30 Cdo 952/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobkyně L. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. K. K.,
zastoupenému advokátem, o 190 000,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v
Karviné pod sp. zn. 20 C 303/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 19. září 2001, č.j. 13 Co 323/2001-57, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 20.3.2000, č.j. 20 C 303/99-22,
žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil 190.000,-Kč s 26% úrokem z prodlení z
částky 140.000,- Kč od 1.1.1998 a z částky 50.000,- Kč od 1.10.1998 do
zaplacení,
na náhradě nákladů řízení 20.805,- Kč a České republice 3.800,- Kč na soudním
poplatku. Řízení o žalobě o zaplacení 3% úroků z prodlení z částky 140.000,- Kč
od 1.1.1998 a z částky 50.000,- Kč od 1.10.1998 do zaplacení zastavil. Podle
skutkových zjištění okresního soudu bylo manželství účastníků ku dni 15.5.1997
rozvedeno. Účastníci dohodou ze dne 4.7.1997 vypořádali zaniklé bezpodílové
spoluvlastnictví tak, že si rozdělili věci, které měli v bezpodílovém
spoluvlastnictví, dohodli se ve vztahu ke „státnímu“ bytu o velikosti 3 + 1 a
žalovaný se zavázal žalobkyni zaplatit na úplné vyrovnání podílů 200.000,- Kč
ve splátkách blíže určených. Okresní soud na podkladě skutkových zjištění
učiněných z výpovědí účastníků, obsahu dohody ze dne 4.7.1997 a potvrzení z
19.9.1997 učinil závěr, že dohoda účastníků jako bývalých manželů ze dne
4.7.1997 o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví je v části
týkající se rozdělení některých věcí neurčitá, když věci označuje souhrnně jako
sklo, prádlo, knihy a zbývající zařízení bytu, bez jejich bližšího označení a
navíc ohledně bytového zařízení bez bližšího projednání. Proto dohodu účastníků
hodnotil ve vztahu k uvedeným věcem jako neplatný právní úkon, který však lze
oddělit od ostatního ujednání účastníků. Oba účastníci si podle názoru soudu
museli být vědomi, že označená písemná dohoda koncipovaná jako dohoda konečná,
nezahrnovala všechny věci v bezpodílovém spoluvlastnictví účastníků. Jestliže
žalobkyně po uzavření dohody odvezla z bytu i některé věci ze „zbývajícího
zařízení bytu“, aniž k tomu žalovaný vznesl výhrady, lze podle závěrů okresního
soudu dovodit, že toto jednání žalobkyně akceptoval, že ohledně těchto věcí
uzavřeli účastníci konkludentně dohodu. Z uvedeného okresní soud dovodil, že
písemná dohoda účastníků ze dne 4.7.1997 je ve zbývající části platná, včetně
závazku žalovaného zaplatit žalobkyni na úplné vyrovnání podílů částku
200.000,- Kč a lze se na jejím podkladě žalobou u soudu domáhat plnění. Soud
odkázal na ust. § 149, § 150, § 34, § 35, § 37,
§ 41 a § 559 obč. zák. Námitky žalovaného, že měl výhrady proti postupu
žalobkyně, která se podle žalovaného zmocnila některých věcí nad rámec dohody,
že je dal žalobkyni najevo tím, že pořídil jejich seznam, předložil jej
žalobkyni k podpisu a že jí posléze znemožnil přístup do bytu, ač k tomu podle
dohody byl po určitou dobu povinen, shledal účelovými. Podle názoru okresního
soudu by žalovaný mohl
na žalobkyni požadovat vydání sporných věcí; snížení částky, kterou se zavázal
žalobkyni na vypořádání zaplatit, však není oprávněn požadovat.
Na podkladě odvolání žalovaného, který nesouhlasil se závěry okresního soudu,
se věcí zabýval Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem v záhlaví označeným změnil
rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích tak, že žaloba, aby
žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 190.000,- Kč s úroky z
prodlení se zamítá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
před soudem prvního stupně
a že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení. S
odkazem
na skutková zjištění soudu prvního stupně o rozvodu manželství účastníků ku dni
15.5.1997, o vůli účastníků vypořádat zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví
dohodou
ze dne 4. 7.1997 a jejím obsahu, která shledal správnými, se ztotožnil se
závěry soudu prvního stupně, že označená dohoda v části, jíž se každému z
účastníků přikazuje „polovina skla, prádla, knih“ a žalovanému dále „zbývající
zařízení bytu“, je neurčitá. Dohoda o vypořádání zaniklého bezpodílového
spoluvlastnictví jako dvoustranný právní úkon musí splňovat náležitosti ust. §
37 odst. 1 obč. zák. včetně požadavku srozumitelnosti a určitosti a to pod
sankcí absolutní neplatnosti. Odvolací soud uznal, že dohoda účastníků splňuje
požadavek srozumitelnosti, neboť z ní je nepochybné, že účastníci dohodou ve
smyslu ust. § 149 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném
před 1.8.1998 hodlali vypořádat zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví, nesplňuje
však požadavek určitosti projevu vůle. Projev neurčitý je sice srozumitelný,
avšak jeho obsah je nejistý. Tak tomu je v části dohody účastníků týkající se
skla, prádla, knih
a zbývajícího zařízení bytu. Odvolací soud uvedl, že pro nedostatek určitosti
ve smyslu ust. § 37 odst. 1 obč. zák. je dohoda účastníků v části týkající se
rozdělení neurčitě označených věcí neplatná. Z povahy posuzovaného úkonu
vyplývá, že neplatnou část dohody účastníků o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví nelze oddělit od jejího ostatního obsahu, a proto je dohoda
neplatná v plném rozsahu. Na způsobu vypořádání věcí jejich rozdělením totiž
odvisí výše vypořádacího podílu, který má poskytnout ten z bývalých manželů,
jemuž se z masy bezpodílového spoluvlastnictví dostalo více. Ježto z neplatné
dohody nelze uplatňovat žádná plnění, odvolací soud rozsudek soudu prvního
stupně, pokud jím bylo vyhověno žalobě a žalovanému uloženo, aby žalobkyni
zaplatil 190.000,- Kč s příslušnými úroky z prodlení jako dlužný nedoplatek z
částky, k jejímuž zaplacení se žalobkyni v dohodě zavázal, změnil a žalobu
zamítl, rozhodl o náhradě nákladů řízení soudu prvního stupně a náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s odkazem na ust.
§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., z důvodu uvedeného v ust. § 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř.
ve znění před změnou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Závěrem dovolání
navrhla, aby rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.9.2001 č.j. 13 Co
323/2001 – byl zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení, neboť spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Uvedla, že dohoda účastníků ze dne 4.7.1997
splňovala zákonem stanovené předpoklady a požadavky, účastníci ji uzavřeli
svobodně a vážně, byla uzavřena tak, jak si účastníci přáli, tedy s uvedením
jen podstatných věcí a zařízení. Při podpisu dohody věděli přesně, kdo jakou
polovinu skla, prádla a knih si ponechá; dohoda je určitá
i ve vztahu ke zbývajícímu zařízení bytu, tedy k tomu, co není uvedeno v čl. I.
a) ani v čl. I. b) dohody. Odkázala na ust. § 35 odst. 2 obč. zák. a zdůraznila
shodnou vůli účastníků vypořádat bezpodílové spoluvlastnictví způsobem uvedeným
v dohodě. Závěr odvolacího soudu, že nelze usoudit jen na částečnou neplatnost
právního úkonu nepovažuje za správný; žalovaný je ochoten plnit povinnost z
dohody účastníků, ale částku nižší o 30.000,- Kč. Odvolací soud se však tím
nezabýval, ač měl. Oba účastníci dohodu o vypořádání následně porušili;
žalobkyně tím, že si vzala nějaké věci navíc, žalovaný tím, že dovolatelce
odmítl volný vstup do bytu, ač k tomu podle čl. I/c dohody je povinen.
Protože řízení před soudem prvního stupně probíhalo podle občanského soudního
řádu ve znění před účinností zák. č. 30/2000 Sb., rovněž rozsudek soudu prvního
stupně byl vydán před nabytím účinnosti tohoto zákona, muselo být i odvolání
posuzováno podle zák. č. 30/2000 Sb. Se zřetelem k bodu 15 a 17 části dvanácté
hlavy I zák. č. 30/2000 Sb. je Nejvyšší soud povinen v dovolacím řízení
postupovat rovněž podle občanského soudního řádu účinného před 1.1.2001, kdy
nabyl účinnosti zák.č. 30/2000 Sb.
Dovolací soud shledal, že včasné dovolání žalobkyně vykazuje všechny formální i
obsahové náležitosti stanovené v § 241 odst. 1, 2 o.s.ř. Podle ust. § 238 odst.
1 o.s.ř. je přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku,
jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ust. 242
odst. 1, 3 o.s.ř.; dovolatelka nevytýkala, že by v řízení došlo k některé z
vad uvedených v ust. § 237 o.s.ř., ani nenamítala, že řízení je postiženo jinou
vadou, která měla
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádnou z uvedených vad neshledal ani
dovolací soud, který je povinen k těmto vadám přihlédnout, i když nebyly v
dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud proto přezkoumal
rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v
ust. § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Nesprávné právní posouzení věci jako dovolací důvod podle ust. § 241 odst. 3
písm. d) o.s.ř. tkví v aplikaci jiného právního předpisu, než který měl soud ve
věci správně použít, nebo v tom, že soud aplikoval sice správný právní předpis,
ale vyložil jej nesprávně.
Dovolatelka vytýkala, že soudy učinily nesprávný závěr o tom, že dohoda v části
týkající se rozdělení movitých věcí není srozumitelná a určitá a že odvolací
soud pochybil, když po závěru o nedostatku srozumitelnosti a určitosti uvedené
části dohody účastníků tuto dohodu posoudil jako neplatnou v plném jejím
rozsahu. Namítala, že účastníci při podpisu dohody s jejím obsahem bez výhrad
souhlasili, opakovali to
i soudu, před nímž žalovaný výslovně prohlásil, že dohodu uzavřel svobodně a
vážně; námitky vůči dohodě nevznášel. Při podpisu dohody účastníci věděli
přesně, kdo jakou polovinu skla, prádla a knih získá a rovněž bylo jimi přesně
stanoveno, že zbývající zařízení bytu, tedy to zařízení, které jmenovitě není v
dohodě uvedeno ať přidělením dovolatelce nebo žalovanému, si ponechá žalovaný.
Dovolatelka v této souvislosti odkázala na ust. § 35 odst. 2 obč. zák. s
názorem, že výkladem sporné části dohody účastníků ve smyslu ust. § 35 odst. 2
obč. zák. lze spolehlivě usoudit nejen
na srozumitelnost, ale i určitost projevu vůle účastníků dohody.
Právním důvodem žaloby v posuzované věci je závazek žalovaného obsažený v
dohodě účastníků ze dne 4.7.1997 o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
na zaplacení částky 200.000,- Kč dovolatelce na vyrovnání podílů.
Dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle ust.
§ obč. zák. ve znění před 1.8.1998, kdy nabyl účinnosti zák. č. 91/1998, je
dvoustranný právní úkon (§ 34 obč.zák.). Vztahuje se na ni ust. § 37 obč.zák.,
podle nějž právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně (náležitost vůle),
srozumitelně
a určitě (náležitost projevu vůle). Nedostatek kterékoli z uvedených
náležitostí má
za následek, že právní úkon je zcela nebo zčásti od počátku neplatný. Právní
následky spojuje občanský zákoník jen s platným právním úkonem; k neplatnosti
právního úkonu soud přihlíží z úřední povinnosti. Právní úkon je srozumitelný,
jestliže jím projevené vůli lze při výkladu ve smyslu ust. § 35 obč.zák. dobře
porozumět a pochopit ji; je určitý, jestliže vůle je vyjádřena přesně,
způsobem, kterým lze spolehlivě usoudit
na jeho obsah.
Zjištění, na jejichž podkladě soudy založily svá rozhodnutí, nevyvolala
pochybnosti o svobodné a vážné vůli účastníků jako bývalých manželů uspořádat
po rozvodu poměry ve vztahu k zaniklému bezpodílovému spoluvlastnictví dohodou.
V jejím rámci si rozdělili věci z bezpodílového spoluvlastnictví. Některé z
nich označili jmenovitě, jako např. kožená sedačka 3,2,1, obývací stěna,
rozkládací stůl, židle, lednice s mrazákem Calex, televize Tesla Orava Color,
osobní automobil OPEL Ascona 1,6 D, rok výroby 1986, jiné souhrně, jako např.
„sklo, prádlo, knihy a zbývající zařízení bytu“. Ohledně všech těchto věcí
projevili účastníci svobodnou a vážnou vůli si věci rozdělit., což také
srozumitelně vyjádřili; ve vztahu k věcem konkrétně označeným je jejich projev
i určitý, jak předpokládá ust. § 37 odst. 2 obč.zák. Účastníci se dohodli
i na rozdělení „skla, prádla, knih“ a to jednou polovinou pro každého z
účastníků.
Pro označení věcí použili souhrnného názvu, aniž jednotlivé věci označili
konkrétně. Spojení věcí, které jsou jednoho druhu, pod společným názvem jako
sklo, prádlo, knihy, jako je tomu v dohodě účastníků, bývá obvyklé a zpravidla
postačuje pro posouzení,
o které věci se jedná. Dohoda účastníků sice neobsahuje přesná pravidla pro
rozdělení skla, prádla a knih, jimiž se mají účastníci řídit, tyto věci však
mají být podle ujednání účastníků rozděleny mezi účastníky rovným dílem, což z
hlediska požadavku určitosti dohody o rozdělení souhrnně označených věcí
jednoho druhu lze považovat
za postačující. Je tedy i v této části dohoda účastníků nejen srozumitelná, ale
i určitá.
Při výkladu dohody účastníků však vyvolává obtíž ta část dohody, která se týká
„zbývajícího zařízení bytu“. Není totiž zřejmé, a to ani s ohledem na předchozí
určitě projevenou vůli účastníků ve vztahu ke konkrétně označeným věcem a věcem
jednoho druhu označeným společným názvem, které věci z bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků představují ono zbývající zařízení bytu. Nelze
spolehlivě usoudit, zda tímto souhrnným pojmenováním se rozumí soubor věcí,
jimiž byl byt ku dni uzavření dohody zařízen, tedy především nábytek, nábytkové
sestavy nebo jednotlivé nábytkové kusy, případně bytové doplňky, nebo i
spotřebiče, pokud jimi byla domácnost vybavena
a nalézaly se v bytě účastníků. Nelze rovněž vyloučit, že v bytě účastníků se
nalézaly
i věci nepatřící do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, které však byly
součástí zařízení bytu případně vybavení domácnosti. To vše činí dohodu
účastníků v této části nepřesnou, neurčitou. Ostatně sama dovolatelka v řízení
soudu prvního stupně uvedla, že účastníci této části dohody příliš pozornosti
nevěnovali.
Dohoda bývalých manželů je jedním ze způsobů vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví, kterým si bývalí manželé rozdělí věci ze zaniklého
bezpodílového spoluvlastnictví, vypořádají pohledávky a dluhy vyplývající z
bezpodílového spoluvlastnictví a finančně vypořádají vzniklé rozdíly v podílech
účastníků
na bezpodílovém spoluvlastnictví. V posuzované věci je dohoda účastníků jako
dvoustranný právní úkon, koncipovaná jako dohoda konečná, v části týkající se
zbývajícího zařízení bytu, které bylo přikázáno žalovanému, neurčitá a pro
tento nedostatek z hlediska ust. § 37 odst. 2 obč. zák. je neplatná. Z povahy
tohoto právního úkonu, jímž má být konečným způsobem vypořádáno bezpodílové
spoluvlastnictví účastníků vyplývá, že neplatnou část dohody o vypořádání nelze
oddělit od jejího ostatního obsahu, včetně závazku žalovaného zaplatit
žalobkyni na vyrovnání podílů stanovenou částku (§ 41 obč.zák.). Dohoda
účastníků je proto neplatná v plném rozsahu.
Závěr odvolacího soudu, že žalobě nelze vyhovět, protože z neplatné dohody
o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví nelze požadovat plnění, shledal
dovolací soud správným a dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 1
o.s.ř.). Nepovažoval za právně odůvodněné zabývat se dalšími námitkami
dovolatelky ve vztahu k postupu soudu při projednání návrhu žalovaného na
srážku 30.000,- Kč ze žalované částky ani jejím odkazem na podmíněnost dohody
zaplacením stanovené částky žalobkyni.
Žalovaný měl v dovolacím řízení plný úspěch a měl by nárok na náhradu nákladů
dovolacího řízení. Náklady v souvislosti s tímto řízením mu však nevznikly,
proto dovolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 151 odst. 1
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. července 2003
JUDr. Karel Podolka,v.r.
předseda senátu