30 Cdo 970/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky, v právní věci
žalobce J. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice -
Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, o
ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 40/2002, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. října 2003,
č.j.
1 Co 213/2003-88, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradu nákladů řízení žalobce jeho
zástupci advokátu částku 3.175,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. dubna 2003, č.j. 32 C 40/2002-69,
výrokem I. určil, že žalobce je neoprávněně evidován v materiálech Státní
bezpečnosti jako rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel
konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník Státní bezpečnosti.
Ve výroku II. žalobu zamítl, pokud bylo požadováno, aby žalovaná byla uznána
povinnou zdržet se tvrzení, že žalobce je rezident, agent, držitel propůjčeného
bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník Státní
bezpečnosti. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. října 2003, č.j. 1 Co 213/2003-88,
změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném zamítavém výroku
ve věci samé tak, že žalovaná je povinna zdržet se zveřejnění tiskem a na
elektronických médiích údaje o tom, že žalobce je evidován jako osoba uvedená v
ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb. (dále jen \"lustrační
zákon\"). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil především odkazem na ustanovení § 11 a §
13 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"). Dále připomněl, že žalobce v daném
sporu zvolil jako právní prostředek ochrany svých práv mimo jiné i zdržovací
žalobu
s požadavkem, který byl převzat do výroku. Odvolací soud uvedl, že základní
otázkou daného sporu je, jaký význam pro postup žalované podle ustanovení § 7
odst. 1 zákona č. 107/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1996 Sb. o
zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti, a některé
další zákony, má rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. dubna 2003, č.j. 32 C
40/2002-69, kterým bylo pravomocně určeno, že žalobce je neoprávněně evidován v
materiálech Státní bezpečnosti jako rezident, agent, držitel propůjčeného bytu,
držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník Státní
bezpečnosti. Toto ustanovení ve vztahu k osobám \"evidovaným jako
spolupracovníci Státní bezpečnosti\", jaké má na mysli ustanovení § 3 písm. i)
citovaného zákona, nerozlišuje, zda jde o osoby evidované oprávněně či nikoliv.
Účelem zákona č. 107/2002 Sb., jak zdůraznil odvolací soud, je podle ustanovení
§ 1 odhalení praxe komunistického režimu při potlačování politických práv a
svobod, vykonávané prostřednictvím tajných, represivních složek totalitního
státu a zveřejnění údajů o těchto vykonavatelích. Podle názoru odvolacího soudu
s přihlédnutím
k uvedeným ustanovením, stejně tak jako k ustanovením § 159a odst. 1 o.s.ř.,
podle kterého je pravomocný rozsudek závazný pro účastníky a podle odst. 4
téhož zákona též pro všechny orgány, nelze v neprospěch žalobce nerespektovat
pravomocný rozsudek
ve výroku, kterým byla určena neoprávněnost jeho evidence v materiálech bývalé
Státní bezpečnosti jako osoby, uvedené v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b)
lustračního zákona,
a to jen z důvodu obecné formulace užité zákonodárcem v ustanovení § 7 odst. 1
zákona č. 107/2002 Sb. Odvolací soud současně přihlédl i k článku 10 Listiny
základních práv
a svobod, který každému občanovi zaručuje právo na zachování lidské
důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jména. Nadto poukázal na
ustanovení § 19 lustračního zákona, podle něhož zveřejňování skutečností
uvedených v osvědčení nebo v nálezu nebo zveřejňování jakýchkoliv podkladů k
jejich vypracování, je bez předchozího souhlasu občana zakázáno. Proto odvolací
soud dospěl k závěru, že je tak opodstatněný z hlediska ustanovení § 13 odst. 1
o.z. i přiměřený zdržovací nárok uplatněný žalobcem.
Tento rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 5. ledna 2004, přičemž
žalované byl doručen dne 22. prosince 2003.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 29. ledna 2004
včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 14. června 2004. Přípustnost dovolání
dovolatelka odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 pístu. a) občanského soudního
řádu (dále jen \"o.s.ř.\") a dovolání podává z důvodu obsaženého v ustanovení §
241a odst. 2 pístm. b) o.s.ř. Dovolatelka se tak domnívá, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Připomíná, že podle ustanovení § 7 odst.
1 zákona č. 107/2002 Sb., Ministerstvo vnitra a Ministerstvo obrany vydají
tiskem a na elektronických médiích evidenční záznamy ze zachovaných nebo
zrekonstruovaných
protokolů, svazků a dalších evidenčních pomůcek bezpečnostních složek, z jejich
informačních systémů dokumentů v rozsahu objektových svazků a svazků osob
evidovaných jako spolupracovníci Státní bezpečnosti nebo spolupracovníci Hlavní
správy vojenské kontrarozvědky Sboru národní bezpečnosti (III. správa), s údaji
o datu zavedení svazku, jeho pohybu a archivování, druhu svazku a jeho změně,
osobách, nejde-li o cizince, nebo o objektech, k nimž jsou svazky evidovány,
pokud jsou takové údaje zachovány. Ustanovení § 19 lustračního zákona
zakazovalo zveřejňování skutečností uvedených v osvědčení nebo nálezu nebo
jakýchkoliv podkladů k jejich vypracování bez předchozího souhlasu občana. Tuto
povinnost (však) nepřímo zrušil zákon č. 107/2002 Sb., který stanovuje
povinnost Ministerstvu vnitra publikovat jisté údaje. Žalovaná proto byla
povinna na základě uvedeného zákona publikovat určité informace. Aby došlo k
minimalizaci zásahu do osobnostních práv, učinila
v odůvodněných případech do vydaného seznamu poznámku, \"že pravomocným
rozsudkem bylo rozhodnuto, že konkrétní osoba byla evidována neoprávněně jako
osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona\". Zákon č.
107/2002 Sb. nezná výjimku z publikace informací, které zákon ukládá zveřejnit.
Možnost
k takovému úkonu dává v předmětném zákoně ustanovení § 2 odst. 4, když k vynětí
dokumentu ze zpřístupnění a zveřejnění je třeba návrhu orgánu příslušného podle
tohoto zákona ke zpřístupňování, se kterým vyslovil souhlas orgán Poslanecké
sněmovny
pro sledování procesu zpřístupňování. Zákonodárný sbor tak postavil nad zájmy
fyzických osob zájem na zveřejnění evidence bývalých bezpečnostních složek.
Konečně dovolatelka má zato, že napadený výrok rozsudku odvolacího soudu není
zřejmě vykonatelný, když je žalované uloženo zdržet se zveřejnění údajů o tom,
že žalobce je evidován jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b)
lustračního zákona. Žalovaná totiž nikdy ve zveřejněných seznamech netvrdila,
že se v takovémto případě jedná o osoby uvedené v citovaných ustanoveních
lustračního zákona, ale že se jedná o osoby, respektive evidenční podklady
podle § 7 odst. 1 zákona č. 107/2002 Sb. Této skutečnosti se však výrok
napadeného rozsudku netýká, přičemž není rozhodné, že uvedená ustanovení obou
těchto zákonů jsou si obsahově blízká.
Dovolatelka proto navrhla, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen, a
aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
K uvedenému dovolání podal písemné vyjádření žalobce. V něm se ztotožňuje
s právními závěry odvolacího soudu. Připomíná pak zejména, že zveřejnění údajů
o žalobcově evidenci jako tajného spolupracovníka bývalé Státní bezpečnosti,
byt\'
s poznámkou o soudem zjištěné neoprávněnosti takové evidence, je také zásadním
porušením článku 10 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý
právo
na zachování osobní cti, dobré pověsti, na ochranu jména a na ochranu před
neoprávněným zveřejňováním údajů o své osobě. Navrhuje proto, aby podané
dovolání bylo zamítnuto.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě
stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i
formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání
vychází především
z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Přípustnost
tohoto dovolání vychází z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud poté dovoláním napadený rozsudek přezkoumal v souladu
s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí
odvolacího soudu je třeba z hlediska výtek obsažených v dovolání žalované
považovat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.
Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání
přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. l, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Avšak ani jinak nebyly uvedeny takové eventuální skutečnosti, které by
správnost napadeného rozsudku v této části zpochybňovaly.
Jak již bylo uvedeno, dovolatelka uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení
§ 241a odst. písm. b) o.s.ř.
Tento dovolací důvod reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným
právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud bud\' použije jiný právní
předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný
právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení
věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro
výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Aby podané dovolání mohlo mít úspěch, musí být ověřeno naplnění předpokladů
zmíněného dovolacího důvodu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při
aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Jak již bylo naznačeno, soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly s
přihlédnutím k ustanovení § 13 odst. 1 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo
se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na
ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo
dáno přiměřené zadostiučinění.
V daném řízení se - jak již bylo zmíněno - žalobce domáhal jednak určení, že
byl neoprávněně evidován v materiálech (bývalé) Státní bezpečnosti jako
rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu,
informátor nebo ideový spolupracovník Státní bezpečnosti (§ 2 odst. 1 písm. b/
lustračního zákona), jednak
v této souvislosti zdržení se zveřejnění tiskem a na elektronických médiích
údaje o tom, že žalobce je evidován jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1
písm. b) zmíněného zákona. Již v řízení před soudem prvního stupně žalobce
pravomocně uspěl se žalobou na určení, že byl neoprávněně evidován v
materiálech (bývalé) Státní bezpečnosti jako rezident, agent, držitel
propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový
spolupracovník Státní bezpečnosti.
V takovýchto případech se obecně poukazuje na skutečnost, že ač soudní
řízení o ochranu osobnosti skončí pravomocným rozhodnutím o tom, že
žalobce byl
neoprávněně evidován jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b)
lustračního zákona, příslušná zákonná úprava nikterak neumožňuje, aby žalobce
např.
od Ministerstva vnitra získal negativní lustrační osvědčení, nebo nárok, aby
toto ministerstvo provedlo změnu, resp. likvidaci (výmaz) příslušných
konkrétních údajů
v materiálech bývalé Státní bezpečnosti o evidenci občana. Je totiž
skutečností, že ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona ve spojení s
§ 4 odst. 1 téhož zákona, podle něhož je Ministerstvo vnitra povinno vydat
osvědčení o tom, zda občan je či není v materiálech StB evidován, neumožňuje
tomuto orgánu se od tohoto postupu odchýlit. Platná právní úprava zde
neposkytuje neoprávněnou evidencí dotčenému občanovi jinou možnost obrany proti
popsanému odióznímu označení, než formou žaloby na ochranu osobnosti ve formě
uplatněného petitu na určení neoprávněnosti takovéto evidence. Uspěje-li
dotčený občan takovouto žalobou, pak funkce pravomocného soudního rozsudku za
těchto okolností spočívá v tom, že osoba, které Ministerstvo vnitra vydalo
pozitivní lustrační osvědčení, má možnost se současně vykázat takovýmto
pravomocným rozsudkem, který deklaruje, že tato osoba byla neoprávněně
evidována jako osoba uvedená v § 2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona., a že
tedy je takováto její evidence v materiálech bývalé Státní bezpečnosti
neoprávněná. Plně odpovídá principům právního státu, že zde pak soudní rozsudek
má přednost před jakýmikoliv jinými údaji, tedy i před údaji obsaženými v
lustračním osvědčení (§ 159a odst. 1 a 4 o.s.ř.), které`pouze odrážejí záznamy
v příslušném registru, ale nikterak nepodávají zprávu o tom, zda jsou pravdivé
či nikoliv. Nadto nelze přehlédnout, že ustanovení § 19 lustračního zákona pak
v této souvislosti především stanoví, že zveřejňování skutečností uvedených v
lustračním osvědčení, resp. takovéhoto osvědčení samotného, je bez předchozího
písemného souhlasu občana zakázáno.
Do určité míry - byt\' jen ve skutečnosti zdánlivě - kontroverzně se však jeví
situace, pokud zákon č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností
bývalé Státní bezpečnosti, ve znění zákona č. 107/2002 Sb., uložil Ministerstvu
vnitra České republiky zveřejnit seznamy osob evidovaných Státní bezpečností, a
to jak tiskem, tak na elektronických médiích (§ 7 odst. 1 cit. zákona). Již zde
odvolací soud správně zdůraznil, že podle ustanovení § 1 tohoto zákona je jeho
účelem odhalení praxe komunistického režimu při potlačování politických práv a
svobod, vykonávané prostřednictvím tajných, represivních složek totalitního
státu a zveřejnění údajů o těchto vykonavatelích. Právě to je určující při
posouzení žalobního návrhu, pokud žalobce,
u nějž bylo pravomocným výrokem rozsudku určeno, že byl neoprávněně evidován
jako kvalifikovaný spolupracovník Státní bezpečnosti, požaduje, aby žalovaná
byla uznána povinnou zdržet se zveřejňování tiskem a na elektronických médiích
údajů o tom, že žalobce je evidován jako taková osoba.
Je-li osoba v evidenčních pomůckách bývalé StB evidována, avšak je takto
evidována neoprávněně, nemůže se - jak již bylo uvedeno - za současné právní
úpravy nic na této evidenci změnit. Přesto podle vyloženého je takovéto osobě
zajištěna především ochrana případným soudním rozhodnutím, kterým byla
neoprávněnost této evidence zjištěna. Lustrační osvědčení, které pak vypovídá o
faktu této evidence, lustrační zákon zapovídá až na další zveřejňovat. Lze
proto mít zato, že tímto způsobem jsou za dané situace alespoň v nezbytném
rozsahu chráněna osobnostní práva dotčené fyzické osoby ve smyslu § 11 násl.
o.z.
Pokud se týče žalobcem uplatněné zdržovací žaloby, je nezbytné zdůraznit
ústavní zakotvení práv na ochranu osobnosti v Listině základních práv a svobod,
přičemž z tohoto zorného úhlu je třeba nazírat a vykládat i zvláštní povinnost
žalované obsaženou v ustanovení § 7 zákona č. 140/1996 Sb., ve znění změn a
doplňků.
Podle čl. 10 odst. 1 a 3 zmíněné Listiny má každý právo, aby byla zachována
jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Každý
má též právo
na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným
zneužíváním údajů o své osobě.
Jestliže popsaným účelem zákona č. 140/1996 Sb. je zveřejnění údajů
o vykonavatelích pronásledování osob prostřednictvím tajných represivních
složek totalitního státu, pak nelze samozřejmě naopak dovozovat, že jeho účelem
by bylo
i zveřejňovat údaje o osobách, jež byly fakticky postiženy touto represí tím,
že byly neoprávněně evidovány jako spolupracovníci StB. Právě případné,
zveřejnění údaje
o osobě, u níž bylo pravomocným rozsudkem určeno, že byla neoprávněně evidována
jako spolupracovník bývalé Státní bezpečnosti, je proto třeba chápat jako
jsoucí
v rozporu s ustanovením § 1 a § 7 odst. 1 zákona č. 140/1996 Sb. a zejména pak
s čl. 10 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Skutečností je, že
zveřejnění jména osoby neoprávněně evidované jako spolupracovník bývalé StB v
rámci seznamů těchto spolupracovníků je způsobilé se citelně dotknout osobní
cti takto postižené osoby.
Na této skutečnosti přitom nemůže ve své podstatě nic změnit ani připojení
případné poznámky k takovému záznamu, že v soudním řízení bylo určeno, že osoba
byla takto evidována neoprávněně. Zcela odmítnout je třeba nepřesně formulovaný
názor dovolatelky, že v zákoně č. 140/1996 Sb. zákonodárce postavil nad zájmy
fyzických osob zájem na zveřejnění evidencí bývalých bezpečnostních složek. Již
konstatovaným účelem tohoto zákona je totiž výlučně a pouze zveřejnit údaje o
vykonavatelích pronásledování osob prostřednictvím tajných represivních složek
totalitního státu, ale nikoliv zveřejňovat údaje o osobách, jež byly touto
represí naopak fakticky dotčeny.
Pokud pak dovolatelka má pochybnosti o formulaci výroku ve věci samé napadeného
rozsudku, pak je třeba připomenout, že vymezení požadavku ustanovením
§ 2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona se nikterak nepříčí dikci obsažené v
ustanovení
§ 7 odst. 1 zákona č. 140/1996 Sb. a současně vystihuje rozsah, v němž byla
pravomocným rozsudkem vymezena neoprávněná evidence žalobce v materiálech
bývalé Státní bezpečnosti.
Jestliže tedy z hlediska výtek dovolatelky, nelze dovodit, že by soud druhého
stupně věc neposoudil správně, proto za situace, kdy je dovolací soud vázán
obsahem podaného dovolání, bylo třeba, aby z tohoto důvodu klasifikoval
zmiňovaný rozsudek odvolacího soudu jako správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Proto
bylo dovolání žalované zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř.,
když
v dovolacím řízení úspěšnému žalobci vznikly náklady spojené s jeho zastoupením
v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání)
podle
§ 11 odst. 1 pístu. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle
vyhlášky
č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v
občanském
soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č.
177/1996. Sb.,
o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších
předpisů
(dále jen \"vyhláška\").
Podle § 2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané
věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou
zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s
výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud
rozhoduje podle § 147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny
posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního
stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 6 odst. 1 písm. b) vyhlášky činí sazba
odměny v této věci 6.200,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze
jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této
vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalobce snížit o 50 %, t.j. na
částku 3.100,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování
účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových
výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky č.
177/1996 Sb.) K nákladům řízení žalobce proto patří též paušální náhrada
hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 3.175,-
Kč.
Dovolací soud ve věci rozhodoval, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu