30 Cdo 838/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci
žalobců a) M. S. a b) V. S., zastoupeného opatrovnicí H. P., obou právně
zastoupených advokátem, proti označenému žalovanému : Katastrální úřad pro K.
kraj, jako právnímu nástupci Katastrálního úřadu v H., za účasti 1) V. S. a 2)
M. S., o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu
v Hradci Králové pod sp. zn. 30 C 5/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2005, č. j. 11 Cmo 120/2005 - 37, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 2. 2. 2004, domáhali,
aby soud rozhodl, „že se povoluje vklad vlastnického práva v jejich prospěch
každému ke spoluvlastnickému podílu o velikosti 1/2 k pozemku označenému jako
pozemková parcela č. 1483/1, ostatní plocha, nacházejícímu se v obci a
katastrálním území T., zapsanému u Katastrálního úřadu v H., a že tímto
rozhodnutím se nahrazuje rozhodnutí Katastrálního úřadu v H. ze dne 4. 12.
2003, č. j. V-6211/2002-602/7“. Žalobu podle § 244 a násl. o. s. ř. odůvodnili
zejména tím, že uvedeným rozhodnutím správního orgánu, jímž byl zamítnut návrh
na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle darovací smlouvy ze
dne
24. 9. 2002, kterou jim účastníci řízení ad 1) a 2) darovali do podílového
spoluvlastnictví označenou nemovitost, byli dotčeni na svých právech, neboť
v okamžiku podání návrhu na vklad byla sice vedena exekuce na majetek prvního
účastníka, avšak exekuční řízení bylo z důvodu uhrazení dluhu povinným skončeno
usnesením soudu ze dne 24. 3. 2003, takže počínaje dnem 25. 3. 2003
Katastrálnímu úřadu v H. nic nebránilo, aby vklad vlastnického práva žalobců
k předmětnému pozemku povolil, když darovací smlouva ze dne 24. 9. 2002 je
platným právním úkonem.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 1. 2005, č. j. 30 C 5/2004 -
17, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že dne
2. 12. 2002 byl ke Katastrálnímu úřadu v H. podán návrh na zahájení řízení o
povolení vkladu vlastnického práva žalobců k označenému pozemku na základě
darovací smlouvy ze dne 24. 9. 2002, uzavřené mezi účastníky řízení ad 1) a 2)
jako dárci a žalobci jako obdarovanými. Tento návrh byl rozhodnutím uvedeného
orgánu
ze dne 4. 12. 2003, č. j. V-6211/2002-602/7, zamítnut s odůvodněním, že první
účastník nebyl ke dni podání návrhu oprávněn nakládat s předmětnou nemovitostí
a nebyla tak splněna podmínka pro povolení vkladu podle ust. § 5 odst. 1 písm.
f) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k
nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů. Správní orgán totiž zjistil, že
první účastník nebyl na základě usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze
dne 15. 11. 2001, č. j. Nc 8325/2001 - 5, o nařízení exekuce, které mu bylo
doručeno dne 14. 10. 2002, oprávněn nakládat
se svým majetkem včetně nemovitostí a majetkem patřícím do společného jmění
manželů, a to až do 24. 3. 2003, kdy podle vyrozumění pověřeného soudního
exekutora bylo exekuční řízení ukončeno z důvodu uhrazení dlužné částky.
Katastrální úřad
při svém rozhodnutí vyšel z ust. § 44 odst. 7 zák. č. 120/2001 Sb., exekučního
řádu,
a dovodil, že od 14. 10. 2002 do 24. 3. 2003 nesměl první účastník jako dárce
na základě rozhodnutí soudu nakládat se svým majetkem, a ke dni podání návrhu
na vklad (ust. § 2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb.) tudíž nebyla splněna
podmínka
pro povolení vkladu vlastnického práva uvedená v ust. § 5 odst. 1 písm. f)
tohoto zákona. Soud prvního stupně na základě takto zjištěného skutkového stavu
dospěl
k závěru, že správní orgán rozhodl v souladu se zákonem, neboť podmínka pro
povolení vkladu vlastnického práva uvedená v ust. § 5 odst. 1 písm. f) zák. č.
265/1992 Sb. nebyla ke dni podání návrhu na vklad, tj. ke dni 2. 12. 2002,
splněna. Žalobu proto podle ust. § 250i o. s. ř. zamítl a to i v části
směřující proti správnímu orgánu, který
ve smyslu ust. § 250a o. s. ř. není účastníkem řízení podle části páté o. s. ř.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 9. 2005, č. j.
11 Cmo 120/2005 - 37, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových
zjištění krajského soudu a ztotožnil se s jeho závěrem, že rozhodnutí
katastrálního úřadu je správné.
V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že správnost rozhodnutí katastrálního
úřadu může být v soudním řízení posuzována pouze z hledisek, kterými se řídí
tento úřad
při rozhodování o návrhu na povolení vkladu. Ten v tomto řízení zkoumá právní
úkon, na jehož podkladě má být právo do katastru nemovitostí zapsáno, z
hledisek taxativně vyjmenovaných v ust. § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. pod
písmeny a) až g). Není-li některá z těchto podmínek pro povolení vkladu
splněna, katastrální úřad návrh zamítne (§ 5 odst. 2 věta za středníkem tohoto
zákona). Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že první účastník jako dárce
podle uzavřené darovací smlouvy ze dne 24. 9. 2002 dispoziční oprávnění s
nemovitostí ztratil dne 14. 10. 2002, kdy mu bylo doručeno usnesení o nařízení
exekuce, a tento stav trval i v den podání návrhu na povolení vkladu
vlastnického práva, tj. dne 2. 12. 2002, nebyl k tomuto dni oprávněn disponovat
s předmětným pozemkem. Skutečnost, že dispoziční právo k nemovitosti opět nabyl
k 24. 3. 2003, na uvedeném závěru nemůže nic změnit. Ke konvalidaci právního
úkonu, jak žalobci namítali v odvolacím řízení, dojít nemohlo, neboť rozhodné
skutečnosti je třeba zkoumat ke dni podání návrhu na vklad do katastru
nemovitostí, přičemž právní účinky vkladu vznikají ve smyslu ust. § 2 odst. 3
věty první zákona č. 265/1992 Sb.
na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh byl
doručen příslušnému orgánu republiky. Správný je i výrok rozsudku soudu prvního
stupně
o zamítnutí žaloby proti katastrálnímu úřadu, neboť ten není účastníkem řízení
(§ 250a o. s. ř.) a soud neukončil s tímto subjektem řízení (§ 94 odst. 4 o. s.
ř.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož
přípustnost dovozují z ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., a podávají je z důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Mají za to, že rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť „problematika neplatnosti
právního úkonu učiněného povinným během trvání exekuce podle ust. § 44 odst. 7
zák. č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, včetně posouzení otázky, jaké právní
účinky má skončení exekuce v důsledku úhrady dlužné částky povinným“, dosud
nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Zásadní po právní stránce je
rovněž i otázka, „zda v případě ukončení exekuce
v důsledku uhrazení dluhu i nákladů exekuce povinným, je možné považovat za
správný závěr odvolacího soudu, že ke dni podání návrhu na vklad vlastnického
práva
u příslušného katastrálního úřadu nebyl povinný oprávněn disponovat s
předmětnou nemovitostí“. Žalobci jsou přesvědčeni, že okamžikem zastavení
exekučního řízení dne 24. 3. 2003 došlo ke konvalidaci původně - pro rozpor s
ust. § 44 odst. 7 zák. č. 120/2001 Sb. - neplatné darovací smlouvy a že tedy je
nutno tuto smlouvu ke dni podání návrhu na vklad, tj. ke dni 2. 12. 2002,
považovat za platnou od samého počátku.
Z tohoto důvodu měl katastrální úřad povolit vklad vlastnického práva podle
této darovací smlouvy ve prospěch žalobců. Navrhli, aby rozsudek odvolacího
soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Další účastníci řízení se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnili
s námitkami žalobců uvedenými v dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (které podle svého obsahu
nesměřuje proti potvrzujícímu výroku o zamítnutí žaloby proti katastrálnímu
úřadu) bylo podáno včas, oprávněnými osobami, účastníky řízení, řádně
zastoupenými advokátem, dospěl
po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§ 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam [písm. c)].
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné
vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o.
s. ř., dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní
stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci žalobci dovoláním napadají výrok rozsudku odvolacího soudu,
kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrzen,
a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat
o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelé jako důvod dovolání [§ 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnili, může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle ust. § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných
věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“),
katastrální úřad v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím zkoumá, zda
a) navrhovanému vkladu není na překážku stav zápisů v katastru, b) navrhovaný
vklad je odůvodněn obsahem předložených listin, c) právní úkon týkající se
převodu vlastnického práva nebo zřízení nebo zániku jiného práva je určitý a
srozumitelný,
d) právní úkon je učiněn v předepsané formě, e) účastníci řízení jsou oprávněni
nakládat s předmětem právního úkonu, f) účastník řízení není omezen právními
předpisy, rozhodnutím soudu nebo rozhodnutím státního orgánu ve smluvní
volnosti týkající se věci, která je předmětem právního úkonu, g) právnímu úkonu
účastníka byl udělen souhlas podle zvláštního předpisu. Není-li některá z
těchto podmínek pro povolení vkladu splněna, katastrální úřad návrh zamítne
(odst. 2 věta za středníkem tohoto ustanovení).
Podle § 2 odst. 3 cit. zákona právní účinky vkladu vznikají ke dni, kdy návrh
na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.
Podle § 44 odst. 7 zák. č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, po doručení usnesení
o nařízení exekuce nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí
a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní činnosti,
uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy majetku. Právní
úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný.
Otázka, zda je neplatný právní úkon učiněný povinným během trvání exekuce
ve smyslu ust. § 44 odst. 7 zák. č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ani otázka,
„jaké právní účinky má ukončení exekuce (v důsledku uhrazení dluhu a nákladů
exekuce povinným)“ na rozhodnutí katastrálního úřadu o návrhu na povolení
vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí podaného v době, kdy povinný
nebyl oprávněn nakládat s nemovitostí, která je předmětem převodu podle
uzavřené smlouvy, ani další dovolací námitky žalobců nejsou způsobilé
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit. Jestliže ze
skutkových zjištění vyplynulo, že darovací smlouva mezi účastníky řízení ad 1)
a 2) jako dárci a žalobci jako obdarovanými byla uzavřena dne 24. 9. 2002 a dne
14. 10. 2002 bylo prvnímu účastníkovi doručeno usnesení soudu o nařízení
exekuce, je zřejmé, že v době uzavření darovací smlouvy nebyl první účastník
omezen ve smluvní volnosti týkající se předmětné nemovitosti, která je
předmětem darovací smlouvy, ve smyslu ust. § 5 odst. 1 písm. f) cit. zákona.
Protože však toto oprávnění ztratil po doručení usnesení o nařízení exekuce,
tj. od
14. 10. 2002, a protože v den podání návrhu na povolení vkladu vlastnického
práva dne 2. 12. 2002 nesměl ve smyslu ust. § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb.
nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného
jmění manželů, nebyla v den podání návrhu na povolení vkladu vlastnického práva
do katastru nemovitostí splněna podmínka uvedená v ust. § 5 odst. 1 písm. f)
zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Zkoumá-li katastrální
úřad splnění podmínek uvedených v § 5 odst. 1 tohoto zákona ke dni podání
návrhu na vklad a nebyly-li tyto podmínky k tomuto datu splněny, nelze
odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci, jestliže dospěl k
závěru, že rozhodnutí Katastrálního úřadu v H. ze dne 4. 12. 2003, č. j.
V-6211/2002-602/7“, je správné (§ 250i o. s. ř.), na čemž nemůže ničeho změnit
ani okolnost, že první účastník jako dárce svůj dluh zaplatil a že exekuční
řízení bylo dne 24. 3. 2003 zastaveno.
K námitkám v dovolání je třeba uvést, že platné právo neumožňuje zpětné zhojení
(konvalidaci) vad právních úkonů absolutně neplatných (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 22 Cdo 910/98, publikovaný v
časopise Soudní rozhledy 2/2000 pod č. 17). V daném případě však nešlo o to, že
by darovací smlouva ze dne 24. 9. 2002 byla neplatná podle ust. § 44 odst. 7
věta druhá exekučního řádu, neboť byla uzavřena před tím, než prvnímu
účastníkovi jako dárci bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, nýbrž o to,
že návrh na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle
této smlouvy byl podán po doručení usnesení o nařízení exekuce v době, kdy
první účastník (povinný) nesměl nakládat s předmětnou nemovitostí, a nebyla
tak splněna podmínka uvedená v ust. § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992
Sb.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu, pokud potvrdil výrok
rozsudku soudu prvního stupně, jímž žaloba byla podle § 250i o. s. ř.
zamítnuta, je správné. Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní
stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 2 o. s. ř., není dovolání
žalobců podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud ČR proto
dovolání podle 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., když žalobci s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemají právo na náhradu nákladů tohoto řízení a
ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. dubna 2006
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu