ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyň a)
N. P., b) N. H., obou zastoupených JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se
sídlem v Praze 8, Křižíková 216/16, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu
škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 112/2011, o
dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2012, č.
j. 53 Co 298/2012 – 94, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žaloba o zaplacení 63.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Žalobkyně uplatňovaly nárok vůči žalované na zaplacení výše uvedené částky s
tvrzením, že jsou dědičkami po zemřelém JUDr. J. P., který na základě
„prohlášení komanditisty“ o vstupu do společnosti Joint Invest Action k. s.
poskytl vklad ve výši 60.000,- Kč a zaplatil emisní ážio ve výši 3.000,- Kč. V
souvislosti se zpronevěrou těchto finančních prostředků bylo proti podezřelým
osobám zahájeno trestní stíhání, do něhož se JUDr. J. P. přihlásil s požadavkem
na náhradu škody ve výši 63.000,- Kč. Usnesením policejního komisaře ze dne 31.
3. 2008 bylo trestní stíhání podezřelých odloženo, protože nebylo možné
napravit pochybení spočívající v předmětné trestní věci spočívající v tom, že
sdělení obvinění odporovalo zákonným požadavkům, přičemž došlo k promlčení
trestního stíhání. V uvedeném postupu spatřují žalobkyně nesprávný úřední
postup a domáhají se náhrady škody, neboť namítaným postupem došlo ke zmaření
možnosti uplatňovat nárok na náhradu škody vůči konkrétním fyzickým osobám.
Odvolací soud k tomu ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že má-li být
žalovaná odpovědna za škodu, a to ať už pro nesprávný úřední postup či
nezákonné rozhodnutí, musí být založena příčinná souvislost mezi postupem
orgánu státu a vzniklou škodou, přičemž vznik škody musí být přímým následkem
pochybení takového orgánu. Jinými slovy řečeno, musí být doloženo, že následek
ve formě škody by nenastal nebýt pochybení státního orgánu. Zároveň tudíž musí
být prokázáno, že poškozený nemá možnost domoci se náhrady škody proti přímým
škůdcům, jelikož v opačném případě by byla dána příčinná souvislost mezi
jednáním škůdců a vznikem škody, tedy absentovala by příčinná souvislost mezi
škodou a pochybením orgánů státu. Žalobkyně v souzeném případě ovšem
neprokázaly, že by byla zmařena jejich možnost domoci se náhrady škody proti
přímým škůdcům. Jejich žaloba je tedy přinejmenším předčasná. Připojením JUDr.
J. P. k trestnímu stíhání s nárokem na náhradu škody došlo ke stavení promlčecí
doby ve smyslu § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění
pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), a to s účinky ke dni připojení.
Teprve okamžikem odložení věci začala znovu běžet promlčecí doba. Tento
následek je navzdory opačnému tvrzení žalobkyň zřejmý, nelze totiž při jednotě
právního řádu připustit výklad, že by pozdější konání (nekonání) orgánů činných
v trestním řízení zpětně derogovalo účinky připojení se v adhezním řízení.
Nelze nadto ani předjímat výsledek civilního řízení proti přímým škůdcům, které
žalobkyně ani nezahájily, neboť není ani zřejmé, zda by byla námitka promlčení
vznesena.
Proti tomuto rozsudku podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozují z
toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, případně má být posouzena
jinak. Obdobné případy jsou také týmž odvolacím soudem rozhodovány rozdílně. Rozsudek odvolacího soudu napadly v plném rozsahu. Podle žalobkyň jsou
nesprávnými závěry odvolacího soudu, že i nicotné trestní stíhání má za
následek stavění běhu promlčecí doby a že nelze posoudit promlčení pohledávky,
aniž by věřitel absolvoval řízení proti primárnímu škůdci. Dovolací soud by se měl zabývat otázkami, zda došlo k nesprávnému úřednímu
postupu, jestliže trestní řízení skončilo rozhodnutím o odložení věci, a to z
důvodu, že trestní stíhání konkrétních osob bylo zahájeno způsobem rozporným s
trestním řádem. Podle názoru žalobkyň se jedná zcela jistě o nesprávný úřední
postup, neboť kdyby jej nebylo, nedošlo by k odložení věci, ale muselo by být
učiněno rozhodnutí ve vztahu k trestnímu stíhání, které by jinak bylo řádně
zahájeno a probíhalo. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti
učinit úkon nebo vydat rozhodnutí a z usnesení o odložení věci vyplynulo, že
rozhodnutí – usnesení o zahájení trestního stíhání – nebylo vydáno, jinak by
věc nemohla být odložena. V daném případě trestní stíhání zahájeno bylo, ale
vadně, což způsobilo dodatečné prohlášení vedeného trestního stíhání za nulitní
a ve svém důsledku vyvolalo i nulitu připojení se k trestnímu řízení s nárokem
na náhradu škody. Dovolací soud by se měl také zabývat posouzením otázky, zda dochází ke stavení
promlčecí doby, a tedy splnění podmínek ustanovení § 112 obč. zák. při
uplatnění nároku na náhradu škody vůči stíhaným osobám, pokud je následně
zjištěno a pravomocně deklarováno, že trestní stíhání nebylo řádně zahájeno, a
tedy ani neprobíhalo. Dle žalobkyň ke stavění běhu promlčecí doby nedošlo a ke
dni vydání usnesení o odložení věci byl nárok promlčen, a to i v rámci
desetileté objektivní promlčecí doby. Dovolací soud by se měl zabývat i otázkou, zda je pro úspěšné uplatnění nároku
na náhradu škody vůči státu nutno uplatnit nejprve tento nárok vůči škůdcům, a
to i tehdy, je li toto právo zjevně promlčeno. Podle žalobkyň není nutné, aby
předkládaly důkaz o tom, že by žalovaní námitku promlčení skutečně vznesli. Proto je za stávajících okolností nelze nutit k podání žaloby proti primárním
škůdcům. Žalobkyně též namítají, že dovoláním napadené rozhodnutí je výsledkem postupu v
rozporu s ústavněprávními normami, zejména pak v rozporu s čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod. Ve věci probíhalo jednak jen minimální
dokazování a rozhodnutí soudu bylo překvapivé, neboť soud rozhodl bez toho, aby
žalobkyně poučil o svém odlišném právním náhledu na posouzení sporu, a dal jim
tak možnost se k němu vyjádřit. Dovolatelky navrhly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm
postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31.
12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního
soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz). Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce
ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání je přípustné, neboť dovolací soud se ve své rozhodovací činnosti dosud
nezabýval otázkou, na níž stojí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, a to zda
připojením se k trestnímu stíhání s nárokem na náhradu škody došlo ke stavení
promlčecí doby ve smyslu § 112 obč. zák. i v situaci, kdy toto trestní stíhání
skončilo odložením z důvodu, že nebylo řádně zahájeno ve smyslu § 160 odst. 1
trestního řádu.
Dovolání však není důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo
vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,
jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Řízení takovou vadou postiženo
nebylo, přestože dovolatelky tvrdí opak.
Dovolatelky namítají, že soud většinu jejich důkazních návrhů zamítl a provedl
dokazování jen v minimálním rozsahu. Nekonkretizují ovšem již, neprovedení
kterých důkazních návrhů by mohlo vést k závěru, že dokazování bylo
nedostatečné a že nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci.
Spatřují-li dovolatelky nesprávnost postupu soudu v nedostatku poučení podle §
118a odst. 2 o. s. ř., je nutno upozornit na to, že toto ustanovení zakládá
povinnost soudu poučit účastníky řízení za situace, kdy žalobce v důsledku
odlišného právního hodnocení případu zaměřuje svá tvrzení a důkazní návrhy na
„nepodstatné skutečnosti namísto těch opravdu podstatných“ (Svoboda, K. Soud je
povinen poučovat. Právní rádce. č. 9, ročník 2007, str. 16). Jinými slovy
řečeno, dotčené poučení je aplikovatelné v případech, kdy žalobce identifikuje
svůj nárok podle nesprávného právního předpisu, a z tohoto důvodu netvrdí a
neprokazuje pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti. Jen tehdy je soud
povinen žalobce poučit o tom, že jím uplatněný nárok bude posuzovat podle
odlišného právního předpisu. V daném případě však o takovou situaci nešlo,
neboť soud kvalifikoval nárok vznesený žalobkyněmi jako nárok na náhradu škody
podle zákona č. 82/1998 Sb., tedy shodně jako žalobkyně, jen dospěl k závěru,
že takový nárok (alespoň prozatím) není dán a nelze mu vyhovět ani podle jiného
právního předpisu.
Dovolací soud se dále zabýval právním posouzením věci samé.
Rozsudek odvolacího soudu stojí na závěru, že v daném případě nelze mezi
tvrzenou škodou na straně žalobkyň a nesprávným úředním postupem (či nezákonným
rozhodnutím) policejního orgánu shledat příčinnou souvislost, neboť žalobkyně
se doposud nedomáhaly náhrady škody proti primárním škůdcům (tedy
komplementářům dotčené komanditní společnosti). Jestliže by se totiž žalobkyně
v civilním soudním řízení domohly náhrady jím vzniklé škody přímo u škůdců,
nebylo by vůbec možno dovodit existenci odpovědnosti státu za způsobenou škodu.
Tento závěr odvolacího soudu žalobkyně zpochybňují proto, že podle jejich
názoru v důsledku chybného postupu policejního orgánu došlo k promlčení jejich
práva na náhradu škody vůči primárním škůdcům, neboť promlčecí doba se po dobu
trvání „nulitního“ trestního řízení nestavěla, jak jinak předvídá § 112 obč.
zák.
Dovolací soud ponechává stranou otázku, zda se v daném případě při zahájení
trestního řízení jednalo o nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí
orgánu činného v trestním řízení, neboť pro rozhodnutí v dané věci je
podstatné, zda se žalobkyně mohly domáhat náhrady škody vůči primárním škůdcům
v občanském soudním řízení poté, kdy rozhodnutím policejního orgán bylo uvedené
trestní řízení odloženo.
V tomto ohledu se dovolací soud ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů, že ke
stavění promlčecí doby ve smyslu § 112 obč. zák. po celou dobu trvání takto
vadně zahájeného trestního stíhání došlo. Uvedené ustanovení je totiž nutno
interpretovat bez ohledu na to, jaké účinky měly uvedené vadné úkony
policejního orgánu (orgánu činného v trestním řízení) na průběh samotného
trestního stíhání, resp. zda kvalifikovaně vyvolaly účinky zahájení trestního
stíhání či nikoliv. Naopak je vždy třeba brát v ochranu důvěru dotčených osob v
úkony státních orgánů (orgánů veřejné moci), s níž nepochybně souvisí i ochrana
legitimního očekávání, že koná-li takový orgán určité kroky, koná je v souladu
s právem a v jeho mezích.
V daném případě proto platí, že později učiněné zjištění státního orgánu, že
zahájení trestního stíhání vůči (ve vztahu k žalobkyním či jejich právnímu
předchůdci) škůdcům nebylo provedeno v souladu s platnými právními předpisy, a
proto se nemohlo jednat o účinně zahájené trestní stíhání, nemůže mít (zpětně)
vliv na stavění běhu promlčecí doby ve vztahu k nároku uplatněnému v adhezním
řízení.
Dovolací soud se tak ztotožňuje s právním náhledem aprobovaným Ústavním soudem,
že odložení trestní věci ve vztahu k poškozenému nemohlo působit retroaktivně v
tom smyslu, že by uplatněním práva v rámci trestního řízení nedošlo ke stavění
promlčecí doby. Ustanovení § 112 obč. zák. zde i podle Ústavního soudu působí
bez ohledu na dodatečné zjištění, že trestní stíhání vlastně z právního
hlediska vůbec nebylo zahájeno, neboť předmětné trestní řízení v letech 1997 až
2008 fakticky probíhalo (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2013, sp.
zn. III. ÚS 376/2013, v němž se Ústavní soud zabýval ústavní stížností ve
skutkově zcela identické věci a v němž odkázal na svá předchozí rozhodnutí v
těchto případech; rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho
internetových stránkách, http://nalus.usoud.cz).
Jestliže tedy bylo uzavřeno, že mezi nesprávným výkonem veřejné moci a vzniklou
škodou není (alespoň prozatím) dána příčinná souvislost, není tak naplněn jeden
z nezbytných předpokladů odpovědnosti státu za tuto škodu. Z tohoto důvodu
nebylo třeba, aby se dovolací soud zabýval dalšími argumenty uplatněnými v
dovolání.
Rozsudek odvolacího soudu je ze shora uvedených důvodů správný, a dovolání
žalobkyň není důvodné. Proto dovolací soud postupoval podle § 243b odst. 2
části věty před středníkem o. s. ř. a dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1
o. s. ř. Žalobkyně, jejichž dovolání bylo zamítnuto, nemají na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné účelně vynaložené
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 4. září 2013
JUDr.
František I š t v á n e k
předseda senátu