30 Cdo 891/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky, v
právní věci žalobců A/ J. Š. a B/ J. Š., obou zastoupených advokátem, proti
žalovaným 1/ M. J.. a 2/ K. J., obou zastoupeným advokátem, o určení majetku
zůstavitele, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 267/92, o
dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2001, č.
j. 19 Co 363/2001-240, t a k t o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2001, č. j. 19 Co
363/2001-240, se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
D. náleží do dědictví po zemřelé babičce žalobců M. Š. Rozhodl též o
náhradě nákladů řízení včetně náhrady státem placených nákladů řízení. K
odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. září 2001, č. j. 19
Co 363/2001-240, rozsudek soudu I. stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení a současně zamítl návrh na připuštění dovolání proti
tomuto rozhodnutí. Odvolací soud vycházel z úvahy, že soud I. stupně po zrušení
jeho původního rozhodnutí doplnil vyčerpávajícím způsobem dokazování, přičemž
veškeré provedené důkazy hodnotil tak, jak mu to ukládá ustanovení § 132
občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). Týká se to zejména posouzení
existence eventuální duševní poruchy původní majitelky nemovitostí v době
jejich prodeje. Odvolací soud připomněl, že v předchozím řízení byla již
vyřešena nedůvodnost námitek neplatnosti kupní smlouvy podle § 37, § 39 a §
40 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen o. z.), takže v odvolacím řízení se
soud II. stupně zabýval (pouze) tím, zda byl prokázán důvod neplatnosti
kupní smlouvy podle § 38 odst. 2 o. z. Zde pak odvolací soud na základě
provedených důkazů dospěl k závěru, že žalobci v posuzovaném případě
neunesli důkazní břemeno, pokud snad byla naznačována existence duševní poruchy
původní vlastnice nemovitostí v době jejich prodeje. Odvolací soud tak shledal
rozsudek soudu I. stupně věcně správným. Pokud odvolací soud zamítl návrh
odvolatelů na připuštění dovolání proti tomuto potvrzujícímu rozsudku (§ 239
odst. 1 o. s. ř.), zdůraznil, že dovolání bylo navrhováno k řešení otázky,
zda jednání žalovaných (při koupi domu) bylo v rozporu s pravidly
socialistického soužití. Odvolací soud zdůraznil, že však tato otázka nebyla
nalézacím soudem ani soudem odvolacím řešena, přičemž by se však jednalo o
otázku skutkovou a nikoliv právní.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 21. prosince 2001.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2001, č. j. 19 Co
363/2001-240, podali žalobci dne 18. 1. 2002 včasné dovolání. Poukázali
především nato, že odvolacím soudem nebylo připuštěno dovolání k řešení právní
otázky, zda jednání žalovaných bylo v rozporu s pravidly socialistického
soužití, a to z důvodů, že tato otázka nebyla předmětem dosavadního řízení,
přičemž ani nejde o otázku právní. Tato otázka však měla být podle odvolatelů
předmětem odvolacího řízení, když v řízení byla uplatněna, jak vyplývá z
písemně podaného odvolání. Zjištění, že jednání žalovaných bylo v rozporu s
pravidly socialistického soužití, by mělo za následek, že toto jednání by se
příčilo zájmům společnosti, což by způsobovalo neplatnost právního úkonu podle
§ 39 o. z. v tehdejším znění. Proto podle dovolatelů je vyřešení této otázky
řešením otázky právní, a to zásadního významu. V dalším pak rozvádí důvody, pro
které se dovolatelé domnívají, že jednání žalovaných (při koupi domu) bylo v
rozporu s pravidly socialistického soužití. Z tohoto důvodu žádají, aby
dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu
řízení.
K dovolání žalobců se písemně vyjádřili žalovaní podáním ze dne 10. května
2002. Vyslovují v něm přesvědčení, že toto dovolání je zcela nedůvodné a z
tohoto důvodu by proto mělo být zamítnuto. Toto své stanovisko pak
konkretizují ve vztahu k jednotlivým námitkám žalobců.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České
republiky, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), věc projednal a rozhodl podle
znění občanského soudního řádu účinného do 31. prosince 2000.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobců bylo podáno oprávněnými osobami -
účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1
o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř.,
je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §
241 odst. 2 o. s. ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle § 239
odst. 2 o. s. ř. a fakticky vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §
241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Dovolací soud pak přezkoumal napadený rozsudek
Městského soudu v Praze v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s.
ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze
považovat za správné (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).
Ze znění ustanovení § 242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání
obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.
Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce zmíněného ustanovení však
dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v ustanovení § 237 o.
s. ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému rozhodnutí
přípustné, též k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Dovolatelé
ve svém dovolání však žádný z případů, na něž dopadá ustanovení § 237
odst. 1 o. s. ř., neuvedli. Totéž se týká případného výskytu tzv. jiných vad
řízení.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.
je, v případech, kdy odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení
přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku, nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. To, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, je dáno
zejména tehdy, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodovací
činnosti soudů vyšších stupňů dosud nebyla vyřešena, resp. která byla těmito
vyššími soudy rozhodována rozdílně. O případ, na nějž dopadá ustanovení § 239
odst. 2 o. s. ř., jde také tehdy, pokud odvolací soud řešil právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Právě o tento poslední případ jde v posuzované věci.
Kupní smlouva, která se týká sporem dotčených nemovitostí, byla babičkou
žalobců a žalovanými uzavřena dne 15. března 1972. Otázku platnosti této kupní
smlouvy proto bylo třeba posuzovat podle znění občanského zákoníku
účinného do novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Zde pak v ustanovení
§ 39 o. z. bylo stanoveno, že neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo
účelem odporuje zákonu nebo jej obchází nebo se příčí zájmům společnosti. V
této souvislosti se připomínalo, že právní úkony směřující ke vzniku, změně
nebo zániku subjektivních práv a povinností jsou mimo jiné determinovány i svým
společenským určením. Uvádělo se též, že zájmům (tehdy proklamované)
socialistické společnosti se příčí též právní úkon, který je v rozporu s
morálním kodexem této společnosti a z něho vyplývajícími zásadami tzv.
socialistického soužití (lze srovnat článek VI. tehdejšího znění o. z.), a jako
takový je společensky nežádoucí. Skutečností též bylo, že neplatnost právního
úkonu podle § 39 o. z. byla posuzována jako neplatnost absolutní, k níž tedy
bylo třeba přihlížet z úřední povinnosti (srovnat lze též např. rozhodnutí 2 Cz
77/71). Přitom skutečnost, že smlouva byla ve smyslu ustanovení § 63 a § 64
tehdy platného notářského řádu přezkoumána příslušným státním notářstvím a tím
také registrována, nebrání případně tomu, aby soud v občanském soudním řízení
sám posoudil otázku platnosti smlouvy ve smyslu ustanovení § 39 o. z., resp.
podle dalších zákonných ustanovení.
Je skutečností, že z rozhodnutí soudů obou stupňů v této věci vyplývá, že oba
tyto soudy ustanovení § 39 o. z. zmiňují. Nečiní tak však důsledně, kdy při
posouzení otázky, zda došlo k platnému uzavření kupní smlouvy, jíž měli
žalovaní získat do vlastnictví sporem dotčené nemovitosti, zcela
pominuly otázku posouzení věci podle posledního kritéria uvedeného v citovaném
ustanovení. Přitom naopak sám odvolací soud ve svém rozhodnutí zcela
kategoricky uvádí, že se ani on a stejně tak ani soud prvního stupně tímto
posouzením nikterak nezabývaly. Přitom - pokud se odhlédne od ideologické
příměsi obsažené v názvu zmíněného právního institutu - je zřejmé, že naopak
bylo třeba posoudit, zda postup při prodeji dotčených nemovitostí v tomto
konkrétním případě se eventuálně neocitl v rozporu s obecně uznávaným míněním,
které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určovalo, jaký má být jeho obsah, aby
byl v souladu se základními zásadami mravního řádu společnosti. To tím spíše,
že žalobci tuto otázku výslovně v průběhu řízení zmiňovali. Již tato skutečnost
tedy neumožňuje bez dalšího se ztotožnit s rozhodnutím odvolacího soudu, neboť,
jak bylo naznačeno, se otázkou platnosti zmiňované smlouvy nezabýval v plné
šíři tehdy platné zákonné úpravy (§ 868 o. z.).
Jestliže tedy napadený rozsudek není možno pokládat za správný (§ 243b odst. 1
o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí zrušil a vrátil
věc uvedenému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta první o. s. ř.). K
projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s.
ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. června 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu