U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy ve věci
žalobkyně Z. T., zastoupené JUDr. Aloisem Deutschem, advokátem se sídlem v
Brně, Smetanova 17, proti žalované SIAGRO, s.r.o., se sídlem v Sivicích 502,
PSČ 664 07, IČ: 25543911, zastoupené JUDr. Janem Vokálem, advokátem se sídlem v
Brně, Bratislavská 12, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 24 C 42/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 13. července 2010, č.j. 1 Co 249/2006-320, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 7.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
JUDr. Jana Vokála, advokáta se sídlem v Brně, Bratislavská 12.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. března 2006, č.j. 24 C
42/2002-178, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 100.000,- Kč do tří
dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána
povinnou zaplatit žalobkyni další částku 1,400.000,- Kč (výrok II.). Současně
zavázal žalovanou zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni 17.175,- Kč
(výrok III.) a náklady státu ve výši 12.450,- Kč (výrok IV.). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaná (prostřednictvím svého
řidiče V. B.) zavinila dne 12. 8. 2000 na křižovatce mezi obcemi A. a K. v
okrese B. dopravní nehodu, při níž došlo mimo jiné i trvalému a těžkému
zdravotnímu poškození matky žalobkyně Z. S., jež se projevilo v trvalé ztrátě
jejího intelektu a k jejímu trvalému upoutání na lůžko. Za to byl řidič
žalované pravomocně odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Blansku ze dne
12. 3. 2001, č.j. 2 T 63/2001-152. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná
hluboce a nereparovatelně zasáhla do osobnostního práva žalobkyně jako dcery
poškozené na soukromý a rodinný život chráněného ustanovením § 11 občanského
zákoníku (dále též „obč. zák.“), a proto žalobkyni přiznal podle ustanovení §
13 s přihlédnutím k § 444 odst. 3 obč. zák. náhradu nemajetkové újmy v penězích
ve výši 100.000,- Kč a ve zbytku žalobu jako nepřiměřeně vysokou zamítl. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. května 2007,
č.j. 1 Co 249/2006-210, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části
výroku II., kterou byla žaloba o částku 400.000,- Kč zamítnuta, tak, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni další částku 400.000,- Kč ve lhůtě do
tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Rozsudek soudu prvního stupně v
další napadené části výroku II., kterou byla žaloba o částku 1,000.000,- Kč
zamítnuta, potvrdil (výrok II.). Současně uložil žalované nahradit žalobkyni
náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 17.175,- Kč (výrok III.),
náklady odvolacího řízení ve výši 13.852,- Kč (výrok V.) a náklady státu ve
výši 12.450,- Kč (výrok IV.). Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. května 2007, č.j. 1 Co
249/2006-210, byl k dovolání obou účastníků zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu
ze dne 22.3.2010, č.j. 30 Cdo 2218/2008-300, ze (zmatečnostního) důvodu, že
žalovaná nebyla v průběhu řízení před odvolacím soudem řádně zastoupena a byla
ji tak odňata možnost jednat před soudem. Vrchní soud následně znovu ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 13. července 2010,
č.j. 1 Co 249/2006-320, tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené
části výroku II., kterou byla žaloba o částku 400.000,- Kč zamítnuta, tak, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni další částku 400.000,- Kč ve lhůtě do
tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Rozsudek soudu prvního stupně v
další napadené části výroku II., kterou byla žaloba o částku 1,000.000,- Kč
zamítnuta, potvrdil (výrok II.).
Současně uložil žalované nahradit žalobkyni
náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 17.175,- Kč (výrok III.),
náklady odvolacího řízení ve výši 72.342,- Kč (výrok V.) a náklady státu ve
výši 12.450,- Kč (výrok IV.). Obsahově tak ve věci samé rozhodl shodně, jako
rozhodl v předcházejícím (dovolacím soudem zrušeným) rozsudku. V odůvodnění rozsudku odvolací soud vyložil, že soud prvního stupně dospěl ke
správnému závěru, že zaviněním dopravní nehody, při níž došlo k trvalému a
těžkému poškození zdraví matky žalobkyně, žalovaná protiprávně zasáhla do
osobnostních práv žalobkyně (jako dcery poškozené) na soukromí a rodinný život
a že trvalé poškození zdraví matky znamená trvalý a neodčinitelný zásah do
jejího života. Ačkoliv šlo, vzhledem k závažnosti zásahu a s přihlédnutím k
okolnostem případu, o porušení práva na soukromí a rodinný život ve značné míře
a byly tak splněny zákonné předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v
penězích, soud prvního stupně přiznal žalobkyni nepřiměřeně nízkou satisfakci. V řízení bylo prokázáno, že před nehodou byla paní Z. S. aktivní, činorodá,
přiměřeně zdravá, navštěvovala univerzitu třetího věku, byla zaměstnaná jako
pracovnice úklidu, vedla si domácnost, ráda cestovala, navštěvovala divadlo,
stýkala se s žalobkyní i s její rodinou, mezi nimi byly velmi pěkné vztahy,
zkrátka vedla bohatý a naplněný život. Následkem dopravní nehody došlo k
poranění jejího mozku a v tomto důsledku ke ztrátě intelektu (středně těžké
demenci), kdy je poškozená schopna pouze základní komunikace, došlo k jejímu
zohyzdění a poškozená není schopna sebeobsluhy, dodržování osobní hygieny ani
samostatné chůze. Z činorodé osoby se tak během okamžiku stala osoba bez
intelektu, připoutaná na lůžko, vyžadující soustavnou trvalou péči. Odvolací
soud neměl sebemenších pochyb o tom, že v důsledku tohoto těžkého a trvalého
poškození došlo mezi žalobkyní jako dcerou a poškozenou jako matkou k trvalému
narušení citových a sociálních vazeb, kdy reakce žalobkyně zůstávají ze strany
poškozené bez odezvy, kdy život poškozené je ve skutečnosti pouhým živořením
bez naděje na zlepšení, neboť jde o stav trvalý. Odvolací soud zdůraznil, že
psychický stres žalobkyně je umocněn tím, že při každé návštěvě matky v
léčebném zařízení se tyto traumatické zážitky (vztahující se k jejímu
zdravotnímu stavu) oživují, a připomínají, jaká byla matka žalobkyně před
nehodou. Z tohoto úhlu pohledu odvolací soud posuzoval i výši peněžité
satisfakce. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně přihlédl k
ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. účinného od 1.5.2004, ve kterém zákonodárce
zavedl zcela nový právní institut „odškodnění za škodu usmrcením“, podle něhož
náleží každému z pozůstalých dětí za smrt rodiče částka 240.000,- Kč. Úmyslem
zákonodárce bylo poskytnout osobám blízkým zemřelému odškodnění sui generis,
které má reparovat nemajetkovou složku škody vzniklou úmrtím osoby blízké.
I
když tato zákonná úprava neřeší přímo projednávanou věc, poskytuje přesto
určité vodítko i pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy při zásahu do
osobnostních práv osob blízkých osobě těžce a trvale poškozené na zdraví (s
přihlédnutím k ostatním okolnostem případu), které lze z důvodu sjednocení
soudní judikatury (aby nedocházelo k velkým rozdílům ve výši stanovené peněžní
satisfakce v různých případech) použít i při posouzení a stanovení výše
nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 obč. zák. při zásahu do
osobnostních práv fyzické osoby, k němuž došlo přede dnem účinnosti této novely
(to je před 1. 5. 2004). Odvolací soud v této souvislosti konstatoval, že smrt
osoby blízké je těžkým a nereparovatelným zásahem do práv na soukromí a rodinný
život nejbližších pozůstalých. Jde ale o zásah jednorázový, který se obvykle
během času zmírňuje. Jde-li ale o případ, kdy osoba dopravní nehodu přežije,
avšak s následkem, že je trvale a těžce poškozená na zdraví, a proto zůstane v
takřka vegetativním stavu, jde o zásah do práva na soukromí nejbližších
příbuzných, jež má trvalý charakter a tento zásah se neustále opakuje při každé
návštěvě poškozeného. Takovýto zásah je obvykle podstatně hlubší než zásah
smrtí. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyni jako dceři poškozené matky
přísluší přiměřené peněžité zadostiučinění ve výši zhruba dvojnásobku částky
240.000,- Kč podle ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák., to je v celkové výši
500.000,- Kč. Zdůraznil dále, že nelze mechanicky porovnávat důsledky
protiprávního zásahu do osobnostních práv příbuzných při smrti poškozeného
anebo při jeho těžkém poškození na zdraví tak, že v případě úmrtí se jedná vždy
o hlubší zásah. Záleží vždy na konkrétních okolnostech případu a na zjištěné
hloubce a intenzitě dopadů protiprávního zásahu do práv chráněných ustanovením
§ 11 obč. zák. V projednávané věci důsledky protiprávního zásahu do soukromí a
do práva na rodinný život žalobkyně svou intenzitou přesáhly obvyklou mez
dopadů v obdobných případech a tato vyšší hloubka protiprávního zásahu proto
byla vyjádřena přiznaným vyšším peněžním zadostiučiněním. Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen zamítavý výrok
soudu prvního stupně co do požadavku na přiznání částky 1.000.000,- Kč, podala
dovolání žalobkyně (dále též „dovolatelka“). Dovolání je dle názoru žalobkyně
přípustné v souladu s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c), o.s.ř., neboť
napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam, který žalobkyně
spatřuje v posouzení vztahu ustanovení § 13 a § 444 odst. 3 občanského zákoníku
při rozhodování o výši náhrady nemajetkové újmy, a posouzení otázky, zda
použití ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. při takovém rozhodování není v
rozporu s volnou úvahou soudu, stanovenou § 13 obč. zák. a omezenou pouze
kritérii závažnosti vzniklé újmy a okolností, za nichž k porušení práva došlo.
Za dovolací důvod žalobkyně označuje nesprávné právní posouzení věci (ve smyslu
ustanovení § 241 a odst. 2) písm. b) o.s.ř.) spočívající v porušení ustanovení
§ 13 odst. 3 obč. zák., kdy soud při své úvaze nevyšel striktně pouze ze
zákonných, byť velice obecně formulovaných kritérií, tedy závažnosti vzniklé
újmy a okolností za nichž k porušení práva došlo, ale postupoval podle § 444
odst. 3 obč. zák. Naznačený postup odvolacího soudu podle dovolatelky
představuje i jinou vadu řízení (ve smyslu ustanovení § 241 a odst. 2 písm. a)
o.s.ř.), protože soud postupoval podle ustanovení, které upravuje jiný nárok,
než který byl žalobou uplatněn. Žalobkyně má za to, že odvolací soud, stejně jako před ním soud prvního stupně,
správně zjistil skutkový stav věci a tento zjištěný skutkový stav odpovídajícím
způsobem zhodnotil tak, jak je uvedeno v odůvodnění rozsudku. Žalobkyně zcela
souhlasí se skutkovými závěry zjištěnými soudem odvolacím i soudem prvního
stupně, avšak nemůže souhlasit se závěry obou soudů, o něž opírají zamítnutí
návrhu na přiznání nemajetkové újmy v penězích ohledně částky 1.000.000,00 Kč,
resp. (soud prvního stupně) 1.400.000,00 Kč. Odvolací soud zde správně zjistil
skutkový stav a správně dovodil nesprávnost závěru soudu prvního stupně ohledně
použití ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák., který upravuje „odškodnění za škodu
způsobenou usmrcením“, neboť v případě matky žalobkyně nedošlo k usmrcení,
které je sice těžkým a nereparovatelným zásahem do práva na soukromý a rodinný
život, avšak zásahem jednorázovým, ale k následku, kdy matka žalobkyně sice
nehodu přežila, avšak s tak zásadními a trvalými následky, že to spolu s faktem
tělesné i duševní kondice matky žalobkyně před nehodou představuje zásah do
osobnostních práv žalobkyně svou intenzitou srovnatelný s jejím usmrcením,
avšak mající trvající a dlouhodobý charakter, kdy tento zásah se opakuje při
každé návštěvě matky žalobkyně a navíc, žalobkyni v podstatě provází po celý
její život od onoho dne, kdy se její matka stala obětí předmětné dopravní
nehody. Avšak žalobkyně považuje za nesprávný závěr ohledně výše přiznané
nemajetkové újmy v penězích v tom smyslu, že v tomto případě je dle odvolacího
soudu adekvátní dvojnásobek částky 240.000,00 Kč, která je stanovena pro případ
usmrcení. Tento závěr neodpovídá ustanovení § 13 odst. 3 obč. zák., neboť stále
nedostatečně zohledňuje závažnost vzniklé újmy a okolnosti, za nichž k porušení
práva došlo. Ustanovení § 13 odst. 3 obč. zák. ponechává stanovení výše náhrady
nemajetkové újmy na úvaze soudu, jako kritéria pro tuto úvahu stanoví závažnost
vzniklé újmy a okolnosti, za nichž k porušení práva došlo. Žalobkyně má za to,
že soud postupoval nesprávně při stanovení výše náhrady, když správné skutkové
závěry podřadil ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák., kdy sice zohlednil
skutečnost, že se jedná o újmu svou povahou závažnější, než usmrcení, vzhledem
k jejímu trvalému a opakujícímu se charakteru, přesto však byl v rozhodování
omezen výchozí výší stanovenou tímto ustanovením pro případ usmrcení a
nerozhodoval zcela v rámci § 13 odst. 3 obč. zák.
stanovené možnosti, či
dokonce i nutnosti volné úvahy, kterou toto ustanovení záměrně předpokládá, aby
bylo možno v souladu s principem spravedlnosti plně přihlédnout ke všem
okolnostem, za nichž k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo. I
přes přihlédnutí k větší závažnosti způsobené újmy tuto větší závažnost již
soud nezohlednil, neboť nesprávným, resp. nadbytečným použitím ustanovení § 444
odst. 3 obč. zák. sám předem omezil skutečnou volnost svého uvážení, k němuž je
soudu dán prostor ustanovením § 13 obč. zák. S ohledem na odvolacím soudem i
soudem prvního stupně správně zjištěný skutkový stav má žalobkyně za to, že jí
celkem požadovaná výše náhrady nemajetkové újmy je odpovídající. Žalobkyně
navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek v uvedeném rozsahu zrušil a věc
vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení odvolacímu soudu. Žalovaná v podaném vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že i když přiznané
zadostiučinění považuje za nepřiměřeně vysoké, nepodávala proti rozsudku
odvolacího soudu dovolání, neboť již „nechtěla jitřit celou situaci“. Závěr
odvolacího soudu, že v případě smrti jde o zásah jednorázový, který se obvykle
během času zmírňuje, ale jde-li ale o případ, kdy osoba dopravní nehodu přežije
s poškozeným zdravím, jde o zásah, jež má trvalý a dlouhodobý charakter,
považuje žalovaná za nesprávný, neboť smrt blízké osoby představuje největší a
nejintenzivnější zásah do osobnostních práv pozůstalých. Smrt není jevem
jednorázovým, přechodným, který by se během času zmírňoval, jde o jev či právní
skutečnost trvalou, a to absolutně trvalou, o právní skutečnost absolutně
nevratnou s absolutními následky. Přesto zákonodárce v citovaném usnesení
spojuje tuto právní skutečnost s náhradou nemajetkové újmy v penězích „pouze“
ve výši 240.000,- Kč. Je tedy zřejmé, že v případě jakéhokoliv nižšího
následku, a tím rozhodně je způsobení jakéhokoliv zranění, které není smrtelné
povahy, přísluší pozůstalým nižší nemajetková újma. Žalovaná připomíná, že jde
o nemajetkovou újmu, nikoliv o odškodnění bolestného či ztížení společenského
uplatnění, které samozřejmě počítá s úvahami, do jaké míry poškozená osoba již
nemůže vykonávat povolání, své koníčky, svou rodinnou či jinou společenskou
úlohu, kde by se samozřejmě hodnotilo předchozí zapojení poškozené osoby do
společnosti. Právě tyto úvahy však užil odvolací soud a podle názoru žalované
na projednávanou věc bezezbytku dopadá rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 5. 5. 2010, sp. zn. 1 Co 2/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2011, číslo 56. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání
žalobkyně zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dotčený rozsudek byl
vyhlášen dne 23. 6. 2010, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění
účinném od 1. 7. 2009). Zabýval se nejdříve otázkou přípustnosti dovolání. Dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
a) o.s.ř.,
protože dovoláním není napadán měnící výrok odvolacího soudu, ani podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť potvrzujícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu nepředcházelo rozhodnutí soudu prvního stupně, který by byl
dříve zavázán právním názorem odvolacího soud ve zrušujícím usnesení a není ani
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť odvolací soud
věc po právní stránce posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolatelka v dovolání uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci odvolacím soudem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vzhledem k obsahu a při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem dovolatelka
nastoluje právní otázku, zda a za jakých okolností může soud použít jako
vodítko ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. při určení výše peněžité satisfakce
dle ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. za nemajetkovou újmu spočívající v
zásahu do osobnostních práv fyzické osoby v důsledku těžké újmy na zdraví
blízké osoby, ke kterému došlo ještě před účinností novely obč. zák. provedené
zákonem č. 47/2004 Sb., tj. před 1.5.2004, která do ustanovení § 444 vložila
nový odstavec 3 o jednorázovém odškodnění v případě usmrcení. K předkládané právní otázce se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007, kde vyslovil závěr, že „pro navýšení náhrad
nad paušální jednorázové částky zakotvené v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. cestou ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. je místo v případech mimořádných,
tj. v případech mimořádné závažnosti vzniklé nemajetkové újmy či při
mimořádných okolnostech, za nichž k porušení práva došlo.“ Pro přiznání
finančního zadostiučinění nad rámec jednorázového odškodnění musí tedy
dovolatel v daném případě splnit, kromě zákonem stanovených kumulativních
podmínek uvedených v ustanovení § 13 obč. zák. - tj. podmínky, že morální
zadostiučinění (omluva) se jeví nepostačující či neúčinné a že zde neoprávněným
zásahem došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve značné
míře, také podmínku mimořádnosti, a to buď v okolnostech, nebo ve vzniklé
nemajetkové újmě. Z nálezů Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS
517/99 (na který rovněž odvolací soud odkazuje) a sp. zn. Pl. ÚS 16/04 ze dne
4. května 2005 vyplývá, že součástí soukromého života je také i život rodinný,
který v sobě musí zahrnovat právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími
lidskými bytostmi, tak aby bylo možné taky rozvíjet a naplňovat vlastní
osobnost. Zaviněná smrt blízké osoby může vzhledem ke vzájemným úzkým a pevným
sociálním, morálním, citovým a kulturním vazbám představovat natolik vážnou
nemateriální újmu pro rozvíjení a naplňování osobnosti pozůstalého, že může být
kvalifikována jako újma snižující jeho důstojnost či vážnost ve společnosti. Odvolací soud v odůvodnění vyložil, jaké okolnosti případu považoval za
mimořádné do té míry, že odůvodňují úvahu o výši relutární satisfakce nad míru
určenou v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák.
Za tuto okolnost považoval fakt,
že zatímco u smrti jednotlivce se jedná o jednorázový zásah, který se obvykle
během času zmírňuje, u žalobkyně se v důsledku zjištěného poškození zdraví
jedná o zásah, který má trvalý charakter a tento zásah se neustále opakuje při
každé návštěvě poškozené. Právě vyšší závažnost dopadů do práva žalobkyně na
rodinný život než v obdobných případech odůvodňuje úvahu odvolacího soudu o
mimořádně zvýšené peněžní satisfakci. V projednávané věci odvolací soud
dostatečně zjistil rozhodné skutečnosti ohledně závažnosti vzniklé nemajetkové
újmy a konkrétních okolností, za kterých došlo k neoprávněnému zásahu do
osobnosti žalobce a) s tím, že dospěl k opodstatněnému závěru, že intenzita a
šíře nemajetkové újmy nepřekračuje v daném případě „obvyklou“ úroveň. Za této
situace postupoval správně, pokud při určení výše náhrady nemajetkové újmy v
penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák., ke které došlo ještě před
účinností novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 47/2004 Sb., tj. před
1. 5. 2004, použil jako vodítko ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. a peněžité
zadostiučinění náležející dovolatelce stanovil v přiměřené výši, podložené
úvahou podle ustanovení § 136 o.s.ř. Nedůvodná je námitka žalované, že na danou věc dopadají závěry plynoucí
z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5.5.2010, sp.zn. 1 Co 2/2010,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2011, číslo 56. V citovaném rozhodnutí soud vyslovil, že nároky z titulu náhrady škody na
zdraví jsou speciálními nároky ve vztahu k obecným nárokům vzniklým v režimu
ochrany osobnosti. Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle
ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. a nárok na náhradu škody na zdraví za
bolest a ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 444 odst. 1 a 2
obč. zák. nebo podle ustanovení § 372 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce v
platném znění (dále jen zákoníku práce) jsou totiž samostatné právní prostředky
ochrany fyzické osoby, a proto je nelze uplatnit na základě totožných
skutkových tvrzení. V přezkoumávané věci však z obsahu spisu nebylo zjištěno,
že by se dovolatelka na základě téhož skutku domáhala přiznání peněžité
satisfakce podle příslušných ustanovení o náhradě škody. Dovolání bylo proto
odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §
243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a 146 odst. 3
o.s.ř., když v dovolacím řízení žalovanému vznikly náklady spojené s jeho
zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 6.250,- Kč
(srovnej § 2 odst. 1, § 6 odst. 1 písm. a), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, §
16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené
vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových
výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve
znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené
náhrady nákladů dovolacího řízení činí 6.550,- Kč, která je po úpravě o 20% daň
z přidané hodnoty představována částkou 7.860,-Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. září 2012
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu