žaloba neobsahuje označení účastníků řízení, všechny údaje potřebné k
označení účastníků řízení nebo je-li žaloba v označení účastníků řízení
neurčitá nebo nesrozumitelná (tj. obsahuje-li takové označení účastníků řízení,
které neumožňuje jejich přesnou identifikaci nebo je-li zjevný logický rozpor
mezi označením účastníka řízení a jinými údaji o tomto účastníku obsaženými v
žalobě), je soud povinen pokusit se takovéto vady podání odstranit - neučinil-
li tak žalobce dříve sám (z vlastní iniciativy) - postupem podle ustanovení §
43 o.s.ř. Příčinou toho, proč je žaloba v označení účastníků řízení vadná, mohou být i
chyby v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti, které se žalobci přihodily při
vyhotovení žaloby. O odstranění tímto způsobem vzniklých vad podání je soud
povinen se pokusit postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. - jak vyplývá z jejich
povahy - jen tehdy, jsou-li z obsahu žaloby zjevné. Označí-li však žalobce v žalobě účastníky řízení úplně (přesně), určitě a
srozumitelně, není vadou podání skutečnost, že nemají (všichni nebo někteří z
nich) způsobilost být účastníkem řízení. Byl-li v žalobě označen za účastníka
řízení ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jde o nedostatek
podmínky řízení, který nelze odstranit. Ten, kdo nemá způsobilost být
účastníkem řízení, nemůže v občanském soudním řízení vstoupit do procesních
vztahů. V takto vadně zahájeném řízení nemůže vzniknout procesněprávní vztah,
neboť zde chybí jeden z jeho základních prvků - jeden ze subjektů
procesněprávního vztahu (způsobilá strana sporu). Soud je proto povinen v
kterémkoliv stadiu řízení k tomuto nedostatku podmínky řízení přihlédnout a
řízení zastavit (§ 103, § 104 odst. 1 o.s.ř.).
Způsobilost být účastníkem
řízení je přitom procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a
jejíž nedostatek vždy vede k zastavení řízení. Vzhledem k tomu, že soud v případě neodstranitelného nedostatku podmínky řízení
nemůže v řízení pokračovat a je povinen řízení zastavit, nemůže do takto vadně
zahájeného řízení přistoupit další účastník (§ 92 odst. 1 o.s.ř.) a nemůže
např. dojít ani k záměně účastníka (§ 92 odst. 2 o.s.ř.). Uvedené platí nejen tehdy, označil-li žalobce za účastníka řízení toho, kdo
nikdy neměl způsobilost být účastníkem řízení, nebo někoho, kdo sice byl
způsobilý mít práva a povinnosti nebo jemuž zákon přiznával způsobilost být
účastníkem řízení, avšak před zahájením řízení tuto způsobilost ztratil, ale i
v případě, že žalobce označil za účastníka řízení organizační složku právnické
osoby, která nemá tzv. právní subjektivitu, nebo organizační složku státu
(srovnej též názor vyjádřený ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 3. září 1997, Cpjn 30/97, které bylo uveřejněno
pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997). V projednávané věci žalobce - jak je nepochybné z obsahu žaloby - označil za
žalovaného "Ministerstvo práce a sociálních věcí, jehož rozhodnutím se cítil
být poškozen. Uvedené označení žalovaného bylo úplné (přesné), určité a
srozumitelné a nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, kdo se měl podle údajů v
žalobě řízení jako žalovaný účastnit. Vzhledem k tomu, že z obsahu žaloby
nevyplývá, že by v označení žalovaného v žalobě došlo (mohlo dojít) k chybě v
psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti nebo že by údaj označující žalovaného byl v
logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností, popřípadě údajem o tom,
čeho se žalobce domáhá (žalobním petitem), neměl soud prvního stupně důvod
postupovat např. podle ustanovení § 43 o.s.ř. Žalobu tedy nebylo možné projednat a rozhodnout ve věci samé proto, že žalobcem
úplně (přesně), určitě a srozumitelně označený žalovaný nemá způsobilost být
účastníkem řízení. Uvedená skutečnost není - jak uvedeno již výše - vadou
žaloby, ale nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit a který vede bez
dalšího k zastavení řízení. Označil-li žalobce za žalovaného Ministerstvo práce
a sociálních věcí ČR, nešlo tedy o procesní úkon neúplný (nepřesný), neurčitý
nebo nesrozumitelný. Žaloba je jako procesní úkon projevem vůle žalobce;
projevil-li žalobce v žalobě (v označení žalovaného) takovou vůli, kterou v ní
skutečně projevit chtěl, tedy uvedl-li v ní to, k čemu jeho vůle skutečně
směřovala, nelze ji považovat za vadný procesní úkon proto, že při jejím podání
vycházela z předpokladu (z právního názoru), že ministerstvo je subjekt, který
je povinen jeho nárok uspokojit, a že se tento předpoklad (právní názor) ukázal
jako nesprávný (chybný). Případný omyl v právním názoru, který vedl žalobce k
tomu, že v žalobě označil žalovaného v té podobě, jak došla soudu prvního
stupně dne 3.května 2005, tedy nezpůsobuje eventuálně vadu žaloby ve smyslu
ustanovení § 43 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud jako soud dovolací proto podle § 243b odst. 2 věty před
středníkem o.s.ř. dovolání žalobce zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť v řízení, v
němž žalobcem označený žalovaný nemá způsobilost být účastníkem řízení, je
pojmově vyloučeno přiznat některému z účastníků náhradu nákladů řízení. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.