30 Cdo 958/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Duchoně a soudců JUDr. Juraje Malika a JUDr. Karla Podolky v právní
věci žalobce Města B., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému České
republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze, Letenská 15, o určení
vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 157/98, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2.
2001 č. j. 47 Co 452/2000-73, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 22. 5. 2000, č.
j. 21 C 157/98–29, určil, že žalobce je vlastníkem pozemků p. č. 812 o
výměře 171 m2, ostatní plocha, manipulační plocha, p. č. 813 o výměře 233 m2
zastavěná plocha, p. č. 813 m2 o výměře 55 m2, ostatní plocha, ostatní
komunikace, všech zapsaných u Katastrálního úřadu B. na LV č. 2046 pro okres
B., obec B. – Ř. a M. H., k. ú. Ř. Zároveň uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobci náklady řízení. Soud prvního stupně především řešil zásadní námitku
žalovaného spočívající v tom, že není ve věci pasivně legitimován a dospěl k
závěru, že podle ustanovení § 21 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen
OSŘ) je stát způsobilý být účastníkem řízení pouze ve spojení se státním
orgánem, jehož se věc týká. Při určení, který konkrétní státní orgán má jménem
státu v řízení vystupovat, je třeba vycházet z ustanovení § 4 zákona č. 2/1969
Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR, podle
něhož ústředním orgánem státní správy pro hospodaření s majetkem státu je
ministerstvo financí. Poněvadž v dané věci je řešena otázka vlastnického práva
k nemovitému majetku státu, je nepochybně ministerstvo financí oprávněno jednat
v řízení jménem státu, přičemž o pasivní legitimaci státu jako účastníka řízení
není v této věci pochyb. Při posuzování věci samé dospěl k závěru, že žalobce
je v této věci aktivně legitimován a že rovněž prokázal naléhavý právní zájem
na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Vzal za prokázané, že
Město B. předmětné pozemky v rozhodném období, tedy ke dni 31. 12. 1949
vlastnilo. Byly proto v souladu s ustanovením § 2 zákona č. 172/1991 Sb.
splněny všechny zákonné předpoklady pro určení, že žalobce je vlastníkem
předmětných pozemků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 2. 2001, č.
j. 47 Co 452/2000-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil
žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Zároveň připustil proti
svému rozsudku dovolání k otázce pasivní legitimace v žalobě na určení
vlastnictví, je-li v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník stát s právem
hospodaření právnické osoby. Po doplnění dokazování uzavřel, že z hlediska
hmotně právního je nárok Města B. na určení vlastnictví po právu. Námitky
žalovaného ohledně nedostatku jeho pasivní legitimace v řízení označil za
nedůvodné. V podstatě se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle
kterého na základě § 21 OSŘ a ve smyslu § 2 zák. č. 2/1969 Sb. je za stát
oprávněn jednat státní orgán, jehož se věc týká, a tím je v dané věci
Ministerstvo financí ČR. Podle názoru odvolacího soudu subjektům, které mají
právo hospodaření se státním majetkem, přísluší oprávnění jednat svým jménem ve
všech úkonech, včetně soudních žalob, které vyplývají z nesporné existence
vlastnického práva státu. Nejsou však pasivně ani aktivně legitimovány v
žalobách, v nichž jde o samu existenci tohoto vlastnického práva, tedy zejména
k žalobám na určení vlastnictví tam, kde je toto vlastnictví třetím subjektem
zpochybňováno a kde je v katastru nemovitostí jako vlastník zapsána Česká
republika. Zároveň odkázal na podobný závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího
soudu sp. zn. 2 Cdon 4/96. Podle názoru odvolacího soudu ani skutečnost, že na
subjekt, kterému přísluší právo hospodaření k předmětnému majetku státu, byl
prohlášen konkurs, nebrání uplatnění vlastnické žaloby třetí osobou, a to ani v
konkurenci s žalobou na vyloučení věci správcem zapsané do soupisu konkursní
podstaty úpadce podle ustanovení § 19 zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a
vyrovnání. Tedy ani úspěšná žaloba podle § 19 zákona č. 328/1991 Sb. na
vyloučení téhož majetku z konkursní podstaty úpadce neznamená určení
vlastnictví k tomuto majetku. Důsledkem této žaloby je pouze skutečnost, že
dojde k vyloučení z konkursní podstaty úpadce, tedy že správce konkursní
podstaty ztratí oprávnění s tímto majetkem nakládat.
Proti označenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též dovolatel)
dovolání. Jeho přípustnost dovodil z ustanovení § 239 odst. 1 OSŘ ve znění před
novelou. Jako důvod dovolání uvedl nesprávné právní posouzení věci odvolacím
soudem. Podle jeho názoru, v době před účinností zákona č. 219/2000 Sb. o
majetku České republiky, jestliže se soudem projednávaná věc týkala majetku ve
státním vlastnictví, k němuž vykonávala právo hospodaření konkrétní státní
organizace, byl pouze tento subjekt v rámci svého práva hospodaření oprávněn a
povinen hájit vlastnické právo státu ke konkrétnímu majetku. Totéž platilo o
prozatímním správci majetku v rámci výkonu prozatímní správy. Před soudem
jednal za této situace za stát statutární orgán dotyčné státní organizace nebo
jiný pověřený pracovník. Po nabytí účinnosti zákona č. 219/2000 Sb.
ministerstvo financí není, ve smyslu tohoto zákona, organizační složkou
příslušnou hospodařit se sporným majetkem a není tedy ani oprávněno vystupovat
za stát v soudním řízení. Nová zákonná úprava nepřiznává ministerstvu financí
postavení organizační složky státu univerzálně příslušné vystupovat před soudy
za stát. Podle zákona č. 2/1969 Sb. v platném znění mu rovněž není svěřeno
univerzální zastupování ČR v záležitostech vlastnického práva státu. Tento
zákon v § 4 vymezuje pouze činnosti, které ministerstvo financí vykonává jako
ústřední správní úřad, tedy činnost koncepční, metodickou, legislativní a
kontrolní. Majetkoprávních záležitostí se tento zákon netýká. V daném případě,
ke dni nabytí účinnosti zákona č. 219/2000 Sb., příslušelo právo hospodaření
státní organizaci n. p. K. v likvidaci. Tato organizace je i nadále, v souladu
s uvedeným zákonem, státní organizací s právní subjektivitou a je oprávněna a
povinna vlastním jménem jednat v právních vztazích týkajících se majetku státu
v souladu s ustanovením § 21 OSŘ.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12,
hlavy prvé, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní
řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o
nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve
znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou – účastníkem řízení,
řádně zastoupeným v dovolacím řízení advokátem dle ustanovení § 241 odst. 1
OSŘ, že bylo podáno ve lhůtě určené v ustanovení § 240 odst. 1 OSŘ a splňuje
formální i obsahové náležitosti dle ustanovení § 241 OSŘ, se dovolací
soud nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť dle ustanovení § 236 odst. 1
OSŘ, lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to
zákon připouští.
Přípustnost dovolání byla v předmětné věci založena výrokem rozsudku odvolacího
soudu (§ 239 odst. 1 OSŘ), a to k vyřešení otázky pasivní legitimace v žalobě
na určení vlastnictví, je-li v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník stát s
právem hospodaření právnické osoby. Jen v tomto rozsahu je dovolací soud
oprávněn se věcí zabývat a vyslovit se k právnímu názoru odvolacího soudu (§
242 odst. 3 OSŘ).
Dovolatel vytýká rozsudku odvolacího soudu nesprávné právní posouzení věci, tj.
vadu podle § 24l odst. 3 písm. d/ OSŘ. O nesprávné právní posouzení věci se
jedná zpravidla tehdy, pokud soud ve věci aplikoval jiný právní předpis, než
který aplikovat měl, případně sice správný předpis aplikoval, ovšem nesprávně
jej vyložil.
Dovolatel tvrdí, že v předmětném řízení není pasivně legitimován, a to ani
podle právní úpravy platné do 31. 12. 2000 ani podle právní úpravy současné.
Dovolací soud se s námitkami dovolatele neztotožnil. Při posuzování otázky
pasivní legitimace podle právní úpravy platné do 31. 12. 2000 je nutné vyjít z
ustanovení § 21 odst. 2 OSŘ, podle něhož za stát před soudem jedná pracovník
toho státního orgánu, jehož se věc týká, nebo pověřený pracovník jiného
státního orgánu. Z toho vyplývá, že pouze osoba, stanovená v § 21 odst. 2 OSŘ,
mohla činit procesní úkony jménem státu. Jak vyplývá z výpisu z obchodního
rejstříku, právo hospodaření k předmětným nemovitostem má K., národní podnik v
likvidaci. Podle ustanovení § 18 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění
zákona č. 70/1983 Sb., socialistickými organizacemi byly státní,družstevní a
společenské organizace. Státní organizace se pak dále členily na organizace
hospodářské, rozpočtové a příspěvkové. Národní podnik byl tedy jedním ze
subjektů, který náležel do skupiny státních organizací. Tato státní organizace
však v žádném případě nebyla státním orgánem, a proto jí ani nebylo možno
přičítat oprávnění jednat jménem státu ve smyslu ustanovení § 21 odst. 2 OSŘ.
Tato státní organizace, která měla z hlediska právního postavení charakter
státního podniku, měla pouze právo hospodaření se státním majetkem. Proto
odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že tomuto subjektu příslušelo
oprávnění jednat svým jménem ohledně státního majetku ve všech úkonech, včetně
soudních žalob, vyplývajících z nesporné existence vlastnického práva státu,
nebyl však pasivně ani aktivně legitimován v žalobách, ve kterých šlo o
samotnou existenci tohoto vlastnického práva. Soudy obou stupňů dále správně
použily ustanovení § 4 zákona č. 2/1969 Sb. , podle něhož ministerstvo financí
je ústředním orgánem státní správy pro hospodaření s majetkem státu, je tudíž
tím státním orgánem, jehož pověřený pracovník je oprávněn za stát v této věci
jednat. Toto stanovisko opřel odvolací soud též o rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. II Odon 4/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
číslem 3/97.
Pokud jde o současnou právní úpravu, podle ustanovení § 54 odst. 1 zákona č.
219/2000 Sb. o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích,
který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2001, státní podniky a jiné státní organizace,
které ve vztahu k majetku dosud vykonávaly právo hospodaření podle dosavadních
předpisů, jsou právnickými osobami a hospodaří s majetkem. Přitom se řídí
zvláštními právními předpisy a těmi ustanoveními tohoto zákona, která se
vztahují na organizační složky příslušné hospodařit s majetkem podle § 9,
nejde-li o úkony vyhrazené pouze ministerstvům. Na zákon č. 219/2000 Sb.
navazuje novela OSŘ č. 220/2000 Sb., která nově doplnila OSŘ. o ustanovení §
21a, v němž se v odst. 1 stanoví, že za stát před soudem vystupuje organizační
složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu. V odst. 2 se dále
stanoví, že před soudem jménem státu jedná vedoucí organizační složky státu
nebo jím pověřený zaměstnanec této anebo jiné organizační složky státu. Podle
názoru dovolacího soudu v předmětné věci je nutno v řízení o dovolání věc
posuzovat rovněž podle novelizovaného ustanovení § 21a odst. 1 OSŘ, neboť zákon
č. 219/2000 Sb. již nepoužívá pojem státní orgán, ale výhradně pojem
organizační složka státu. Nelze proto postupovat podle ustanovení § 21 odst. 2
OSŘ před touto novelou. Od 1. 1. 2001, tedy od účinnosti zákona č. 219/2000
Sb., byly státní orgány a organizace přeměněny na organizační složky státu. Při
určení, která konkrétní organizační složka státu je nyní oprávněna jménem státu
v řízení vystupovat, je nutno vyjít z § 4 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení
ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy, kde se výslovně uvádí,
že ministerstvo financí je ústředním orgánem státní správy pro státní rozpočet
a dále, kromě dalšího, i pro hospodaření s majetkem státu.
Z výše uvedeného vyplývá, že státní podnik i jiné státní organizace jsou
právnické osoby, které hospodaří s majetkem státu, přičemž mají postavení
organizační složky státu při hospodaření s jeho majetkem. Za zvláštní právní
předpis ve smyslu ustanovení § 54 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. lze považovat,
podle názoru dovolacího soudu, zákon č. 2/1969 Sb., neboť podle něho je
ministerstvo financí ústředním orgánem - organizační složkou státu - pro
hospodaření s majetkem státu. V této oblasti má významná oprávnění, o čemž
svědčí např. ustanovení § 22 zákona č. 219/2000 Sb., podle kterého ministerstvo
financí schvaluje smlouvy o převodu nemovitých věcí, bytů a nebytových prostor,
dále např. ustanovení § 49 téhož zákona, podle něhož ministerstvo financí může
z vlastního podnětu nebo na návrh jiného kontrolního orgánu, v případech
závažných nedostatků při hospodaření s určitým majetkem, svým opatřením tento
majetek organizační složce bez náhrady odejmout a určit jinou organizační
složku příslušnou s majetkem hospodařit.
Na základě výše uvedeného dospěl dovolací soud k závěru, že státním podnikům,
popř. státním organizacím, jímž bylo svěřeno právo hospodaření se státním
majetkem, přísluší oprávnění činit právní úkony svým jménem ve všech věcech,
kdy je nesporná existence vlastnického práva státu, a to včetně soudních žalob
(např. žaloba na vyklizení pozemku). Tyto subjekty však nejsou pasivně ani
aktivně legitimovány v žalobách, které se týkají samotné existence vlastnického
práva státu, tedy zejména v žalobách na určení vlastnického práva v případech,
kdy je toto vlastnické právo zpochybňováno. Na základě toho lze dovodit, že
žalobu na určení vlastnického práva státu lze považovat za úkon, který je
vyhrazen pouze ministerstvu financí jako organizační složce státu na ústřední
úrovni podle ustanovení § 4 zákona č. 2/1969 Sb. Tento právní závěr lze, bez
ohledu na uvedené legislativní změny, opřít o právní názor judikovaný v
rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. II Odon 4/96, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí pod číslem 3/97.
Stejně tak ani skutečnost, že na subjekt, kterému přísluší právo hospodaření k
majetku státu, byl prohlášen konkurs, nebrání, podle názoru dovolacího soudu,
podat žalobu na určení vlastnického práva, a to ani v konkurenci se žalobou na
vyloučení věci podle § 19 zákona č. 238/1996 Sb. o konkursu a vyrovnání, jak to
již správně vyložil odvolací soud.
Žádná z námitek dovolatele, zpochybňující správnost právních závěrů rozsudku
odvolacího soudu v rozsahu vymezeném dovolacím důvodem podle ustanovení § 241
odst. 3 písm. d) OSŘ neobstála. Vady podle ustanovení § 237 odst. 1 OSŘ, pro
něž je dovolání přípustné vždy a jež jsou i způsobilým dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) OSŘ nebyly tvrzeny a dovolacím soudem, který
je vždy povinen napadené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska těchto vad
posuzovat, shledány nebyly. Daná věc náleží do pravomoci soudu, ten, kdo
vystupoval v řízení jako účastník, měl způsobilost být účastníkem řízení i
procesní způsobilost, v téže věci nebylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo
zahájeno řízení, návrh na zahájení byl podán, účastníku řízení nebyla v průběhu
řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem a soud byl
správně obsazen (§ 237 odst. 1 písm. a/ až g/ OSŘ).
Rozsudek odvolacího soudu považuje dovolací soud za správný, odvolací soud věc
správně posoudil po právní stránce a dovolací soud se s jeho argumentací v
podstatě ztotožňuje. Dovolací soud proto dovolání zamítl podle ustanovení §
243b odst. 1 OSŘ.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto s odkazem na ustanovení §
243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ, kdy v dovolacím řízení
dovolatel neuspěl a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 27. listopadu 2001
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu