NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 30 Cdo 923/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní
věci žalobce MUDr. F. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) K. K.,
zastoupenému advokátem, 2) JUDr. L. R., zastoupenému advokátem a 3) obchodní
společnosti V., a.s., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u
Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 61/99,
o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2003,
č.j.
1 Co 189/2002-193, t a k t o :
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2003, č.j. 1 Co 189/2002-193
ve výroku II. ve věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a rozsudek
Krajského soudu v Plzni ze dne 10. září 2001, č.j. 19 C 61/99-153 v zamítavých
výrocích I. a II. a ve výrocích o náhradě nákladů řízení IV. a V. se zrušují a
věc se
v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. září 2001 pod č.j. 19 C 61/99-153
výrokem I. zamítl žalobu, aby prvnímu žalovanému bylo uloženo jednak uveřejnit
na vlastní náklady v P. deníku a všech jeho okresních mutacích omluvné věty:
\"Omlouvám se za svůj výrok na adresu MUDr. F. P. ze dne 26. září 1996
v tomto listu, který byl nepravdivý a důstojnost snižující a zejména
poškozující jeho věrohodnost u voličů, a který zněl: P. se pokusil prosadit
svou kandidaturu nejprve v okrese P. - sever, ale nepodařilo se mu získat
žádnou podporu. Když nepochodil ani na oblastní radě, na protest z ní
vystoupil\", jednak nahradit žalobci nemajetkovou újmu ve výši 1,000.000,- Kč s
příslušenstvím. Dále výrokem II. zamítl žalobu, aby třetí žalované bylo uloženo
především uveřejnit na vlastní náklady
v P. deníku a všech jeho okresních mutacích omluvné věty: \"Omlouvám se
za svůj výrok na adresu MUDr. F. P. ze dne 26. září 1996 v tomto listu, který
byl nepravdivý a důstojnost snižující a zejména poškozující jeho věrohodnost u
voličů, a který zněl: P. se pokusil prosadit svou kandidaturu nejprve v okrese
P. - sever, ale nepodařilo se mu získat žádnou podporu. Když nepochodil ani na
oblastní radě, na protest z ní vystoupil\", a současně nahradit žalobci
nemajetkovou újmu ve výši 3,000.000,- Kč s příslušenstvím. Výrokem III. bylo
řízení zastaveno ve vztahu
k druhému žalovanému. Konečně pak výroky IV. až VI. soud prvního stupně rozhodl
o náhradě nákladů řízení.
Rozhodnutí bylo odůvodněno mimo jiné především tím, že se žalobci nezdařil
důkaz, že by se předmětných výroků dopustil první žalovaný, přičemž prokázáno
bylo, že tyto výroky byly obsaženy v P. deníku, jehož vydavatelem je třetí
žalovaná. Nejde však o výroky difamující povahy, sledující skandalizační a
pomlouvačné cíle, a které by objektivně způsobily vážnou újmu na osobnostních
právech žalobce, aniž by
na tomto závěru cokoliv změnila skutečnost, že o pravdivosti některých těchto
výroků lze pochybovat. Avšak nepravdivý, ale nikoliv difamující výrok, není
způsobilý přivodit občanskoprávní odpovědnost za zásah do ochrany osobnosti.
O odvolání žalobce proti zamítavým výrokům rozsudku soudu prvního stupně
týkajících se žalovaných 1. a 3. rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne
11. února 2003 pod č.j. 1 Co 189/2002-193, který výrokem I. odvolací řízení
zastavil ve vztahu k prvnímu žalovanému ohledně částky 975.000,- Kč a ohledně
částky 2,800.000,- Kč ve vztahu k třetí žalované. Výrokem II. rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil v napadených zamítavých výrocích ve věci samé. Rozhodl
též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud přisvědčil žalobci, že pravdivost dotčeného tvrzení nebyla
v řízení před soudem prvního stupně prokázána. Přesto však sdílí závěr soudu
prvního stupně o objektivní nezpůsobilosti tohoto výroku porušit, případně
ohrozit práva chráněná ustanovením § 11 násl. občanského zákoníku (dále jen
„o.z.“). Nelze nepřihlédnout k celkovému kontextu článku, který se zabývá
kandidaturou žalobce, člena ODS, jako nezávislého kandidáta do senátních voleb,
tedy jako protikandidáta strany, jejímž je členem a nelze též přehlédnout, že
žalobce vstupem do politiky konkludentně souhlasil s větší mírou zveřejňování
informací o své osobě, a to nejen informací pozitivních.
Vrchní soud dále připomněl, že při posuzování předmětného výroku, a to jak
v celkovém kontextu článku, případně i izolovaně, nelze dovodit, že by - byť
nepravdivé tvrzení - že někdo prosazoval svou kandidaturu do voleb, že nezískal
podporu a
na protest proti tomu vystoupil z orgánu politické strany, bylo objektivně
způsobilé ohrozit osobnostní práva kohokoli, tedy i žalobce. Z objektivního
pohledu není nic difamujícího na prosazování kandidatury v demokratických
volbách a na jejím případném neúspěchu.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 26. března 2003, přičemž týž
den byl doručen žalobci.
Proti potvrzujícím výrokům rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února
2003, č.j. 1 Co 189/2002-193, podal žalobce dne 19. května 2003 včasné
dovolání. Dovolatel má zato, že dovolání v této věci je přípustné ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.
\"). Z obsahu dovolání dále vyplývá, že je jím uplatňován dovolací důvod ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., t.j., že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel ve svém dovolání především
zdůrazňuje skutečnost nepravdivosti sporem dotčených tvrzení a současně to, že
byly způsobilé dotknout se žalobcova práva na ochranu osobnosti.
Dovolatel proto navrhl, aby napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně jako
rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen.
K uvedenému dovolání podali samostatná vyjádření první žalovaný a třetí
žalovaná. V obou případech se ztotožnili se závěry soudů obou stupňů a navrhli
tak, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak
ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř.
Dovolací soud dále vzal v úvahu, že podané dovolání je charakterizováno
obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř.
Dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. Opírá se o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., který je podle mínění dovolacího soudu naplněn, když sám hodnotí
napadené rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze
v dovoláním dotčených výrocích ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst.
1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že v této části rozhodnutí odvolacího soudu z
hlediska výtek obsažených v dovolání žalobců nelze považovat za správné (§ 243b
odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.
Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání
přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly. Opačná je však situace v případě
výtek uplatněných v dovolání žalobce.
Bylo uvedeno, že dovolatel fakticky uplatňuje dovolací důvod ve smyslu
ustanovení § 241a odst. písm. b) o.s.ř. Tento dovolací důvod reaguje na
případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o
omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde
tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít
nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej
vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím
důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly s přihlédnutím k ustanovení § 11
násl. o.z.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným
zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být splněny tyto
hmotněprávní předpoklady: a) existence zásahu, který je objektivně způsobilý
vyvolat nemajetkovou újmu, spočívající buď v porušení, či jen v ohrožení
osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, b) neoprávněnost
(protiprávnost) tohoto zásahu a konečně c) existence příčinné souvislosti mezi
zásahem a neoprávněností tohoto zásahu. Subjekty odpovědnými za takový zásah
mohou být buď fyzické osoby nebo osoby právnické.
V souzeném případě mělo být podle žalobce zasaženo do jeho osobnostních práv
předmětnými výroky, které se ho týkaly, a o nichž bylo podle odvolacího soudu
prokázáno, že jsou nepravdivé.
Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti,
zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí,
svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení § 13 téhož zákona fyzické osobě
dotčené
v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu
odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové).
Různorodosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby
odpovídá i myslitelné široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti
některé
z těchto složek osobnosti. Přesto však vždy je takovým zásahem dotčena přímo
samotná osobnost fyzické osoby jako celek naznačených vlastností a
charakteristik. A protože se jedná o nejvlastnější, nejniternější a
nejintimnější sféru lidské osoby, jejíž dotčení zvenčí je zásahem dotčenou
fyzickou osobou velmi často pociťováno se značně nepříznivou intenzitou, je
proto nepochybně věcí zákona této osobnostní sféře poskytovat příslušnou právní
ochranu. Z tohoto pohledu občanský zákoník právo
na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem
je
v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její
všestranný svobodný rozvoj. Ve své podstatě současně jde o důležité rozvedení a
konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V
tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí
práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek)
osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a
psychicko - morální integrity osobnosti.
Pokud v tomto sporu jde o otázku ochrany osobnosti žalobce, pak - jak již bylo
zmiňováno - odvolací soud vycházel ze zjištění, že sporem dotčené výroky
uveřejněné
v Plzeňském deníku byly nepravdivé. Je přitom skutečností, že tyto výroky
podávaly informaci (zde tedy nepravdivou informaci) o aktivitách a snahách
žalobce. Jistě je třeba v tomto případě souhlasit s odvolacím soudem především
v úvaze, že žalobce vstupem do politiky konkludentně souhlasil s větší mírou
zveřejňování informací o své osobě, a to nejen informací pozitivních, přičemž z
objektivního pohledu není nic difamujícího
na prosazování kandidatury v demokratických volbách a na jejím případném
neúspěchu. Přes správnost těchto úvah je však nutno současně zdůraznit, že
zveřejnění (ať vědomě či nevědomě) nepravdivých informací o fyzické osobě je
třeba v zásadě vždy posuzovat jako neoprávněný zásah do jejích osobnostních
práv, a to i v případě, že příslušná informace případně nebude mít vysloveně
difamační charakter. Podstatné totiž je, že takto je o konkrétní fyzické osobě
vyslovována nepravda, na jejímž základě mohou třetí osoby tuto fyzickou osobu
zkresleně posuzovat (není přitom ani rozhodné, zda by se jednalo o negativní
nebo pozitivní informaci).
To, že žalobce vstoupil do politiky s sebou skutečně nese pravidelně větší míru
zveřejňování informací, a to i informací nikoliv pozitivních. To však
neznamená, že lze směšovat pojem negativní informace (resp. informace nikoliv
pozitivní) s pojmem nepravdivá informace. Nadto sám odvolací soud naznačil, že
předmětné výroky bylo třeba posuzovat mimo jiné i v kontextu samotného článku
vypovídajícím o žalobci. To samo je pak podle názoru dovolacího soudu též
argument pro závěr, že i tyto (jinak nepravdivé) výroky mohly být způsobilé
sloužit ke zhodnocení (ať pozitivního nebo negativního) postupu žalobce v rámci
volební soutěže. Jak pak již bylo uvedeno není
v tomto případě rozhodné, zda se jednalo o vysloveně difamační výrok či
nikoliv, když jednotlivé zásahy do osobnostních práv zmíněné v ustanovení § 11
násl. o.z. jsou uvedeny pouze příkladmo.
S ohledem na skutečnost, že odvolací soud takto věc posuzoval odlišně, nelze
proto dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v dovoláním
dotčených výrocích z uvedených důvodů pokládat za správné (§ 243b odst. 2
o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí v tomto rozsahu
(stejně tak jako příslušné výroky rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé,
které byly poznamenány týmiž vadami), včetně souvisejících výroků zrušil a
vrátil věc v uvedeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1
o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu