USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce P. G., zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Sadová 7250, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 568 053 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 86/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2025, č. j. 25 Co 426/2024-97, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 568 053 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, které mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 5 Sm 186/2005 a na něj navazujícího exekučního řízení vedeného Okresním soudem ve Vsetíně pod sp. zn. 1 Nc 3487/2005 a soudní exekutorkou Exekutorského úřadu ve Zlíně JUDr. Janou Jarkovou pod sp. zn. 207 EX 9431/05.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 9. 2024, č. j. 15 C 86/2024-67, žalobu zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o věci samé, včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Odvolací soud při svém rozhodování vyšel mj. ze zjištění, v souladu s nímž v posuzovaném řízení vyšlo na základě šetření provedeného soudním exekutorem najevo, že subjekt, který zde vystupoval v procesním postavení žalovaného a poté povinného, byl již v roce 2006 z exekučního hlediska zcela nemajetný, neboť byl nezaměstnaný a o veškerý exekučně postižitelný majetek přišel v předchozí exekuci, přičemž na této jeho situaci se nic nezměnilo ani v následujících letech (viz zejména body 19 až 22, 44 a 45 odůvodnění napadeného rozsudku ve spojení s bodem 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V návaznosti na tento skutkový závěr, jehož revize není v dovolacím řízení možná (viz § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario), pak odvolací soud uzavřel, že v žalobcově případě byla vyvrácena presumpce vzniku jeho odškodnitelné nemajetkové újmy, jež by byla nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení způsobena (srov. bod 36 a 46 odůvodnění napadeného rozsudku). Tento právní závěr odvolacího soudu však žalobce v podaném dovolání nezpochybnil, když navzdory požadavkům plynoucím z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. ve vztahu k němu v tomto dovolání nevymezil příslušnou právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem by považoval za nesprávné, přičemž v návaznosti na to (logicky) nespecifikoval ani příslušný důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., jenž by se k takové otázce vázal.
8. Právní otázky, které žalobce v dovolání způsobem upraveným v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. naopak vymezil (tedy otázka, zda posuzované řízení mělo vzhledem k jeho souvislosti se směnkou pro žalobce zvýšený význam, a zda „omluva“, které se žalobci za délku tohoto řízením od žalované dostalo, představuje postačující a spravedlivé odškodnění jeho újmy), pak za uvedené situace nemohou přípustnost tohoto dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, neboť ani jejich řešení, které žalobce v dovolání prosazuje, se (při řádně nezpochybněném závěru odvolacího soudu o neexistenci žalobcovy odškodnitelné újmy) nemůže v jeho poměrech nikterak příznivě projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Stejně tak otázka, zda soudní exekutor učinil v řízení všechny kroky nutné k tomu, aby byla žalobcova pohledávka vymožena, se s výše uvedeným závěrem odvolacího soudu o neexistenci žalobcovy odškodnitelné nemajetkové újmy míjí, přičemž v rozporu s již zmíněným § 241a odst. 1 větou první o. s. ř. současně nepřípustně vychází z odlišné skutkové argumentace, než z jaké vyšel odvolací soud.
9. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s vyjádřením k podanému dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 6. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu