USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Z. A., zastoupené Mgr. Renatou Ćavarovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 416/37, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení náhrady škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 206/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2023, č. j. 11 Co 260/2023-631, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se po žalované domáhala původně celkové částky 2 004 940,41 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady škody a nemajetkové újmy jí způsobené nezákonným trestním stíháním. Z toho částka 604 940,41 Kč představovala náhradu škody spočívající v nákladech na obhajobu, částka 300 000 Kč náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání a částka 1 100 000 Kč náhradu škody na zdraví (kdy co do částky 284 345 Kč vzala žalobkyně svoji žalobu zpět a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno, zbylá částka 815 655 Kč představující náhradu škody na zdraví byla vyloučena k samostatnému projednání).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 12. 2022, č. j. 18 C 206/2020-581, ve spojení s opravným usnesením ze dne 17. 5. 2023, č. j. 18 C 206/2020-602, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 795 797,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 30. 10. 2020 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), žaloba se zamítá co do částky 109 142,91 Kč s příslušenstvím (výrok II) a žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení v rozsahu 80 % ve výši 124 712 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně Mgr. Renaty Ćavarové, advokátky, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění jen tak, že se zamítá žaloba co do částky 170 196,79 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 30. 10. 2020 do zaplacení (odvolací soud snížil plnění přiznané soudem prvního stupně o částku 200 000 Kč požadovanou z titulu náhrady nemajetkové újmy, za současného navýšení této částky o 29 803,21 Kč připadajících na náklady obhajoby – pozn. Nejvyššího soudu); ve výroku II se v napadené části co do částky 52 514,91 Kč s příslušenstvím potvrzuje (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 155 741 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky Mgr. Renaty Ćavarové (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním v rozsahu té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a žaloba zamítnuta v rozsahu částky 200 000 Kč s příslušenstvím představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl
5. Otázka, zda je i za současné inflace a s ohledem na celkový růst cen, platů a mezd atd. na místě přiznávání odškodnění způsobené újmy ve stejné výši, jak tomu bylo např. již před 10 a více lety, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť se míjí s odůvodněním napadeného rozsudku, ve kterém vyšel odvolací soud ze srovnání případu žalobkyně primárně s rozhodnutím ve věci se sp. zn. 72 Co 207/2020, tj. s rozhodnutím z doby nikoli před 10 lety, jak naznačuje dovolatelka.
6. K polemice žalobkyně o výši přiznaného zadostiučinění Nejvyšší soud uvádí, že při jejím určení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud při stanovení formy a výše zadostiučinění posuzoval kritéria vymezená ustálenou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, nebo ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tedy přihlédl-li k povaze trestní věci, pro kterou byla žalobkyně stíhána, délce trestního stíhání, výši trestu, který žalobkyni hrozil, prokázaným následkům, které tím byly žalobkyni způsobeny, jakož i k výši odškodnění poskytnutého poškozeným v obdobných případech.
7. Nejvyšší soud nadto ve své judikatuře opakovaně uvádí, že v případě náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním řízením, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, rovněž platí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, přičemž výslednou částkou se zabývá tehdy, byla-li by zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění.
8. Nesouhlasí-li žalobkyně s tím, jaké kauzy použil odvolací soud pro srovnání s případem žalobkyně za účelem stanovení přiměřeného zadostiučinění, nejde o námitku proti právnímu posouzení, ale proti skutkovým zjištěním, na kterých odvolací soud své rozhodnutí ve vztahu k výši odškodnění žalobkyně založil. Námitka proti skutkovým zjištěním přitom není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
9. Námitka žalobkyně týkající se překvapivosti napadeného rozsudku je námitkou poukazující na údajnou vadu řízení, k níž však dovolací soud může přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tato podmínka však v posuzovaném případě splněna není.
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 7. 2024
JUDr. Pavel Simon předseda senátu