30 Cdo 950/2024

30 Cdo 950/2024-233

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně A. M., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 46 C 73/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2023, č. j. 54 Co 300/2023-207, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem žalované, a to selháním dozorové činnosti vůči vedení Krajského soudu v Ústí nad Labem – dále jen „krajský soud“, jehož je žalobkyně soudkyní. Konkrétně pak žalobkyně spatřuje pochybení žalované v tom, že nepodala kárné žaloby na vedení krajského soudu, ani přes podněty týkající se zejména nesnížení úvazku žalobkyně, plného nápadu žalobkyně i přes její sníženou pracovní schopnost, šikanu a „bossing“ v souvislosti se sníženou pracovní schopností žalobkyně, nevyhovění žalobkyni ohledně zastavení nápadu po dobu její pracovní neschopnosti trvající 2 měsíce, předčasné spuštění nápadu poté, co jí byl nápad zastaven pouhé 3 měsíce, či zahlcení agendy žalobkyně a průtahům v jí vyřizovaných věcech v důsledku postupu vedení soudu.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 6. 2023, č. j. 46 C 73/2022-181, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 11. 2023, č. j. 54 Co 300/2023-207, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).

4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním.

5. Dovolatelka ve svém podání formuluje otázky, „zda může být soudce stěžovatelem podle § 164 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů – dále jen „ZSS“, v případě, že si stěžuje na průtahy v řízeních, kde je zákonným soudcem (případně součástí zákonného soudce – senátu jako soudce zpravodaj), s tvrzením, že průtahy v jeho agendě vznikly nesprávným postupem správní složky justice, nikoliv jeho postupem coby jurisdikční složky justice, ani postupem účastníka daného soudního řízení“, a „zda má Ministerstvo spravedlnosti jako dohledový orgán nad plynulostí soudních řízení povinnost zahájit šetření v intencích k tomu vydaných jeho instrukcemi [č.87/2002 – Org ze dne 12.3.2002 (zejména § 2 odst. 4, § 3 odst. 2) a č.106/2001 – OSM ze dne 28.2.2002] v konkrétně označených „průtahových“ spisech i v případě pouhého podnětu osoby nemající legitimaci podle § 164 ZSS, a to v intencích § 123 odst. 2 písm. b) ZSS, které dle jejího názoru dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny.

6. Odvolací soud uvedl, že ZSS žalované (reprezentované Ministerstvem spravedlnosti) nestanoví lhůtu k uskutečnění jejích dohledových pravomocí podle § 123 odst. 2 ZSS, protože jde o činnost průběžnou, která je výkonem státní správy soudů ze strany ministerstva (odst. 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud přitom zjevně vychází v premisy, že z povahy této činnosti ze strany ministerstva a z postavení žalobkyně – soudkyně jako součásti instituce, vůči níž se uplatňuje průběžná kontrolní činnost, plyne, že se žalobkyně nemůže domáhat odškodnění podle OdpŠk pro případ, že výkon dohledové činnosti je podle ní nesprávný nebo nedostatečný.

7. Podle ustanovení § 123 odst. 2 ZSS ministerstvo sleduje a hodnotí postup vrchních, krajských a okresních soudů v řízení a rozhodování pouze z hlediska dodržování zásad důstojnosti jednání a soudcovské etiky a zda v řízení nedochází ke zbytečným průtahům. K tomuto účelu ministerstvo, a to i s využitím elektronické evidence věcí, vedených u jednotlivých soudů, sleduje a vyhodnocuje stav soudních agend na základě výkazů a justiční statistiky [písm. a)], provádí prověrky soudních spisů a prověrky úrovně soudních jednání [písm. b)], vyřizuje stížnosti fyzických a právnických osob na postup soudů [písm. c)].

8. Dovolací soud v rozsudku ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. z 30 Cdo 4272/2018, vyslovil závěr, že ze základních zásad výkonu veřejné správy plyne povinnost nadřízených orgánů vykonávat činnost kontrolní povahy nad orgány jim podřízenými. Účelem tohoto konání je ovšem primárně udržování dobré správy, nikoliv zasahování do sféry práv a povinností individuálně určených subjektů. Z povinnosti správního orgánu vést vnitřní kontrolu (resp. činnost obdobného charakteru) není možné vyvodit subjektivní právo subjektů stojících vně veřejné správy a hodnotit kontrolní nečinnost správních orgánů jako nesprávný úřední postup dle zák. č. 82/1998 Sb. Z právě uvedeného tedy plyne, že je lhostejné, kdo se na dohledový orgán obrátí (ať už osoba mající legitimaci podle § 164 ZSS, či nikoliv). Podstatné je, že selhání dohledu nemůže nikdy založit právo na náhradu újmy z titulu odpovědnosti státu.

9. Odvolací soud tak správně v souladu s judikaturou dovolacího soudu dospěl k tomu, že dohledová činnost Ministerstva spravedlnosti ve smyslu § 123 odst. 2 ZSS je konáním, jež je vrchnostenskou činností, kterou ministerstvo uskutečňuje samostatně a z jejíhož výkonu nelze dovodit oprávnění jednotlivých osob, jež jsou součástí institucí, nad nimiž ministerstvo vykonává dohled, podávat stížnosti na tuto činnost (odst. 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a domáhat se jiného způsobu výkonu této činnosti nebo jiných výsledků. To musí platit i v případě, že takovou osobou je soudce. Žalobkyně je tedy jako soudkyně vystavena povinnosti strpět činnost ministerstva ve smyslu § 123 odst. 2 ZSS, avšak jako orgán vystavený této kontrole nemá právo se domáhat toho, aby ministerstvo tuto činnosti uskutečňovalo v konkrétní době a s jiným než dosud dosaženým výsledkem. Opačný závěr není na místě přijmout ani na základě § 2 odst. 4 a § 3 odst. 2 Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 87/2002 – Org, neboť instrukce slouží jen jako upřesnění výkonu dohledové činnosti ministerstva dle § 123 odst. 2 ZSS.

10. S ohledem na právě uvedený právní závěr nezakládá přípustnost dovolání žalobkyní ani položená otázka, „zda lze považovat za správný úřední postup Ministerstva spravedlnosti při signalizaci průtahů v konkrétních soudních věcech?“, neboť záporná odpověď na ni je tímto právním závěrem determinována. Obstojí-li závěr odvolacího soudu, že žalobkyně neměla právo se domáhat jiného nebo včasnějšího výkonu dohledové činnosti ze strany ministerstva podle § 123 odst. 2 písm. b) ZSS, není korektní ani právní názor žalobkyně, že má právo domáhat se odškodnění nemajetkové újmy za údajně nesprávný výkon dohledové činnosti ministerstva spočívající v tom, že ministryně na výzvy žalobkyně k provedení účinnějšího dohledu zareagovala jen obecným sdělením, že „dle sdělení místopředsedkyně krajského soudu Mgr. Daniely Zemanové stav neskončených věcí ve Vašem případě lze považovat za standardní, a v řízeních nedochází k nedůvodným či nadměrným prodlevám.“ Na výše uvedeném ničeho nemění ani obecné tvrzení žalobkyně o tom, že „i rozvrhem práce může být zasaženo do nezávislosti soudce“ a že potenciálně mohlo dojít „ke zneužití aplikace rozvrhu práce vedením KS v Ústí nad Labem“.

11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 9. 2024

JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu