NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 30 Cdo 842/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce
P., v.o.s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. V., zastoupenému
advokátem, o omluvu a přiměřené zadostiučinění za neoprávněný zásah do dobré
pověsti právnické osoby, vedené u Okresního soudu
v Mělníku, pod sp. zn. 7 C 132/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2003, č.j. 24 Co 296/2003-238, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2003, č.j. 24 Co 296/2003-238,
a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 3. dubna 2003, č.j. 7 C
132/2000-193, ve výrocích I., II. a IV. se zrušují, a věc se v tomto rozsahu
vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soudu v Mělníku rozsudkem ze dne 3. dubna 2003, č.j. 7 C 132/2000-193,
ve výroku I. žalovanému uložil zaslat žalobci do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku dopis ve znění: Věc: Omluva. Dne 10. června 1999 jsem jako člen
kontrolní komise Městského úřadu v M. v článku \"Mandátní smlouva města M. a
firmy P. se vypovídá !\", vydaném v čísle 23 týdeníku M., sdělil na adresu
obchodní společnosti P., v.o.s., nepravdivé informace o důvodech výpovědi
mandátní smlouvy, uzavřené mezi městem M. a P., v.o.s. Na základě opětovného
přešetření jak pracovníků Městského úřadu v M., tak kontrolní komise, bylo
prokázáno, že zveřejněné informace nebyly pravdivé. Z těchto důvodů se
společníkům i všem pracovníkům obchodní společnosti P., v.o.s., omlouvám. M. V.
\". Ve výroku II. bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci na přiměřeném
zadostiučinění částku 100 000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve
výroku III. byla žaloba zamítnuta v části, pokud žalobce po žalovaném požadoval
přisouzení další částky
400 000,- Kč na přiměřeném zadostiučinění. Ve výroku IV. rozsudku bylo
rozhodnuto
o náhradě nákladů řízení.
O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvého stupně rozhodoval
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. září 2003, č.j. 24 Co 296/2003-238,
kterým tento rozsudek v odvoláním napadené části - výroku I., II. a IV.
potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud v tomto případě dospěl
k závěru, že soud I. stupně ve věci provedl všechny potřebné důkazy, správně je
zhodnotil a z důkazů učinil zcela správná zjištění, která ve svém rozhodnutí
velmi podrobně popsal. Podle jeho názoru proto nebylo třeba provedené důkazy
opakovat, respektive ani též provádět důkazy další. Odvolací soud zejména
zdůraznil, že otištěný text článku vycházel z předlohy zaslané faxem do redakce
týdeníku M. žalovaným, a že je s ní co do obsahu zásadně totožný. Soud se též
ztotožnil s tím, že údaje uvedené v článku jsou nepravdivé.
Nebylo (tak) pravdou, že kontrolní komise byla zřízena \"na četná upozornění
občanů, kteří si stěžovali na firmu P.\", neboť tato komise byla zřízena jako
obecný poradní orgán Rady města, bez ohledu na konkrétní kauzu. Není též
pravdou, že by \"značné minimálně účetní rozpory\" vedly představitele města k
vypovězení mandátní smlouvy mezi městem M. a žalobcem. Smlouva byla vypovězena
formálně bez uvedení důvodů a žalovaným v článku uváděné důvody nevyplývají ani
z jednání Rady Města M. ze dne 3. května 1999, která udělila souhlas k výpovědi
mandátní smlouvy Města se žalobcem. Z hlediska důvodů výpovědi mandátní smlouvy
není podle soudu rozhodné, jak se ke spolupráci Města se žalobcem stavěla
kontrolní komise, když ta o výpovědi nerozhodovala. Rozhodující jsou jen
důvody, které k výpovědi skutečně vedly kompetentní orgán, tedy Radu Města.
Tyto důvody nejsou uvedeny ani v zápisu o rozhodujícím jednání Rady, ani v
písemné výpovědi smlouvy. Podle odvolacího soudu je přiléhavý i argument soudu
prvého stupně, že závěry šetření kontrolní komise k výpovědi vést nemohly,
byly-li tyto závěry Radou činěny až v říjnu roku 1999, až po rozhodnutí o
výpovědi. Je proto nerozhodné, jaké průběžné stanovisko k věci činila kontrolní
komise a bylo proto podle soudu i nadbytečné k těmto otázkám vést žalovaným
navržené dokazování (výslech starostky Města, zápisy z jednání Rady Města za
první pololetí roku 1999, výslech členů kontrolní komise, výslech V. H.). Zde
odvolací soud poukazuje na to,že žalovaný ve svém vyjádření ze dne 23. prosince
2002 (č.l. 138 spisu) uvádí \" Nedokáži dnes jednoznačně tvrdit, zda právě
eventuální kontrolní zpráva byla důvodem vypovězení smlouvy...\", pak žádné
tvrzení o tom, že závěry kontrolní komise o kontrole dokladů žalobce vedly k
vypovězení smlouvy ani nepřináší, naopak je spíše zpochybňuje. Odvolací soud se
dále ztotožnil se soudem prvého stupně v závěru, že další text článku vytváří o
žalobci neopodstatněně negativní představu o jeho budoucím chování. Takto
žalovaný zveřejnil v týdeníku M. o žalobci nepravdivé a zavádějící údaje, které
snižují jeho dobrou pověst.
Z uvedených důvodů proto měl odvolací soud za to, že vhodnou formou
zadostiučinění je v této souvislosti především požadovaná omluva. Ztotožnil se
též
s tím, že vzhledem k prokázanému rozsahu činnosti žalobce v rozhodném období
a vzhledem k intenzitě zásahu do dobré pověsti žalobce, je skutečně namístě též
poskytnutí finančního zadostiučinění, jež se ve výši 100 000,- Kč nejeví
nepřiměřeným.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 31. října 2003, přičemž
zástupci žalovaného byl doručen dne 30. října 2003.
Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný dne 30. prosince 2003 včasné dovolání,
jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen \"o.s.ř.\"). Jako dovolací důvod uvádí odkaz na ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., když podle jeho názoru napadené rozhodnutí
spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, a navíc soud prvního stupně neprovedl jím
navrhované důkazy relevantní pro řádné zjištění skutkového stavu, a odvolací
soud toto pochybení nenapravil.
Za zásadní právní otázku ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dovolatel
v daném případě považuje to, zda fyzická osoba, která připojí k novinovému
příspěvku podpis ve znění \" Za ČSSD M., M. V., místopředseda\", projevuje svou
vůli jako privátní subjekt práva, nebo zda jedná jménem politické strany na
její účet a na její odpovědnost. Dále připomněl, že (již) v řízení před soudem
prvního stupně namítal pochybnosti o autenticitě dotčeného článku. Vyslovil též
přesvědčení, že zásadní relevanci zde nemůže mít pouze skutečnost, že článek je
formulován v první osobě, když naopak z textu článku se naopak nabízí závěr, že
za jeho obsah nemůže být odpovědný žalovaný jako soukromá osoba, ale (ve
skutečnosti) ZO ČSSD, jejíž stranické hledisko bylo ve věci v rámci kritiky
vyjádřeno. Pokud chtěl soud učinit opačný závěr, musel (by) prověřit tehdejší
skutečnou funkci žalovaného, způsob jednání za ZO ČSSD podle platných stanov a
(současně) vyžádat stanovisko příslušné (stranické) organizace.
Dovolatel má dále zato, že v daném případě též došlo k naplnění předpokladů
obsažených v ustanovení § 241 odst. 2 písm. a) o.s.ř. v důsledku neprovedení
důkazů navržených žalovaným (především v navrženém vyžádání závěrečné zprávy
kontrolní komise a všech zápisů z jednání Městské rady Města M. za I. pololetí
roku 1999, jakož i provedením důkazu navrženým výslechem svědků - členů
kontrolní komise, případně též městské rady), takže řízení bylo zatíženo vadou,
která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nebylo tak zjištěno, jaké byly
původní, byť posléze přezkoumávané závěry kontrolní komise, jaké byly původní,
byť třeba
i nesprávné, pohnutky Městské rady k úvaze o vypovězení mandátní smlouvy
se žalobcem, a zda úvahy o ekonomických aspektech různých variant správy
městského bytového fondu nebyly pouhým důsledkem nespokojenosti s činností
žalobce
a existující kritiky či nálezů kontrolní komise. Konečně závěrem dovolatel
uvádí, že dopis PhDr. B., na který soudy obou stupňů odkazují, neprokazuje nic
o tom, že by se snad žalovaný k textu článku přihlásil.
Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil žalobce. Je především přesvědčen, že
napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, takže dovolání
žalovaného není přípustné. Žalovaný nikdy nepopíral, že zadal ke zveřejnění
v týdeníku M. předmětný článek, který (při zveřejnění) zůstal v meritorní
stránce nezměněn. Žalovaný se v celém článku vyjadřoval pouze k výkonu činnosti
zastupitelstva a jeho kontrolní komise, jíž byl žalovaný sám členem. Volený
zástupce vykonává svou funkci samostatně, a není vázán pokyny kohokoliv.
Způsob, jakým žalovaný článek podepsal, není rozhodný s ohledem na obsah
samotného článku, který vylučuje zastoupení politické strany. Závěry citované v
článku nejsou založeny
na zkušenosti politické strany, ale na zkušenosti jedince, který přišel s
předmětnými informacemi a rozhodováním do styku, a který se k nim také
vyjádřil. Žalovaný pak nikdy v řízení nedoložil, že by takto byl jednal jako
zmocněnec politické strany. Neprovedení některých důkazů navrhovaných žalovaným
je pak v souladu se zásadou procesní ekonomie, přičemž tyto důkazy nejsou
relevantní ve vztahu k projednávané věci. Žalobce navrhl odmítnutí podaného
dovolání a přiznání náhrady nákladů řízení.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou,
řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak
ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno
obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání
vychází
z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.
Pokud se týče otázky přípustnosti dovolání, pak žalovaný jím napadl rozsudek
potvrzující rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací soud však
dospěl
k závěru, že toto rozhodnutí odvolacího soudu posuzující uplatněný nárok ve
smyslu ustanovení § 19b odst. 3 o.z. je důvodné kvalifikovat jako rozhodnutí po
právní stránce zásadního významu (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), proti němuž je tak
dovolání přípustné
ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když ve své podstatě řeší
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek ve výroku ve věci samé
v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není možno za daného stavu
řízení z hlediska výtek obsažených v dovolání žalovaného považovat za správné
(§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.
Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání
přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Jak vyplyne
z pozdějších úvah, právě takováto vada ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) o.s.ř. (vedle současné existence vad podřaditelných pod ustanovení §
241a odst. 2
písm. b o.s.ř.) mimo jiné poznamenala posuzované řízení.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje dovolací důvody ve smyslu ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a § 241a odst.2 písm. b) a odst. 3 téhož zákona.
V případě prvního z dovolacích důvodů dovolatel soudu vytýká především to, že v
dosavadním řízení soudy neprovedly jím navržené důkazy k prokázání nedostatku
jeho pasivní legitimace v tomto řízení, konkrétně toho, že dotčený novinový
příspěvek nepsal jako soukromá osoba.
Podle ustanovení § 19b odst. 2 o.z. při neoprávněném použití názvu právnické
osoby je možné se domáhat u soudu, aby se neoprávněný uživatel zdržel jeho
užívání
a odstranil závadný stav; přitom je možné domáhat se též přiměřeného
zadostiučinění, které může být požadováno i v penězích. Podle § 19b odst. 3
o.z. platí zásady uvedené
v předchozí větě přiměřeně i pro neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické
osoby.
Z uvedené citace vyplývá, že v případě zásahu do dobré pověsti právnické osoby
lze požadovat mimo jiné i satisfakci, a to i v peněžní formě. Ustanovení § 19b
odst. 2 (resp. též 3) o.z. sice nepodmiňuje poskytnutí zadostiučinění v
relutární formě stejně, jak to činí při úpravě sankcí za neoprávněný zásah do
práv na ochranu osobnosti § 13 odst. 2 o.z., avšak i v tomto případě je třeba
podle názoru dovolacího soudu (který se tak liší od v rámci jinak pečlivě
zpracovaného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vysloveného názoru, který
pak ve své podstatě fakticky přejal odvolací soud - totiž, že v případě
uplatnění nároku právnické osoby na zadostiučinění v penězích nejsou
uplatňovány žádné omezující podmínky pro jeho přiznání, ani na výši uplatněné
částky, takže lze např. přiznat finanční zadostiučinění i v tom případě, že by
morální zadostiučinění bylo postačujícím) vycházet z analogických kritérií.
Pokud by se totiž
v konkrétním případě jevilo například postačujícím zadostiučinění nepeněžité,
odporovalo by zásadám, na nichž je zbudován občanský zákoník, přiznat v takovém
případě též relutární satisfakci. Pro úvahu soudu v takovémto případě rozhodují
konkrétní okolnosti jednotlivého případu ve spojení se soudcovským uvážením. Je
třeba zdůraznit, že takto je právnickým osobám v oboru soukromého práva
poskytována ochrana blížící se ochraně práv fyzických osob na ochranu jejich
osobnosti.
Protože pak předmětem ochrany podle ustanovení § 19b odst. 3 o.z. je dobrá
pověst právnické osoby, je třeba úroveň této pověsti v konkrétním případě vždy
v řízení posoudit a zhodnotit, a to především podle chování takovéto právnické
osoby (která je podnikatelem) v obchodních vztazích (obdobně je možno srovnat
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/2003). Již nyní je však možno uvést, že ze
spisu není v podstatě seznatelné, že by se soudy v dosavadním řízení podrobněji
těmito úvahami, resp. ověřením konkrétních podkladů pro ně, zabývaly. Zcela
zřejmě tak řešily právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 239 odst. 3
o.s.ř.), takže došlo k naplnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Především však lze v tomto případě vyslovit pochybnosti o péči, s jakou byla
soudy obou stupňů v této věci vážena pasivní legitimace žalovaného v
souvislosti s tvrzeným zásahem do dobré pověsti žalobce jako právnické osoby.
Jisté je, že subjekty neoprávněného zásahu do uvedeného práva právnické osoby,
tedy subjekty, které za příslušný zásah postihují sankce podle § 19b odst. 3
o.z.
ve spojení s § 19b odst. 2 téhož zákona, mohou být buď fyzické osoby nebo
právnické osoby. Tehdy, byl-li neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické
osoby způsoben někým, kdo byl použit právnickou či jinou fyzickou osobou k
realizaci činnosti této právnické či jiné fyzické osoby, postihují v takovém
případě občanskoprávní sankce podle zmíněného ustanovení samotnou právnickou či
fyzickou osobu (při analogickém užití ustanovení § 420 odst. 2 o.z.). Pouze v
případě vybočení z rámce činnosti právnické či fyzické osoby (tj. v případě
excesu) by občanskoprávní sankce směřovaly přímo proti této osobě (obdobě lze
porovnat již zmíněný judikát č. 3/2003).
V posuzované věci soudy obou stupňů při hodnocení toho, zda dotčený příspěvek
byl žalovaným psán jako soukromou osobou nebo naopak za jiný subjekt,
deklarovali v podstatě pouze hodnocení samotného obsahu příspěvku (zejména
zdůraznění, že byl psán tak, že v něm obsažené informace podává konkrétní /
fyzická/ osoba, která se vyjadřuje sama za sebe). Přitom již samotná první věta
přisouzené omluvy může tento závěr činit bez dalšího ověření do značné míry
zpochybnitelným, když je zveřejnění sdělení na adresu žalobce přičítáno
žalovanému jako členu kontrolní komise Městského úřadu v M. (ve skutečnosti
kontrolní komise zřízené Městskou radou Města M. - srovnej § 56 a § 44 tehdy
platného zákona č. 367/1990 Sb., o obcích), stejně tak jako to , jak byl v
závěru textu také takto pisatel příspěvku označen. Zde pak bylo zcela namístě
pečlivé skutkové ověření toho, zda žalovaný v tomto případě skutečně jednal sám
za sebe nebo za jiný subjekt. To tím spíše, že věc je dále znejasněna tím, že
podkladový materiál pro uveřejnění tohoto článku měl být podepsán slovy \"za
ČSSD M., M. V., místopředseda\". Protože pak ověření otázky pasívní legitimace
žalovaného bylo určující pro případné další úvahy o opodstatněnosti předmětné
žaloby, nelze mít zato, že žalovaným navržené důkazy by nutně bývaly byly bez
významu, a že se tak bylo možno - jak to učinily soudy obou stupňů - v zásadě
omezit pouze na samotný text daného článku.
Neprovedení navržených důkazů tak mohlo mít dopad na správnost závěrů soudů
obou stupňů o existenci pasívní legitimace žalovaného v tomto sporu, takže
řízení takto bylo zatíženo též vadou ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a) o.s.ř.
Je proto zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé Krajského soudu
v Praze nelze z uvedených důvodů pokládat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí (včetně předcházejícího
rozsudku Okresního soudu v Mělníku) zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k
dalšímu řízení
(§ 243b odst. 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst.
1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu