U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem
Ištvánkem ve věci žalobkyně "STAVEBNĚ-OBCHODNÍ CENTRUM, s.r.o.", identifikační
číslo osoby 25924095, se sídlem ve Vrchlabí, V. Hálka 39, zastoupené JUDr.
Dominikou Káňovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti
žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 97/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, č. j. 11 Co 349/2016-207, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou dne 31. 3. 2015 a doplněnou podáním ze dne 30. 4. 2015 domáhá po žalované náhrady škody a nemajetkové újmy způsobené jí
nesprávným úředním postupem v trestním řízení, v němž vystupovala coby
poškozená a ve kterém byl stíhán M. J. pro podezření ze spáchání trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, 3 trestního zákona. Trestní stíhání uvedené osoby
bylo zahájeno usnesením ze dne 25. 6. 2010. Rozsudkem Okresního soudu v
Trutnově ze dne 10. 2. 2011 byl M. J. uznán vinným, avšak usnesením Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 21. 6. 2011 byl uvedený rozsudek zrušen a věc
byla vrácena státnímu zástupci k došetření. Následně bylo trestní stíhání
opakovaně zahajováno a rušeno a dne 18. 4. 2013 byla podána obžaloba na M. J. pro trestný čin zvýhodňování věřitele dle § 256 odst. 1, 2 trestního zákona. Usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 19. 6. 2013 byla věc vrácena
státnímu zástupci k došetření. Usnesením policejního orgánu ze dne 18. 6. 2014
bylo nakonec trestní stíhání odloženo z důvodu, že ve věci nejde o podezření z
trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. Stížnost žalobkyně pak byla
zamítnuta usnesením státního zástupce ze dne 12. 8. 2014. Nepřiměřenou délkou
tohoto řízení a jeho „absolutní neefektivitou“ vznikla žalobkyni nemajetková
újma, kterou žalobkyně požadovala nahradit částkou 300 000 Kč. K výzvě soudu
žalobkyně tuto žalovanou částku rozdělila tak, že z titulu náhrady nemajetkové
újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení požaduje 150 000 Kč a z
titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené jeho absolutní neefektivitou rovněž
částku 150 000 Kč. Žalobkyně dále požadovala nahradit škodu ve výši 347 660,90
Kč s tvrzením, že jako poškozená v předmětném trestním řízení uplatnila nárok
na náhradu škody ve výši 355 617,50 Kč a v rámci konkursního řízení na
společnost PROSTAV byla uspokojena v částce 7 956,60 Kč. V důsledku nesprávného
úředního postupu tak žalobkyni vznikla škoda odpovídající její pohledávce za M. J. snížená o to, co obdržela v rámci rozvrhového usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 2. 12. 2011, sp. zn. 93 K 57/2007. Žalobkyně požadovala též
náhradu škody ve výši 98 882 Kč s odkazem na § 31 zákona č. 82/1998 Sb. odpovídající nákladům právního zastoupení, které v dané věci vynaložila na
nápravu nesprávného úředního postupu. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 3. 2016, č. j. 31 C 97/2015-188,
rozhodl tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 55 000 Kč s úroky
z prodlení z této částky od 12. 8. 2015 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, to
vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně),
že se žaloba zamítá stran požadavku na zaplacení částky 691 452,90 Kč se
zákonnými úroky z prodlení z částky 347 660,90 Kč od 15. 9. 2007 do zaplacení a
z částky 343 882 Kč od 28. 3. 2015 do zaplacení a z částky 55 000 Kč od 28. 3. 2015 do 11. 8. 2015 (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a že je žalobkyně
povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč do 3 dnů od
právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně).
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozhodl rozsudkem ze dne 23. 11. 2016, č. j. 11 Co 349/2016-207, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
ve výroku II. ve znění, že částka, ohledně níž s příslušenstvím se žaloba
zamítá, činí 691 542,90 Kč, a ve výroku III. jej potvrdil ve znění, že náhradu
nákladů řízení je žalobkyně povinna zaplatit žalované (výrok I. rozsudku
odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
spatřuje v tom, že otázka, na jejímž vyřešení rozhodnutí závisí, nebyla
vyřešena správně a nebyla jasně vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Touto otázkou je, zda je povinností státu kompenzovat poškozeným imateriální
újmu a náhradu škody v případech, kdy dojde k nesprávnému úřednímu postupu
spočívajícímu v tom, že orgány činné v trestním řízení neodstíhají pachatele v
důsledku vlastních procesních chyb a navíc samy vytvoří překážku trestního
stíhání. Žalobkyně uvádí, že nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, které v
trestním řízení neshledaly nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním
řízení spočívající v neefektivitě a kontraproduktivnosti trestního řízení. Soudy k danému uvedly, že vycházely z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12, a namítaný nesprávný úřední postup neshledaly, což
je závěrem nesprávným, neboť žalobkyně se mohla vůči podezřelému v rámci
civilního řízení domoci nanejvýš náhrady škody, přičemž i tato možnost byla
postupem orgánů činných v trestním řízení ztížena, ne-li zmařena. Rozhodnutí
Ústavního soudu řeší otázku dalšího vedení trestního řízení, ovšem otázka
odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. je věcí jinou. Stát se nemůže
vyvinit ze své odpovědnosti za zmaření trestního řízení pouhým poukazem na to,
že si poškození mohli uplatnit své nároky civilní cestou, a to zvláště za
situace, kdy orgány činné v trestním řízení postupovaly neefektivně a svým
závadným postupem způsobily překážku trestního stíhání podezřelého pro trestný
čin zvýhodňování věřitele. Naplnění zákonných znaků trestného činu podezřelým
přitom bylo v trestním řízení konstatováno policií i státním zastupitelstvím. Odvolací soud vůbec neřešil absenci odsuzujícího rozsudku, tedy že podezřelý
nebyl uznán vinným a nebyl mu uložen adekvátní trest, zejména zákaz činnosti. V
důsledku toho je pak žalobkyně nucena podnikat v nezdravém podnikatelském
prostředí, když stát zcela rezignoval na generální i individuální prevenci
trestné činnosti v dané věci a neochránil zájmy žalobkyně. Žalobkyně má za to,
že závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu i
Evropského soudu pro lidská práva, a v této souvislosti rovněž poukazuje na
nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12. Trestní spis
vzbuzuje dojem, že orgány činné v trestním řízení využily veškerých prostředků,
aby pachatel „odstíhán“ nebyl, a v postupu těchto orgánů se řetězí značné
množství procesních chyb.
Za velmi nebezpečný lze označit závěr odvolacího
soudu, podle nějž nikdo nemá zákonný nárok na to, aby kdokoli, tedy ani osoba,
na kterou bylo podáno trestní oznámeno, byl skutečně odsouzen. Za takových
podmínek by bylo možné zcela rezignovat na jakoukoliv spravedlnost. Skutečnost,
že by podezřelý měl být odsouzen, není žádnou subjektivní představou žalobkyně,
když závěry o vině podezřelého jsou jasné a orgány činné v trestním řízení je
samy deklarovaly. Žalobkyně též namítá, že soudem prvního stupně bylo nesprávně
vyhodnoceno, že původně žalovaná částka 300 000 Kč musí být rozdělena, neboť
žalobkyně tvrdí dva nesprávné postupy, a to nepřiměřenou délku trestního řízení
a „neefektivitu“ trestního řízení. V dané věci došlo k závadnému úřednímu
postupu a tento je třeba posuzovat jako celek. K rozdělení svého nároku na
náhradu nemajetkové újmy na 2 x 150 000 Kč žalobkyně přistoupila pouze na
základě výzvy soudu. Nesprávný úřední postup je třeba posuzovat jako celek,
neboť pochybení, jichž se orgány činné v trestním řízení dopouštěly, způsobily
jednak to, že délka trestního řízení byla nepřiměřená, ale zároveň to, že
podezřelého nebylo možno trestně stíhat a posléze uznat vinným. Co se týká
nároku na náhradu škody, tento odvolací soud žalobkyni nepřiznal s tím, že mezi
nepřiměřenou délkou trestního řízení a vzniklou škodou neexistuje příčinná
souvislost. K zamítnutí nároku ve svém důsledku vedlo nesprávné posouzení shora
uvedené otázky, kdy soud nevyhodnotil závadný postup orgánů činných v trestním
řízení jako nesprávný úřední postup v souvislosti s jeho neefektivitou (resp. zmařením trestního stíhání). Poukazem na absenci příčinné souvislosti soud
popírá smysl existence adhezního řízení. Rovněž posouzení nároku na náhradu
škody spočívající v nákladech právního zastoupení se odvíjí od nesprávného
vyhodnocení dříve zmíněné otázky. Pokud by orgány činné v trestním řízení řádně
postupovaly, nebyla by žalobkyně vůbec nucena vyhledat právního zástupce. Veškeré úkony směřovaly k nápravě nesprávného úředního postupu, jak jej
žalobkyně vymezila. Ostatně několika jejím stížnostem bylo i vyhověno. Kdyby
došlo k řádnému průběhu a skončení trestního řízení, mohla se žalobkyně domáhat
těchto nákladů vůči odsouzenému podle § 154 trestního řádu, což však bylo
chybným postupem orgánů činných v trestním řízení zmařeno. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se
podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a
odst. 2 o. s. ř.) a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho
přípustnosti.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh).
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobkyní položená otázka, tedy: „zda je povinností státu kompenzovat
poškozeným imateriální újmu a náhradu škody v případech, kdy dojde k
nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v tom, že orgány činné v trestním
řízení „neodstíhají“ pachatele v důsledku vlastních procesních chyb a navíc
samy vytvoří překážku trestního stíhání.“ přípustnost dovolání založit nemůže,
neboť na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud
učinil závěr, že v trestním řízení, v němž měla žalobkyně postavení poškozené,
probíhalo po nepřiměřenou dobu, což je nesprávným úředním postupem, a za což
žalobkyni přiznal zadostiučinění v penězích. Jiný nesprávný úřední postup soud
v řízení neshledal. Žalobkyně ve svém dovolání nevznesla relevantní
argumentaci, která by uvedené posouzení odvolacím soudem zpochybnila. Samotné
tvrzení, že nesprávný úřední postup je zjevný, nemůže být dostačujícím. Co se
týká nároků na náhradu škody (včetně škody spočívající ve vynaložených
nákladech na právní zastoupení) vychází argumentace žalobkyně rovněž z premisy,
že krom nepřiměřené délky řízení došlo i k jinému nesprávnému úřednímu postupu,
respektive že došlo k jedinému nesprávnému úřednímu postupu zahrnujícímu jak
nepřiměřenou délku řízení, tak i jiný postup orgánů činných v trestním řízení.
Jak již bylo uvedeno výše, tento předpoklad je rozporný se závěrem odvolacího
soudu a žalobkyně jej prostřednictvím dovolání řádně nezpochybňuje.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a
odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném
rozsahu pokračovat.
Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek
žalobkyně a Nejvyšší soud tedy podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl
jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. 1. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu