30 Cdo 900/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobce V. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1/ Městu R.,
zastoupenému advokátem, 2/ V. M. a 3/ J. M., obou zastoupených advokátem, o
určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp.
zn. 5 C 148/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 31. října 2001, č. j. 15 Co 557/2001-73, t a k t o :
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1/ nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobce je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení -
žalovaným 2/ a 3/ jejich zástupci advokátu, částku 1.935,- Kč do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se svým návrhem na zahájení daného řízení domáhal určení, že kupní
smlouva uzavřená dne 18. února 1991 formou notářského zápisu NZ 80/91 mezi
prvním žalovaným na straně jedné a ostatními žalovanými na straně druhé, je
neplatná. Tvrdil, že převodem pozemku č. 306/13, který byl předmětem uvedené
smlouvy, mu byl zamezen přístup k pozemku č. 897/2, který tvořil část
restitučního nároku žalobce a jeho bratra (druhého žalovaného). Měl proto zato,
že smlouva odporuje dobrým mravům a je proto neplatná. O této žalobě rozhodl v
prvním stupni Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 24. července 2001, č.
j. 5 C 148/2000-45, kterým byla v plném rozsahu zamítnuta. Dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil odkazem na ustanovení § 80 písm.
c) občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") s tím, že obecně platí, že
není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jíž byla
převedena nemovitost, pokud je nabyvatel na základě takové smlouvy zapsán v
katastru nemovitostí jako vlastník. Pokud by i bylo rozhodnuto, že smlouva o
převodu nemovitosti je neplatná, nebylo by to způsobilým podkladem k zapsání
změny ve vlastnických vztazích v katastru nemovitostí. Z tohoto důvodu proto
soud prvního stupně neshledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 31. října 2001, č. j.
15 Co 557/2001-73, s odkazem na ustanovení § 219 o. s. ř. rozsudek soudu
prvního stupně jako věcně správný potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Ač se odvolací soud v plném rozsahu neztotožnil s důvody, pro které soud
prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou naplněny
předpoklady pro žalobu na určení, přesto i on jinak dospěl k témuž závěru.
Odvolací soud zejména poukázal na skutečnost, že v souvislosti se zkoumáním,
zda žalobce osvědčil existenci svého naléhavého právního zájmu na podání
určovací žaloby o neplatnosti smlouvy, bylo na žalobci, aby
tvrdil a prokázal skutečnosti, z nichž bude možno dovodit, zda a jakým způsobem
určující výrok rozsudku ovlivní právní postavení žalobce. Takové tvrzení ovšem
žalobce neuplatnil a neprokázal tak svůj naléhavý právní zájem na podání
určovací žaloby.
Nad rámec úvah soudu prvního stupně odvolací soud připomněl, že žalobce,
jakožto vlastník pozemku, nemůže být ovlivněn ve svém právním postavení tím,
kdo bude vlastníkem pozemku sousedního a nemůže to mít vliv ani na jeho
majetková práva. Žalobce proto nemůže být osobou, která by mohla mít naléhavý
právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy nebo určení vlastnictví
sousedního pozemku. O existenci naléhavého právního zájmu nesvědčí
ani jeho tvrzení, že pokud by vlastníkem pozemku zůstala obec, byl by mu
zachován přístup na jeho pozemek, když k ochraně práv vlastníka sousedních
nemovitostí slouží jiné právní instituty.
Rozsudek Krajského soudu v Plzni byl doručen dovolateli dne 25. února 2002,
přičemž téhož dne nabyl právní moci.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 10. dubna 2002 včasné
dovolání. Přípustnost tohoto dovolání odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., když tvrdí, že dovoláním napadený rozsudek má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Při formulaci dovolacích důvodů má zato, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř).
Dovolatel především zmiňuje skutečnost, že soudy obou stupňů se při svém
rozhodování vůbec nezabývaly důvody, které by ve smyslu ustanovení § 39
občanského zákoníku (dále jen \"o. z.\") znamenaly absolutní neplatnost
smlouvy, jak na ni žalobce poukazuje s tím, že pro úspěch určovací žaloby ve
smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. je nezbytné, aby žalobce
prokázal, že na žalovaném určení práva nebo právního vztahu má naléhavý právní
zájem. Podle názoru dovolatele skutečnost, že je někdo omezován ve výkonu svých
vlastnických práv, je dostatečným důvodem k prokázání naléhavého právního zájmu
na podání určovací žaloby. Dovolatel se domnívá, že rozsudek na určení
neplatnosti kupní smlouvy, více než výrok určující sporné vlastnictví, je
listinou, která založí nebo změní vlastnická práva o převodu nemovitosti.
Dovolatel proto navrhl, aby napadený rozsudek (stejně jako rozsudek soudu
prvního stupně) byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalovaní 2/ a 3/ se k podanému dovolání vyjádřili podáním ze dne 7. května
2002, v němž navrhli odmítnutí tohoto dovolání pro nepřípustnost.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou -
účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1
o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř.,
je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §
241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání odkazuje na dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolává se pak případu přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Poté se dovolací soud zabýval právě
otázkou přípustnosti dovolání v této věci, avšak se závěrem, že dovolání
žalobce přípustné není.
Podle § 236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237
odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
(§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
(§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.)
S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není
přípustnost dovolání založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.,
když napadeným rozsudkem nebyl rozsudek soudu prvního stupně změněn, resp.
rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a posléze zrušený rozsudek
téhož soudu, kterým by bývalo bylo rozhodnuto jinak.
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by mohla být
založena jedině v případě, pokud by dovolací soud v této věci skutečně dospěl k
závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam
(§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Tak tomu však v posuzované věci není.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.). Tyto předpoklady naplněny nejsou.
Zmíněným ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. procesní předpis umožňuje
dovolacímu soudu v konkrétní věci uvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje jeho
přezkoumání v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto
způsobem má přesto v zásadě povahu výjimečného opatření, a je vyhrazeno jen pro
řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky,
které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.
Pokud se týče dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř., je nutno zkoumat, zda rozhodnutí skutečně spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Samotné dovolání žalobce v tomto smyslu
fakticky neuvádí takové skutečnosti, které by právní závěry učiněné odvolacím
soudem zpochybňovaly. Za nesprávné právní posouzení je totiž
třeba považovat omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O
takový případ jde tehdy, jestliže soud buď použil při právním posouzení věci
jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikoval
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Zde však dovolatel neuvádí
nic, co by takovýto možný závěr odůvodňovalo.
Podstata rozhodnutí odvolacího soudu i výtek dovolatele vznesených proti němu
spočívá v posouzení, zda v dané věci byly splněny předpoklady žaloby na určení
ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. Jak již bylo uvedeno, soudy obou
stupňů dospěly k závěru, že tomu tak není.
Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo
rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom
naléhavý právní zájem. Zde je nutno připomenout, že určovací žaloba má
preventivní charakter a její místo je jednak tam, kde její pomocí lze
eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a kdy k
odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací
žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného
právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout nápravy, tvořící určitý
právní rámec, který je zárukou odvrácení možných budoucích sporů účastníků.
Proto se zdůrazňuje, že tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s
předpokladem naléhavého právního zájmu. Nelze-li v konkrétním případě očekávat,
že je určovací žaloba plnit bude, není dán ani naléhavý právní zájem na takovém
určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové,
ale současně i k tomu, jaké konkrétní určení se žalobou požaduje. Význam proto
má především to, zda předmětem určovací žaloby je existence či neexistence
práva či právního vztahu, nebo zda jde \"pouze\" o vyřešení toliko předběžné
otázky ve vztahu k posouzení existence určitého práva nebo právního vztahu.
Problematika týkající se předpokladů, kdy lze odůvodněně žalovat na
určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., je řešena celou
řadou judikátů Nejvyššího soudu České republiky. Z napadeného rozhodnutí je pak
zřejmé, že odvolací soud se takto nedostal do rozporu ani s příslušnou právní
úpravou, resp. ani z ní vycházející judikatury. Týká se to zejména již
zmíněných závěrů soudu druhého stupně, že žalobce neosvědčil, a tím ani
neprokázal, svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Nadto (v zásadě souhlasně se soudem prvního stupně) lze dodat, že v tomto sporu
žaloba zcela zřejmě nesměřovala k určení existence či neexistence práva či
právního vztahu, ale k vyřešení toliko předběžné otázky ve vztahu k nim. Proto
závěr o tom, že v dané věci nejsou naplněny předpoklady pro žalobu na
určení, odpovídají jak zákonné úpravě ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., ale i
výkladu tohoto ustanovení, jak je podávána ustálenou judikaturou.
Nelze proto mít zato, že by dovoláním napadený rozsudek Krajského
soudu v Plzni naplňoval zákonný předpoklad obsažený v ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., totiž že by se v daném případě jednalo o
rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Z tohoto pohledu proto není
proti němu dána přípustnost dovolání.
Protože tedy v případě dovolání žalobce nebyly dány předpoklady přípustnosti
dovolání, dovolací soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítl jako nepřípustné
podle § 243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř., a
nemohl se tak zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí, eventuálně
dalšími případnými výtkami dovolatele. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a
odst. l věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 ve
spojení s § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 o. s. ř. za situace, kdy
dovolání žalobce bylo odmítnuto, prvnímu žalovanému v tomto řízení žádné
náklady nevznikly, avšak žalovaným 2/ a 3/ v dovolacím řízení vznikly náklady
spojené s jejich zastoupením advokátem. V tomto případě jde o jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování
advokátem pak byla stanovena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se
stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou
se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
V případě žalovaných 2/ a 3/ byla odměna stanovena podle § 5 písm. c) vyhlášky
ve spojení s § 17 odst. 2, § 15, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 citované vyhlášky
částkou 1.860,- Kč. Dále pak bylo přihlédnuto k paušální částce 75,- Kč podle §
13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu