30 Cdo 895/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci
žalobce J. V., proti žalovanému M. P., zastoupenému advokátkou,
o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 91/2003,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října
2004, č.j. 1 Co 236/2004-50, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2004, č.j. 1 Co 236/2004-50,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. června 2002, č.j. 1 Co
92/2002-194, změnil v označené věci rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10.
ledna 2002, č.j. 34 C 110/2000-163, v zamítavém výroku ve věci samé, týkající
se žalobcem požadované omluvy tak, že žalovaný je povinen na své náklady
zveřejnit v deníku M f. D. v rubrice E. a F. v rozsahu běžného řádkování
o velikosti písmen alespoň tři milimetry omluvu žalobci ve znění: „Omlouvám se
tímto panu MUDr. J. V., že jsem o něm sdělil a umožnil dne 17. dubna 2000 v M.
f. D. zveřejnění nepravdivé informace, když jsem řekl, že je součástí
organizované skupiny, která se snaží zablokovat činnost H. p. h., a.s. v
likvidaci. Toto se nezakládá na pravdě.“ Současně zamítl žalobu, aby znění
omluvy obsahovalo text: „a paralyzovat vypořádání likvidačního zůstatku
akcionářů“, a aby omluva byla zveřejněna na druhé straně a v rozsahu alespoň 6
x 8 cm. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 21. května 2003, č.j.
28 Cdo 2162/2002-218, uvedený rozsudek odvolacího soudu a rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 10. 1. 2002 (s výjimkou výroku, kterým byl soudem prvního
stupně zamítnut návrh na náhradu nemajetkové újmy v penězích) zrušil a věc
vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Dovolací soud mimo jiné
poukázal na to, že žalobní návrhy ve věcech ochrany osobnosti nesmějí být
formulovány obecně
a nepřesně. Připomněl, že ve výroku rozsudku odvolacího soudu není upřesněn
způsob
a forma odvolacím soudem shledaného neoprávněného zásahu do práva na ochranu
osobnosti. Ze znění výroku rozsudku nebylo dostatečně jasné, zda neoprávněný
zásah
ze strany žalovaného vůči žalobci byl soudem shledán v ústním výroku
žalovaného, a to bez objasnění a upřesnění vztahu ústního výroku zároveň
uváděnému sdělení, jakož
i k jednání, označenému jako „umožnění dne 17. dubna 2000 uveřejnit nepravdivé
informace v M. f. D.“. Tyto nepřesnosti ve výroku o uložení povinnosti
žalovaného zveřejnit omluvu žalobci, pokud šlo o uvedení toho, zda neoprávněným
zásahem je tu ústní výrok, obsahující „nepravdivé informace“, či o „zveřejnění
nepravdivé informace“ v M. f. D., i ohledně toho, kdo je původcem zásahu tohoto
zveřejnění, a posléze i pokud jde o objasnění toho, zda má povahu neoprávněného
zásahu ve výroku rovněž uváděné „sdělení a umožnění zveřejnění nepravdivé
informace“, jsou tedy výsledkem v judikatuře kritizované obecné a nepřesné
formulace žalobních návrhů i výroků soudních rozhodnutí. Tyto nepřesnosti
výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně způsobu, obsahu i formy odvolacím
soudem shledaného neoprávněného zásahu (i včetně místa doby zásahu) byly v
daném případě provázeny také nepostačujícím vymezením subjektu zásahu, ale i
subjektu ochrany (žalobce-organizovaná skupina). Dovolací soud konečně
rozhodnutí odvolacího soudu vytkl i to, že též postrádá objasnění, jak byl
odvolacím soudem chápán a posuzován pojem „zablokování činnosti“.
V dalším průběhu řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.
dubna 2004, č.j. 34 C 91/2003-35, zamítl žalobu, aby žalovaný byl uznán
povinným na své náklady zveřejnit v deníku M. f. D. omluvu žalobci ve znění:
„Omlouvám se tímto panu MUDr. J. V., že jsem o něm veřejně prohlásil a umožnil
tak dne 17. dubna 2000 v M. f. D. zveřejnění nepravdivé informace, že je
součástí organizované skupiny, která se snaží zablokovat činnost H. p. h., a.s.
v likvidaci, když toto se nezakládá na pravdě“. Rozhodl též o náhradě nákladů
řízení včetně náhrady státem placených nákladů tohoto řízení. Soud prvního
stupně takto s ohledem na ustanovení § 11 a 13 odst. 1 a 2 občanského zákoníku
(dále jen „o.z.“) dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána po právu. Vyšel
ze skutkových zjištění, že žalovaný byl jmenován likvidátorem H. p. h., avšak
nikdy nebyl takto zapsán v obchodním rejstříku. Jeho jménem, jako likvidátora
zmíněné obchodní společnosti, byla publikována na placené části serveru ČTK-P.
dne 10. dubna 2000 zpráva, ze které vyplývá, že žalobce měl být součástí
organizované skupiny, která systematickým podáváním žalob a stížností apod. se
snažila zablokovat činnost H. p. h. Bylo však též prokázáno, že žalobce nebyl
součástí takové skupiny, případné žaloby podával sám bez jakékoliv koordinace.
Též bylo prokázáno, že článek „Velké firmy se cítí být ohroženy malými
akcionáři“ byl článkem redakčním, avšak převzal určité informace
ze zprávy na serveru P. Článek však užil informaci o organizované skupině
a podávání žalob a stížností v přítomném (současném) čase, ačkoliv ve zprávě
popsané žalovaným byl čas minulý. Ve zprávě „P.“ je přítomný čas obsažen u
informace, týkající se „stejného okruhu osob, jednajících ve shodě“. V této
souvislosti však omluva požadována není. Žalobcem publikovaná informace byla
protiprávním zásahem
do práva na dobré jméno a čest (žalobce), konkrétně v tom, že byl součástí
organizované skupiny, respektive, že je členem okruhu osob, jednajících ve
shodě. Žalobce však nezvolil přiměřený způsob formy satisfakce. Žalobcem
zveřejněná informace byla publikována na serveru P., avšak omluva má být
uveřejněna v M. f. D. Navíc obsah požadované omluvy není v souladu se způsobem
zásahu.
O odvolání žalobce rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. října 2004,
č.j. 1 Co 236/2004-50, kterým rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalovanému uložil uveřejnit na své náklady v deníku M. f. D. v rubrice E. a f.
omluvu ve znění: „Omlouvám se tímto panu MUDr. J. V., že jsem o něm veřejně
prohlásil a umožnil tak dne 17. dubna 2000 v M. f. D. zveřejnění nepravdivé
informace, že je součástí organizované skupiny, která se snaží zablokovat
činnost H. p. h., a.s. v likvidaci, když toto se nezakládá na pravdě“. Rozhodl
o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů řízení placených
státem.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že
žalobce nebyl součástí organizované skupiny, která by se systematickým
podáváním žalob snažila zablokovat činnost H. p. h., a.s. v likvidaci, jak
uvedl žalovaný ve svém prohlášení pro ČTK ze dne 10. dubna 2000. Svědecky
naopak bylo prokázáno, že případné žaloby žalobce podával sám, bez jakékoliv
koordinace, přičemž vůči H. p. h., a.s. žalobce podal pouze jednu žalobu.
Sporem dotčená informace byla proto pro svůj difamující obsah neoprávněným
zásahem do osobnostních práv žalobce, z čehož vyplývá odpovědnost žalovaného
podle ustanovení § 13 o.z. Protože žalovaný poskytl nepravdivou
a dehonestující informaci o žalobci v prohlášení pro ČTK, musel si být podle
odvolacího soudu vědom toho, že informace v něm obsažené mohou být využity
sdělovacími prostředky, jak se také v dané věci stalo. Uvedení omluvy v deníku
M. f. D. proto odvolací soud považuje za přiměřený prostředek ochrany, když tak
bude věc uvedena na pravou míru zejména před těmi, kteří se s věcí
prostřednictvím tohoto deníku seznámili. K výtkám obsaženým v předchozím
zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky odvolací soud uvedl
především to, že žalobce neoprávněný zásah do svých osobnostních práv spatřuje
v tvrzení žalovaného, že žalobce je součástí organizované skupiny, která se
snaží zablokovat činnost H. p. h., a.s. v likvidaci. Toto tvrzení je obsaženo v
prohlášení žalovaného ze dne 10. dubna 2000, z něhož je tato souvislost
jednoznačně patrná, neboť v něm žalovaný hovoří o spekulantech, kteří se
vydávají za ochránce malých akcionářů, avšak jejich práva poškozují tím, že
blokují činnost firmy, že organizovaná skupina systematickým podáváním žalob,
stížností apod. se snažila zablokovat činnost uvedené obchodní společnosti, že
nyní je H. p. h., a.s. v likvidaci, opět terčem řady útoků, které fakticky
zablokovaly jeho činnost, kdy je uváděno vedle řady dalších jmen i jméno „MUDr.
J. V. z J. u P..“ Neoprávněný zásah byl shledán v informaci, obsažené v
předmětném prohlášení, přičemž se tak může stát jak ústní formou, tak i
písemnou apod. Neoprávněným zásahem je nejen pouze uvedené tvrzení, ale i to,
že je žalovaný uveřejnil. Jestliže šlo o prohlášení pro tisk, musel být nutně
srozuměn s tím, že může být převzato médii. Předmětem zásahu byla zejména čest
žalobce a předmětem ochrany je proto žalobce jako dotčená osoba, nikoli tedy
„organizovaná skupina“. K výtce, že z rozhodnutí není jasné, jak „posuzoval a
chápal“ pojem „zablokování činnosti“, odvolací soud s odkazem na slovník
českého jazyka uvedl, že tento pojem znamená „zabránit, zastavit, zatarasit“,
takže z kontextu prohlášení je zřejmé, že mělo jít
o zabránění činnosti H. p. h., a.s. v likvidaci.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupkyni žalovaného dne
10. prosince 2004, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu žalovaný podal dne 28. ledna 2005 včasné
dovolání s tím, že je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/
„o.s.ř.“ Důvody dovolání spatřuje v tom, že napadený rozsudek vychází ze
skutkových zjištění, která neměla oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3
o.s.ř.), přičemž toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatel mimo jiné poukazuje na to, že
dovolací soud již ve svém minulém rozhodnutí zdůraznil, že u zásahů do
osobnosti fyzické osoby, které nejsou provedeny ústně, ale např. tiskem, je
nutno rozlišovat případy, kdy autorem zprávy je třetí osoba nebo jde-li
o pracovníka vydavatelství. Nejvyšší soud tehdy shledal, že ve výroku rozsudku
odvolacího soudu není upřesněn způsob a forma odvolacím soudem shledaného
neoprávněného zásahu na ochranu osobnosti, přičemž ani není upřesněno, kdo byl
původcem zveřejnění. To bylo provázeno také nepostačujícím vymezením subjektu
zásahu i subjektu ochrany. Dovolatel proto opět namítá, že předmětem žaloby
nebylo (jeho) prohlášení pro ČTK. Proto nebylo možné provádět před soudem důkaz
o pravdivosti tvrzení, obsažených v tomto prohlášení. Zásadní otázkou je, jak
dalece může být žalovaný odpovědný za článek v M. f. D., který ani nepsal, ani
ho neautorizoval, aniž by s ním byl článek konzultován. Navíc text omluvy
uvedené v rozsudku Vrchního soudu v Praze není (ani) citací textu uvedeného v
prohlášení
pro ČTK, natož citací (výroku) žalovaného. Odvolací soud tak opět nesprávně
klade žalovanému za vinu článek otištěný v M. f. D., s nímž žalovaný neměl nic
společného. Přisouzená omluva má být uveřejněna v jiném médiu, než ve kterém
byla zveřejněna údajná informace žalovaného.
Dovolatel se domnívá, že Vrchní soud v Praze jako odvolací soud dostatečně
nerespektoval názor Nejvyššího soudu, jímž byl vázán. Ani z upraveného petitu
není zřejmý způsob ani forma údajného neoprávněného zásahu, ani způsob jednání
žalovaného, který měl žalobce poškodit, stejně tak jako jeho podíl na vydání
neautorizovaného článku uveřejněného dne 17. dubna 2000 v M. f. D.
Navrhuje proto, aby napadený rozsudek byl dovolacím soudem zrušen.
K dovolání žalovaného se žalobce nevyjádřil.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou,
řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak
ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno
obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Je přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s
ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu není možno považovat za správné (§ 243b odst. 2
o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem
dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li
dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (ty z obsahu
spisu zjištěny nebyly), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v
dovolání.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle § 11 násl. o.z. Podle
ustanovení § 13 odst. 1 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby
bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby
byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené
zadostiučinění. Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle zmíněného
ustanovení tak přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným
osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní).
Neoprávněným je takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s
objektivním právem, tj.
s právním řádem.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti
splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou
újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v
její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný
(protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a
neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto
předpokladů vylučuje možnost sankcí podle ustanovení § 13 o.z.
Fyzická či právnická osoba může být činěna odpovědnou za nemajetkovou újmu na
osobnosti jiné fyzické osoby pouze tehdy, jestliže neoprávněný zásah
spočívající v porušení nebo jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby, skutečně
také vyvolala. Povinnost tvrzení, břemeno tvrzení, důkazní povinnost a důkazní
břemeno ohledně příčinné souvislosti zatěžuje dotčenou fyzickou osobu.
V případě, že nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby může být
zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13
odst. 1 o.z., je třeba zvolit takovou formu zadostiučinění, která je podle
okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k nápravě
nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem, a tím současně také účinná
(obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle
občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 163 a 180násl.).
Žaloba postižené fyzické osoby, která se domáhá morálního zadostiučinění, musí
vždy znít na určitou formu tohoto zadostiučinění. Pokud však soud shledá, že
navržená forma morálního zadostiučinění není přiměřená, a tím z hlediska
ustanovení § 13 o.z. postačující a účinná, pak jestliže není žaloba
odpovídajícím způsobem upravena, je
na soudu žalobu na přiznání navržené formy morálního zadostiučinění zamítnout.
Soud při úvaze o přiměřenosti navrhované morální satisfakce musí především
vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu
(musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k
charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu vzniklé
nemajetkové újmy
pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod.).
Z ustanovení § 226 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 243d odst. 1 téhož zákona
vyplývá, že bylo-li rozhodnutí zrušeno dovolacím soudem a byla-li věc vrácena k
dalšímu řízení, je soud, jehož rozhodnutí bylo takto zrušeno, vázán právním
názorem tohoto soudu.
V již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. května
2003, č.j. 28 Cdo 2162/2002-218, byla tehdy zrušovanému rozsudku odvolacího
soudu vytknuta řada nepřesností a nejasností týkající se jak vymezení dotčeného
zásahu
do osobních práv žalobce, tak i samotné povinnosti žalovaného poskytnout
žalobci jím požadovanou morální satisfakci ve formě omluvy. Z nyní dovoláním
napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2004 však vyplývá,
že přes vyslovený právní názor dovolacího soudu odvolací soud opětovně rozhodl
v zásadě identicky.
Je přitom patrné, že daný případ nebyl dosud posouzen v plné šíři jeho rozsahu.
Přitom podstatná je především skutečnost, že podle názoru dovolacího soudu
přisouzená omluva ve své podstatě neodpovídá tomu, jak byla formulována zpráva
žalovaného pro ČTK. Přitom její sporná pasáž není zcela zřejmě formulována
kategoricky, ale naznačuje se, že byla podána jen jako úsudek. S těmito
okolnostmi se však odvolací soud nevypořádal. Nelze pominout ani to, že
rozsudkem akceptovaný požadavek, aby omluva obsahovala i text „... a umožnil
zveřejnění ...“, se jeví jako značně extenzivní
ve vztahu k tvrzenému zásahu do osobnostních práv žalobce.
Nadto lze takto mít zato, že odvolací soud ve vztahu k předchozímu
zrušovacímu rozhodnutí dovolacího soudu důsledně nenaplnil zákonnou zásadu
vázanosti právním názorem tohoto soudu. Řízení proto též zatížil vadou ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř.
Protože vzhledem k popsaným skutečnostem nelze dovoláním napadený rozsudek
Vrchního soudu v Praze pokládat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.), Nejvyšší
soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) proto toto rozhodnutí,
včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení, zrušil a vrátil věc tomuto
soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo
nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2006
JUDr. Pavel Pavlík,v.r.
předseda senátu