USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce M. M., zastoupeného Mgr. Jiřím Hölblingem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Zámecké nám. 24, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 966 667 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 47/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2024, č. j. 13 Co 322/2022-159, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se domáhal po žalované náhrady škody ve výši 1 966 667 Kč, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonné exekuce, nařízené vůči němu jako povinnému usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 8. 2012, č. j. 28 EXE 4884/2012-9. Exekučním prodejem žalobci patřících nemovitostí byla vymožena právě žalovaná částka, k jejímuž vrácení žalobci po zastavení nepřípustně vedené exekuce nedošlo.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 6. 2022, č. j. 14 C 47/2022-42, rozhodl tak, že žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna uhradit žalobci částku ve výši 1 966 667 Kč, se zamítá (výrok I), a dále uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení (správně „rozsudku“ – pozn. Nejvyššího soudu) (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací svým v pořadí druhým rozsudkem (po zrušení předchozího rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2552/2023) ze dne 30. 10. 2024, č. j. 13 Co 322/2022-159, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a dále uložil žalobci zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 1 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce včasně podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku II a III napadeného rozsudku odvolacího soudu, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Nejvyšší soud k tomuto dodává, že není třeba podávat samostatně dovolání do nákladových výroků, neboť ty v případě důvodného dovolání Nejvyšší soud zruší jako výroky závislé dle § 242 odst. 2 písm. a) o.
s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3504/2023, nebo ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 30 Cdo 302/2024). Otázka, zda je explicitní požadavek uplatnění návrhu na zastavení exekuce dle § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění od 1. 1. 2013, v důsledku absence intertemporálních ustanovení novely (zákon č. 396/2012 Sb. – pozn. Nejvyššího soudu) pro nezákonné rozhodnutí vydané před účinností novely v souladu se zákazem retroaktivity, přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. nezakládá, neboť se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Ten zkoumal použití § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), ve vztahu k návrhu na zastavení exekuce nejpozději v době od 2.
1. 2014, tj. nikoli zpětně k době před 1. 1. 2013. Odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 314/09, je nepřípadný, neboť se týká skutkově zcela odlišné věci. Otázka, zda je podání návrhu na zastavení exekuce ze strany jiného účastníka řízení, na základě kterého došlo ve výsledku k zastavení exekuce, důvodem zvláštního zřetele hodným, pro který není potřeba vyžadovat splnění podání veškerých opravných prostředků dle § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. nezakládá, neboť se míjí s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu, který za rozhodné období pro posouzení použitelnosti § 8 odst. 3 OdpŠk považoval dobu do prodeje nemovitosti žalobce, tj. do 6. 6. 2014. Pozdější podání návrhu na zastavení exekuce oprávněnou již nemohlo mít na vznik škody žalobce žádný vliv. Odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4389/2013, je nepřípadný, neboť v něm šlo o skutkově odlišný případ, založený na aplikaci zásady beneficium cohaesionis, která se uplatňuje v trestním řízení.
Otázka, zda prokazatelně tíživá finanční situace subjektu je důvodem zvláštního zřetele hodným, pro který není potřeba vyžadovat splnění podání veškerých opravných prostředků dle § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nezakládá, neboť se míjí s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu, který neshledal mezi tíživou finanční situací žalobce a nepodáním návrhu na zastavení exekuce z jeho strany příčinnou souvislost, tj. neuzavřel, že by jeho nepříznivá finanční situace měla jakýkoli vliv na možnost žalobce podat návrh na zastavení exekuce. Otázka, zda může být relativně krátké časové období pro podání návrhu na zastavení exekuce v rámci složité a v té době živé právní problematiky pro subjekt v postavení právního laika důvodem zvláštního zřetele hodným, pro který není potřeba vyžadovat splnění podání veškerých opravných prostředků dle § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. nezakládá, neboť se míjí s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu, které vychází ze skutkového zjištění, že se žalobce proti nařízené exekuci nebránil vůbec. Je tedy nerozhodné, zda doba od 2. 1. 2014 do 6. 6. 2014 byla pro obranu žalobce dobou dostatečně dlouhou, či nikoli. Otázka, zda kumulace okolností a podstatných skutečností, které samy o sobě nemusí nutně naplňovat důvody zvláštního zřetele hodné, v součtu zakládá důvod zvláštního zřetele hodný, pro který není potřeba vyžadovat splnění podání veškerých opravných prostředků dle § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. tak, aby byl zachován požadavek spravedlnosti (odstranění tvrdosti), přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. nezakládá, neboť ji dovolatel vystavěl na důvodnosti naplnění dovolacích důvodů uvedených v bodě VIII. dovolání, které však naplněné nejsou, jak je výše vysvětleno. Tím se nutně míjí s odůvodněním napadeného rozhodnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2025
JUDr. Pavel Simon předseda senátu