30 Cdo 954/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobkyně H. V., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. R.,
zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 32 C 10/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 14. června 2005, č.j. 1 Co 123/2005-112, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna na náhradu nákladů dovolacího řízení
žalovaného zaplatit jeho zástupci, advokátu, částku 3.175,- Kč do tří dnů od
právní moci tohoto rozhodnutí.
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu dne 9. 1. 2001, aby žalovanému
bylo uloženo: 1. zdržet se neodůvodněných mediálních útoků vůči žalobkyni,
které by ji jednak spojovaly s neidentifikovanými mafiány a jednak by
navozovaly dojem, že v roce 1977 podepsala tzv. Antichartu, 2. zaslat žalobkyni
do tří dnů formou dopisu omluvu (v žalobkyní navrženém znění) za výroky
žalovaného
při rozhovoru pro L. n. dne 6. 10. 2000, jakož i v příspěvcích do čtenářské
rubriky L. n. ze 16. a 23. 10. 2000, a 3. uveřejnit na svůj náklad v deníku L.
n. a v deníku M. f. D. omluvu (v žalobkyní navrženém znění) týkající se výroků
žalovaného v článku uveřejněném dne 6. 10. 2000 pod názvem „Dívčí válka - jsou
české zpěvačky ještě vůbec zpěvačky? Nejsou to už jen nalíčené tváře z obálek?“
a za výroky v příspěvcích do čtenářské rubriky L. n.
ze 16. a 23. 10. 2000, jež byly způsobilé poškodit pověst žalobkyně u široké
veřejnosti.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že v žalobkyní uváděných článcích pouze
konstatoval ze zprávy ČTK z 11. 2. 1977 a z článku v bývalém R. p. z 11. 2.
1977, že jméno žalobkyně bylo uvedeno na tzv. Antichartě. Pokud žalobkyně
poukazuje na jeho výrok, že žalobkyně neztratila kontakty na „mafiány“, kteří
ji prosazovali do médií v sedmdesátých a osmdesátých letech, a proto slaví dnes
svůj „comeback“, byl žalovaný toho názoru, že má právo vyslovit svůj názor na
celou kulturní scénu, neboť je známo, že „bez kontaktů se sebelepší zpěváci do
médií nedostanou“.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2002, č. j. 32 C 10/2001-35,
byl zamítnut žalobní návrh žalobkyně na uložení povinnosti žalovanému zdržet se
„neodůvodněných mediálních útoků vůči žalobkyni, které by ji spojovaly s
neidentifikovanými mafiány a které by navozovaly dojem, že v roce 1977
podepsala tzv. Antichartu, přičemž tyto výroky byly způsobilé snížit její
vážnost ve společnosti.“ Stejně tak byl zamítnut žalobní návrh na uložení
povinnosti žalovanému, aby žalobkyni zaslal formou osobního dopisu omluvu v
navrženém znění. Posléze byl zamítnut
i návrh na uložení povinnosti žalovanému, aby na svůj náklad uveřejnil v
deníku Lidové noviny a v deníku M. f. D. omluvu žalobkyni v jí navrženém znění.
U prvního ze žalobních návrhů Městský soud v Praze uvedl, že není důvodný
proto, že „žalobkyně zvolila mediální cestu reprodukování svých názorů a
žalovaný
na to opatrně reagoval; jde o vzájemný dialog mezi oběma účastníky řízení a
podle názoru soudu prvního stupně není možné takovýto způsob zakázat“. Nebylo
prokázáno, že by bývalo došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv
žalobkyně, a že by hrozilo opakování takového zásahu. V případě návrhu na
uložení povinnosti, aby žalovaný zaslal omluvu žalobkyni formou osobního
dopisu, soud prvního stupně konstatoval, „že formulace požadované omluvy
neodpovídá zjištěnému neoprávněnému zásahu po stránce skutkové a neodpovídá ani
slovnímu znění, které bylo obsaženo v projevu žalovaného“. Žalobě, podle názoru
soudu prvního stupně, nešlo vyhovět ani textovou úpravou omluvy. Konečně u
návrhu na uložení povinnosti žalovanému uveřejnit na vlastní náklad v deníku L.
n. a v deníku M. f. D. omluvu v žalobkyní navrženém znění, měl soud prvního
stupně za to, že formulaci omluvy nelze považovat za přiléhavou. Dovodil, že
žádnou žalovaným použitou formulací (v článcích v uvedených denících ze 16.
10. a 23. 10. 2000) nedošlo k zásahu do osobnostní sféry žalobkyně.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 7. 2002 pod č.j. 1 Co 106/2002-69,
kterým rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil do tří
dnů od právní moci rozsudku zaslat žalobkyni formou osobního dopisu omluvu v
tomto znění: „Vážená paní H. V., ve svém rozhovoru pro L. n., otištěném v
souhrnném materiálu dne 6. 10. 2000, jsem o Vás mimo jiné uvedl:… jí se zřejmě
podařilo neztratit kontakt na mafiány, kteří ji v sedmdesátých letech tlačili
do rádia, do televize a na desky. Teď slavila comeback v Polsku, ba i s G. v
Carnegie Hall. Za tento zásah do Vaší pověsti se proto omlouvám. J. R.“.
Žalovanému bylo dále uloženo uveřejnit do 15 dnů od právní moci rozsudku na
svůj náklad v deníku L. n. a v deníku M. f. D. omluvu ve znění: „Ve svém
rozhovoru pro L. n., otištěném dne 6. 10. 2000 v článku pod názvem Dívčí válka
– jsou české zpěvačky ještě vůbec zpěvačky? Nejsou to už jen dokonale nalíčené
tváře z obálek?, jsem o paní H. V. mimo jiné uvedl:… jí se zřejmě podařilo
neztratit kontakt na mafiány, kteří ji v sedmdesátých a osmdesátých letech
tlačili do rádia, do televize a na desky. Teď slavila svůj comeback v Polsku,
ba dokonce s G. v Carnegie Hall. Za tento zásah do její pověsti se proto paní
H. V. omlouvám. J. R.“. Zamítnut byl žalobní návrh, aby znění omluvy obsahovalo
také text: „Má úvaha o neztraceném kontaktu na mafiány byla zavádějící
a nebyla adekvátní povaze jejích pracovních a společenských kontaktů“, a aby tu
bylo použito i slovo „dobré“. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení
nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání žalovaného, kterým byl napaden uvedený rozsudek odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky zamítl rozsudkem ze dne 24. dubna 2003, č.j. 28
Cdo 2194/2002-89.
Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 15. března 2005, sp.zn. I.ÚS 367/03
k ústavní stížnosti žalovaného vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze
dne 25.7.2002, č.j. 1 Co 106/2002-69, a rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne
24.4.2003, č.j. 28 Cdo 2194/2002-89, byla porušena základní práva a svobody
stěžovatele plynoucí z čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 10
Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, a oba označené rozsudky proto
zrušil. V odůvodnění nálezu uvedl, že obecné soudy nepostupovaly ve shodě s
ústavním pořádkem. Poukázal na to, že při aplikaci ustanovení čl. 10 odst. 1
Listiny a jejího čl. 17 musí mít soudce vždy na paměti ústavní dimenzi aplikace
zákona, která se projevuje poměřováním obou ústavních práv, což v
individuálních věcech znamená povinnost soudů interpretovat jednotlivá zákonná
ustanovení v první řadě z pohledu účelu
a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Vytkl obecným
soudům, že nevzaly náležitý zřetel na ústavněprávní povahu této věci a tím daly
nedůvodně přednost jednomu základnímu právu před právem druhým, přičemž jejich
zásah do svobody projevu stěžovatele je velmi závažným a ohrožujícím veřejnou
diskusi a pozadí populární hudby jako předmětu obecného zájmu. S odkazem
na kontext celého článku dovodil, na rozdíl od obecných soudů, že výroky
žalovaného, dle nichž se žalobkyni „zřejmě podařilo neztratit kontakt na
mafiány, kteří ji v sedmdesátých a osmdesátých letech tlačili do rádií, do
televize
„na desky“, nejsou tvrzením skutečnosti, ale hodnotovým soudem. V této
souvislosti poukázal na to, že pravdivost hodnotových soudů není dokazatelná,
neboť ty nepopisují skutečnost, ale naopak ji více či méně volně interpretují,
takže požadavek dokázat pravdivost hodnotového soudu, s ohledem na jeho
nesplnitelnost, sám o sobě porušuje svobodu projevu. Uvedl, že to však
neznamená, že hodnotové soudy jsou zcela nenapadnutelné v rámci řízení na
ochranu osobnosti, neboť tam, kde je nějaké prohlášení hodnotovým soudem, může
přiměřenost zásahu do osobnostních práv záviset na tom, zda existuje dostatečný
faktický podklad pro napadené prohlášení, protože i hodnotový soud, bez
jakéhokoli faktického podkladu, může být přehnaný. S poukazem na obsah článku
dovodil, že žalovaný pro expresivní, polemické a kontroverzní hodnocení
populární hudby jako „mafie“ nebo „mafiánů“ měl určitý podklad. Dále uvedl, že
veřejně šířená stanoviska by zásadně neměla vybočit z mezí v demokratické
společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, což však nelze vykládat tak,
že polemická, kontroverzní, šokující nebo třeba i někoho urážející tvrzení
nejsou v žádném případě hodna ústavní ochrany, když základním principem soudobé
euroatlantické společnosti je, že i nadnesené a přehánějící názory, a to
dokonce i názory někoho urážející, jsou-li proneseny ve veřejné či politické
debatě, jsou názory ústavně chráněnými. Každý názor, stanovisko nebo kritika je
vzhledem k významu svobody projevu zásadně přípustným a omezení svobody projevu
je proto výjimkou, kterou je nutno interpretovat restriktivně a lze ji
ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi.
Kromě uvedeného Ústavní soud vytkl obecným soudům, že nedostatečně přihlédly k
postavení žalobkyně, mediální hvězdy, která jako osoba veřejně činná musí
akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané a poukázal v souvislosti
s tímto jejím postavením na obecnou platnost toho, že takové osoby mají mnohem
snadnější přístup k médiím a tak i snadnější možnost vyvrátit to, co považují
za smyšlenky. Uzavřel, že obecné soudy interpretací slova „mafiáni“ jako
tvrzení skutečnosti postupovaly protiústavně, neboť v rozporu s čl. 17 odst. 2
Listiny a čl. 10 Úmluvy požadovaly prokázání hodnotového soudu, což z podstaty
věci není možné, navíc zcela svévolně nevzaly v úvahu jiné významy slova
„mafie“ a „mafiáni“, nevzaly v úvahu postavení žalobkyně, jako osoby veřejně
známé, která má dostatek možnosti, jak mediálně prezentovat svůj nesouhlas s
názory žalovaného, tedy je na čtenářích
a nikoliv na soudech, aby sami posoudili, zda hodnocení stavu české populární
hudby žalovaným je či není rozumné a přesvědčivé.
Ve věci pak znovu rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. června 2005,
č.j. 1 Co 123/2005-112, kterým rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění:
„že se zamítá žaloba, aby žalovaný do tří dnů od právní moci rozsudku zaslal
žalobkyni na adresu 250 03 Řitka, Sportovní 122, formou osobního dopisu omluvu
následujícího znění: „Vážená paní H. V., ve svém rozhovoru pro L. n. otištěném
v souhrnném materiálu dne 6.10.2000 jsem o Vás mimo jiné uvedl „… jí se zřejmě
podařilo neztratit kontakt na mafiány, kteří ji v sedmdesátých a osmdesátých
letech tlačili do rádií, do televize na desky. Teď slavila comeback v Polsku,
ba dokonce s G. v Carnegie Hall.“ Má úvaha o neztraceném kontaktu na mafiány
byla zavádějící a nebyla adekvátní povaze Vašich pracovních a společenských
kontaktů.
Za tento zásah do Vaší dobré pověsti se proto omlouvám. J. R.“,a aby do
patnácti dnů od právní moci rozsudku uveřejnil na svůj náklad v deníku L. n.
a v deníku M. f. D. omluvu následujícího znění:„Ve svém rozhovoru
pro L. n. otištěném dne 6.10.2000 v článku pod názvem „Dívčí válka jsou české
zpěvačky ještě vůbec zpěvačky? Nejsou to už jen dokonale nalíčené tváře z
obálek?“ jsem o paní H. V. mimo jiné uvedl „… jí se zřejmě podařilo neztratit
kontakt na mafiány, kteří ji v sedmdesátých a osmdesátých letech tlačili
do rádií, do televize, na desky. Teď slavila comeback v Polsku, ba dokonce s G.
v Carnegie Hall.“ Má úvaha o neztraceném kontaktu na mafiány byla zavádějící
a nebyla adekvátní povaze jejích pracovních a společenských kontaktů. Za tento
zásah do její dobré pověsti se proto paní Heleně Vondráčkové omlouvám.
J. R.“ Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Soud druhého stupně uvedl, že předmětem odvolacího přezkumu byl vzhledem k
rozsahu odvolání výrok žalovaného o žalobkyni „… jí se zřejmě podařilo
neztratit kontakt na mafiány, kteří ji v sedmdesátých a osmdesátých letech
tlačili do rádií,
do televize, na desky. Teď oslavila comeback v Polsku, ba dokonce s G. v
Carnegie Hall.“, uveřejněný 6.10.2000 v Lidových novinách v článku „Dívčí
válka. Jsou české zpěvačky ještě vůbec zpěvačky? Nejsou to už jen dokonale
nalíčené tváře z obálek?“
Žalobkyně pak spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv uvedeným
výrokem žalovaného nejen ve spojení její osoby s „mafiány“, ale i tím, že výrok
navozuje dojem, že „žalobkyni trvalou popularitu nezajišťuje kvalita jejího
umění, protože bez pomocí jakýchsi temných sil by upadla v zapomnění“.
Odvolací soud s přihlédnutím k citovanému závaznému názoru Ústavního soudu
dospěl k závěru, že napadený výrok žalovaného o žalobkyni je hodnotovým soudem,
jehož pravdivost nelze prokázat. Přestože jej nelze prokazovat, musí být pro
něj dostatečný podklad, jak na to odkazuje Ústavní soud s poukazem na
rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech De Haes a Gijsels proti
Belgii (1997)
a Oberschlick proti Rakousku (1997). Podle názoru odvolacího soudu však nebylo
možno přehlédnout kontext první a za ní následující věty, v nichž spatřuje
žalobkyně neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, z nichž se podává, že
za jejími nynějšími úspěchy v Polsku a dokonce v Carnegie Hall jsou její
nepřerušené kontakty
s „mafiány“. I při přeneseném významu slova „mafián“, jak jej vyložil Ústavní
soud, zde ve vztahu k praktikám v populární hudbě, jde o praktiky negativní, na
hranici zákona nebo etiky. Pro hodnotící soud žalovaného, že žalobkyně vděčí za
své nynější úspěchy nepřerušeným kontaktům s „mafiány“ a nikoli za své
profesionální výkony, nebyl v řízení zjištěn žádný faktický podklad a žalovaný
v řízení žádný důkaz v tomto směru ani nenavrhl. Proto byl jeho hodnotící
úsudek, bez reálného podkladu pro něj, neoprávněným zásahem do jejího práva na
osobní a profesní čest. Existenci tohoto neoprávněného zásahu do jejích
osobnostních práv Ústavní soud nezpochybnil, jestliže dovodil, že v dané věci
byla bezdůvodně dána přednost právu žalobkyně na ochranu osobnosti před právem
žalovaného na svobodu projevu.
Vzhledem (však) k tomuto závěru a závěrům, týkajícím se hodnocení žalobkyně
jako osoby veřejně činné a mající snadnější přístup k médiím než jiní občané,
které odvolací soud respektuje, proto za předmětný neoprávněný zásah do
osobnostních práv žalobkyně neshledal jí uplatněný nárok na přiměřený
prostředek obrany a rozsudek soudu prvního stupně proto v napadeném zamítavém
výroku podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobkyně dne 1. srpna
2005, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 29. září 2005 včasné
dovolání. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), když má zato, že jde o rozhodnutí
po právní stránce zásadního významu. Dovolací důvod spatřuje v naplnění
předpokladů obsažených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. s tím, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání zejména připomíná, že napadené rozhodnutí (sice) konstatuje, že v
daném případě došlo k zásahu do osobnostních práv žalobkyně, avšak v souladu s
nálezem Ústavního soudu je učiněn závěr, že právo na svobodu projevu na straně
žalovaného má přednost, byť jím uveřejněné výroky, které jsou charakterizovány
jako hodnotící soudy, nemají reálný podklad, resp. důkazy k tomu nebyly
žalovaným předloženy. Podstatou sporu je otázka vyváženosti při střetu práva
na ochranu osobnosti s právem na svobodu projevu, dále otázka opodstatněnosti
žalovaným vyřčených výroků, které jsou soudy charakterizovány jako hodnotící
úvahy a konečně hodnocení možnosti přístupu žalobkyně k médiím.
Aby žalovaným vyřčený výrok jako hodnotový soud mohl požívat zákonné ochrany,
musel by mít reálný podklad. Odvolací soud konstatoval, že takový podklad v
řízení zjištěn nebyl a ze strany žalovaného ani v tomto smyslu nebyl navržen
žádný důkaz, když žalobkyně není tou stranou, která nese důkazní břemeno. Pak
je na místě se zabývat přiměřeností takového hodnotového soudu. Přiměřenost
však, dle názoru žalobkyně, zkoumána nebyla. Přitom otázka přiměřenosti
hodnotového soudu spolu s otázkou přístupu k médiím a postavení stran tohoto
sporu je velmi důležitá
pro rozhodnutí ve věci samé.
Podle stanoviska žalobkyně by se mělo velmi pečlivě zvážit, jaké postavení
a jakou úlohu žalovaný zastává, resp. zastával v době, kdy napadený výrok
zveřejnil. Dovolatelka se neztotožňuje s tím, že by se v souzeném případě
jednalo o diskusi,
do níž by soud neměl zasahovat. Diskusí by bylo téma skutečně seriózně
rozebírané, pokud by se opravdu týkalo pozadí populární hudby a nikoli pouze
osobních invektiv
ze strany žalovaného vůči žalobkyni. Zde se však nejedná o svobodu projevu ve
smyslu možnosti sdělovat své názory na věc, ale o zneužití svobody projevu za
účelem urážek. Podle žalobkyně bylo prokázáno, že žalovaný nebyl veden snahou
o diskusi a seriózní rozbor situace na scéně populární hudby. Jednalo se o
osobní invektivy a útoky vůči osobě žalobkyně, které nemohou požívat právní
ochrany. Žalovaným pronesený výrok nepatří mezi ty, které lze hodnotit jako
výroky či hodnotové soudy, které jsou kontroverzní či šokující a jsou součástí
diskuse. Jedná se pouze o útok, ještě
bez reálného podkladu.
Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
K uvedenému dovolání se písemně vyjádřil žalovaný podáním svého zástupce ze
dne 15. listopadu 2005. Vyplývá z něj nesouhlas s důvody obsaženými v tomto
dovolání a zejména připomíná závěry nálezu Ústavního soudu, který byl vydán v
této věci. Navrhuje proto odmítnutí tohoto dovolání.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první
Čl. II. bodu 3 (přičemž též přihlédl k obsahu bodu 2) zákona č. 59/2005 Sb.,
jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po
řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního
řádu (dále opět již jen „o.s.ř.“) ve znění účinném do 31. března
2005.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobkyně bylo podáno oprávněnou osobou,
řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak
ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno
obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání je v
této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když napadený rozsudek
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam při řešení vztahu svobody
projevu a práva
na ochranu osobnosti (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud pak uvedený rozsudek
Vrchního soudu v Praze přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3
o.s.ř.
a dospěl k závěru, že toto dovolání není důvodné.
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.
Dovolací soud je vázán nejen tímto rozsahem, ale i uplatněným dovolacím
důvodem. Současně však v případech, je-li dovolání přípustné, je povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož
i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy,
kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při
aplikaci práva
na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který
měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle § 11 násl. obč. zák.
Podle ustanovení § 13 odst. 1 a 2 obč. zák. má fyzická osoba právo se zejména
domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její
osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno
přiměřené zadostiučinění.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby přichází v úvahu pouze
u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba
kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je zásah do osobnosti
fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou
zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 obč. zák. tak musí být jako
předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně
způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen
ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento
zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná
souvislosti mezi zásahem a vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech
fyzické osoby.
Fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a
zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a
projevů osobní povahy (§ 11 obč. zák.).
Právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva
plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran
daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat
názory však mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma,
jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně
uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter
korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo
meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud
ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo podle
čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je zásadně rovno
základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96,
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355),
přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu
jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým
(obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů
a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).
V konkrétním případě je vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného
porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a
to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem
na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany).
Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením
chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi
nimi. Takto je nutno interpretovat i právní názor (srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, Cdon 24/95), podle něhož \"samo uveřejnění
nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla
neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti.\" To v kontextu těchto
úvah znamená, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít
i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé
zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah
do osobnostních práv. K takovému zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi
zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže
tento zásah
v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou
již
v demokratické společnosti nelze tolerovat.
Obecně se dovozuje, že je nutno respektovat určitá specifika běžného
periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl
např.
od publikací odborných), který se v konkrétních případech musí (především s
ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem) uchylovat k jistým
zjednodušením. Nelze přitom bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či
zkreslení) musí nutně vést
k zásahu do osobnostních práv dotčených osob. V tomto případě nelze trvat na
naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tím ve svých důsledcích na
novináře nesplnitelné nároky. Významné však je, aby celkové vyznění podávané
informace odpovídalo pravdě (obdobně srovnej nález Ústavního soudu ČR sp.zn.
I. ÚS 156/99).
V projednávané věci Ústavní soud České republiky s ohledem na jím seznané
okolnosti tohoto případu v nálezu ze dne 15. března 2005, sp.zn. I. ÚS 367/03
především vyslovil přesvědčení, že otázku, zda je prohlášení žalovaného o
kontaktech žalobkyně „na mafiány, kteří ji v sedmdesátých a osmdesátých letech
tlačili do médií“, tvrzením skutečnosti nebo hodnotovým soudem, není možno
dovozovat jen z jediné izolované věty, jak to učinily „obecné“soudy. Dotčený
článek se obsáhle a kriticky věnoval poměrům v české populární hudbě – zejména
pak různým zákulisním vlivům
a tlakům nejrůznějších hudebních manažerů a nahrávacích firem. Průměrný čtenář,
který čte zmiňovaná slova podle Ústavního soudu v kontextu celého článku,
nemůže chápat žalovaného kritiku žalobkyně tak, že je, jako zpěvačka, v
kontaktu se členy „mafie“, tedy „mezinárodní zločinecké organizace“. Výroky
žalovaného nejsou v kontextu celého článku tvrzením skutečnosti, ale hodnotovým
soudem. Při hodnocení základu hodnotového soudu je nutno vzít zřetel na celý
článek, nikoliv jen na jednu či dvě dotčené věty. Ústavní soud připomněl, že z
článku je patrné, že byl koncipován jako příspěvek kritický, který velmi
negativně hodnotí producenty z období komunistického režimu. Pro expresivní,
polemické a kontroverzní hodnocení pozadí populární hudby jako „mafie“ nebo
„mafiánů“ měl žalovaný určitý podklad. Hodnotový soud žalovaného byl navíc
postaven na informacích široké veřejnosti všeobecně známých.
Ústavní soud ve svém nálezu dále s ohledem na konkrétní okolnosti daného
případu připomněl, že osoby veřejně činné (politici, veřejní činitelé, mediální
hvězdy aj.) musí akceptovat větší míru veřejné kritiky, než jiní občané.
Mocenský zásah
do svobody projevu, za účelem ochrany dobrého jména jiných občanů, by se měl
dostavit subsidiárně, tedy pouze tehdy, pokud škodu není možno napravit jinak,
tj. např. užitím přípustných možností k oponování kontroverzním a zavádějícím
názorům. Tak lze podle Ústavního soudu často minimalizovat škodlivý následek
sporných výroků mnohem efektivněji, než cestou soudního řízení. Pro osoby činné
v oblasti veřejného života (tedy i pro žalobkyni), ať již jde o politiky nebo o
osobnosti veřejně známé, obecně platí, že disponují mnohem snadnějším přístupem
k médiím a mají tak mnohem snadnější možnost vyvrátit to, co ony samy považují
za smyšlenky. Diskuse o pozadí české populární hudby je diskusí o věci veřejné.
Státní moc proto může diskusi
o těchto otázkách regulovat jen výjimečně a jen v míře zcela nezbytně nutné.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, stejně tak i Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací byly při svém rozhodování vázány vysloveným
právním názorem Ústavního soudu (srov. nález II. ÚS 156/95, Sbírka
nálezů a usnesení sv. 5, č. 9). Za tohoto stavu proto dovolací soud beze zbytku
akceptuje závěr Vrchního soudu v Praze obsažený v dovoláním napadeném rozsudku,
že totiž žalobkyně jako osoba veřejně činná má snadnější přístup k médiím, než
jiní občané (takže má příznivější předpoklady se sama obhájit vůči jí
pociťovanému útoku proti jejím osobnostním právům), který byl základem
vlastního rozhodnutí odvolacího soudu.
S ohledem na obsah dovolání i na obsáhlejší úvahu odvolacího soudu o tom, že
i při přeneseném významu pojmu „mafián“, jak jej vyložil Ústavní soud (ve
vztahu k praktikám v populární hudbě), jde (přesto) o praktiky negativní, na
hranici zákona nebo etiky, resp., že pro hodnotící soud žalovaného, že
žalobkyně vděčí za své nynější úspěchy nepřerušeným úspěchům s „mafiány“, a
nikoliv svým profesionálním výkonům, nebyl v řízení zjištěn žádný faktický
doklad (přičemž žalovaný v řízení žádný důkaz v tomto smyslu ani nenavrhl),
dovolací soud především odkazuje na již zmíněné závěry Ústavního soudu, pokud
se váží k této otázce. Sám pak připomíná, že dějiny umění jsou zdrojem
všeobecného povědomí o tom, že žádný umělec (i sebe nadanější a prezentující se
vrcholnými díly) v jakémkoliv oboru neměl ve své podstatě předpoklad v něm
vyniknout na veřejnosti, pokud neměl možnost využít pro tu kterou dobu
odpovídajících známostí s osobami, nebo skupinami osob (mnohdy třeba i značně
kontroverzními), které měly schopnost úspěšnou prezentaci umělce pozitivně
ovlivnit, resp. případně vůbec učinit možnou. Tato skutečnost většinou nikterak
neumenšovala profesionální hodnoty samotného umělce. Nadto je též obecně známo,
že umělec (a zejména umělec, který se hodlá veřejně prezentovat) musí být, i
při přiměřené míře autokritiky, o svém umění přesvědčen, takže lze jen stěží
dovodit, že by k zásahu do jeho osobnostních práv mohlo dojít byť případným
naznačením toho, že uměleckého úspěchu dosáhl využitím příslušných
„známostí“ (což by v daném případě odpovídalo synonymu /“umělecká mafie“/ ).
Z vyloženého tak vyplývá, že s ohledem na obsah dovolání, je třeba
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé pokládat za věcně správné.
Proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl
(§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace, když podané
dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta
prvá o.s.ř.
ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím
řízení úspěšnému žalovanému vznikly náklady spojené s jeho zastoupením
advokátem v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k
dovolání) podle § 11
odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je určena podle vyhlášky č.
484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském
soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č.
177/1996. Sb., o odměnách advokátů
za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
\"vyhláška\").
Podle § 2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané
věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou
zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s
výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud
rozhoduje podle § 147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba
odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem
prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 6 odst. 1 písm. b) vyhlášky
činí sazba odměny
ve věcech osobnostních práv, není-li požadována náhrada nemajetkové újmy,
6.200,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní
služby, bylo nutno s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou
výši odměny zástupce žalobce snížit o 50 %, t.j. na částku 3.100,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za
zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu
hotových výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky č.
177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalovaného proto patří též paušální náhrada
hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí u tohoto
vztahu 3.175,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu