30 Cdo 997/2025-530
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Davidem Vláčilem v právní věci žalobce P. Ch., proti žalovaným 1) České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16 (a soudcům) 2) Mgr. Petru Pomahačovi, 3) Mgr. Andree Lomozové, 4) Mgr. Blance Jarolímkové, 5) Mgr. Lence Eliášové, 6) JUDr. Anně Portychové, 7) JUDr. Blance Kapitánové, 8) JUDr. Ivetě Veselé, 2 a 9) Mgr. Zdeňce Winklerové, o nejasném podání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 170/2023, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2024, č. j. 55 Co 120/2024-415,
I. Dovolací řízení se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 1. 2. 2024, č. j. 37 C 170/2023-328, odmítl žalobu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). Usnesení odvolacího soudu žalobce napadl dovoláním, řízení o něm však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, zastavil, neboť dovolání nebylo sepsáno a podepsáno advokátem. Ustanovení § 241 o. s. ř., které stanovuje tzv. povinné zastoupení dovolatele při podání dovolání, přitom představuje zvláštní a obligatorní podmínku dovolacího řízení, jejíž nedostatek lze odstranit, avšak bez jejího splnění nelze meritorně rozhodnout o dovolání.
Výjimku představuje § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého není třeba podmínku povinného zastoupení dovolatele advokátem nebo notářem splnit, (jen) je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání. Z dovolání nevyplývá, že by žalobce byl právně zastoupen. Žalobce neprokázal ani netvrdil, že je zastoupen advokátem nebo že sám má právnické vzdělání. Z uvedeného je zřejmé, že v poměrech projednávané věci nebyla splněna zákonem stanovená podmínka povinného zastoupení. Nejvyšší soud proto postupoval podle ustanovení § 241b odst. 2 části věty před středníkem a § 104 odst. 2 věty třetí ve spojení s ustanovením § 243c odst. 3 věta druhá o.
s. ř. a dovolací řízení zastavil (ve smyslu ustanovení § 241b odst. 3 věta třetí o. s. ř.). Ačkoli dovolatel nebyl podle obsahu spisu soudem prvního stupně (v této věci zcela správně) vyzván k tomu, aby si pro dovolací řízení zástupce z řad advokátů zvolil a aby jeho prostřednictvím též podal řádné dovolání, tato skutečnost nebrání tomu, aby dovolací soud na uvedený nedostatek nyní reagoval zastavením dovolacího řízení. Je tomu tak proto, že dovolacímu soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že dovolatel podává mimořádně vysoký počet zcela neurčitě formulovaných žalob, přičemž v těchto řízeních přistupuje též k hojnému využívání opravných prostředků zahrnujících i četná dovolání.
Výsledkem tohoto žalobcova dlouhodobého počínání je pak mj. i to, že si žalobce musí být své povinnosti být v dovolacím řízení kvalifikovaně zastoupen vědom, jelikož je mu tato povinnost známa z jiných paralelně probíhajících řízení, v nichž byl mnohokrát k odstranění nedostatku povinného zastoupení pro dovolací řízení bezúspěšně vyzýván. Přestože si je dovolací soud vědom toho, že podle ustálené judikatury má před zastavením dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně přednost zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
1. 2012, sp. zn. 29 NSČR 6/2012, uveřejněné pod číslem 57/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v daném případě k zaplacení soudního poplatku dovolatele nevyzýval, a to pro známé postoje dovolatele, které v obdobných řízeních zaujímá ve vztahu k plnění této povinnosti a opakovaně podává bezúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků, aniž by kdy vyměřený soudní poplatek zaplatil. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).