30 Cdo 958/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobce V. M., zastoupeného JUDr. Martinem Kopeckým, advokátem se sídlem Praha
1, Revoluční 24, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 200.000,- Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 332/2006, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2008, č. j. 13 Co 239/2008 – 60,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2008, č. j. 13 Co 239/2008 – 60,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 11. 2. 2008, č.j. 12 C 332/2006 – 36, přiznal soud I. stupně
žalobci částku 27.000,- Kč (výrok I.), do částky 173.000,- Kč žalobu zamítl
(výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení
(výrok III.). Své rozhodnutí postavil na závěru, že v řízení vedeném žalobcem
jako oprávněným u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. E 1642/97, jehož
předmětem byl výkon směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v
Ostravě, sp. zn. 1 Sm 256/96, ze dne 28.6.1996, prodejem nemovitostí, a které
trvalo přibližně 10 roků, došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v
přiměřené lhůtě a tedy k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1,
věta druhá a třetí zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád) (dále jen OdpŠk). V důsledku porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě vznikla žalobci újma, jejíž vznik se předpokládá (porušení
práva na přiměřeně dlouhé řízení je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové,
morální újmy na straně žalobce) a za kterou náleží žalobci ve smyslu § 31a
odst. 1 OdpŠk odškodnění. To soud I. stupně stanovil na částku 27.000,- Kč z
žalobcem původně požadované částky 200.000,- Kč. K odvolání žalované změnil odvolací soud napadeným rozsudkem výrok I. rozsudku
soudu I. stupně tak, že žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na
náhradu nákladů řízení. Zamítavý výrok II. rozsudku soudu I. stupně zůstal
odvoláním nedotčen a v jeho rozsahu nabyl rozsudkem soudu I. stupně právní moci. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu I. stupně. Za
nesprávný však považoval jeho závěr, že se v případě postupu podle § 31a OdpŠk
vznik nemajetkové újmy předpokládá. Dle názoru odvolacího soudu nelze vyjít z
toho, že v důsledku jakéhokoli nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního
postupu k imateriální újmě došlo. Existence takové imateriální újmy a příčinné
souvislost mezi ní a nesprávným úředním postupem musí být tvrzena i prokázána. Daný závěr dovodil odvolací soud z usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
712/2006. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Rozsudek odvolacího soudu považuje za nepředvídatelný a nepřezkoumatelný pro
nedostatek důvodů. Odvolací soud neprováděl žádné dokazování, a proto skutkový
stav nedoznal oproti stavu v řízení před soudem I. stupně žádné změny. V
průběhu řízení přitom nebyl žalobce soudem poučen o tom, že snad nevylíčil
všechny rozhodné skutečnosti nebo že jeho tvrzení jsou neúplná a nebyl vyzván k
doplnění tvrzení ani označení dalších důkazů. Odkaz odvolacího soudu na
usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 712/2006 hodnotí žalobce jako
nepřiléhavý, neboť v daném řízení nebylo před obecnými soudy požadováno
odškodnění imateriální újmy (ta byla uplatněna až v rámci řízení o ústavní
stížnosti), ale bylo požadováno odškodnění hmotné škody.
Dovolatel proto navrhl
zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť v rozsahu dovoláním dotčeném změnil odvolací soudu rozsudek soudu I. stupně. Dovolání je rovněž důvodné. Především je třeba přisvědčit dovolateli, že řízení před odvolacím soudem je
stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve
smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. Tato vada spočívá v tom, že odvolací soud v
situaci, kdy se neztotožnil s názorem soudu I. stupně ohledně toho, že se vznik
nemateriální újmy v důsledku porušení práva na projednání věci v přiměřené
lhůtě, presumuje, neseznámil žalobce se svým odlišným právním názorem a
neumožnil mu na něj reagovat (tato skutečnost je zjevná z protokolu o odvolacím
jednání ze dne 3. 9. 2008). Z tohoto pohledu představuje rozsudek odvolacího
soudu tzv. překvapivé rozhodnutí, kterým je porušeno právo žalobce na
spravedlivý proces (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02 a ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 455/05 nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1769/2006). V posuzované věci pak vedle výše uvedeného zatížil odvolací soud řízení vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívá v tom, že
měl-li za nedostatečná tvrzení žalobce ohledně jím utrpěné újmy, bylo jeho
povinností vyzvat žalobce podle § 118a odst. 2 o.s.ř. k doplnění skutkových
tvrzení a následně podle § 118a odst. 3 o.s.ř. k doplnění důkazů na jejich
podporu. Této povinnosti však odvolací soud rovněž nedostál, jak je patrno opět
z protokolu o odvolacím jednání ze dne 3. 9. 2008. Nadto je právní názor, na němž odvolací soud založil své měnící rozhodnutí,
nesprávný. Možnost žádat odškodnění nehmotné (morální) újmy způsobené nesprávným úředním
postupem byla do českého právního řádu zakotvena zák. č. 160/2006 Sb., který
novelizoval s účinností od 27.4.2006 zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád). Danou novelou byl do § 1 vložen nový odst. 3 stanovící, že stát a územní celky
v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též
vzniklou nemajetkovou újmu. Do § 13 odst. 1 OdpŠk byla pak přidána věta
potvrzující dřívější judikaturou dovozovaný závěr ve vztahu k náhradě škody
způsobené nesprávným úředním postupem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 24.6.1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura pod č. 4/2000), že se za nesprávný úřední postup považuje rovněž
porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Nově vložená věta v § 13 odst. 1 OdpŠk rovněž obsahuje poznámkou 8a odkaz na
čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, publikované ve Sbírce zákonů
pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Z důvodové zprávy k zákonu č. 160/2006
Sb.
přitom vyplývá, že účel tohoto odkazu je dvojí: jednak poukázat na to, že
se hodnocení přiměřenosti délky řízení či rozhodování řídí kritérii, která ve
své judikatuře dovodil mezinárodní soud Úmluvu aplikující, jednak upozornit na
to, že v souladu s touto judikaturou na poli článku 6 odst. 1 Úmluvy je
rozhodující především celková délka řízení. Návrh směřuje k poskytování náhrady
za nepřiměřené celkové délky řízení, nikoli primárně k odškodňování za
jednotlivé průtahy v řízení. Zákonem č. 160/2006 Sb. pak do zákona č. 82/1998 Sb. přibyl rovněž nový § 31a,
který stanoví způsob poskytování zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. V odst. 3 pak specifikuje demonstrativním způsobem kritéria, k nimž je třeba v
případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13
odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédnout
při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Z důvodové zprávy k zák. č. 160/2006 Sb. přitom vyplývá, že jde o kritéria používaná Evropským soudem pro
lidská práva v jeho judikatuře k určování, zda byla délka vnitrostátního
soudního řízení přiměřená, a jeho judikatura proto může být užitečným vodítkem. Úprava náhrady nemajetkové újmy je tedy zasazena do zákonné koncepce, jež stojí
na konstrukci základních předpokladů pro důvodné uplatňování její náhrady, tj. na tom, že poškozenému byla způsobena nemajetková újma, a to v příčinné
souvislosti s kvalifikovaným, v zákoně uvedeným škodním jednáním, v daném
případě porušením práva na projednání věci před soudem v přiměřené lhůtě. I
když se nehmotná újma vymezuje vedle škody jako takové (tj. vedle škody
hmotné), vztahují se na ni ustanovení zákona o náhradě škody v plném rozsahu,
jak to ostatně rovněž vyplývá z důvodové zprávy k zák. č. 160/2006 Sb. Z uvedeného je patrno, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za
škodu způsobenou nevydáním rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1
věta třetí OdpŠk, je nutno postupovat nejen dle zákonné úpravy, do níž je
zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva
vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy. To platí mimo jiné i ve vztahu k existenci újmy vzniklé v důsledku porušení
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Evropský soud pro lidská práva v této otázce vychází ze „silné, ale
vyvratitelné domněnky“ (strong but rebuttable presumption), že nepřiměřená
délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu
v zásadě nevyžaduje (viz rozsudek Velkého senátu Evropského soudu pro lidská
práva ve věci Apicella proti Itálii, ze dne 29. 3. 2006, č. 64890/01, bod 93
nebo Kmec, J. K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.). S tímto názorem se Nejvyšší soud beze zbytku ztotožňuje a uzavírá, že porušení
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě samo o sobě zakládá vyvratitelnou
domněnku v tom směru, že jím byla způsobena dotčeným osobám imateriální újma,
za kterou jim náleží přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 1 OdpŠk.
Je
pak věcí státu, zda se na základě okolností konkrétního případu pokusí danou
domněnku vyvrátit. K uvedenému nadto nelze přehlédnout, že v případě újmy vzniklé nesprávným
úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty
druhé a třetí OdpŠk a spočívající v tom, že došlo k porušení povinnosti učinit
úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené, popř. v přiměřené lhůtě, má
nárok na odškodnění podle § 31a odst. 1 OdpŠk dvojí povahu. Jednak jde (ve spojení s § 1 odst. 3 OdpŠk) v českém právu o právní základ
nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem. Zároveň je jím však realizováno právo na účinný prostředek ochrany ve smyslu
čl. 13 Úmluvy, podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto
Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním
orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Z toho důvodu musí mít soud při aplikaci § 31a odst. 1 OdpŠk na paměti, že jím
je právě realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané
Úmluvou, a proto musí poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla
poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, za přihlédnutí ke kritériím,
která Evropský soud pro lidská práva považuje za významná, resp. v rozsahu,
který by Evropský soud pro lidská práva hodnotil za dostačující. Nemůže tedy
postupovat tak, aby podmínky pro přiznání přiměřeného zadostiučinění
poškozenému ztížil například tím, že bude vyžadovat prokázání újmy vzniklé
neprojednáním věci v přiměřené lhůtě v situaci, kdy danou újmu Evropský soud
pro lidská práva presumuje. K odkazu odvolacího soudu na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2007 ve
věci sp. zn. III. ÚS 712/2006 považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že se
v dané věci Ústavní soud zabýval tvrzeným nárokem na náhradu škody, která měla
být způsobena nesprávným úředním postupem. Náhrady imateriální újmy se začala
stěžovatelka domáhat až v rámci řízení o ústavní stížnosti a Ústavní soud se jí
proto nemohl věcně zabývat, jak v daném usnesení ostatně sám uvádí. Odkaz
Ústavního soudu na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 9. 1990 ve věci Wassink proti Nizozemsku, stížnost č. 12535/86, odst. 38, nelze
bez dalšího převzít, neboť v dané věci se ESLP vyjadřoval k aplikaci čl. 5
odst. 5 Úmluvy, podle kterého každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v
rozporu s ustanoveními článku 5 Úmluvy, má nárok na odškodnění; nevyjadřoval se
k aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který zakládá právo na projednání věci v
přiměřené lhůtě, jež je předmětem tohoto řízení. Proto je v dané věci nutno
vyjít z výše citovaného rozhodnutí rozsudku ESLP ve věci Apicella proti Itálii
s vědomím, že se jedná o rozhodnutí pozdější, vztahující se k ustanovení, které
je v této věci aplikováno a navíc rozhodnutí velkého senátu ESLP, jehož závěry
jsou pro rozhodování jednotlivých senátů ESLP v obdobných věcech závazné. Odkazuje-li pak Ústavní soud na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 1993, sp. zn. 5 Co 18/93, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č.
21/1995, je třeba vidět, že jde o rozhodnutí týkající se
výkladu § 13 odst. 2 obč. zákoníku, tj. právního institutu odlišného od náhrady
nemateriální újmy podle § 31a OdpŠk. Jelikož je řízení před odvolacím soudem stiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci a navíc je rozhodnutí odvolacího soudu
založeno na závěru nutnosti prokazovat existenci újmy vzniklé neprojednáním
věci v přiměřené lhůtě, který považoval dovolací soud za nesprávný, postupoval
podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a podle § 243b odst. 3 věta prvá o.s.ř. vrátil věc
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud přitom zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i v závislém
výroku o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. září 2010
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu