30 Cdo 861/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobce Mgr. M. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalované
obchodní společnosti V., a.s., zastoupené advokátem, o uveřejnění odpovědi,
vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 20/2003, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. ledna 2005,
č.j. 1 Co 298/2004-140, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí
zaplatit
na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované částku 3.175,- Kč jejímu
zástupci
advokátu.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 2. června 2004,
č.j.
11 C 20/2003-113, uložil žalované, aby podle ustanovení § 10 zákona č. 46/2000
Sb.,
o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů(dále jen “tiskový zákon”), uveřejnila v
deníku K. noviny odpověď ve znění:
V článku nazvaném „Rada města chce odpustit penále významnému podnikateli Š.“,
uveřejněném dne 28. února 2003 v K. novinách, bylo nepravdivě uvedeno, že Mgr.
M. Š. má zaplatit městu K. V. smluvní pokutu ve výši 150.000,- Kč z důvodu
pozdě zaplaceného nájemného za nebytový prostor v B. ulici. Tato informace není
pravdivá, protože Mgr. M. Š. nikdy nebyl nájemcem nebytových prostor v ulici
B., a proto městu K. V. nájemné, smluvní pokutu, ani úroky z prodlení, nedluží.
Soud prvního stupně dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. ledna
2005, č.j. 1 Co 298/2004-140, podle ustanovení § 220 občanského soudního řádu
(dále jen \"o.s.ř.\") rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích změnil
tak, že žalobu
v celém rozsahu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů.
Odvolací soud s odkazem na ustanovení § 10 odst. 1 věta první tiskového
zákona převzal zjištění soudu prvního stupně, že v dané věci byly splněny
zákonné lhůty pro uplatnění práva na odpověď. Nesdílí však názor, že byly
současně splněny hmotněprávní předpoklady pro uveřejnění požadované odpovědi.
Má též zato, že sice nebyl prokázán případný dluh žalobce vůči městu K. V.,
avšak neztotožnil se
se závěrem, že by se údaje zveřejněné v předmětném článku dotkly cti či
důstojnosti žalobce. I když v nadpisu článku byla uvedena zavádějící informace,
že rada města (K. V.) chce “odpustit penále” žalobci, přičemž v první větě
článku je uvedeno, že “rada města doporučí zastupitelstvu odpustit smluvní
pokutu významnému k. podnikateli M. Š. ”, odvolací soud vyšel z celkového
kontextu tohoto článku, v němž je dále uvedeno, ve kterých obchodních
společnostech žalobce figuruje. Především konstatuje, že smluvní pokuta se týká
společnosti C. G., a.s., která neuhradila nájemné za několik dní v prosinci
2001 ve výši 40.000,- Kč za prostory v B. ulici. Je zde též vysvětleno, proč
došlo k “odpuštění” smluvní pokuty. V řízení též bylo prokázáno, že žalobce je
předsedou představenstva společnosti C. G., a.s., přičemž žalobce je s touto
společností veřejností spojován. Žalobce pak s Radou města o odpuštění dluhu
jednal jako statutární zástupce společnosti. Odvolací soud současně vzal v
úvahu, že běžný periodický tisk je určen
k informování nejširší veřejnosti, takže proto přistupuje k určitému
zjednodušení podávaných informací. Proto poskytované informace nemusí být
bezpodmínečně zcela přesné, ale přesné musí být jejich celkové vyznění. To pak
je případ i dotčeného článku.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupkyni žalobce dne 14. února 2005,
přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 28. února 2005 včasné
dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Má zato, že napadené rozhodnutí ve věci samé spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř.). Současně též uvádí, že závěr odvolacího soudu, že celkové vyznění
sporného článku bylo přesné, nemá podklad v provedeném dokazování (dovolací
důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatel především odkazuje na ustanovení § 10 odst. 1 tiskového zákona
a připomíná, že žalovaná uvedla v článku o žalobci nepravdivá tvrzení (nebylo
prokázáno, že by žalobce byl dlužníkem, a ani to, že by dlužníkem byla
společnost C. G., a.s.). V článku bylo jméno žalobce použito zcela účelově.
Článek byl běžným občanem vnímán tak, že žalobce je dlužník, který místo plnění
závazků využívá svých známostí. Žalobce si velmi cení své „bezúhonnosti“,
přičemž napadený článek bez jakéhokoliv podnětu či důvodu na straně žalobce
zasahuje do jeho práva na zachování soukromí a zejména pak cti bezúhonného
člověka.
Proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a aby věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Požádal též o odklad vykonatelnosti
napadeného rozsudku.
K dovolání se žalovaná vyjádřila písemným podáním ze dne 25. dubna 2005, v němž
se ztotožnila se závěry soudů obou stupňů. Proto navrhla, aby toto dovolání
bylo zamítnuto.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou
osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř.,
stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Je
charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací soud pak uvedený
rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst.
1 až 3 o.s.ř.
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu
dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem
dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li
dovolání přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Tyto vady však
z obsahu spisu seznány nebyly.
Dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., který se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno
nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně
použít nebo sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží.
Podle ustanovení § 10 odst. 1 věta první tiskového zákona, jestliže bylo v
periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující tvrzení, které se dotýká cti,
důstojnosti nebo soukromí fyzické osoby, nebo jména a dobré pověsti určité
právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění
odpovědi, přičemž podle druhého odstavce téhož ustanovení se musí odpověď
omezit pouze na skutková tvrzení, kterými se tvrzení podle prvního odstavce
uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se
doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení,
a je-li napadena jen její část, pak z této části
a z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí.
Dovolací soud má zato, že odvolací soud náležitě a pro danou věc
přiléhavě aplikoval uvedené ustanovení tiskového zákona, z něhož vyplývá, že
pro realizaci práva na odpověď je především nezbytné zjištění, že bylo
uveřejněno sdělení obsahující tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo
soukromí určité fyzické osoby (anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické
osoby). To předpokládá v prvé řadě porovnání obsahu uveřejněného sdělení s
možnou složkou osobnosti fyzické osoby, jež má být takovým sdělením dotčena.
V souzené věci nebylo odvolacím soudem z obsahu předmětného článku seznáno, že
by se dotkl cti a důstojnosti žalobce, přičemž tento svůj závěr přesvědčivě
vyložil. I dovolací soud se v tomto případě zejména ztotožňuje s jeho úvahou,
že nelze pominout možnost určitého zjednodušení informací podávaných
sdělovacími prostředky.
Právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou
jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných
zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory
však mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se
názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně
uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter
korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo
meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud
ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo podle
čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je zásadně rovno
základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96,
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355),
přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu
jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým
(obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů
a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).
V konkrétním případě je proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu)
tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré
pověsti), a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a
se zřetelem
na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany).
Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením
chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi
nimi. Takto je nutno interpretovat
i právní názor (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, Cdon
24/95), podle něhož \"samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se
osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na
ochranu její osobnosti.\" To
v kontextu těchto úvah znamená, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice
zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva,
nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat
neoprávněný zásah do osobnostních práv. K takovému zásahu dochází pouze tehdy,
jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost
a jestliže tento zásah
v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou
již
v demokratické společnosti nelze tolerovat.
Zde je nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku,
určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací
odborných), který se
v konkrétních případech musí (především s ohledem na rozsah jednotlivých
příspěvků a čtenářský zájem) uchylovat k jistým zjednodušením. Nelze přitom bez
dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu
do osobnostních práv dotčených osob. V tomto případě nelze trvat na naprosté
přesnosti skutkových tvrzení a klást tím ve svých důsledcích na novináře
nesplnitelné nároky. Významné však je, aby celkové vyznění podávané informace
odpovídalo pravdě (obdobně srovnej nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS
156/99).
Z dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud při svém
rozhodování z uvedených zásad vycházel, přičemž z obsahu dotčeného článku
dospěl k závěru, že dotčená skutková tvrzení není možno považovat za
způsobilá dotknout se žalobcovy cti a důstojnosti, a tento svůj závěr též
přesvědčivě zdůvodnil. Nebyl tak naplněn ani dovolatelem případně uplatněný
dovolací důvod ve smyslu ustanovení
§ 241a odst. 3 o.s.ř.
Je tedy zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
je třeba z uvedených důvodů pokládat za správné. Proto Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalobce zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř.,
když
v dovolacím řízení úspěšné žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením
advokátem v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření
k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je určena
podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za
zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů
v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996. Sb.,
o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle § 2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané
věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou
zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s
výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud
rozhoduje podle § 147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny
posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního
stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 6 odst. 1 písm. b) vyhlášky činí sazba
odměny v této věci 6.200,- Kč. Protože však v tomto případě byl učiněn pouze
jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této
vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalované snížit o 50 %, t.j. na
částku 3.100,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování
účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových
výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky č.
177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalované proto patří též paušální náhrada
hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení žalované
činí 3.175,- Kč.
P o Proti tomuto rozsudku
není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu